Přepis: Jak to vidí Václav Žmolík – 19. srpna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnešní pozvání přijal Václav Žmolík, novinář, moderátor, kolega.

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Dobré dopoledne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Plný dojmů, energie z cest po Černé Hoře. Byl k snídani burek a káva z džezvy?

Čtěte také

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Tak to se musím přiznat, že nebyl, protože jsem bydlel ve čtyřhvězdičkovém hotelu a víš, jak to dnes je s turistickým ruchem. Všechno se globalizuje, takže ta snídaně byla úplně stejná, jako by byla v Chorvatsku, jako by byla v Řecku, v Itálii a jako by byla u nás v Česku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Věřím, ale že toho bylo hodně toho černohoreského.

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Bylo, ale samozřejmě došlo i na nějaké černohorské speciality a na známé černohorské víno Vranac.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Z těch specialit možná ještě zůstaňme u nich.

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Já jsem si nejvíc užil čerstvou rybu, to se u nás člověku nepoštěstí, aby přišel do rybího restaurantu a číšník mu přinesl plný koš čerstvých ryb a on si mohl vybrat tu, na kterou má chuť. Já jsem dal na radu svých černohorských přátel. Vybral jsem si platýze, kterého mi připravil na roštu a byl samozřejmě báječný se vší tou zeleninou a vším, co k tomu patří a k tomu to červené víno Vranac. Tak to byl opravdu krásný kulinářský zážitek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ty jsi podnikl cestu po Černé Hoře společně s naším kolegou, redakčním dramaturgem Markem Milunovičem. Co vás tam všechno inspirovalo?

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
To je otázka. Mě tam inspirovalo úplně všechno, protože já jsem se do Černé Hory strašně těšil, anžto jsem tam už jednou byl. Já jsem tam byl v roce 1969 jako malý kluk s rodiči a dodnes si pamatuji tu fascinaci mořem, těmi nádhernými plážemi, které tam jsou a tou krásnou hornatou zemí, která se ovšem, pravda, za ty desítky let hodně změnila, takže já jsem si to užíval od prvního do posledního dne. Ta reportážní cesta byla pětidenní, což není mnoho, ale na druhou stranu, já, když jsme se předevčírem z Černé Hory vraceli, tak jsem měl pocit, že jsem tam byl měsíc. Těch zážitků byla opravdu spousta.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kolik toho, Václave, vůbec víme u nás o Černé Hoře?

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Já se právě domnívám, že v současné době toho o Černé Hoře u nás víme velice málo. Já jsem si dělal monitoring naších médií. Vychází velice málo článků, většinou o politické situaci, když tam jsou volby anebo když Černohorci udělají nějaký krok směrem k Evropské unii anebo Severoatlantické alianci, tak o tom naše média stručně referují, ale jinak těch článků u nás vychází velice málo, a potom to, co mě v Černé hoře překvapilo. Já si pamatuji, v tom roce 1969, to samozřejmě byla doba, nebo konec doby, kdy Češi mohli cestovat. Všichni jeli do Jugoslávie a všichni jeli také do Černé Hory tehdy a i v těch dalších desetiletích se do Černé Hory hodně jezdilo, ale v současné době, představ si, já jsem tam za první čtyři dny potkal dva, dva Čechy a to jsem projel, dejme tomu, třetinu Černé Hory, byl jsem stále na ulicích, byl jsem stále mezi lidmi a češtinu jsem prostě nikde neslyšel. Čechy jsem nepotkal, viděl jsem jedno české auto. Až poslední den se to malinko změnilo. Poslední den vlastně byla sobota, možná přijel další nějaký turnus nebo další lidé na dovolenou, tak jsem potkal další 4 Čechy, takže 6 Čechů za pět dní, v těch nejlákavějších a nejnavštěvovanějších turistických centrech Černé Hory, kde bylo 100 tisíc zahraničních turistů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V tom sousedním Chorvatsku bychom se asi nedopočítali.

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Tam by to bylo trošku jinak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máš ty nějaké vysvětlení, proč je třeba Černá Hora tolik opomíjena, bych dokonce řekla?

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Já si myslím, že se to dá vysvětlit. Jednak si myslím, že to je historicky, protože Jugoslávie se rozpadla. Najednou Černá Hora byla mimo Chorvatsko, byla společně se Srbskem. Srbsko, Černá Hora nejsou v Evrposké unii, ten politický vývoj tam byl trošku jiný než u nás anebo v Chorvatsku, tak to si myslím, že to je takové novodobé historické vnímání té Černé Hory a potom, co se dopravy týče, protože do Černé Hory je to nějakých 1500 až 1600 kilometrů po silnici. A pozor, nejezdí tam žádný přímý vlak, jezdíval tam do Baru rychlík Meridian. Dnes tam žádný vlak nejezdí a hlavně tam také přímo z Prahy nic nelétá, takže člověk musí přesedat ve Vídni, v Lublani, v Bělehradě. Jinak se tam prostě nedostane. My, když jsme se vraceli, tak jsme čekali tři hodiny na vídeňském letišti, potom na spoj do Prahy, takže ta doprava je tam poměrně komplikovaná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak nás vnímají Černohorci?

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Já myslím, že velice dobře. Že právě proto bychom tam také měli jezdit, protože Černohorci si velice dobře pamatují ze své historie na roli, kterou v ní sehráli Češi. Já připomenu, že v 19. století byli Černohorci pro naše předky takovým velkým vzorem odvahy a vzdoru. Byli příkladem slovanského národa, který se nepoddal, který Turci nikdy neovládli, takže pro naše tehdejší intelektuály a možná vlastně i pro celý národ, který nějakým způsobem bojoval s tou tehdejší rakouskou mocí, to byl velký vzor a celá řada významných Čechů tehdy působila v Černé Hoře, ať už to byl ten asi nejslavnější Jaroslav Čermák, že jeho obrazy těch krásných černohorek zná asi každý, ostatně jsou k vidění v královském paláci v Cetinje, k tomu se asi dostaneme. Spisovatel Josef Holeček, Eliška Krásnohorská, psali o Černé Hoře, Vítězslav Hálek, Ludvík Kuba malíř slavný tam maloval. A potom i jména, které u nás třeba nejsou známá, ale pro Černohorce jsou významná. Jan Vaclík byl sekretářem jejich tehdejšího knížete, později krále Nikoly a autorem hudby první černohorské hymny tehdy na konci 19. století byl také Čech Antonín Šulc, takže ta česká stopa je tam veliká, to je ta z toho 19. století ta historická. A ve 20.století po roce 1918 to byla už Jugoslávie, respektive nejprve Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Češi, respektive Čechoslováci byli jedněmi z prvních turistů nejen na dalmatském pobřeží, ale i na tom černohorském a já jsem shodou okolností bydlel v hotelu v Budvě, který se jmenuje Slovenska plaža, což znamená česky přeloženo Slovanská pláž, a ten název je právě od roku 1935 podle československých turistů, kteří tam jako první jezdili, slunili se, koupali se. Mají nás rádi Černohorci a dokonce mají takové moc hezké přísloví, které se mi jako Pražákovi velice líbí: "Jednou za život je třeba vidět Prahu."

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vidí novinář a moderátor Václav Žmolík Černou Horu, o tom je dnešní Jak to vidí na Dvojce. Černá Hora je země vůbec zajímavou historií.

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Ano, národ bojovníků, vzdorovitých bojovníků, kteří se dokázali ubránit Turkům. Na tu historii tam člověk naráží doslova a do písmene na každém kroku v těch krásných starých historických městech v bývalém hlavním městě Cetinje jsme byli a všechno to vlastně připomíná tu jejich historii. Já připomenu, že Černohorci vytvořili první stát už někdy v 10. století, jmenoval se Duklja. Později byla jejich historie spjata se Srby. Raška, to byl takový další státní útvar raně středověký. Potom měli vlastní knížectví Zeta, ten termín Zeta se dlouho používal jako označení Černé Hory a potom přišli Turci. Byla bitva na Kosovském poli, kterou ty společné Srbsko-bosensko-černohorské síly prohrály, když to povím současným jazykem a Turci ovládli tuhle část Balkánu,ale neovládli nikdy hory, Černé hory, na což jsou Černohorci patřičně hrdí a v jejich historii potom nastává takové velice zvláštní období, kdy velkou roli hrají ty jednotlivé černohorské kmeny, dodnes se o tom mluví. V Černé Hoře dodnes je svým způsobem významné, ke kterému kmeni, která rodina patří a Černohorci si vedou rodokmeny staletí dozadu tak, jako příslušníci šlechtických rodů a vlastně i díky tomu se Černohorcům povedlo uhájit si vlastně tu jistou nezávislost, byť Turci považovali to jejich území za součást své osmanské říše. Nicméně fakticky ty černohorské vrcholy a hluboká údolí neovládali a v 19. století se Černohorcům potom pod vedením rodiny Petrovičů, Něgošů, povedlo získat i ten statut nezávislého státu, nejprve knížectví a později království, které vlastně existovalo až do roku 1918, kdy došlo k takové vlastně zvláštní situaci. Ono před tím rokem 1918 v Černé Hoře byly dvě strany, abych tak řekl. Ta jedna si přála zachování nezávislosti Černé Hory. Byla prokrálovská. A ta druhá, to byli unionisté, kteří chtěli spojení se Srbskem, protože ty kontakty se Srbskem tam byly vždycky velice silné. A v rámci versailleského systému po roce 1918 došlo právě k připojení Černé Hory k Srbsku. Unionisté vlastně vyhráli. Černá Hora potom byla součástí toho jednotného jihoslovanského státu a to až do roku 2006,kdy po referendu se Černá Hora vlastně jako poslední z těch bývalých jugoslávských republik oddělila od Srbska. Od té doby je samostatnou republikou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se jí daří?

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Já si myslím, že se Černé Hoře daří i nedaří, jak se to vezme. Takovým jménem, které naši posluchači budou znát i z našeho zpravodajství je jméno Mila Djukanoviče, jedno funkční období prezidenta Černé Hory, několikrát premiéra, takové nejvýraznější politické osobnosti současné Černé Hory. Černá Hora se snaží o přijetí do Evropské unie, snaží se o přijetí do Severoatlantické aliance, přesto jak silné postavení tam mají Rusové, k tomu se asi možná ještě stručně dostaneme, tak přijala teď sankce proti Rusku. Jak se daří lidem? Já jsem zjistil dva údaje, tedy nevím, který je ten přesnější, ale asi tam někde to bude, průměrný plat 400 nebo 480 euro, může si každý vynásobit. Nicméně jsou tam velice nízké daně. Na tom pobřeží hodně lidé žijí z turistického ruchu, hodně třeba se tam pronajímají pokoje turistům. Kriminalita je tam na takové průměrné evropské úrovni. Problém, o kterém sami Černohorci mluví, jsou, oni říkají mafie. To znamená korupce, také se říká, že Černá Hora je vlastně ovládána několika málo rodinami, korupce, klientelismus. Špatně fungující soudní systém, ale to si myslím, že zná snad každá postkomunistická země.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O hornaté balkánské zemi dnes s Václavem Žmolíkem na vlnách Dvojky.
Posloucháte černohorské postřehy novináře, moderátora Václava Žmolíka. Kam ses Václave, podíval, co všechno si stihl za několik dnů pobytu probádat?

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Přiletěli jsme do hlavního města Podgorice, Skadarské jezero, jedno z národních parků, největší jezero na Balkáně a potom už jsme jeli na pobřeží. Jeli jsme do Budvy, kde jsem právě trávil dovolenou s těmi svými rodiči jako malý Véna. Hledal jsem tam palmu, u které mě tehdy rodiče vyfotografovali. Našel jsem ji naštěstí. Naštěstí říkám proto, protože Budva v roce 1972 zažila velké zemětřesení. Nicméně město bylo obnoveno, krásné staré město s citadelou. Je tam slavné pláže Mogden 1, Mogden 2 hned ve městě, také ta Slovanská pláž, o které jsem mluvil. Jinak by Budvu ten, kdo tam byl tak dávno jako já, vlastně nepoznal, protože město se neuvěřitelně rozrostlo o nové krásné hotely, další turistické cíle a hlavně, což je zajímavé, já ten první večer, kdy jsme vyrazili s Markem Milonovičem na korzo, jsem měl takový zvláštní pocit, a potom jsem si uvědomil proč. Potkával jsem samé mladé lidi. Tak jsem se na to ptal našich tamějších průvodců a ona Budva je něco jako svého času francouzské Saint Tropéz. Ono to také podobně vypadá to pobřeží s těmi nádhernými horami. A tak se dá tam také sedět v těch vinárničkách jako v Saint Tropéz. Ono je to módní místo, módní cíl mladých lidí. Tam třeba vypravují i z Dubrovníku 15 autobusů každý večer a ti mladí se jezdí bavit do Budvy. Budva je pyšná na to, že je tam největší openair, diskotéka, na Balkáně, Top Hill se jmenuje a spousta dalších cílů pro mladé, kde se dá tančit, kde se dá bavit. Takže to je myslím si, opravdu něco jedinečného, takové mondénní místo a v přístavu i tamější marině ty neluxusnější jachty kotví. Takže Budva určitě stojí zato, aby ji člověk viděl, ovšem ne ten, kdo chce být sám. To bych doporučil spoustu jiných míst v Černé Hoře. Takových je mnoho.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Například kam ještě?

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Do hor, do hor. Určitě. Když člověk jede do hlavního někdejšího hlavního města Cetinje, kterému Černohorci říkají město muzeí, tak takových míst v těch neuvěřitelných nepřístupných černohorských horách uvidí spoustu. Cetinje, úžasné místo, dá se tam vidět celá řada muzeí, počínaje monastyrem, tedy klášterem. Takové nejvýznamnější místo pro černohorskou historii. Právě v něm sídlívali vladykové. Ono totiž je zajímavé, že jednu dobu černohorské historie ten světský vládce byl současně i duchovním vůdcem Černé Hory. Ti sídlili v tom monastyru, je tam etnografické muzeum, je tam historické muzeum a také se tam dá prohlédnout někdejší královský palác krále Nokoly. Po něm mě prováděl pan Vladimir Borzan, jehož maminka byla Češka. On sám je tedy napůl Čech, napůl Černohorec. Provádí tam i v češtině. Ten palác je zařízený původním nábytkem, jsou tam původní obrazy. Některé dokonce přibyly. To je taková zajímavost. Dva obrazy od Jaroslava Čermáka na jednom je někdejší černohorská královna, na druhém Černohorka, které získali restituenti po roce 1989 a ocitly se v dražbě, tak je zakoupil právě černohorský stát a umístil je do tohoto královského paláce, takže Cetinje určitě doporučuji k návštěvě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A Boka Kotorská ještě.

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Boka Kotorská, ano, tam jsem trošku pátral po stopách českých námořníků, kteří tam sloužili v rakousko-uherské flotile, která byla umístěna během první světové války právě tam. A našel jsem tam třeba zmínky o jistém Františku Rašovi z Přerova, který byl popraven jako účastník vzpoury na začátku roku 1918. A o něm je zmínka nejen v tamějším námořním muzeu, ale našel jsem i jeho jméno na pamětní desce na kotorské radnici. Kotor je úžasné historické místo, město, které patřilo Benátčanům, později Rakousko-Uhersku, nebylo právě součástí toho černohorského knížectví, respektive království s nádhernou katedrálou Svatého Tripu, prostě jeďte do Černé Hory.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tolik čerstvé postřehy Václava Žmolíka z putování Černou Horou. Mohou se posluchači těšit na pokračování?

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Nejen posluchači, ale i já se těším, až se zase zaposlouchám do těch materiálů, které jsem tam natočil. Budu vysílat v prvním zářijovém týdnu, tedy od 1. do 4. září v odpoledni z Dvojkou vždy kolem 13:20 seriál reportáží z Ćerné Hory, který jsem nazval Země, na kterou čeští turisté zapomněli. Možná je to trošku nadsázka, ale ne veliká.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Budeme se těšit, Václav Žmolík a Zita Senková vám přejí pěkný den, na slyšenou.

Václav ŽMOLÍK, moderátor, novinář
--------------------
Na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.