Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 7. ledna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech pořadu Jak to vidí přeje Zita Senková. Ve studiu už vítám spisovatele a publicistu Pavla Kosatíka. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Pěkně zdravím letos poprvé, vás i posluchače.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji, těším se na letošní spolupráci, pane Kosatíku. Tisícovky Němců demonstrují v ulicích proti islamizaci Západu, ale také za otevřenou společnost včetně muslimů. Proč zesílily protiislámské nálady, jak debatovat o radikálním islámu nebo islamismu v zemi, kde se muslimové počítají jenom na pár tisícovek, jaká je naše čtenářská kultura a je u nás překnížkováno? Naše témata. Tisíce stoupenců hnutí Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu Pegida v pondělí večer opět demonstrovaly v saské metropoli Drážďanech proti údajnému posilování islámu v Německu. Menší shromáždění příznivců hnutí se konala i v dalších německých městech. Nutno ale říct, že se konaly i protidemonstrace proti Pegidě, jak vy to vidíte, pane Kosatíku?

Čtěte také

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, vždycky, když se něco podobného, naštěstí to teda nebývá často, děje v Německu, tak by asi člověk našinec měl zvýšit pozornost, poněvadž je to jedna z našich nejbližších zemí, která nebo jejíž dění v mnohém ovlivňuje dění tady u nás. Dokonce se dá říct, a není to určitě špatně, že v řadě docela fajn věcí jsme na německém vývoji závislí. A tady si myslím, že by se mohlo velmi snadno stát něco podobného. Víte, ono je to trošku paradox, že se ty demonstrace dějí zrovna teda v Německu, to znamená v zemi, která nemá momentálně ty úplně nejhorší zkušenosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A možná, že vám do toho vstupuji, pane Kosatíku, ve svobodném státě Sasko, kde je právě těch muslimů nejmíň.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, kde je jich nejmíň, no, ale já jsem slyšel nebo kolegové, kteří mě o tom informovali, tak to popisovali jako vlastně důsledek jakési redistribuce nebo té proměňující se imigrační politiky německé vlády, která se snaží o to, aby ti imigranti, kteří přicházejí nebo kteří přijdou, tak aby v tom Německu byli rozšířeni plošněji než to bylo doteď, že jo, tradičně myslím ještě éru západního Německa, ta turecká emigrace, ta teda mířila do někdejšího západního Německa, a na tom východě ten problém neexistoval, takže pro ně je to nové. V tom je to podobné nebo mohlo by být v něčem se situací tady, kdy my bychom tak jako preventivně a určité náznaky v rétorice některých politiků už jsme zaslechli, tak kdybychom se preventině mohli chovat podobně. No, a je tam samozřejmě řada nebezpečí v takovémto chování, poněvadž ty svody toho plošného hodnocení, toho jakého abstrahování problémů, ty jsou tam obrovské a vždycky byly. Nemusíme si tady nějak jednoduše připomínat jak se ve 30. letech mluvilo o Židech jako celku nebo jak se, já to třeba přirovnávám tady tuhle tu situaci, tu antiislamistickou vlnu, tak vždycky to přirovnávám k tomu, jak my někdejší členové východoevropského nebo komunistického bloku jsme se tak asi mohli vydat Američanům v 50. letech. A myslím si, že pokud uvažovali plošně tak jako mnozí z nás dnes uvažují plošně, takže nás vnímali jako jednoho za osmnáct, druhýho bez dvou za dvacet, se kterejma je potřeba tvrdě zatočit, protože po dobrém s nimi není možné vyjít. Ta rétorika, to teď si nepředstavuju, ta rétorika skutečně byla mnohem podobná těm dnešním antiislamistům, kteří taky podobně paušalizuju. Já vím, že ti, že to řešení, kdykoliv se poukazuje na to, že to řešení je v co největším konkrétním vnímání problémů, v co největším soustředění na jednotlivý lidi, na jednotlivá města, na jednotlivé problémy, takže to lidi mnohý štve nebo otravuje. Ono je to fakt jako obtížnější, než když se řekne všichni muslimové jsou takoví a takoví a člověk má pocit, že to vyřešil, no. Ale jako marná sláva, jednoduchá řešení v dnešním světě neexistují a já ani nemám důvěru v žádná jednoduchá, i když slyším nějakou jednoduchou pravdu, tak už vždycky zbystřím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdo jsou ti antiislamisté? Protože když se podíváme třeba na ty demonstranty jaksi v barvách nebo za hnutí Pegida, tak faktem je, že jsou mezi nimi i neonacisté. Ale není to řekněme většina té masy.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, právě, abychom se nedopustili té podobné chyby jakou teda dělá ta druhá strana, když říká všichni muslimové jsou potenciální zločinci. V tom hnuté té Pegidy nebo v tom myšlení těch jejich přívrženců, je spousta vrstev a určitě je tam kromě těch negativních taky celkem srozumitelné opravdu existenční strach moderního člověka. Já jsem viděl fotky, záběry z těch demonstrací, jsou to lidi, kteří prostě šli z práce, kteří na mě mnozí působili dojmem, že mají strach, že tu práci by vlivem neřízeného přistěhovalectví mohli ztratit, což tahle ta obava mně přijde docela legitimní a kdyby se to drželo v téhle té rovině, tak by proti tomu člověk nemohl říct ani popel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Přijde mi, pane Kosatíku, že právě teď jste pojmenoval ten hlavní problém. Nesměšuje se právě v tomto případě islám a migrace, problémy, které má Německo s migrací?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já bych řekl, že ano, a i u nás se to tak děje, zatím tedy ne v rétorice politiků, protože u nás jste zmínila, těch muslimů je opravdu pár a ten problém nehrozí. Ale Češi tradičně mají velkou politickou představivost a spíš než, aby řešili konkrétní problémy, které mají nebo s minimálně stejnou chutí, tak řeší to, co by hypoteticky mohlo přijít. My se tady tak rádi docela strašíme svými fantaziemi. A já to nechci bagatelizovat, může ten problém samozřejmě nastat, ale v současné chvíli je tady fakt nejdůležitější, aby i v tom Německu, aby politici diferencovali to, co říkáte vy, to znamená, co je migrace, co je islám, aby to těm lidem trošku stěžovali tu paušalizaci, to primitizování problémů, aby je nutili, aby o tom fakt přemýšleli a nedopouštěli se zkratkovitejch řešení, no. Prostě není možné redukovat to tak, jak to pořád často čtu na internetu nebo na facebooku, na ten, dneska už se to slovo používá jenom v pejorativní podobě na ten multi-kulty problém. Myslím si, že takhle dneska už žádná vláda neuvažuje. Je to složitější samozřejmě, než jak se to jevilo v 90. letech, kdy mnoho lidí si mohlo představovat, že Evropa rozevře náruč, a to taky bude všechno, a pak se v té náruči budeme všichni se všemi milovat. No, tak takto jednoduché to není, ale to, že se to komplikuje, v žádném případě není důvod ke xenofobii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte si, pane Kosatíku, že každý zakoupený kebab je jen dalším krokem k burce, jak na facebooku napsal člen grémia hnutí Úsvit Jiří Kobza, tuto výzvou sdělil také šéf Úsvitu Tomio Okamura.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, a už několik dní si z toho stovky a tisíce lidí dělají legraci. Včera o tom na jednom serveru napsal velmi zajímavý komentář podle mě Martin Weiss, podle mě špičkový komentátor, který tak trošku varoval předtím, ono je to strašný to zesměšnit tady tuhle tu blbost, a vždycky najdete kamarády, se kterými to můžete zesměšňovat a mohl by vzniknout takovej ten falešnej pocit, že my chytří teda víme tady o těch xenofobech nebo o těch, kdo tu rétoriku používají, že o nich víme svý, že máme nad nima nadhled. Víte ale, ono tam hrozí riziko, že ti lidi, kteří třeba, ono je jich dost, kteří, který štve ta dnešní složitá společnost, právě tím jak je složitá, kteří cítí frustraci, a tý frustrace neubývá zdá se mi v tom dnešním světě, tak že by se mohli pod záminkou právě tady téhle té xenofobní rétoriky zablokovat vůči té společnosti. Víte, že by se tvořila taková dvě ohniska, kde si jedni o druhejch budou myslet, že jsou blbý, byť z rozličnejch důvodů, a to je právě to nebezpečí, který si myslím, že teďka německá politika v těchto dnech řeší, a že se tím i na tý vládní úrovni, že se tím velice intenzivně zabývají, aby jim náhodou nevznikla dvě Německa, která budou demonstrovat proti sobě, načež by nebylo nic dobrého.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď mluvíte trošičku podobně jako vaše v uvozovkách kolegyně jedna německá spisovatelka Monika Maron, která říká, že vlastně ti lidi, ať jsou na jedné či druhé straně barikády, by měli spolu mluvit, spolu komunikovat.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, zase, může to znít až, že jo, tuto větu slýcháme celý život, takže někomu by to mohlo znít až trošku jako fráze, ale já fakt tohle to se snažím zdůrazňovat všude, kde to jde, že to je vlastně povinnost intelektuálů nebo elit. Víte, u nás, když je někdo chystrej a něco někam povídá, tak často to vypadá, že teda chce reprezentovat sám sebe, prosadit svůj názor, demonstrovat tu chytrost a komu čest, tomu čest, je-li to chytré a je to vynikající. Ale existuje ještě jedna důležitější věc, a sice ta, aby tu chytrost vnímali ti lidi, kteří ji před tím nevnímali, to znamená, nemluvím tady o nějakým obracením na víru, nechci to přehánět, ale prostě mluvit nebo ta schopnost mluvit k uším, která nejsou nastavena, to si myslím, že je povinnost intelektuálů, která se tady tak trošku podceňuje nebo já aspoň z těch textů nebo z těch promluv nevidím nějakou zvláštní naléhavost s tímhle něco dělat. A v tom by právě mohlo být nebezpečí, že teda jedni chytrý se v té své chytrosti obezdí, no, a ti hloupí pak se rozzuří.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem dnes by měl vyjít nebo se objevit na knižních pultech nový román francouzského spisovatele Michele Houellebecqa.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Dneska to vyjde.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes by to mělo vyjít, byť už ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Ale dneska v Paříži, v Praze posléze.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslím si, že u nás zatím ne, ve Francii určitě, jak jsme se mohli už dočíst, ta kolovala nebo koluje pirátská kopie, nicméně ten román je o tom jak se z Francie stane islámský stát. Vy máte vůbec, pane Kosatíku, obavy třeba z radikalizace islámu nebo z takzvané islamizace Evropy, Západu?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
To mně kladete obtížnou otázku, protože já sem nechodím povídat svoje obavy, já ne, že bych sem chodil jako člověk s utkvělým úsměvem na tváři, ale myslím si, že tady ten pořad není od toho, aby se šířily obavy, ale aby se šířilo eventuálně, co s nimi dělat. Čili abych se nevyhýbal odpovědi. Tak člověk si tak představuje leckteré chmurné fantazie, ale zase víte, v tom, v té nelásce nebo v té nebo jak to teď nejpřesněji nazvat, nebo v té obavě z eventuální islamizace, já v tom fakt nejvíc slyším tu naši vlastní nejistotu sebou samými, jo, to, že my jsme si toho svého Pánaboha, ono se to nedá redukovat jenom na souboj božstev nebo nějakých náboženství, ale je to dejme tomu souboj věcí, kterým lidi jsou schopni věřit a co ta víra znamená. Ta naše víra je složitá nebo byla, ale pořád je v tom, že ona se nevyčerpává jenom tou oddaností našemu Bohu nebo to, co si za něj dosadíme, ale my jsme k tomu během staletí ještě připojili celou řadu dalších sekularizovaných pravidel. My taky potřebujeme tu svobodu, my musíme fungovat jako otevřená společnost. My nemůžeme okolo sebe postavit čínskou zeď, protože bychom se stali Čínou a přestali bychom být Evropou, přestali bychom být tím prostorem, kde ty informace tečou tam a zpět naprosto svobodně, a proto vždycky ta Evropa šla dopředu a já věřím, že se to nezastaví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na kolik bychom měli být otevřenou společností, protože třeba bych se vrátila na tu německou politickou scénu, tak ani tamní vláda není jednotná, co se týče této aktuální situace a bavorská CSU sesterská strana velké CDU Angely Merkelové, ta vlastně je pro jistou regulaci migrantů.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, ale právě to, že o tom vedou debatu a že média se tím zabývají a že já nevím 50 spisovatelů nebo teda mluvčí společnosti, že k tomu řekne to nebylo hlasování, oni většinou k tomu přidali větu, dvě, tři, proč si myslíte, co si myslí, čili tím se tak jako zavazujou vůči té společnosti tím svým stanoviskem. Tak vlastně lepší situace už být nemůže. Řešení momentálně není, ale ta debata to řešení slibuje, bez debaty by to řešení bylo vyloučeno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V posledních dnech, jak jste mi prozradil, vás zaujaly dva rozhovory, jednak se sestrou Angelikou Ivanou Pintířovou o tom, jak pečovala o umírajícího Václava Havla.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A také druhý rozhovor s Klárou Vítkovou Rulíkovou, sociální pracovnicí, která se starala o rodinu s prvními českými paterčaty, a nabyl jste z toho dojmu různého přístupu péče.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, ale já jenom předesílám, že teď ty rozhovory budu stavět do jakési polarity, ale to jenom proto, že jsem je fakt četl oba včera a vlastně v jeden den a že se mi to takto zobrazilo. Tím nechci říct, že tyto dvě ženy jsou jak, nebo věřím, že nejsou jako den a noc, ale že se v nich zobrazují dva různé přístupy jak se člověk k člověku může vztahovat. O té sestře Angelice, já už si dlouho, už několik let si představuju jako člověka, který na Hradě dostává řád od prezidenta metaforicky víte, nebo ono je to vyloučeno, nikdy sestra řádová, pokud vím, nebo možná v zastoupení někdy těsně po revoluci za někoho, koho popravili komunisti, tak, ale pro mě jsou lidi jejího typu, kteří takhle nezištně pečujou bez toho v podstatě, aby si vytyčili hranice té péče o někoho jiného, o umírající lidi, jako tady bylo v případě Václava Havla nebo prostě o lidi v nemocnicích a tak, tak to jsou fakt lidi, kterým ta společnost hodně dluží. Oni, pokud vím, nečekají na to, že jim ta společnost bude nějak potřásat rukama a oni to kvůli tomu nedělají, ale to je zájem té společnosti, aby na takovýhle lidi upozorňovala. A mně se na tom, co sestra Angelika řekla v nejednom rozhovoru, teď na internetu to bylo teda včera, ale myslím si, že to neudělala poprvé, tak víte v tom přívalu těch názorů nebo vzpomínek havlovských, které se objevily v posledních týdnech vlivem výročí Havlovy smrti nebo té první volby prezidentem 29. prosince 92, tak já jsem v tom cítil takovej pěknej osobní mír toho člověka, té ženy. Tím nechci říct, že všechny ostatní prosazovali nějaké své osobní hledisko, ale u ní to prostě bylo vyloučeno. Ona popsala jak on odcházel a vlastně z toho způsobu dokázala, že to fakt byl někdo, no, tak na někoho tyhle věci nemusí působit, na mě teda působí. Takže mně to, já jsem v tom ucítil obrovskou lidskou sílu té ženy, zazdálo se mi, že je to tam i plasticky říká, odkud to bere, že to není z našich pozemských pravidel, ale z té víry, kterou ona má, a všechno mi to tak sepnulo dohromady a cítil jsem to jako projev ženy, které to, čemu ona věří a co na základě toho dělá, které to dohromady výborně funguje. A v jakési teda náhodné opozici jsem pak četl ten rozhovor s tou paní Vítkovou, což pokud třeba posluchači nemusí znát to jméno, tak je jako vysoká pracovnice ministerstva práce a sociálních věcí, která tam má na starosti složité kurátorské věci a která v poslední době působila v rodině těch jak se říká romských paterčat milovických, kolem kterých už od jejich narození je strašná spousta debat, jestli mají právo na dávky nebo nemají ta tak. A ona vystoupila před několika dny s takovým poměrně razantním prohlášením, kde bilancovala tu spolupráci s tou svou rodinou a označila ji jako spolupráci nezdraženou. Popsala tam chod vnitřní té rodiny, vyjadřovala se o tom velmi kriticky a řadou detailů a řekla, že to vlastně i proměnilo její předtím poměrně pozitivní názor na romskou komunitu jako takovou. A já jsem trnul celou tu dobu, co jsem to četl, poněvadž já sociální práci jsem vždycky považoval za něco, co se, teď to přeženu trošku se podobá trošku terapii, to znamená vztahu, kde té důvěry na obou stranách musí být hodně, má-li to fungovat, a kde ani dodatečně z tý důvěry nemůžete utéct, nemůže prostě terapeut, když skončí sezení, tak jít do hospody za kamaráda a říkat jim tam fóry o tom, co ten pacient si zrovna ten den, na co si stěžoval. A to se bohužel odehrálo tady. A já jsem si to tak dal dohromady s tou sestrou, o který jsem mluvil před chvilkou, a řekl jsem si, že ten svět pozemských pravidel, víte, pokud jsme odkázaní v té výchově jenom na to, co my sami si vymyslíme, tak je to taková trošku ubohá kostřička rybí na talířku, jo. Bylo to takový slabý, protože ona tam říkala, že když teda oni neposlouchaj, když nedělaj přesně to, co ona jim říká, takže ten stát by se na ně měl vykašlat, no.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nemá ale každý zodpovědnost sám za sebe i ten, kdo přijímá sociální služby?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, jistě, mluvíte, jako mně liberální rétorika naprosto vyhovuje, ale jako asi si nikdo nemyslí, že stát bez odpovědnosti, a i když prostě, i kdyby se paterčata nebo i kdyby velká rodina přišla do toho nejsložitějšího sociálního prostředí, tak marná sláva, jestli jsme společnost, tak i my nějak složitě zprostředkovaně, my dva za to taky odpovídáme nebo jako týká se nás to, respektive je naším zájmem, aby se jim to povedlo. Nemůžeme, když oni se možná, ale to nevíme, to je jenom rétorika té sociální pracovnice zatím, tak jestli se v něčem chovali blbě, tak má ta společnost právo říct odpustíš-li, zahyneš a vymyslet si sank, no, a tam jsme přesně u toho, o čem jsme mluvili trošku na začátku s tou Pegidou, že ten krok k tomu zobecnění je už pak strašně rychlej. Když čtete debaty pod tímto rozhovorem s tou sociální pracovnicí, tak velice snadno tam lidi najednou debatujou a ne o jedný rodině a ne o jedný sociální pracovnici, ale o romské komunitě jako takové a vyvozuje se z toho, jestli vyhazujou jídlo všichni Romové, my běloši to samozřejmě neděláme, my jsme v životě, my rozpékáme rohlíky každej den a tak dál a tak dál, a my jsme shánčliví a oni jsou a už to jede ty stereotypy a my, já jenom podotýkám, my vůbec nevíme, jestli ta paní, nic proti ní, myslím ta paní kurátorka, ale jestli tam fakt řekla pravdu?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Citovala bych názor přední české socioložky Lindy Sokačové, která řekla: "Chyba není na straně nositelky výroků v internetovém magazínu Ona dnes, to by byla křivda, je to i o současné koncepci sociální práce a sociální politiky v České republice. Mnohdy se zdá, že cílem není podpora a vyřešení situace, ale potrestání za to, v čem se jedinec nebo domácnost nachází. Problémy chudoby nebo diskriminace jsou vnímány především jako individuální selhání a ne součást širší reality. V tomto se patronka paterčat jen zařazuje do mainstreamu."

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, jeden francouzský filozof kdysi podobný způsob institucionalizace problémů společenským pojmenoval sloganem "dohlížet a trestat", tak snad to tak úplně není v tomhle případě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Bohemista Jiří Trávníček vydal knihu Překnížkováno. Je to už myslím třetí obsáhlá analýza našeho knižního trhu. Jaká jsme čtenářská kultura, pane Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Vy se hezky usmíváte. No, to je právě, tyhle ty údaje o čtenosti nebo knižní kultuře se u nás tradičně prezentují s takovým jakoby úsměvem. Většinou, když se to dává v televizi, tak je to doprovázeno obrázky čtoucích rodin nebo nějakých vesnický knihovny, kde se dveře netrhnou a tak, ale já to tady nechci zlehčovat, já takový knihovny taky znám, doma taky čteme, takže a hlavně si přeju, aby to tak bylo. Ale zdá se mi, že tentokrát v té třetí podobě té Trávníčkovy analýzy a jsem mu strašně vděčnej za to, že to dělá, tak přece jenom došlo k trošku skeptičtějším než k těm dřívějším číslům. Ono dřív to vždycky působilo tak opulentně vždycky se tam uváděly statistiky jak nám meziročně stoupají počty vydaných knih a ony pořád stoupají. Teď ta poslední čísla jsou za rok 2013, abych byl přesný, tak je tam uvedeno, že zase bylo přes 17 tisíc knih ročně, což když si představíte, že byste jenom měla potěžkat nebo očima přelétnout aspoň názvy nebo jména autorů, tak velmi, velmi dlouhý čas by na to člověk spotřeboval. Ale je otázka, kolik by byl schopen si z toho zapamatovat. Takže po těchto stránkách té opulence, asi tady není co řešit. Ale všichni víme, i pokud teda čteme a zajímá nás to, tak v kolika společnostech, jak často a hlavně do jak hloubky si o těch knížkách taky je možné popovídat. Nebudeme si asi tady dělat iluze o tom jak funguje já nevím deníková literární kritika a co všechno se za ní dneska vydává, prostě tady se to strašně zploštilo. A ten Jiří Trávníček tam některá ta data má překvapivě skeptická, já jsem si to tady dovolil vypsat, spočítal třeba, že v průměru si Češi koupí ročně dvě knížky, no, tak mohlo by to být i horší, ale není to moc, když do toho počítáte i kuchařky já nevím o kuřecích kůžičkách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký je ten trend tedy, upadající?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Jak jsem pochopil je mírně sestupný, on tam píše jednak ten průměr jsou dvě knihy a uvádí tam tuším, že 48 % si koupilo aspoň jednu knihu a 52 % vůbec žádnou, no, a pak je tam teda ještě ten široký prostor knihoven a půjčování, což je teda síť, která je hlavně na venkově a ve městech jako to funguje jako dost dobře, ale taky je tam uvedeno, že vlastně každej pátej Čech nečte vůbec, to je strašný číslo. Ano, a to jsou, vidíte, já neříkám, že jsou to teď frustranti, o kterých jsme tady mluvili na začátku v souvislosti s paušalizováním společenských obav, xenofobie a tak dál, ale jako víte, když někdo nečte, tak důvodů to může mít spoustu, ale ten hlavní je, že teda nějakým způsobem rezignuje na svůj osud, na svou zvídavost, na tu možnost jednu ze základních, který v životě má, aby se teda proměňoval tím, že prostřednictvím knihy poznává jinýho člověka a tím i sebe a tak dál. Ty knížky jsou nenahraditelný, to žádná televize nebo weby nemůžou nahradit, a když ten člověk tohle to vzdá, no, tak těžko, těžko pak může být člověkem ve stejné intenzitě jako lidi, kteří to nevzdali, no. A tohle je to nebezpečí tý dnešní společnosti, že se od sebe ty její jednotlivé vrstvy můžou vzdalovat a vlastně vzájemně už ani nebudou chtít komunikovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nemáme chuť tedy se dovídat něco nového.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, tak já ji mám, vy taky, ale zase nemůžeme kritizovat něco, čeho sami chceme být jakýmsi upřením. Ale mně ta čísla zaskočila, protože jsem byl z té minulosti zvyklý, z těch Trávníčkových prací spíš na ten optimismus, a já mám radši deziluzi, já ji vydržím většinou a mám chuť ji víc věřit, že teda člověk si nepředstavuje věci, které neexistují a pak neriskuje tolik to zklamání. No, a tady se mi zdálo, že ta čísla si tak trošku sedají na zem a že by teda, když by to teď někdo vyhodnotil, někdo kompetentní, takže by se nad tím mohl zamyslet, teď budu optimista, na ministerstvu kultury třeba a řekne se tak fajn, každej pátej Čech nám nečte, a čísla, toto číslo se zvyšuje, tak chceme být národem negramotných idiotů, zatím se zdá, že máme sílu nebýt takovým národem. Takže by se mohlo přijmout jakési řešení.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Konstatuje na závěr dnešního Jak to vidí spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Děkuji vám za to, těším se příští měsíc na viděnou, na slyšenou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Taky děkuju a na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra přivítám politoložku Vladimíru Dvořákovou. Hezký den přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.