Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 13. prosince

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech u pořadu Jak to vidí přeje Zita Senková. Dnešním hostem je psychiatr profesor Cyril Höschl. Dobrý den, vítejte.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co by rád ředitel Národního ústavu duševního zdraví dnes glosoval? Například objektivní ukazatele kvality života. Dobrý poslech. Agentura Evropské unie přišla už po čtvrté s průzkumem nálad a potřeb obyvatel našeho kontinentu, jak žijí, jak pracují lidé v celé Evropě, k jakým změnám v této oblasti dochází a cílem je posoudit kvalitu našeho života. Z těch předchozích průzkumů například vyplynulo, že lidé mají od počátku hospodářské krize větší obtíže vyjít se svým příjmem, v mnoha zemích také lidé pociťují větší napětí mezi příslušníky různých etnických skupin, no, a v celé Evropě dnes lidé méně důvěřují své vládě. Méně než dříve. No, a nadále největší uspokojení nám přináší rodinný život a osobní vztahy. Asi nic příliš překvapivé, pane profesore, když to takhle jenom slyšíte?

Čtěte také

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
No, takhle to není překvapivé a dokonce by se dalo říct, že to není ani moc zajímavé, ale zajímavé to začne být ve chvíli, kdy si položíme otázku, k čemu jsou takové průzkumy nebo takové dotazníky dobré. A tady odbočím malinko ke svému oboru. V 60. letech, když se rozvíjela psychofarmakologie, tak jejím hlavním úkolem bylo potlačovat příznaky, když se nějaká nemoc projevovala, bludy, halucinacemi, neklidem, tak šlo o to, farmakologicky bludy, halucinace a neklid odstranit nebo zmírnit. Potom k tomu ovšem přistoupily další požadavky jako například dosáhnout plné remise, dosáhnout toho, aby ten člověk, který je léčen, nejenom se zbavil svých příznaků, ale začal také normálně žít, vrátil se třeba ke své práci, což je trošku něco jiného. Na jednu stranu můžete mít třeba nějaký blud a přitom klidně pracovat, řekněme, ve vrátnici nebo v nějakém povolání, kde vám to nevadí, dál, a naopak nemusíte ho mít a přitom celkově můžete mít takové postižení co do výkonnosti, únavnosti a třeba i kognitivních poruch, že nemůžete pracovat. Takže se řeklo dobře, pojďme ještě měnit, pojďme také měřit schopnost fungování a v takovém tom běžno, běžném životě a návrat do původního sociálního postavení. No, a pak v 90. letech nebo koncem už 80 let k tomu přistoupila další taková velká doména, kdy si ti badatelé a nakonec i psychiatři řekli, dobře, tak nejde jenom o to, zbavit člověka příznaků a dostat ho zpátky do původního sociálního postavení a dosáhnout plné remise, ale jde třeba i o to, aby byl také šťasten, aby s tím, že je zdráv, byl spokojen. A takhle se do psychiatrie dostal koncept kvality života, na který jste narazila v tom úvodu a teď začne být zajímavé to, že když se začala ta kvalita života měřit a byly k tomu vyvinuty různé dotazníky, z nichž takový nejznámější je ten, který vyvinula Světová zdravotnická organizace, a ty se zase šíří takhle pro to, aby vůbec ty údaje byly srovnatelné napříč, protože kdyby každá země, každý region si vyrobil svůj dotazník, tak sice něco měří, ale nemůže to srovnat s těmi ostatními.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na co se ptá třeba konkrétně tento univerzální dotazník?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
No, a tak tam se ptá, ptá třeba, jak jste spokojena se svým zdravím, jak jste spokojena s tím, jak se můžete dostat z místa na místo tam, kam chcete, jinými slovy, jak jste mobilní ve veřejné dopravě nebo jinak. Jestli se cítíte zoufalá, jestli se cítíte šťastna, jestli jste spokojena se svým pracovním životem, nebo se svým soukromým životem, se svým sexuálním životem a tak dál. Čili těch otázek je tam celá řada tohoto typu, a v podstatě všecky nějak směřují k tomu, jak se subjektivně v různých oblastech svého fungování cítíte spokojena. Známkuje se to od 1 do 5 jako ve škole a to výsledné skóre je jakýmsi skóre kvality života. No, ale teď to, co chci říct, je, že když se začala ta data sbírat, tak se ukázalo, že ta subjektivně prožívaná kvalita života neodpovídá u těch psychiatrických pacientů úplně té jejich objektivní situaci. Můj starší přítel, profesor psychiatrie z Götteborgu /nesrozumitelné/ kdysi udělal takovýhle průzkum mezi svými pacienty ve Švédsku a zjistil, že kupodivu ta subjektivně deklarovaná a těmito dotazníky měřená kvalita života velmi těžkých pacientů se schizofrenií často, z invalidních důchodců neschopných se sami uživit, byla lepší než kvalita života takto měřená u pacientů svým způsobem mnohem lehčích, třeba s bolestmi hlavy, nespavostí, neurotickými příznaky, kteří byli velmi úspěšní ve svých povoláních, byli to často boháči, majitelé jachet a cítili se subjektivně hůř.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak si vysvětlit právě ten rozpor mezi tím, co cítíme a jak se opravdu máme?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
To je právě oříšek, který naznačuje, že to, jak se objektivně máme, není ve stoprocentní korelaci s tím, jak se subjektivně cítíme, že zde je určitý rozpor. Já se hned dostanu k tomu, jaký si myslím, že je jeho význam, a že to platí nejenom pro tu psychiatrii, i když paradoxně těžší pacienti se subjektivně cítí spokojenější aspoň v tom případě toho Švédska, než ti objektivně lehčí v uvozovkách a se snazším životem a s penězi, ale platí to do určité míry i o takové té celkové náladě ve společnosti. A teď se dostáváme k tomu, proč si myslím, že tato úvaha má obecný význam, protože poukazuje na to, nebo částečně vysvětluje to, proč populace v historické situaci, ve které se zřejmě má objektivně nejlíp, jak se kdy měla, já vím, že to teď spoustu posluchačů popudí, kteří zrovna mají problémy, ale když si vezmete všechny možné objektivní ukazatele kvality života jako například, jak dlouho žijeme, jakou máme podporu od okolí, jaká je míra chudoby. Ano, jsou zde veliké rozdíly mezi bohatými a chudými, ale i ti chudí jsou na tom mnohem lépe, než byli titíž chudí před 100 lety. Nebo jaká je, a to je velmi důležitý ukazatel, jaká je novorozenecká a dětská úmrtnost. Před 100, 150 lety v každé rodině se polovina dětí v průměru nedožila vůbec školního věku, což je, to jsou takové tragédie, které si dneska ty rodiny prakticky neumí představit. A když si vezmete tohle to všechno ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co je tedy za tou v uvozovkách blbou, špatnou náladou?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
Tak zjistíte, že jsme na tom nejlépe v dějinách nejlépe, jak jsme se kdy měli a přitom se cítíme možná ne nejhůře, ale cítíme se daleko hůř, než tomu odpovídá. Prostě se tu brblá, nadává, je takzvaná blbá nálada, tedy abych parafrázoval ten původní výrok prezidenta Havla. No, a teď za otázka zní proč. Tak jednak si na ni můžeme odpovídat v rámci té psychiatrie a tam ta odpověď je taková, řekl bych skoro až ta autologická, že není příliš vysvětlující, že tou kvalitou života měříme prostě něco jiného, než je psychopatologie, že to jsou dva různé jevy, které spolu částečně korelují, ale ne úplně. Na úrovni té celospolečenské, tam se to zodpovídá daleko hůř a může to tak jaksi metaforicky být výrazem něčeho, jako je únava materiálu. Prostě ta společnost, když žije po určitou dobu stejným stylem ve stejném standardu se stejnými pravidly, tak se jaksi unaví, jakoby vyčerpá a začne se vnitřně rozkládat, aniž je k tomu v tu chvíli objektivní důvod. Já si troufnu říct něco, co je trošku provokativní možná, že například komunismus v tom listopadu 89 padnul ve chvíli, kdy už byl, a teďko jenom poměřováno vnitřní situací komunistického režimu od roku 48 do roku 89, v poměrně nejlepším stavu ekonomicky. Už se nepopravovalo, nezavíra..., nezabí..., ne, ne, ne ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nezavíralo.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
Nezavíralo, a i když, tak na 48 hodin nebo, nebo na pár měsíc, ale už nedostávali lidi ty 20leté žaláře a tresti smrti, nevyháněly se statisíce lidí, elit do emigrace, už to ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ta intenzita už byla velmi slabá.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
Ten režim se vlastně vyšeptal a objektivně, když si berete to, jak se měla průměrná rodina, jakej měla příjem a tak, tak na tom byli lípo než po měnové reformě v 50. letech, kdy jim všem všichni všechno sebrali, čili objektivně měřeno, byl ten režim, nemyslím v porovnání s demokratickými a tržně orientovanými západními státy, ale v porovnání sama se sebou celkem v nejlepším stavu, v jakém kdy byl a v tu chvíli se začal hroutit a vnitřně rozkládat, protože už jaksi neměl žádnou přidanou hodnotu, co, co dál nabízet a můžeme o tom debatovat, zkoumat, bádat, protože je to zajímavý fenomén, ale totéž se zdá, že vlastně bylo se starým Rakouskem, které se začalo brutálně rozkládat ve chvíli, kdy začalo být celkem uživatelsky přátelskou monarchií, která už poskytla těm jednotlivým národům značnou míru autonomie. Vzpomeňme Antonín Dvořák byl poslanec sněmu ve Vídni. Čili měli jsme tam svou reprezentaci, ten stařičký mocnář mým národům zacházel s poddanými už celkem přívětivě, čili ve chvíli, kdy se ta říše stala vlastně ve svých dějinách i pro ty nerakouské národy uživatelsky nejsnesitelnější, tak v tu chvíli dostala smrtelnou ránu. A až mám takový pocit, že musela přijít poměrně dost rychle. Ona k tomu samozřejmě přispěla 1. světová válka, ale otázka, jestli ta nebyla právě součástí té smrtelné rány, jako kdyby se ti odpůrci zalekli, že by sami mohli ztratit dech a ztratit to revoluční nadšení, takže bylo zapotřebí ten útvar zlikvidovat dřív, než si na něj zvyknem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tvoříme stereotypy, když říkáte, že vlastně jsme svým způsobem unuděný, znuděný z toho, co máme? Nebo nám chybí nějaká motivace? Často se hovoří o tom, že vlastně jsme se jaksi vyčerpali, co se těch cílů týče. Po roce 1990 jsme začali usilovat o vstup do Evropské unie, do Severoatlantické aliance. Měli jsme nějakou vizi. Nemáme nyní, chybí nám nyní nějaká perspektiva, nějaká vize, co chceme, promiňte, čeho chceme docílit?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
Tohlecto je jedno z takových vysvětlení sociologických a politologických, že ta společnost v tu chvíli, kdy se začne rozkládat, takže vlastně ztrácí nejenom dech, ale že ztrácí tu vizi, motivaci, zač, za čím jde, nebo proti čemu se vymezuje. Najednou to začne tak jako být všechno jedno. V umění a v životě se to projevuje určitou dekadencí, takovou tou pokleslostí mravů, mám-li použít trochu archaický výraz ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A vy máte, pane profesore, pocit, že se naše společnost rozkládá?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
Já myslím, že svým způsobem ano, ale pořád ještě v sobě někde na pozadí chovám naději, že se s tím dá něco dělat a že tu je spousta lidí, kteří si to uvědomují a kteří tu situaci vylepšují a svým způsobem zachraňují. Možná se mýlím, možná ne, čili stále jsem optimistou, ale cítím, že některé fenomeny, které ty epochy před pádem řádu mají společné, jako je určité bezčasí, ztráta nějakých sjednocujících hodnot. Ztráta ideí, ztráta vize bez ohledu na to, že ideologie má konotaci pro nás z hlediska jaksi mravního, pozitivní i negativní. Ideologie může páchat zlo, může se vymezovat vůči svým odpůrcům způsobem, který je likvidační, ale to nechme stanou. Ale jestliže tohle to všechno vymizí, tak skutečně už není žádný nosník, abych tak řekl, té společenské karosérie. A to, to se opakuje. Před pádem říše římské, tak to známe jenom velmi zprostředkovaně, ale před francouzskou revolucí, před nástupem Hitlera v Německu, tak je ta Výmarská republika i vlastně prototypem toho vyčerpání starého systému, který si ani neuvědomoval nebezpečí svého zániku a vlastně se tak jaksi znuděně utápěl ve svém postupném vyhnívání. A v tu chvíli přijde někdo, kdo zavede pořádek a vezme to trochu do ruky, takže ve chvíli, kdy ta společnost je oslabena, běží, abych ta řekl, na neutrál, nemá zařazenou žádnou vizi, žádnej motor, žádnou celospolečenskou motivaci, za kterou by všichni šli, ať už to je, a zase nechytejte mě za slovo, vy víte, jak to myslím, budování světlých zítřků, nové společnosti nového řádu, to jsou všechno hesla, která se nám zprofanovala, no jo, ale právě proto, že jsou zprofanovaná, tak jako už nemáme nic. A v tu chvíli přijde někdo, kdo to nabídne. Ono to tak nějakou chvíli jde, takový ten relativismus, liberalismus, tolerance, ale už vidíte, jak už se začínají objevovat, vystrkovat hlavy z písku všichni ti Hoferové a Marine Le Penové a různí nahnědlí a xenofobové a rasisti a ti, kteří to řeknou jasně a stručně a vy máte pocit, že vám mluví z duše těch nejtemnějších zákoutí, které jsme v sobě kdy chovala a vytahují ty přirozené lidské pudy na světlo boží. To, to je heslo toho Trumpa, že jo, těm masám, vy si to myslíte, já to říkám. To do té doby nikdo nedokázal. Naopak myslete si, co chcete, ale říkat se to nebude, protože jsme politicky korektní. Vemte si, to je zcela obrácená rétorika. A ta se najednou začne prosazovat, a teď tomu nedávejme žádné mravní znaménko, prostě se začnou dějiny měnit a teď jde o to, jestli se začnou taky drolit a revolučně proměňovat, anebo jestli se to nějak evolučně ustojí a zase přijde nějaký nový trend, který nás přenese přes pahorek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Z výsledků letošního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění se více než 4/5 občanů domnívají, že motivací lidí pro vstup do politiky je blaho jednotlivce. Vstupem do politické strany chtějí podle názoru veřejnosti získat kontakty, výhodné pozice, funkce v budoucnu a také peníze. Mohlo by být i to, pane profesore, jedním z těch faktorů jisté frustrace části veřejnosti? Vztah k politikům, k politice.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
Já teď nevím, jak ten výsledek mám chápat. Jako jestli si ta veřejnost myslí, že je to snaha získat blaho nebo prospěch pro sebe ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pro sebe, přesně tak.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
Pro sebe, nikoli pro tu komunitu veřejnou. No ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Osobní prospěch.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
To je jedním z vidů té, řekl bych frustrace z politiky. Jednak z toho, jak nám život jde, jak ta společnost vypadá, a jednak z politiky, protože jestliže mám o politice toto mínění, že tam všichni jdou, aby si nahrabali, no, tak nemohu být s takovým řádem věcí spokojen. Otázka je, jestli to je pravda. Já mám kolem toho pořád určité pochybnosti, protože znám řadu politiků, kteří tam jdou a opravdu se tomu veřejnému blahu, když to řeknu nadneseně, obětují, obětují své soukromí, své pohodlí. Sami se nějak zvlášť ani neobohacují, ani žádného velkého prospěchu nedosáhnou, respektive kdyby zalezli a podnikali, tak by na tom byli líp, a přesto mají pocit, že pro tu svou obec, komunitu, zejména různí starostové a zastupitelé, nebo i zem musí něco udělat a že takových lidí je dost. Takže já se bráním tomu to takhle paušalizovat, ale je dobře, že jste na to upozornila, protože když jste se na začátku ptala a já jsem na to nedokázal pořádně odpovědět, proč je ten rozpor mezi tím, jak se máme a tím, jak se cítíme, tak velký a čím by se dal vysvětlit, tak já si myslím, že jedno z těch vysvětlení je právě toto, za prvé jak nahlížíme motivaci politiků a jejich jaksi mravní podhoubí a jednak pocit určité nespravedlnosti a frustrace ze stavu, v jakým je spravedlnost, v jakým je justiční celá ta soustava, v jakým je právní řád. A tím nemyslím zákony. Tím myslím jejich uplatňování.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vymahatelnost práva, jak se říká.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
Vymahatelnost práva, bezprostřednost práva a i když právo není totéž, co spravedlnost, to si nalejme čistého vína, někdy dostát liteře zákona znamená se zachovat určitým způsobem nespravedlivě nebo proti zdravému rozumu. Ale v zásadě by to mělo jít ruku v ruce. A když vidíte, že nejde a když vidíte spoustu nespravedlnosti kolem sebe, že co jednomu projde, tak za to je druhý těžce sankcionován, že drobný přestupkář či pachatel je permanentně a okamžitě sankcionován tu za nějaké opomenutí, tam za špatné parkování, tam za to, že si nepozval kominíka a takovéhle blbosti a na druhou stranu máte korupční kauzu jako hrom, kde vás chytí inflagranti se 7 miliony a ještě odposlechy doloží, že to je z korupce, a nic. A nakonec se z toho vyvléknete, což předpovídám v tomto případě, tak to skutečně nepůsobí dobrým dojmem a když takových případů je vedle sebe víc a teď máte často pocit, že si z vás ti vykonavatelé té spravedlnosti dělají srandu, že ty, že ty důvody, které často vedou k exkulpaci nebo naopak k potrestání, jsou evidentně lživé, evidentně vykonstruované, ale dobře vymyšlené, takže do toho právního souboje padnou jak kostičky z lega a vítězí se, ale se skutečností a s pravdou to nemá vůbec nic společného, no, tak to je zdroj té blbé nálady, a to ty lidi, i kdyby se nakrásně se měli docela dobře a žili v těch svých 2+1 a každý skoro měl auto, tak to nevyváží tu frustraci z toho, co vidí kolem sebe a možná tady napřít tu energii, že jo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Před několika lety jsme ale o takových případech vlastně ani vůbec nehovořili, ani se nedostávaly k soudu. Nevidíte přece jenom tady nějaký progres?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
No, progres to je ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Byť malý, ale ...

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
... takže před těmi několika lety byla ta frustrace z toho, že se to ani k soudu nedostane a teď je ta frustrace z toho, že se to k soudu dostane a není to odsouzeno, nebo se z toho vyklouzne a frustrace hlavně z toho, jak ty soudy a tím nechci úplně všechny, který tam pracujou, kritizovat, ale globálně fungují, jak jsou pomalý, jak ta ruka tý spravedlnosti je zchromlá, že kauzy, který by člověk se zdravým rozume, vyřešil raz dva, se vlečou desítky let.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To je pravda.

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
A ne vždycky je to tím, že jsou tak obtížné. Prostě je to tím, že to je chromá kachna celej ten systém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pojďme ještě k jedné otázce. Jak to, pane profesore, že se někdo takzvaně složí pod nějakou maličkostí, nějakým drobným problémem, ne závažným a jsou lidé, kteří opravdu vydrží i kruté rány osudu?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
To je, já chápu tu asociaci, protože to je otázka, která souvisí s tím, co jsme si předtím řekli a odhaluje taková ta frustrující zjištění, že někdo, komu se nedaří, tak vlastně z toho vyjde docela bez úhony a někdo jiný, komu se daří, tak klesá pod tíhou maličkostí a když hledáme příčiny různých selhání, například i zdravotních třeba, deprese nebo různých psychosomatických onemocnění, a hledáme je v těch vnějších událostech, jak vám jde život, tak žádné konkrétní příčiny tak, abychom mohli říct ano, když zakopne na chodníku, tak bude mít arytmie, nebo když na něj spadne cihla, tak bude mít infarkt, nic takového neexistuje, a zrovna tak ani neexistuje žádný jeden jednotlivý gen tak jako u Mendelových hráchů pro červené a bílé okvětní lístky, o kterém bychom mohli říct, kdo ho má, tak dostane schizofrenii a kdo ho nemá, tak ji nedostane. Nic takového nefunguje. A přesto cítíme, že tam něco musí být, protože jestliže takové onemocnění jako schizofrenie má z jednovaječných dvojčat polovina, to je mnohem víc, jo, když má to jedno, tak ta pravděpodobnost, že to druhé ji bude mít také, je 50 % zhruba, tak to je mnohem víc než v obecné populaci, kde se to onemocnění vyskytuje v půl až jednomu procentu, čili nárůst od 1 do 50 znamená, že to je nějak geneticky podmíněno, ale zároveň stejný údaj vám říká, že není, protože kdyby bylo, tak to ta jednovaječná dvojčata musí mít vždycky obě, protože mají stejné genetickej kód, než /souzvuk hlasů/.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je nějaký gen rezistence?

prof. Cyril HÖSCHL, psychiatr
--------------------
No, a teprve teď, když se začalo započítávat do hledání toho genu, zároveň to, jak vám jde život, tak najednou tam začaly, začalo to dávat signál, abych tak řekl a začaly vznikat takové zajímavé objevy, které se právě týkají té rezistence, že ta genetická výbava, ta vás nastavuje na určitou odolnost vůči tomu, jak vám jde život, čili to je ta složka, která se projevuje v té vrozenosti, v té dědivosti toho onemocnění, která tam je zjistitelná. Ale zároveň k tomu musí být ty vnější události, a to je ta složka, která působí, že ne všichni se stejnými geny to dostanou. A zároveň ti odolnější, když se jim něco děje, tak ten, ty následky nemají a to je zase vysvětlení toho, proč ne všichni, kterým se něco děje, mají tu chorobu nebo ty následky. Takže tady platí taková dvojí kvantifikace, a to krásně dokázal americký psychiatr Kandel před asi 15 lety a publikoval v americkém psychiatrickém časopise, že vyšetřil asi 7,5 tisíce lidí Eysenckovým dotazníkem neuroticismu a ten neuroticismus jako určitá taková povahová vloha právě k odolnosti vůči zátěži, vůči stresu je daná geneticky a je zabudovaná do naší osobnosti a to my, jak zvládáme náročné situace, takže zjistil, jakou míru kdo z těch lidí má a potom se podíval, jak jim jde život a co se jim všechno strašného stalo, že vás vyhodí z práce, zemře vám nejbližší osoba, zemře vám dítě nedej bože, což jsou všechno kruté rány osudu, pak se podíval, jaká je pravděpodobnost, že v určitým období se u vás rozvine velká deprese. No, a ukázalo se, že když například žena, která je velmi odolná vůči stresům, to znamená má téměř nulovou míru neuroticismu, je těžce zkoušená osudem, tak se u ní ta porucha nerozvine, zatímco u ženy, která má mnohem těžší nebo vyšší míru neuroticismu a nic se jí neděje, je v pohodě, tak se jí ta choroba rozvine. Ta pravděpodobnost je stejná, a to je to vysvětlení.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká profesor Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Děkuji za vaše postřehy, názory a přeji vám hezký den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.