Nikola Šuhaj, vrah. Webový speciál Historie českého zločinu

Srovnejte skutečná fakta (text) s jejich muzikálovým ztvárněním v Baladě pro banditu (audio).

Jak daleko měl Mikola Šuhaj (3. dubna 1898 – 16. srpna 1921), zběh a kriminálník, od Nikoly Šuhaje loupežníka Ivana Olbrachta? Vlastně je mu doopravdy možné připsat jen jednu vraždu. Ale jen proto, že nikdy nestál před světským soudem. Nebylo tedy nutné sbírat proti němu seznam obvinění. A to dalo živnou půdu pro romantickou legendu.

Zběh, který zabíjel

Ona legenda vlastně mohla vzniknout jen tady. Na Podkarpatské Rusi. V kraji tak málo dotčeném civilizací, kde se mezi nevzdělanými lidmi mísilo hned několik kultur. A i když se celá historie odehrála během jednoho roku, byl Šuhaj stíhán postupně rumunskými, uherskými a nakonec i československými četníky.

Od 85. pěšího pluku zběhl dvakrát. Protože ho napoprvé chytli, vzal si s sebou napříště i munici. Říká se, že při přestřelce zastřelil dva uherské četníky. Zachránil ho ale konec války, byli to uherští četníci, kdo tentokrát utíkal z kraje. Na skrývání v lesích si ale Šuhaj už zvykl. A začal se svým „řemeslem“. Přičítalo se mu pak kde co.

Chudé strašil a uplácel

Říkalo se, že bohatým bral a chudým dával. Ale prý to o sobě říkal spíš on. Přepadal jak bohaté kupce a Židy, tak třeba svatebčany nebo kostely. Nestyděl se ukradnout chudákovi kabát nebo „vdově roční užitek“, jak píše pamětník Vladimír Zdeněk. Taky se říkalo, že ho místní měli rádi. Co jim zbývalo...

Krajem se během několika let prohnala nastupující i ustupující vojska, která jen drancovala. A vlády se tu střídaly častěji než košile. Nedůvěra v uniformu tu asi byla veliká. A do toho ještě řádil tyfus a Šuhaj. Mnohem hmatatelnější zlo.

Podkarpatská Rus patřila do roku 1918 pod Rakousko-Uhersko (ještě v roce 1917 žádala memorandem o připojení k Rusku, tj. de facto k nepříteli z 1. světové války). Po rozpadu monarchie spadala rok pod Maďarskou republiku rad a od roku 1919 byla na 20 let připojena k Československu.

Šuhajem potrestaná chyba

Českoslovenští četníci Šuhaje zatkli už 18. července 1920. Ze strážnice jim ale utekl. Říkalo se, že je podplatil. Strážmistr, který vykonával službu, kvůli tomu nejdříve přišel o místo. Soud ale obvinění nakonec stáhl. To, co přišlo později, bylo pro četníky daleko horší.

Začaly se totiž množit zprávy o přepadávání pocestných. Jakoba Tambora dokonce jeden z bratrů Šuhajů zastřelil. Dodnes se neví, který. A 24. října 1920 při náhodném setkání v lese Nikola Šuhaj střelil i četníka na zkoušku (a bývalého italského legionáře) Vojtěcha Kubína. Do tváře.

Upravené střely

Hrob Nikoly Šuhaje v Koločavě

Z pitevního záznamu vyplynulo, že byl střelen do levého oka a kulka prošla levým uchem ven. Roztříštila mu lebku a částečně potrhala mozek. Soudní lékař potvrdil, že vrah použil upravenou, tříštivou střelu dum-dum. Zatímco Kubína vyprovázejí na poslední cestě, chalupa Šuhajova otce hoří.

Četníci zahájili trestnou výpravu. Neúspěšně. Místo toho se množila přepadení i vraždy. Těžko říct, jestli Šuhajovy. Až jedno květnové ráno byla nalezena před chalupou Šuhajova tchána mrtvola strážmistra Oldřicha Hrabala, náhradníka za mrtvého Kubína. Byl střelený zblízka. I když vraha mohl vidět jen on, ostatní měli jasno.

Odměna za Šuhajovu hlavu

Rodina Dračů (včetně Šuhajovy ženy Eržiky Dračové) skončila ve vězení. Dračova chalupa vyhořela. Jak píše dobový tisk: to, kdo ji zapálil, se nevyšetřuje. Velení místo neúspěšného strážmistra Třeska přebral nadporučík Pisk a trojjazyčnou vyhláškou z 20. května 1921 přislíbil odměnu 3 000 tomu, kdo Šuhaje zneškodní. Ale i další pátrání po Šuhajovi bylo bezvýsledné.

Na podnět ministerstva vnitra z 1. července 1921 měla všechna četnická velitelství poslat okamžitě posily do Užhorodu. Praha měla dát na tři měsíce k dispozici 35 četníků, Brno 25 četníků a Bratislava 40 četníků. Výsledek se dostavil po měsíci: 15. srpna 1921 je Nikola s bratrem Jurou při přestřelce s četníky zabit.

Proč to trvalo tak dlouhu?
Četnické stanice v oblasti jsou od sebe vzdálené i 20 km. Bývalé železniční spojení bylo zničeno, mosty přes řeku Nagy Ag odplaveny, telefonní dráty rozkradeny. Řada obcí je jen pár chat roztroušených po kopcích několik hodin cesty od sebe. Četníci se mohou dopravovat maximálně na kolech a musejí s sebou nosit i jídlo. S ústředím v Chustu bylo možné se písemně dorozumět až za 8 dnů. Některé prameny uvádějí, že honba na Šuhaje vyšla na 480 000 korun.

Sekerou ho dobili

Později se ale ukázalo, že to bylo jinak. Bratry Šuhaje dostali jejich „vlastní“ lidi. Sekerou. Stříleli pak už jen do mrtvých těl. Ortel si nejspíše Šuhaj podepsal sám vraždou koločavského starosty Ivana Derbačoka (za to, že se spolčil proti němu s četníky). Ostatní dostali strach, že Šuhajové teď půjdou i po vlastních.

Místo odměny ale čekala trojici Adam Ivanič, Ivan Burkalo a Danilo Markus vězení. I když se u nich našly kradené věci, soud je po 11 měsících nakonec omilostnil. Šuhaje mezitím pohřbili a jeho lásce Eržice se v prosinci 1921 narodila dcera. Ale ani to nebyl konec legendy. Byla tu ještě záležitost s hrobem.

Legenda pokračuje

Pohřeb se konal buď 17. nebo 19. srpna 1921 na hřbitově v Koločavě-Lázu. V roce 1933 se ale objevila zpráva, že koločavský farář odmítl církevní pohřeb. Nikola byl prý pohřben pod zátokou na Široké. Hrob, který můžete v Koločavě navštívit ještě dnes, vznikl možná až jako reakce na zájem turistů. Jako by se ztratilo i to poslední hmatatelné.

autor: rota
Spustit audio

Související