Jak to vidí Eduard Stehlík - 8. května

Řeč bude i o péči o hroby válečných veteránů.

Své dotazy můžete psát na jednoduchý e-mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Eduard Stehlík je autorem nebo spoluautorem dvou desítek monografií a několika desítek článků a odborných studií. Kniha Lidice - Příběh české vsi získala v roce 2005 cenu Ministerstva kultury ČR a Asociace muzeí a galerií "Gloria musaealis" v kategorii Muzejní publikace roku. Vojenský historik PhDr. Eduard Stehlík je také jedním z pěti autorů scénáře výstavní kompozice v Památníku Lidice, nazvanou „A nevinní byli vinni…“. Od 27. října 2006 je čestný občan Lidic.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Ve sváteční den přijal pozvání pan Eduard Stehlík, vojenský historik, dobrý den. Vítejte.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes si připomínáme a slavíme Den vítězství. Kudy se, pane doktore, ubírají v tento den vaše myšlenky?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Pochopitelně je to pro člověka, který se věnuje novým nebo moderním dějinám anebo i pro vojenského historika zvlášť okamžik slavnostní, protože si připomínáme vlastně konec největšího zatím válečného konfliktu v Evropě a myslím tedy v Evropě toho světového konfliktu, ale konec v Evropě, to bych chtěl říci, možná tady za začátek, protože už cestou jsem zaslechl, že opět se hovoří, že dnes si připomínáme konec 2. světové války. Ono to není pravda, je to konec 2. světové války v Evropě, protože válka s Japonskem končí vlastně až 2. září 1945. Trochu se možná chce říct cimrmanovsky: Škoda, že to tehdy nestihli 1.září, protože by děti měly ty známky z dějepisu lepší a že by válka začala 1. září a 1. září skončila. Ale my si připomínáme konec 2. světové války v Evropě a proto to slavíme 8. května.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To už jste odpověděl také e-mail paní posluchačky Evy, která poukázala na to, že datum na Památníku vítězství u Milína je 11. květen 1945 a připomíná poslední bitvu 2. světové války na našem území.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
No, ono je to strašně složité na tom konci května, protože ono máme i několik kapitulací. Jenom tedy těch konců války, ale protože první vlastně kapitulace bezpodmínečná Německa byla uzavřena v Remeši už 7. května a tak někdo říká, tak jako proč neslavíme 7. května, ale ono je to z toho důvodu, že ta kapitulace proběhla tehdy poměrně rychle, i když to, ten podpis byl poměrně vysoký funkcionář Alfred Jodl jí tehdy podepisoval za Německo, tak se Stalinovi nelíbilo, že ta kapitulace proběhla jako málo honosně a řekl bych, že měl jeden dobrý nápad, a to myslím, že není úplně špatné zmínit. Remeš je pochopitelně na francouzském území, ale Stalin chtěl udělat tu kapitulaci v dobytém Berlíně, v poraženém Berlíně. A to myslím, že je správně, že k tomu došlo, protože 1. světová válka příměří bylo uzavřeno v Compiegne, vlastně u Paříže na francouzském území. Potom to neslo takové s sebou reminiscence, že Němci říkají, že vlastně nebyli úplně vojensky poraženi, což u té 1. světové války tak není úplně od věci to jejich tvrzení, ale tentokrát to bylo v dobytém Berlíně na ten druhý pokus, 8. května, podepisoval to maršál Keitel, za Sovětský svaz tam byl známý vojevůdce Žukov, takže tam bylo to řekněme honosnější, lépe připravené, ale přesto se rozcházíme, rozcházíme se 8. května a 9. května. A tady roli sehrává to, že stejně jako dnes, tak máme i jiný čas, takže zatímco kapitulace vstupovala v platnost na území vlastně té střední Evropy podle středoevropského času 8. května 23:31, Moskva byla tehdy o hodinu dál, takže tam bylo 9. května 0:31. Takže to je asi ten hlavní rozdíl a já jsem zažil oslavy vítězství, nevítězství toho 9. května mnohokrát stejně jako řada našich posluchačů, protože my jsme oslavovali 9. květen, pak se to přesunulo na 8., ale ten "Děň pobědy" si vzpomínám i z doby jednoho půlroku, který jsem strávil jako student filosofické fakulty v Sovětském svazu tehdejším ve Volgogradu, tedy bývalém Stalingradu, kde opravdu ty oslavy Dne vítězství toho 9. května to byla věc, kterou myslím si, že bych přál každému zažít, protože do Volgogradu se tehdy sjely ještě deseti tisíce veteránů, člověk tak procházel mezi těmi starými pány a občas se podařilo najít někoho, kdo na té uniformě kromě hvězdy a Hrdiny Sovětského svazu měli Československý válečný kříž, který dostal za osvobozování Československa, takže s některými z těch lidí jsem tehdy se tam, si tam povídal a bylo to docela zajímavá setkání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když hovoříte o bývalém Sovětském svazu, o dnešním Rusku v tomto případě, tak pan Zíka ve svém e-mailu připomíná, cituji: "Žádná země v historii válek nestrádala víc než Sovětský svaz v průběhu 2.světové války. Zahynulo při nejmenším 20 milionů lidí. Nyní slavíme konec války, v Plzni jezdí jeepy, tanky, vidíme americké osvoboditele v televizi, americké filmy se statečnými hochy ze Spojených států. Bylo by to dobře, protože každý, kdo přispěl k porážce Hitlera, si zaslouží úctu, jenže v té době byla Rudá armáda v Berlíně. Přesto je Sovětský svaz, Rusko z paměti systematicky vymazáván. Co je to za paměť národa, když dopustí, aby tohle zmizelo?" Tolik citace z e-mailu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já chápu, že někdo může mít tento pocit, ale já se domnívám, že to není tak úplně pravda. Může to být určitý pocit, který bych řekl, mohl mít nějaký relevantní základ v první polovině 90. let, kdy po nějakém tlaku, který směřuje nějakým způsobem jedním směrem, tak když ho pak uvolníte, tak se může stát, že ta ručička převáží na tu druhu stranu. Jestliže tady dlouhá léta, pokud někdo hovořil o tom /nesrozumitelné/ a to ostatně i zpívali Zelenáči a ve své písničce To tenkrát v 45., když Plzeň osvobodil Patton, tak kde se říká, že o paní učitelce, která říká, že Plzeň osvobodila Rudá armáda. Tak tohle jestliže lidé tady měli slýchat 40 let, tak samozřejmě je pochopitelné, že to chtěli vrátit tam, kde to bylo, vrátit to tam, kde je ta historická skutečnost a kdy opravdu do Plzně dorazily nad ránem 6. května jednotky americké armády a tu Plzeň osvobodili ve spolupráci, a to je zase potřeba říci, nejenom jednotky americké armády, ale tam se do bojů v Plzni zasáhla celá řada Plzeňáků, lidí z okolních obcí, kteří se opravdu nacistům postavili a nebyla to jenom Plzeň, byly to Sušice a celá řada dalších měst, kde Češi přispěli nejenom řekněme vlastní rukou, ale i vlastní krví k osvobození té země. Pokud jde o to, že někde, nemohu samozřejmě hovořit za to, jaké filmy jdou v televizi, to by bylo spíš směřovat na, na televizi, ale myslím si, že kdo by, kdo má zájem v současné době sledovat i filmy třeba válečné /nesrozumitelné/ není to vůbec žádný problém. Těch, těch filmů na DVD, ať už šlo Epos osvobození a Jurie Ozerova a celou řadu dalších věcí, to se dá bez problémů koupit i celkem za rozumné ceny. Mnoho z těch filmů bohužel bylo nějakým způsobem ty, ty jejich, ty jejich historické skutečnosti překrouceno. Ono by si to zasloužilo, pokud by byly uváděny, aby k tomu byl nějaký řekněme nějaká zase předmluva nebo doslov historika, ale, ale myslím si, že v současné době, když se podíváte, kde se třeba pohybují představitelé ministerstva obrany, v posledních dnech, to je pokládání věnců na Olšanských hřbitovech k Památníkům padlých sovětských vojáků nebo vojáků Rudé armády, já myslím, že měříme všem stejně a i pokud jde o historiky, já neznám jediného svého kolegu, který by nějakým způsobem překrucoval skutečnost nebo přihrával jedné či druhé straně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Cituji z dalšího e-mailu od pana posluchače Milana. "Myslíte si, že by se Československo po válce ubíralo zásadně jiným směrem, kdyby generál Patton v květnu 1945 provedl Rusům to, co provedl Montgomerymu v Messině na Sicílii, a sice, že ho uvítal v osvobozeném městě svou vlastní přehlídkou?"

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Byla zmíněna opravdu v závěru toho e-mailu taková jedovatost jednoho spojeneckého velitele vůči druhému, kterou myslím, že diváci znají nebo posluchači znají i z jednoho amerického filmu, věnovaného právě generálu Pattonovi. Já si myslím, když bychom se, to je vždycky takové to, mnohokrát jsme na to narazili, to "kdyby", to "kdyby", které nás na filosofické fakultě všichni profesoři říkali: Historik žádné kdyby nezná. Nicméně zajímavé je, že v zahraničí a teďka i v současné době v České republice se už objevují publikace anebo i filmy, které řeší to "kdyby". Co kdyby, co by bylo, kdyby se ty, ta historie ubírala jiným způsobem, jiným směrem? Osobně si myslím, že pokud by generál Patton opravdu dorazil do Prahy a podle toho, jaká byla situace na bojištích, podle toho, jak řekněme odpočaté nebo naopak unavené byly jednotky na jedné nebo na druhé straně, dovedu si představit, že americké jednotky mohly být v Praze 7.května bez nějakých zvláštních problémů, nicméně i v tomhle smyslu generál Eisenhower učinil dotaz u sovětského velení, jestli by něco nenamítalo proti tomu, kdyby postupovali dále na východ. Sovětské vedení, velení oznámilo, že vlastně už probíhá pražská operace, že by mohlo dojít k tomu, co je zlým snem všech velitelů a tak tedy k záměně vojsk, které by si vyžádalo obrovské ztráty na obou dvou stranách těch spojeneckých vojsk. Za Američany nakonec se rozhodli nepostupovat. Pokud by Prahu osvobodili Američané, tak si troufám říct, že s největší pravděpodobností by to mělo opravdu zásadní dopad na směřování Československa po roce 1945, ale respektive po roce 48. Uvědomme si, že na podzim roku 45 opustila Prahu, opustily Prahu, nebo ne Prahu, vůbec území Československa jednotky Sovětské armády, vlastně nebyla tady potom síla, která by nějakým způsobem se vměšovala do vnitřních poměrů, určitě by takové ty fotografie v učebnicích s americkými vojáky objímající se s Pražany, americké tanky na Václavském náměstí sehrály to, že by ten, přesto, že Sovětský svaz zásadním způsobem přispěl k porážce nacismu, tak tohle by sehrávalo roli ve vnímání lidí a myslím si, že by potom ten, řekněme to směřování bylo opravdu jiné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ministerstvo obrany chce poskytnout 4 miliony korun na péči o hroby válečných veteránů v zahraničí, na výstavbu a údržbu míst posledního odpočinku. Kam konkrétně by měly, pane doktore Stehlíku, ty částky putovat? Jak vůbec vypadá i ta mapa lokalit? Tuším se jedná o 28 zemí.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To je, máte pravdu, je to přesně 28 zemí s tím, že ten počet válečných hrobů je opravdu velice vysoký. Ono možná to může působit trošku zvláštně, ale i tu péči o válečné hroby řeší mezinárodní úmluvy, vychází se tady z Ženevských úmluv, které zejména těch přijatých po 2. světové válce, kde je opravdu velice pregnantně stanoveno, jakým způsobem se ta údržba provádí a nebo ta péče o ty hroby. Obecně se dá říct, že většinou o ty hroby pečuje země, na jejímž území se ty hroby nalézají, nicméně to nebrání tomu, aby stát, jehož vojáci jsou v těch hrobech pochováni, nějakým způsobem na tu péči nepřispíval. Já si myslím, že v tomhlencté, v této oblasti opravdu dělá Česká republika velice mnoho, zejména na území Ruska, kde a i Ukrajiny, kde opravdu pomáhá spolufinancovat péči o tyto hroby a nejde jenom o padlé 2. světové války, kterou mi si teď připomínáme, ale v případě Ruska a Ukrajiny i o hroby českých vojáků nebo československých vojáků, kteří tam padli jako příslušníci legií v letech 1. světové války, tedy téměř před 100 lety a kde mnohdy v některých případech ty hroby byly, ty hřbitovy byly zanedbané a někde ty hřbitovy a památníky úplně zmizely, to znamená v poslední době se daří opravdu některé z nich obnovovat. Já myslím, že jako vůbec první vlaštovkou to bylo tuším asi před 10 lety, byl obnoven velký hřbitov československých legionářů ve Vladivostoku, kde ne snad, že by tam proběhly tehdy v tom, v těch, v závěru jako roku 18, 19, 20 nějaké velké boje, ale byli tam stahováni právě kvůli tomu, že tam byly vojenské nemocnice, československé ranění a nemocní vojáci, takže mnoho jich tam zemřelo, takže ten hřbitov byl poměrně velice rozsáhlý. Různé země k tomu přistupují jinak. Některé země vlastně výrazně finančně saturují vlastně to, údržbu o ty hroby, pomáhají tomu. Jiné země ty hroby, to dělají třeba Američané a jsme toho svědky v Normandii, provádí jednotnou úpravu těch hrobů nebo Britové jsou v tom bych asi řekl na světové špičce, ale v některých případech dochází k exhumaci vojáků a převozu domů, pokud o to ty rodiny požádají. V našem případě bylo i ze řekněme finančních důvodů se řeší ta, nebo volí ta jednodušší varianta, to znamená, voják zůstává uložen na místě, kde padl, nebo v nějakém těsném sousedství a vlastně pietně se to území upravuje, protože ty převozy vlastně padlých by byly enormně finančně náročné, ale říkám, to je případ od případu každé té země. Ty částky, které na to Česká republika, potažmo ministerstvo obrany přesouvá, jsou poměrně velice velké. Vy jste zmínila 4 miliony, já vím, že třeba jenom v rozmezí let 2003-2006 to bylo přes 13 milionů korun, ale myslím si, že pro někoho se to může zdát strašně moc, ale já si myslím, že to je to nejmenší, čím můžeme vlastně přispět lidem, kteří opravdu položili svůj život za nás a že aspoň důstojným způsobem zajistíme to, aby to jejich místo posledního odpočinku bylo nějak pietně upraveno a že tam bude jejich jméno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak byste, pane plukovníku, vůbec ohodnotil tu naši péči o vzpomínky hrůz obětí nacismu, nakolik zajímají veřejnost a zejména mladou generaci, se kterou jste velmi často v kontaktu? Možná ještě, promiňte, bych doplnila, že ministr obrany Picek včera vyznamenal nebo povýšil 23 osob, vyznamenání Zlaté lípy převzal například hokejista Jaroslav Holík, voják Miloš Prášil, který byl těžce zraněn při živelné ...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
V Afghánistánu, ano, ano ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... katastrofě v Afghánistánu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Jako myslím si, že je to pochopitelně to udělování nejvyšších resortních vyznamenání, speciálně v případě resortu obrany jde o ty vůbec dvě nejvyšší, a to je Kříž obrany státu a vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany, které proběhlo včera, probíhá vždycky při této významné události, někdy, tak to je to nejvíc, čeho může voják nebo, nebo člověk, který se nějakým způsobem zaslouží o něco dosáhnout, to vyšší vyznamenání resort nemá. Takže pochopitelně je to vždycky velice slavnostní příležitost a probíhá velice pečlivý výběr lidí, kteří budou oceněni. V případě pana Holíka je to právě vyznamenání Zlaté lípy, které je udělováno, řekněme, za ten nebojový čin a myslím si, že každý z posluchačů jeho jméno velice dobře zná a ví, co tento člověk vlastně pro nás na poli sportu vykonal a že to je opravdu úžasná osobnost a můžeme možná tímto způsobem i poblahopřát. Ale pokud jde o to oceňování další anebo jaký vztah má veřejnost k těmto věcem, tak jak jste se ptala na začátku, já si myslím, že nejsme ještě řekněme na tom úplně ideálně, protože pokud bychom to srovnávali se zeměmi jako je třeba Velká Británie nebo i Spojené státy, tam stačí, abyste se objevili v uniformě a takové projevy přízně, jakými jste zahrnováni, ať už od toho, že vás zastavují lidé na ulici a děkují vám za službu v armádě, byl jsem svědkem opravdu toho, že vraceli se skupina amerických vojáků a na letišti, jak probíhá takové to odbavení, kterými si určitě každý z nás prošel, nejdřív jde do byznysklas a potom teda ten čeledník, jak tomu někdy říkáme, tak v okamžiku toho odbavení jako sám ten odbavující personál řekl, že jestliže to nebude vadit, že nejdříve půjdou vojáci, oni sami se bránili, že ne a že počkají a všechno, lidé si stoupli a vytvořili uličku, která jim tleskala a oni nastoupili do toho letadla. Takže myslím si, že je to trošku, neříkám, že by to mělo být až takhle teatrální, myslím si, že ta minimální úcta by tady měla být nejenom k těm současným, ale i těm padlým. A ale zase na druhou stranu říkám, vidím tam obrovský posun v těch posledních letech a zejména u mladé generace vidím obrovský rezervoáry toho, kde se dá s mladými lidmi pracovat a kde oni si začínají uvědomovat, že to v čem žijí, není úplně zadarmo a aspoň doufám, že velká většina těch mladých si to začíná uvědomovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem dnešního vydání je vojenský historik, doktor Eduard Stehlík. Dnes si připomínáme 68. výročí ukončení bojů nebo části bojů 2. světové války. Možná nám ale trochu zanikají i jiná výročí, řekněme dokonce kulatá, jak jste mě na to upozornil.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
No, já myslím, že je potřeba nesoustředit se jenom na takové ty, nechci říct profláklé dny, ono to je ošklivé slovo, ale ta, ta výročí, která jsou v kalendářích, ale občas se podívat také na ty historické události, které se odehrávaly a jsou odehrály a teďka si připomínáme celou řadu 70., pokud bych to tak mohl říct. Rok 43 byl na ta výročí a důležité události opravdu bohatý, ale i věci, které se nás přímo dotýkají. Takhle třeba naprosto nepovšimnutá, s výjimkou snad Českého rozhlasu, úplně propadlo výročí ze 14. na 15. března letošního roku, kdy bylo 70 let od tragické smrti parašutistů z výsadku Iridium a Bronze, kteří byli sestřeleni u Mnichova a vlastně zahynuli, stejně jako jejich britští kamarádi a teď zaplaťpánbůh tedy s velkým zájmem veřejnosti proběhlo v sobotu výročí v Rovensku pod Troskami vzpomínek na paraskupinu Antimony, která do protektorátu seskočila 24. října 1942 a jejíž příslušníci, dva příslušníci přišli o život 16. ledna letošního, vlastně jsme si připomněli 16. ledna 70 let, 16. ledna 43, jeden Stanislav srazil tedy o rok později, ale to, co se v Rovensku pod Troskami, kde ta vzpomínka, vzpomínková slavnost v sobotu byla, se odehrálo, je velice zajímavé, protože gestapo s pomocí konfidentů vlastně odkrylo úkryt dvou parašutistů, poručíka Františka Závorky a radistu Lubomíra Jasínka, obklíčili je nad ránem 16. ledna 1943 a potom se proběhl, potom proběhlo takové vyjednávání mezi gestapem a parašutisty, kteří, kde gestapo chtělo, aby parašutisty získalo do svých rukou vlastně živé a na druhé straně samozřejmě parašutisté jako vojáci toto odmítali, uvažovali o tom prostřílet, oni byli obklíčeni v jednom malém domku na plovárně v Rovensku a kdy do toho vyjednávání vstupuje celá řada osob, včetně, včetně starosty Rovenska Josefa Kouřila, který vyjednává s nacisty vlastně nějaký způsob přežití pro parašutisty, ale zároveň to, aby Rovensko se nestalo obětí nějaké bestiality podobně jako Lidice a Ležáky. A jemu se potom daří uzavřít jakousi smlouvu, která je docela zvláštní, protože mnoho z těch, kteří parašutisty přímo schovávali, to vlastně přežije, dožije se konce války. Ne tak pan starosta, který potom obrovském psychickém vypětí 30. dubna 1943 vlastně předčasně umírá. Ale pokud jde o parašutisty, oba dva sice se vydávají jakoby živí do rukou gestapa, jenomže oba dva před tím rozkousnou ampulku s jedem, to znamená umírají během několika málo minut. Takže to je ten, ta historická událost. Ale pro mě byl úžasný ten zážitek v sobotu, kde se do Rovenska sjelo na 5 tisíc lidí, kde probíhaly vzpomínkové oslavy pietní, kde byly i, byla dětská výstava výkresů, které děti vypracovaly, které připomínaly Antimony, byly tam básničky k parašutistům, nějaké povídání, kam já do teďka před sebou mám takový úžasný výkres, kde byly namalované ty Trosky, takové ty, ty dvě věže, ta byla Panna a na vlně se snášející krásné barevné padáky s nápisy Jasínek a Srazil a velká ta Antimony. Takže já na to velice rád vzpomínám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když jste hovořil nyní vlastně o tom 70.výročí tragického osudu paraskupiny Antimony, tak často vy zdůrazňujete, že takových hrdinských činů, když už se podíváme i třeba na jednání starosty pana Kouřila, takových hrdinských činů nebylo málo. Proč někteří do dnes neradi slyší o našem hrdinství během 2. světové války?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že jim nerozumím. Každý národ si hledá a řekněme si tak jako opečovává své hrdiny bez ohledu na to, zda, zda jsou to ti, kteří padli nebo ti, kteří přežili a někteří z nich ještě žijí do dnes a my jsme v tomhle takové unikum. Já nevím, jestli je to tím, že pokud někdo provede nějaký čin, který je, jde za nějaký rámec toho běžného chování, opravdu je to čin hrdinský, proč máme zapotřebí ho zpochybňovat a toho člověka nějakým způsobem hanět. Já nevím, jestli je to jakési závisti, že si říkáme, že my bychom sami něco takového nedokázali, nebo se domníváme kdovíjaké pocty jsou tomu člověku prokazovány. A tím teďka nehovořím jenom o vojenském hrdinství, já mluvím o záchranářích, mluvím o hasičích, o policistech, o lidech, kteří se v nějakou, v nějaké přelomové situaci začnou chovat tak, že potlačí v sobě strach a vemte si člověka, který utíká k havarovanému autu, které hoří a snaží se pomoct lidem, kteří jsou vevnitř, vždyť to může každou chvíli bouchnout, ale on, v něm se něco odehraje a on se najednou chová jako hrdina. Já myslím, že bychom si tyhle lidi připomínat měli bez ohledu na to, kde to hrdinství prokázali. A neměli bychom na ně zapomínat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane plukovníku, vy přímo od nás ze studia Dvojky pojedete na Vítkov, kde v půl jedenácté začne slavnostní pietní akt u Národního památníku. Jaké bude pojetí těch letošních oslav?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že armáda hodně dbá na tradice, takže bych řekl, že bude tradiční. To znamená uskuteční se vojenský nástup, slavnostní takové shromáždění, na Vítkově jsou uloženy ostatky neznámého vojína, nebo tedy teďka vlastně neznámých vojínů, protože je tam i ten z bitvy u Sborova i ten od Dukly. Má být přítomen pan prezident republiky. To znamená, myslím si, že bude ten tradiční, ale velice slavnostní provedení oslav.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná bychom mohli ještě krátce se zastavit u Národního památníku, protože ten byl původně zamýšlen jako čestné pohřebiště významných /nesrozumitelné, souzvuk hlasů/.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To je, to je, to je docela zajímavá, zajímavý moment, na který se mnohdy zapomíná. Také možná kvůli tomu, k čemu byl ten památník využíván či možná zneužíván v letech pozdějších, ale opravdu původně pod tou sochou Jana Žižky z Trocnova je vlastně prostor, kde si, jsou místa pro urny a byly tam skutečně ukládány urny významných legionářských velitelů, kteří přišli o život nebo zemřeli, případně byli, padli a byli tam převezeni z různých bojišť. To znamená v takové, tehdy byl ten způsob, takový, že nejdříve bylo s nimi slavnostní rozloučení v současné budově Vojenského historického ústavu, tehdy Památníku osvobození a potom ten slavností průvod vlastně pokračoval a šéf vlastně tehdejšího památníku generál Rudolf Medek vlastně tu urnu potom spolu s kolegy ukládal do toho pohřebiště. Dokonce původně ta, ten centrální katafalk, ve kterém jsou uloženy ostatky neznámého vojína nebo neznámých vojínů, byl určen pro prezidenta Masaryka, který ale samozřejmě sám potom dal přednost spočinout po boku své ženy na tom skromném hřbitově v Lánech a kde, když přijedete se zahraniční návštěvu a ukazujete ten malý hrob, kde tedy leží Tomáš Garrigue Masaryk se svými dvěma dětmi, tak nechápou, že na takovémto malém hřbitově může ležet zakladatel státu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká plukovník Eduard Stehlík, vojenský historik, který byl hostem dnešního svátečního vydání pořadu Jak to vidí. Děkuju za váš čas, za vaše myšlenky a přeji ...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Děkuji za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... hezký den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemný sváteční den vám i posluchačům přeje Zita Senková. Zítra budu po půl deváté hovořit s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou. Na slyšenou.