Přepis: Jak to vidí Václav Malý - 7. listopadu

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je monsignore Václav Malý, světící biskup pražský. Vítám vás, dobrý den.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Děkuji. Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O tom, jakou poslední cestu, či spíše, zda připravujeme našim blízkým. Ale také o politické kultuře v Česku za 25 let od sametové revoluce. Choulostivá i palčivá témata, která společně rozebereme. Vraťme se v úvodu pořadu, monsignore, k dušičkám. Před týdnem jsme si připomněli památku zesnulých. Na hřbitovech bylo opět svátečno. Co myslíte, jak dáváme najevo naše vzpomínky?

Čtěte také

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak starší generace ještě ano, až jsem překvapen, že přece okolo 2. listopadu poměrně dost lidí přichází na hřbitovy, aby tam rozsvěcovali svíčky a kladli květiny, ale teď zrovna nedávno jsem četl docela varující statistiku. Představte si, že v Praze je 90 % pohřbů bez obřadu, v Plzni 70 % a v Brně 40 %. A v naší zemi je nejvíce kremací z celé Evropy, 80 % všech rozloučení se zesnulými se děje v kremaci. V podstatě je převažuje to, že člověk, když zemře, tak už nezajímá ani příbuzné a není to jenom záležitost finanční. To je výmluva. Je to záležitost vytěsnění smrti a v podstatě přervání jakýchkoliv pout. A přece rozloučení s tím zemřelým to je ve všech kulturách a zároveň je to přece důležité i pro nás živé, abychom si uvědomili, že jednou také budeme končit a že máme dobře prožít čas, který je nám darován. Je to tedy varující a tahle ta tendence roste. 90 % bez ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To je obrovské číslo.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Rozloučení, to je obrovské číslo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máte pro to nějaké vysvětlení?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Jistě sociologové, psychologové asi by měli různá vysvětlení. Mně se jako jenom zdá, že už se to pokládá za zbytečné. Že už nás jako nezajímá ten svět mrtvých, ale přece ta místa, kam přicházíme, kde jsou pochováni, ať už tedy v hrobě, nebo uloženi v urně, je to místo, kde si uvědomujeme smysl svého života. Uvědomujeme si svoji dočasnost, uvědomujeme si návaznost, vztahy vůči těm mrtvým. Je to místo nejen tedy vzpomínání, ale je to místo pozvání, abychom se zamysleli sami nad sebou. A na druhé straně taková absurdita, dnes se rozšiřují hřbitovy zvířat. Dokonce jsou rozlučky se zvířaty. Nic proti zvířatům, ale copak člověk je méněcenný, dokonce převažují tedy rozloučení se zvířaty, alespoň tedy v Praze podle té statistiky, nad rozloučením s těmi zesnulými. No, to je absurdita.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Čemu ale připsat to vytěsnění, jak jste říkal?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Je to strach ze smrti a především užívat si tedy života, vůbec jako dneska je kult síly, výkonu, úspěchu, mládí a tohle už jako nemá žádnou hodnotu. Nač přemýšlet co bude zítra, hlavně, že žijeme jako dneska. Todle se mi zdá, že někde je v podvědomí těch, kdo nepokládají za důležité, ale ono je to taky velmi nedůstojné, přece ty pozůstatky toho zemřelého, ty byly nositeli lidské bytosti, to není jenom něco, nějaká hmota, my se neloučíme s hmotou, ale my se loučíme s nositelem osoby, ke které máme nějaký vztah. Je to taková ta bezvztahovost, víceméně jenom vztahy, které zrovna můžeme jako využít. Tady už ty vztahy vlastně nemůžeme využít. Jo? Takže vono někde v hlubině je mnohé. Stálo by za to, kdyby se udělala sonda opravdu psychologická, sociologická. Proč tomu tak je? To moje vysvětlení není dostatečné. Já jsem si toho vědom, pro mě je to jenom jako varující.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že ten trend, monsignore, je i v jiných zemích?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Ten trend je i v jiných zemích. Žijeme v době velikého úprku, v době, kdy se nechceme podívat na konec, ale kdy vidíme před sebou jenom, že jdeme dál a dál. A tady najednou jakoby je konec a jakoby nás to ponižovalo, ale přece jako v té smrti ten život má vrcholit, přirozeně jako věřící věřím v naději na nový život, ale i ten, kdo nemá tuto víru, tak je ta smrt vyvrcholení toho života. V té smrti člověk může se také projevit jako bytost, která se dovede podívat smrti, která dovede smrt přijmout, která dovede přijmout svoji bezmoc, přijmout, že opravdu už dál ne, to přece vytváří velikost člověka, nejenom jestli zrovna tedy může něco dalšího a dalšího tvořit. A tady se mi zdá, že ukrajujeme něco z lidské bytosti, protože člověk není tedy jenom vytvářený tím, co momentálně vykoná, čím je momentálně prospěšný, ale také, jak se dovede vyrovnat se svojí konečností.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Starý Petrkovský statek definitivně osiřel, necelý měsíc po sobě zemřeli fotograf Daniel Reynek a Jiří Reynek, grafik, prozaik a překladatel, synové grafika a básníka Bohuslava Reynka a francouzské básnířky Suzanne Renaudové. Čím vás oslovil tento životní příběh? Vlastně celé rodiny.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Mě oslovil velikou skromností, tichem, soustředěností. Ono se stal /nesrozumitelné/ Petrkov potom poutním místem, a to je úplně proti duchu zemřelého básníka Bohuslava Reynka a jeho synů. Mně se nelíbila ani ta gigantická propagace výstavy Bohuslava Reynka, protože to šlo opravdu proti jeho smýšlení. On tvořil, že měl vnitřní potřebu, ale vůbec nepočítal s tím, že by, jednou je to jeho umění se stalo majetkem galeristů, kteří na tom vydělávají, že by to umění mělo být takto propagováno. On tvořil a vůbec se tak jak nestaral o to, kam se ta jeho tvorba dostane a zrovna tak je toto smýšlení měli jeho synové. Dnešní doba je taková doba uspěchaná a obrovskou potíž pro mnohé naše současníky, vytváří situace, kdy mají být zticha. Kdy se mají soustředit, odložit mobily, odložit televize, rádia a být sám se sebou. A právě já jsem Petrkov navštívil už tedy poměrně před dlouhou dobou a to na mě ten klid obrovsky zapůsobil. A to jsem člověk, který jako pěstuje ticho každý den. Ale tam se vytvořila taková atmosféra, kde nebylo třeba mnoha slov, mnoha vysvětlování, prostota a opravdu prožívání života plnými doušky, ale úplně jiným způsobem než, že žijeme v době reklam, v době samých poutačů, v době samých nabídek a vybídek. Tam člověk úplně se ocitne v jiném světě. A voni ti poutníci to tak trošku jako cítili. Vono to bylo na obtíž těm bratrům. A já si těch bratrů velmi vážil, že oni netyli zejména svého stále slavnějšího básníka a malíře, otce Bohuslava Reynka. Zůstali v pozadí, zůstali upostraněni, ale to, co vytvořili, tak má jako pevný základ.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dokumentaristka Libuše Rudinská ve svém filmu tvrdí, že umučený Pavel Wonka, jeden z nejznámějších disidentů prý spolupracoval se Státní bezpečností, svůj úkol vidí novinářka v demitizaci pana Wonky, coby hrdiny boje proti komunismu. Co na to říkáte, monsignore, jsme svědky prokazatelného odhalení?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Nejsme svědky prokazatelného odhalení, je to znevážení a urážka Pavla Wonky. Je možné, že podepsal, ale rozhodně nespolupracoval. Nakonec to potvrdil i Ústav pro studium totalitních režimů. Já jsem Pavla Wonku potkal asi dvakrát v životě, ano, byl to člověk rázovitý, sui generis, ale byl to muž statečný, muž, který se dovedl ozvat a přece je hrůza, že tento muž skončil ve vězení, nebyla mu poskytnuta základní péče a umřel za opravdu nedůstojných okolností. Stal se obětí toho režimu. Dá se říci poslední obětí politického vězně, který zemřel v žaláři.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to tedy nezpochybnitelná oběť bývalého režimu?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Je to nezpochybnitelná oběť a mně se zdá, že ta dáma v podstatě vůbec si neuvědomuje, co to bylo, když byl člověk sledován, když byl člověk stále pod tlakem a když se ocitl v podmínkách tehdejší vazby, nebo tehdejšího vězení. Ona právě mytizuje. Je to nezvážení té oběti. A mně se zdá, že je to teď takový trend, že se hledá na těch, kdo se dovedli postavit, hlavně ty slabosti, ty chyby. Ano, to byli lidé a jsou lidé z masa a krve. Se svými chybami, omyly, ale oni se dovedli v určitém okamžiku vozvat, říci pravdu do očí, říci jasně, na které straně stojí, a to platí o Pavlu Wonkovi. Je to urážka Pavla Wonky, není to hledání objektivního obrazu. Já jsem daleko, abych si idealizoval disidenty. Já mezi ně patřím. Sám dobře vím, kolik jako já mám chyb, kolika jsem se omylů dopustil, ale na druhé straně todle opravdu se mě tedy dotýká. Protože tím se jaksi znehodnocuje jakýkoliv postoj někoho, kdo se postavil. Víte, bývalý prezident Václav Klaus řekl takovou nehoráznost, že o změně režimu rozhodla takzvaná šedá zóna. To znamená lidé, kteří byli za bukem, včetně jeho a kteří teprve čekali na okamžik, kdy budou moci tedy sami sebe ukázat. Ale když měli ukázat své postoje, tak mlčeli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V posledních měsících jsme svědky toho, jak se politici čím dál víc odvracejí od odkazů Václava Havla. Například podle prvního náměstka ministra zahraničí Petra Druláka je zapotřebí skončit s lidskoprávním atlantismem, pro exprezidenta Klause byl Václav Havel elitář, levičák, dokonce reformní komunista, jak zaznělo v nedávném rozhovoru pro Mladou frontu Dnes.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak je to žárlivost Václava Klause, který se nemůže vyrovnat s tím, že Václav Havel se stal legendou, symbolem a že on zdaleka tedy není tak známý. Od inteligentního člověka, vzdělaného člověka, jaký je Václav Klaus, tak bych čekal trochu nadhled a nečekal bych takovéto posuzování veliké osobnosti s jeho chybami, jako byl Václav Havel. A opravdu Václav Havel nebyl reformní komunista, Václav Havel byl velmi kritický i v rámci Charty vůči skupině, která se nazývala Obroda, to byli bývalí komunisté, kteří podepsali Chartu a kteří pořád tak jako někteří z nich hledali háčky v tehdejších mocenských strukturách a pořád tak jako spekulovali jako v rovině socialismus s lidskou tváří. To rozhodně tedy Václav Havel takovéto smýšlení neměl. Václav Havel byl pro tržní ekonomiku, ale přirozeně stále tedy zdůrazňoval, že je třeba vložit do politického života, politického klání kultivovanost, že je stále mít na zřeteli opravdu důstojnost člověka, že je důležité, aby politika byla stále tedy také prosazováním lidských práv, protože to není jednou pro vždy hotová záležitost, to je proces, který se někdy daří více, někdy méně, který nemůže být zajištěn jenom změněnými zákony, ale i změnou kultury, kultivovanosti vztahů mezi občany. Václav Havel byl pro občanskou společnost. To všechno přece jsou důrazy, které jsou platné a současná zahraniční politika jde šejdrem, protože z té agendy právě vypadla ta oblast lidských práv. O co konkrétně jde? Já jsem pro to, aby byly navazovány obchodní styky a vztahy, ale ke slušnosti demokratického politika patří, že když se ocitá jako host ve státě, kde nejsou respektována lidská práva, že alespoň řekne dvě nebo tři jména lidí, kteří trpí, jsou šikanováni, zavřeni kvůli svým názorům. Jistě, že nemůže obsáhnout celou škálu, že nejde o nějaké vyhrožování, ale patří to ke kultuře demokratického světa a zvláště tedy naše společnost, která zažila ten takzvaný reálný socialismus po 40 let, tak přece ti vrcholní představitelé by měli na toto navazovat. Tady nejde jenom o Václava Havla, nebo Karla Schwarzenberga, ale tady jde o zásadu. A najednou všechno se jenom vrhá na tu ekonomiku, pořád jenom na tu spotřebu a mezi námi, prosím vás, ta Čína nás nebere příliš jako vážně. Ta nás bude brát vážně, když se zmíníme i o tomto, když budeme zachovávat jistou kontinuitu a tady najednou jak se v tom mají vyznat ti politici, že se tady opustí jedna linie a teď se to úzkoprse soustředí tedy jenom na obchodní vztahy. Nehledě k tomu, komu se v těch obchodních vztazích dává přednost. Víte, teď převládá taková tendence řídit stát jako firmu. V čele jsou manažeři, jo, kteří tedy dohlížejí, kontrolují, kteří vytvoří nějaké předpisy, má to jako svůj řád a jakoby byl celej ten život useknut. Přece jako k lidskému a vůbec i společenskému životu patří kultura, k tomu také patří, že jo, volný čas, který člověk má nějakým smysluplným způsobem naplnit, k tomu patří zralé občanství a nejen, že ten člověk je jednotkou, která podává výkon, která je kolečkem v tom soukolí ekonomického růstu, přece člověk je jako vytvářen ještě něčím jiným. A tady to je veliké nebezpečí, že ta politika se scvrkává jenom na spotřebitelství, jakoby šlo jenom o růst, nikoliv o rozvoj. A přece jako člověk není tvořen jenom vysokou životní úrovní, nebo zvyšující se životní úrovním, ale je tvořen vztahy, je tvořen tím, co vytváří v těch vztazích, co vytváří ve vazbách ke svým blízkým, ke společnosti, ve své zodpovědnosti vůči společnosti a to jeho zaměstnání to je jenom součást, ano podstatná část, ale ne celý život.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to ale, monsignore, role státu, budovat mezilidské vztahy?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
To není role státu, ale na druhé straně role státu je, aby zajistilo pokojné soužití mezi různými zájmovými duchovními skupinami, aby nežila určitá skupina úkor těch druhých, ale rozhodně není, aby stát byl řízen tím manažerským způsobem, že se bude soustřeďovat jeho politika ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A jakým tedy?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Že bude podporovat také a dá prostor občanské společnosti. Ano, politické strany, já jsem pro ně, to je naprosto legitimní, že bojují o moc, ale právě je důležitá také kontrola zezdola, je důležité vytvářet ten prostor, tu atmosféru celkově ve společnosti a to má stát umožňovat a nejenom tedy soustřeďovat pozornost lidí, aby byli jako vyčerpáváni ve svém pracovním výkonu a jakoby mimo to neexistovalo nic jiného. To jsou jako docela vážné otázky a to je takový jako ten trend teď vopravdu ten stát jenom řídit manažersky. Heleďte, podívejte se, jak se málo dává na kulturu, jak se málo kultura podporuje. Jak se chápe, že třeba opravovat památky, no, tak má cenu na to dávat peníze? Má. Protože přece to vytváří to kulturní podhoubí, v kterém my žijeme a které předáme také těm druhým. Jak se musí bojovat o každý haléř pro kulturu. Já neříkám, že by kultura měla být placena jenom ze státních peněz, ale na druhé straně přece je důležité podporovat. Co stálo úsilí, než byly zvýšeny platy hráčům České filharmonie a pořád jako to není úplně všecko jisté, pořád se jako spekuluje, je to správné, nebo není. To je úplně jako jiné myšlení, jenom, co se jakoby rentuje a co jenom jako více zaplní žaludek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká je, monsignore, podle vaše názoru současná politická kultura, 25 let od sametové revoluce?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Já opravdu nejsem stěžovatel. Já se toho naposlouchám, zvláště teď zase v souvislosti s listopadem a já už jsem z toho unaven. Já se snažím vidět mnohé kladné. A to stále zdůrazňuji. Je to mnohem lepší, než to bylo před rokem 1989. Ale chybí kultura dialogu, protože automaticky ten, kdo má jiný názor, tak je vnímán a mnozí představitelé takto jednají, že je to nepřítel. Chybí kultura naslouchání. Já bych nejdřív vyslechl, co ten druhý říká, jak smýšlí a potom tedy na to reagoval. Chybí kultura tolerance. Příliš se jaksi vymezují postoje, vyhraňují se a přece já mohu chápat i jiný názor někoho, jako obohacení svého pohledu, nebo případně jako korekci svého pohledu. Chybí opravdu rozvinutá občanská společnost. Chybí nám duchovní elity, které by ve správný čas dovedly říci správné slovo, aniž tedy budou zaštítěni mocí. V tomto vidím tedy nedostatky, ale to, co stále tedy zdůrazňuji, záleží hlavně na nás občanech a ne pořád jenom spoléhat na to, že to vyřeší politické strany, že to vyřeší volby jednou za 4 leta.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co když je občan, volič frustrován? Nebo zklamán?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Jako chápu, že k tomu může mít příčiny. Záleží na tom, sledovat také i v tom období mezi volbami a mezi těmi politiky se najdou slušní a zvláště dole, takzvaně, v obcích, městech ti lidé mají možnost zvolit dobré zastupitelstvo, zvolit dobré starosty. A když bude ta atmosféra se měnit v těch obcích, v těch městech, tak se změní potom postupně i v celé společnosti. Ale když se čeká naopak, že jenom volbou nějakého "mesiáše" se všecko vyřeší, tak se nevyřeší. Pořád se mi zdá, že je to jistá nezralost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To je další meta například, kterou bychom si měli vytyčit?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
To je další meta, kterou by si měli vytyčit a já sám cítím dluhy, že ne vždycky podporuji ty dobré politiky, protože někdy člověk přirozeně je pln svých povinností, že ne vždycky pozorně sleduji, co se děje. Teď nemyslím každý den, teď nemyslím jako zbrkle na všechno, nebo se stát takovým notorickým protestantem, jo, který pořád jako něco kritizuje. Ale, že třeba opomíjím někdy podpořit dobré aktivity, povzbudit lidi v těch dobrých aktivitách. Jo? Že si řeknu, dobrý, no, tak já snad jako nedělám nic špatného. Ale ono jako je málo si říct, nedělám nic špatného, člověk by měl jít jako dál. Já vím, že to teď zní jako kázání, že to teď zní jako nadšené vyslovování něčeho, že si můžou někteří říct, jo, to je snílek. Nejsem snílek. Jsem realista a stojím pevně nohama na zemi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké byly tehdy v tom roce 1989 naše ambice a nakolik se naplnily?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Byla to naivita a bylo slibováno, že během velmi brzké doby životní úroveň se zvýší, lidé si oddechli, ano, sejmuli ze sebe jho nesvobody, ale vnitřně se svobodnými úplně nestali, protože tu svobodu, já už to opakuji pořád, tu svobodu především si musím vybudovat sám v sobě. Byly to takové někdy laciné sny, které se neuskutečnily a potom z toho vzniká frustrace. Víte, ono je dobré míti ideály, ale zároveň být realistou. Nežít nejenom z těch ideálů, ale zase nežít jenom jako realista, který nemá žádné ideály. Díky Bohu za to, že k tomu zlomu došlo a znova, že se ta šance otevřela. Lidé mají dnes šanci, rodiče nejsou pronásledováni kvůli svým názorům, nemusí se bát o své děti, že nemohou studovat kvůli tomu, že oni třeba nesouhlasejí s tím nebo oním ministrem, s tou, nebo onou vládou. Nemusí se člověk dneska bát, že ho bude provázet takzvaný kádrový materiál, kdy nějaká kádrovačka v podniku rozhodovala, jestli ten člověk bude přijat, nebo nepřijat bez ohledu na jeho kvalifikaci. Mluvím ze své zkušenosti, že jsem nesměl dělat ani sanitáře v nemocnici, protože tam byla jedná bába kádrovačka, která řekla, že bych ty pacienty polouspalé, které jsem měl vozit na operační sál, takže bych je ideologicky ovlivňoval. Takovéto absurdity opravdu už jako dneska nejsou. Dobře jsem si vědom sociálních rozdílů, jsem si vědom, že v některých regionech ta situace je tíživá nezaměstnanost, ale přesto je otevřený prostor, může se o tom otevřeně mluvit, můžou lidé vyjádřit a dokonce se taky jako sdružit, aby se leccos jako změnilo. Nejsou to ti bezmocní, kteří stojí jenom s prázdnýma rukama.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tečku za naším rozhovorem tradičně jsou vaše postřehy, monsignore, z kultury. Co nám nabídnete dnes?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Já bych jenom v krátkosti chtěl upozornit na italskou spisovatelku Susanna Tamaro, která k mému údivu u nás není známá a je to výborná povídkářka. Nakladatelství Návrat domů vyšla kniha Odpověz mi. Jsou to tři povídky, které pojednávají takové mezní situace. Jedna se týká osiřelého děvčete, které se nevzdává ve svém životě, druhá má téma: muž zabije manželku a dává svým vzpomínkám jistý proud myšlenek a směřuje se potom sám se sebou navzdory této hrozné vině i s dcerou. Třetí povídka pojednává o tom, že žena přišla o syna v nešťastném manželství. A zase je to takový návrat k tomu životu a teď probírání těch situací. Psychologicky i literárně je to na velmi dobré úrovni. Tak to jenom chci na to upozornit. Jinak jsem viděl výborné představení Divadla Aréna, Moravskoslezského divadla z Ostravy Ruská zavařenina od známé ruské spisovatelky Ludmila Ulická. Já Ostraváky mám rád, protože včera jsem viděl další představení, zase Divadla Petra Bezruče z Ostravy fraška Moliéra Scapinova šibalství. Opravdu Ostraváci vždycky přivážejí do Prahy dobrá představení, není to nuda a jsem rád, že Ostrava se stává v tomto dobrou konkurencí Prahy. Že my Pražáci jsme konfrontováni s něčím kvalitním. Takže to pro mě byly zase takové osvěžující zážitky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A já děkuji za dnešní osvěžující postřehy v Jak to vidí. Václav Malý, světící biskup pražský.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Děkuji vám a přeji všem posluchačům opravdu klidný a pokojný víkend.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V pondělí se budu ptát novináře Ivana Hoffmana. Dobrý den a dobrý poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.