Přepis: Jak to vidí David Mareček - 25. září
S generálním ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem jsme hovořili o kultuře a politice. Jak to jde dohromady? Může umění spojovat i lidi rozdělené válkou či ideologií?
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, začíná pořad Jak to vidí. U poslechu vás vítá Zita Senková. Ve studiu je naším dnešním hostem pan David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Dobrý den.
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Dobrý den.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Před nedávnem kolovala na Internetu petice s požadavkem, aby zahajovací koncert v newyorské Metropolitní opeře Čajkovského Eugen Oněgin pod taktovkou Valerie Georgieva byl věnován právům homosexuálů na protest proti politice a přístupu ruského prezidenta Putina. Generální ředitel Metropolitní opery ten návrh odmítl s tím, že divadlo si klade cíle umělecké, nikoliv politické. Jaký je na to váš názor?
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
No, já s tím docela souhlasím, protože myslím si, že umění by tady v tomhle případě mělo být od politiky odděleno. Ale říkám, schválně jenom v tomto případě, protože jsou naopak situace, kdy umění je víceméně jediným nebo často i tím nejúčinnějším prostředkem, jak třeba rozhýbat lidi nebo jak jim pomoct. Ale jsou to situace, řekl bych, dosti odlišné v tom, že jsou to třeba historicky opravdu zásadní okamžiky. Pro paralelu nemusíme chodit ani moc daleko. Jedna je slavná známá Šostakovičova Leningradská symfonie, která byla provedena právě o okupovaném Leningradě a byl to vlastně úžasný čin, který ukázal sílu lidského duch a tu schopnost sjednotit se a vlastně i vůči Němcům to byl tehdy poměrně dost jasný signál. Oni taky tehdy byli kryti v uvozovkách tím, že vlastně před tím představením, nebo před tím koncertem zahájila ta ruská strana nějakou ofenzivu, aby vlastně znemožnila Němcům i ostřelovat v průběhu to ho koncertu, aby tam byl klid a dalo by se o tom povídat ještě minuty a minuty o tom, jak se těžko vlastně sháněli ti hudebníci, protože ta populace byla zdecimovaná totálně. Ale na druhé straně, co je na tom taky zajímavé ve smyslu politika versus kultura, že dneska se o tom mluví jednoznačně jako Leningradská symfonie, odpor proti nacismu, ale už se méně ví to, že Šostakovič tu symfonii měl v hlavě daleko dřív, než tady tohle všechno nastalo, a to slavné téma z první věty, které je právě vykládáno jako to invazní nacistické téma, tak bylo podle Šostakoviče, tak to aspoň řekl svým nejbližším, bylo spíš obrazem Stalina než Hitlera. Takže vlastně vidíte na tom, nebo vidíme na tom, že výhodou umění je určitá univerzalita toho, že pokud tedy bojuje proti zlu nebo má zosobňovat zlo, tak to může být zlo z jedné nebo z druhé strany a ten obraz je stejný. Podobně vlastně vyzněla v roce 1939 u nás vyznělo provedené Mé vlasti s Václavem Talichem v Národním divadle, kdy publikum na konci spontánně zpívalo hymnu a ta síla toho okamžiku je zachycená v nahrávce, která přežila jakoby zázrakem v Oslu v rozhlase, což byla jedna ze stanic, nebo Norsko bylo jednou ze zemí, kam se ten koncert tehdy přenášel. Čili myslím si, že by umění nemělo dělat gesta za každou cenu, ale na druhé straně, že ta interakce ať už s politikou nebo s nějakým důležitým společenským děním, takže tomu umění prospívá, ba dokonce je nutná někdy k tomu, aby vzniklo něco silného, kdybych to chtěl úplně odlehčit a teď trošku shodit, tak Hector Berlioz napsal úžasnou fantastickou symfonii v době, kdy byl nešťastně zamilovaný do jedné herečky a ve chvíli, kdy si herečku nakonec šťastně vzal, tak napsal jinou symfonii, která eufemisticky řečeno, není zdaleka tak úspěšná. No, prostě proti té fantastické je to chabý odvar. Takže opravdu v těch těžkých chvílích ať už osobních nebo celkově společenských, tak vznikají často ta nejlepší díla.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Existuje mnoho zdrojů inspirace. Ty příklady ostatně bychom našli i v těch novodobých dějinách, třeba vystoupení Richarda Mutiho v milánské Scale tuším před 2, 3 lety?
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
To bylo v roce 2011 a Muti tam tehdy dirigoval Nabucca, kde je ten slavný sbor Židů Va pensiero, který se vždycky opakuje, v podstatě není snad na světě operní představení, kde by si diváci nevyžádali přídavek a Muti tehdy vyjádřil rozčarování a smutek nad tím, v jaké politické situaci a společensko politické situaci se Itálie nachází a vyjádřil obavy nad tím, co vlastně s Itálií bude dál. Dlužno říct taky, že to bylo okolo 150. výročí sjednocení Itálie a vyzval v tom přídavku publiku, pokud to cítí stejně, tak aby se k nim přidalo a ten záznam koluje na Internetu a je to myslím jako velmi výmluvný důkaz toho, jak umění může silně na člověka zapůsobit.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to velmi emotivní záznam. Mimochodem nezřídka se do politiky samozřejmě zapojují aktivně umělci. Například letošní jubilant Richard Wagner, který byl účasten povstání v roce 1849 a dokonce si vysloužil zatykač a musel prchnout ze Saska. Co se, pane Marečku, očekává od umělců? Teď nemyslím, že by teda chodili na barikády nutně, nicméně jejich společenská role, role ve veřejném životě?
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Já myslím, že ta role ve veřejném životě je dosti, nebo může být dosti ošemetná, ale měli by zvlášť ty velké umělecké osobnosti, které požívají obecné úcty, tak si myslím, že by měly být v tom aktivní, neměly by zůstávat neutrální, nemyslím to teď jako popření toho, co jste říkala na začátku o Metropolitní opeře a jejím vlastně odmítnutí dělat politiku. Ale spíš než stavět se na stranu, myšleno teď politicky, pravou nebo levou, což rozhodně umělci nepřísluší žádným způsobem, tak by měl se nějak postavit právě k těm velkým společenským problémům nebo k tomu, kde může té společnosti nějakým způsobem pomoct. Protože umělci jsou, myslím jako i v jiných oblastech, jsou, nebo mohou být přirozenými vůdci. Mohli nebo měli by to být politici, ale mohou to být úplně stejně špičkoví vědci, špičkoví sportovci, špičkoví umělci. Kdokoliv, kdo vlastně něco dokázal, dokonce bych řekl i špičkoví podnikatelé, což se u nás třeba ne tak ještě nosí úplně, ale i to může být legitimní, pokud samozřejmě toho úspěchu dosáhli poctivým způsobem, což je právě ten problém, proč jim zase tak moc nedůvěřujeme zatím.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co myslíte, snad jsem vás teď nepřerušila ...
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Ne, ne.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... jak vnímáte třeba tu současnou reflexi v soudobém umění, reflexi těch aktuálních témat, ale možná i historických, ať už se podíváme na hudbu, nebo film, literaturu.
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
No, témata v umění jsou důležitou věcí. Myslím si, že hodně často se stává, že právě ta témata chybí a že umělci někdy maličko a někdy trochu víc podléhají tomu mediálnímu světu, tomu, že vlastně dokážou strhnout na sebe pozornost jenom tím, že budou něčím šokovat, že se o tom bude psát, že když to bude hodně kontroverzní, tak se to určitě nějaké skupině lidí zalíbí, jiná proti tomu bude protestovat, ale získají tím pozornost. To bych řekl, že je ještě ta lepší varianta. Pak je ta horší varianta, kdy ten umělec se snaží zaujmout svým osobním životem, který přímo servíruje bulváru, a to je už je úplná konečná, teda umělecky. No, ale pak je ta druhá strana. Já jsem měl teď to štěstí, že jsem měl možnost vidět jednu takovou politickou nebo společenskou reflexi v umění. My jsme byli na dovolené v Itálii a končili jsme ji v Benátkách, kde probíhá bienále a víceméně náhodou, když jeden kostel, který jsme chtěli navštívit, byl zavřený, tak jsme se ocitli v jiném kostele, kde byla instalace od čínského umělce a disidenta Aj Wej-weje a ta instalace se jmenovala /anglický text/, čili vlastně vystrašený v angličtině, ale byla to zkratka, čili taková slovní hra a ta instalace spočívala v tom, že v tom kostele bylo 6 takových kovových kvádrů nebo kontejnerů, v nichž byl pořád stejný obraz, byla tam cela vězeňská a v ní byl Aj Wej-wej v různých situacích, u jídla, nebo ve spánku, nebo při osobní hygieně třeba nebo při výslechu a vždycky ho v tom výjevu hlídali dva uniformovaní policisté. A o tam zachytil svoje věznění, kdy byl po dobu asi 3 měsíců zavřen a síla toho nespočívá ani v tom, že je to zachyceno realisticky, ale v tom, že vy se na to jako divák koukáte jenom takovým malým průhledem. Tam je vždycky jedno nebo dvě okýnka a na jedné straně máte pocit, že ho trošku sledujete a ale na druhé straně z toho na vás padne tak šílená tíseň, když třeba vidíte to, jak ten člověk tam spí a nad ním bdí a stojí ti dva uniformovaní muži. Čili to je ten, jak říkám, ten, ta druhá poloha toho umění, které opravdu něco reflektuje a my jsme potom, když jsme takhle toho Aj Wej-weje objevili, tak jsme se ještě vydali a ostrov Judeka, kde bylo druhé jeho dílo, které se jmenuje Dispozition, čili dispozice, to už nebylo úplně nové, loni ho vystavoval ve Washingtonu a byla to vlastně strašně jednoduchá věc. Ocelové tyče stavební, které tam byly vyrovnané jako určitý reliéf vlastně v prázdném prostoru a jakkoliv to samo o sobě už působilo, tak ten příběh je mnohem silnější, protože ten příběh začíná v roce 2008, zemětřesením v Sečuánu, kde tehdy zahynula spousta lidí, taky spousta dětí ve školách a většinou vinou právě špatně provedených staveb. A Aj Wej-wej tehdy nechal s pomocí stovky nebo stovek dobrovolníků sebrat právě ty zničené ocelové tyče tady z těch staveb a stovky lidí je vyrovnávaly do jejich původního tvaru, velmi dlouhou dobu a Aj Wej-wej z nich potom udělal tady tu instalaci. A vlastně k tomu, k té instalaci, která tam je, tak běží dokumentární film o tom, jak to celé vznikalo. A když vezmete v úvahu, že jinak většina toho bienále opravdu jde směrem ke vkusu sběratelů a diváků, aby se zalíbila, tak ten Aj Wej-wej je tam najednou jako naprosté zjevení a je dokladem toho, že tedy, když sdělení, které chcete předat, je silné, takže k tomu stačí celkem vlastně jednoduché prostředky a zapůsobí to na vás i bez nějaké hluboké znalosti výtvarného umění.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže příklad toho, jak umění reaguje na politické, společensky i osobní události a zkušenosti. Mimochodem kritici politických poměrů v mnoha zemích to nemají snadné. Třeba íránský vězněný režisér Džafár Panáhí nebo také někdy stačí poznámka na Twitteru, jak ukázal příklad tureckého slavného pianisty Fazila Saye, mimochodem to je hlavní hostující, hlavní host sólista Filharmonie Brno pro tuto sezonu. Ten byl odsouzen za urážku náboženství. Turecký soud mu udělil podmíněčně 10 měsíční trest. Co říkáte tomuto problematickému rozsudku?
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
No, tak neznám úplně detaily tady toho případu, ale fakt je, že Fazil Say je známý tím, že je jednak ateista a že kritizuje vládu premiéra Erdogana, to znamená, že se poměrně teda jasně vkrádá myšlenka nebo podezření, že ten rozsudek je účelový, jo, i to, že je vlastně podmíněný a tak, že je to rozsudek nad známým umělcem, tak bych řekl, že to spíš svědčí o tom, že se ten politický režim na tom chtěl trochu zviditelnit, protože jednu věc můžeme říct s jistotou, že Faizl Say se zviditelnit nepotřebuje, protože byl slavný už dávno tady před tím incidentem a koneckonců i brněnská filharmonie si ho vybrala dávno před tím, než se tady tahle věc stala. Čili je to člověk, který je slavný díky svým čistě uměleckým kvalitám a připadá mi to, že se chtěla opravdu zviditelnit ta druhá stran, ještě takovým způsobem, aby ho teda úplně nezavřeli, protože by byl asi daleko větší cirkus kolem toho a osobnosti, které se dneska za něj staví, tak by jich ještě přibylo a byl by asi obrovský mezinárodní tlak na jeho propuštění. Takže je to takové trošku vychytralé řešení, jak se učinit tedy viditelným a zároveň neublížit až tak příliš. Ale rozhodně si myslím, že to není teda cesta, kterou by se měly politické režimy kdekoliv ubírat. A neprospívá jim to, protože Turecko je za to kritizováno taky Evropskou unií, do které se chce dostat.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S Davidem Marečkem si povídáme o kultuře a politice, jak to jde dohromady. Umění může také lidi spojovat a lidi rozdělené válkou či ideologií, jak ukazuje například West-Eastern Divan Orchestra, který založil v roce 1999 Daniel Barenboim, vynikající dirigent a klavírista společně s Edwardem Saidem, palestinským literárním vědcem.
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
To je docela dobrý příklad toho, jak umění spojuje ten West-Eastern Divan Orchestra byl plánovaný jako jednorázová akce. Jeho zakladatele tehdy napadlo, že by mohli přes hudbu spojit lidi s de facto znepřátelených stran, tedy Izraelce, Palestince a další, vlastně arabské občany a to setkání proběhlo ve Výmaru, nebylo to náhodou, protože myšlenky osvícenství a určitá neutrální půda v tom sehrála roli, ale právě pozitivní šok z toho, jak dobře ten projekt zapůsobil na ty, kterým byl určen, to znamená na ty hudebníky, tak vyvolal okamžitý hlad po tom, aby se to opakovalo, no a dneska je z toho velmi slavný symfonický orchestr, který objíždí věhlasné mezinárodní festivaly, ale přitom to tak nebylo vůbec původně myšleno. V tom si myslím, že to je výborný příklad toho, kdy nějaká věc vznikne opravdu z vnitřní potřeby něco udělat, co by mohlo být dobré a potom zase už z potřeby těch lidí, kterým, na které je to zaměřeno, tak se ta věc opakuje, až se z ní stane tradice vlastně spontánně přirozeně a je to určitě výborný příklad vhodný následování.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ztotožňujete se tedy s tou ideou, nebo možná přáním Daniela Barenboima a dalších nadšenců, že vlastně hudba a umění by mohlo být takovým řekněme mostem mírovým vyslancem?
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
No, může být a dokonce je vyslancem nejenom mírovým. Teď tady chválíme Daniela Barenboima za nápad, který se realizoval v roce 1999, ale méně už se ví, že existuje určitý projekt, který se vžil pod názvem El Systema, je to venezuelský projekt, a ten existuje už od roku 1975, což je neuvěřitelná doba a tehdy ho založil José Antonio Abreu, což byl významný venezuelský hudebník, ale taky ekonom, to je docela zajímavá věc, ke které se ještě dostaneme později. A cílem toho bylo pomoct dětem ze sociálně vyčleněných oblastí a cílem toho projektu byla jednak jejich, je to klišé teď co řeknu, začlenění do společnosti, ale snad posluchači chápou, jak to myslím, ale taky prevence kriminality. A v tomhle tom ten projekt zaznamenal naprosto neuvěřitelný a pronikavý úspěch a rozšířil se vlastně do celé Venezuely a dneska ho přejímají po světě v různých zemích a ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Taky, promiňte, u nás, pane Marečku, najdeme jeden příklad.
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
... no u nás zatím bohužel těch příkladů není moc, ale jeden je velmi viditelný. Je to Základní škola v Trmicích u Ústí nad Labem, kde mají orchestr, který má sloužit k integraci romských a neromských žáků a funguje jim to tam neuvěřitelně dobře, protože opravdu, když teď pomineme úplně uměleckou hodnotu, to, že si ty děti spolu zahrají a to, že přitom opravdu zažijí něco hezkého, tak to skutečně funguje jako prevence, protože dostal se ke mně příběh jednoho chlapce, který tam hraje, který byl příkladem naprosto učebnicovým příkladem sígra, který šikanoval svoje okolí, chodil za školu, byl problematický opravdu ve všech ohledech a po začlenění tady do toho orchestru, kde hraje na bicí, tak se stalo to, že on jednak teda úplně propadl těm bicím, takže na ně cvičí i ve svém volném čase a skutečně se změnil. A není to příběh z amerického filmu, ale je to normálně reálný příběh od nás z České republiky, že ta, když to teďka přeženu, léčba hudbou, opravdu zafungovala a myslím si, ale že to hlavně funguje i opačně, to znamená, že i určitá naše nesnášenlivost nebo nedůvěra, ať už vrozená nebo vychovaná k lidem, kteří jsou nějak odlišní, tak se právě takovými projekty velice rychle setře a poměrně přirozeně překoná, protože ti lidé, když spolu fungují v orchestru, který právě pan Abreu, ten zakladatel Systema nazval ideální společností, tak když v téhle ideální společnosti fungují, tak zjistí, že ty rozdíly vlastně nejsou tak veliké anebo že jsou důležitější věci na světě jako je společný cíl. Což zní teďka hrozně pateticky, ale v tom orchestru, kde potom tím společným cílem je v uvozovkách jenom nacvičení nějaké skladby, tak to vlastně vyplyne naprosto přirozeně a hezky.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Venezuelský orchestr a zároveň sociální projekt, bychom mohli říct, i ekonomický, je příkladem dlouhé tradice. Jakou roli hraje v tomto i dalších případech kontinuita?
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Zásadní. Když zůstaneme ještě chviličku v té Venezuele, tak tam ten projekt byl financovaný venezuelskými vládami záměrně používám ten plurál, protože od roku 75 do současnosti tam došlo k mnoha ideologickým a politický veletočům a přesto všechno ta El Systema pořád dostávala od státu peníze, dostala je vlastně už dva roky po založení, kdy ten orchestr vyhrál v Evedinu mezinárodní soutěž a teď, když se blíží 40 let od jejího vzniku, tak to vypadá, že bude fungovat ve všech venezuelských školách do roku 2015 a že bude vzdělávat přes půl milionu dětí, což tedy dokládá nutnost kontinuity, ale má to ještě svoje B, a to je ekonomika, protože dneska často, když přijde někdo s myšlenkou, jakkoliv je ta myšlenka bohulibá, tak namítáme, vždyť na to nemáme peníze, vždyť jsou daleko potřebnější oblasti, jako je zdravotnictví, jako jsou opravdu lidi, kteří jsou pod životním minimem a proč teda máme v uvozovkách "cpát" peníze do takhle nákladných věcí. A v té Venezuele interamerická rozvojová banka chtěla půjčit asi 150 milionů dolarů na vybudování 7 center tady té El Systemy a její bankéři, tedy ekonomové se proti tomu vzbouřili právě z toho důvodu, že za A: klasická hudba je záležitost pro elity a za B: je to nákladné, nikdy se to nevrátí. No a banka nelenila, udělal si analýzu, udělala si analýzu u 2 milionů absolventů tady toho systému a to, co zjistili, tak překvapilo je samotné. Zjistili to, že jeden dolar investovaný tady do toho projektu, přináší 1 dolar a 68 centů společnosti. Takže ono nejen, že to je dobré, ale ještě k tomu to vydělává peníze, a to si myslím, že je v podstatě princip všech takhle dobrých projektů, že vždycky ta investice, pokud je dobře promyšlená, tak se musí té společnosti někde vrátit.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě bude, pane Marečku, dobrou investicí ten váš nový projekt a to, že tak trošku měníte hudební výchovu na školách a zprostředkováváte interaktivní zážitek.
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
No, snažíme se o to, děkuju za to slovo interaktivní. Protože to považujeme za úplně nejdůležitější. Ono asi všichni si ještě pamatujeme na výchovné koncerty a já se tady v přímém přenosu přiznávám, že mě strašně nebavily, nesnášel jsem je, a to jsem od malička se hudbě věnoval, ale to, co se snažíme dělat je, právě zapojit děti do toho dění až tak, že si můžou zkusit dirigovat orchestr sami, můžou si zkusit sami vyrobit hudební nástroj a je to proto, že jsme přesvědčeni a není to náš vynález, funguje to v celém světě, že až ten zážitek opravdový ve vás vyvolá právě takovou reakci, že vám to něco v životě přinese.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká David Mareček, generální ředitel České filharmonie, který se s námi podělil o své postřehy. Děkuji a budu se těšit na ty další.
David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
--------------------
Děkuji. Na slyšenou. Hezký den.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vám také. Zítra si budu v půl deváté povídat se spisovatelem Pavlem Kosatíkem. Příjemný den všem přeje Zita Senková. Mějte se hezky. Na slyšenou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka