Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 1. května
Hostem byl hudební pedagog Jiří Hlaváč.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a příjemný poslech svátečního vydání Jak to vidí přeje Zita Senková. Dnešní pozvání přijal profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, pedagog a skladatel. Dobrý den.
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Dobrý den.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes budeme skloňovat zejména tři pojmy a fenomény - práci, lásku a svobodu. Nenechte si ujít názory dnešního hosta. První máj, lásky čas, ale také svátek práce a také měsíc, kdy v Evropě skončila druhá světová válka. Podívejme se na to vše očima hudebníka. Pane profesore, jak vy vnímáte toto období, svým způsobem výjimečný měsíc?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Tak, vy jste to řekla, ten měsíc plný květů a takové vnitřní pohody je určitě něčím, co chceme všichni zažívat a prožívat opakovaně. Dál, kdo by nechtěl zažívat a prožívat stav lásky, stav svobody a samozřejmě i toho, že dělám něco, co má smysl, co může někoho obohatit a co přináší obecnou prospěšnost. To je základní atribut myslím každého lidského života. Pokud bych se měl podívat na ty jednotlivé části, nemohu začít jinak než vzpomínkou na někdejší neuvěřitelně krásné, dojemné, silné a přitom strašně citlivé provedení Máchova Máje Rudolfem Hrušínským v pražské Viole. Já se přiznám, že když si to vybavím, tak mně do dneška běhá mráz po zádech, protože pan Hrušínský, ten nerecitoval, pan Hrušínský to sdělil jako člověk velkého životního ¨moudra a velkého životního poznání a poodhaloval příběh, který všichni víme. On to dokázal všechno vystavit tak, že dokonce i ti, kteří věděli jak celý příběh končí, čekali s napětím, jestli opravdu skončí tak, jak tuší. A to je, bych řekl požehnání uměleckého sdělení, protože on nám znalým Máchova Máje nabídnul zážitek a prožitek jedinečnosti, jako bychom něco předtím obdobného nezažili. To je princip lásky. Při tom momentu, kdy člověk najde blízkou bytost, tak ví, že bytost je jedinečná, i on se stává jedinečným pro toho člověka, a je tam ten důležitý moment čistota úmyslu sdělení. V lásce se nemá nic předstírat a nemá se nic hrát, to vždycky skončí katastrofou. Takže tak jako poctivý čistý herec umí předvést příběh tak, že v něm není falešný patos a že v něm není nic předstíraného, tak stejně čistá, krystalicky čistá musí být i láska lhostejno, jestli je to láska muže a ženy nebo rodičovská láska nebo je to opačně láska dětí k rodičům. Někdy milujeme pedagogy, někdy milujeme trenéry, to je jedno, ale vždycky se jedná o osobnosti, které to s námi myslí nepochybně velmi dobře, které nám neseberou ideály, které nás nechají být sebou samotnými a které jenom umě dokáží naši osobnost obohatit, nějakým způsobem rozšířit ten náhled a rozhled na to, co právě prožíváme. To je, myslím si, toho bytostně čistému citu, kterému po staletí říkáme láska.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Psychologové také často říkají, že bychom neměli, co se lásky týče, zapomínat ani na sami na sebe, abychom měli rádi i sami sebe, samozřejmě v určité jaksi zdravé míře.
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Zito, víte, že jsem vám několikrát řekl, že jezdím za mojí někdejší pedagožkou do Neratovic. Zorka Zichová oslaví 95 narozeniny. Já tam jezdím proto, že ji mám rád ještě z doby, kdy mě učila, a jezdím tam také proto, že vím, že by míra její osamělosti byla o to větší, kdybych začal absentovat. Ale ona mě taky naučila úžasnou větu. Zhruba před rokem jsme o něčem diskutovali a ona mně řekla: "Už jste dost starý na to, abyste pochopil, že se musíte mít rád."
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, vidíte.
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Takže, ano, to do toho samozřejmě patří. Jenže pryč se sebeláskou, já už nechci zmínit ani narcisismus, ale vůbec sebeláska, která přeroste do roviny, kdy ji ostatní nepotřebujou nebo jsem důležitější než ostatní, je špatná. Ale ano, máme se mít rádi za to, že jsme potřební, že jsme čistí v úmyslech, že chceme pomáhat, že někoho skutečně máme rádi tím čistým srdíčkem a že jsme ochotni pro něj přinášet nejednu oběť a nikdy o tom nemluvíme. Je to přirozené, co v každém takovém vztahu fungovat zcela přirozeně.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co láska k vlasti?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
To je, děkuju za to připomenutí. Je mně líto, že se to mnohdy stáhne do uzounkého pojmu, že lásku k vlasti cítíme jen v situaci, kdy někdo získá zlatou olympijskou medaili. Ne, my bychom měli být hrdi na svoji historii, na svoji tradici, na osobnosti, které jsme měli, ale máme i v současnosti. A měli bychom být hrdi na to, že ten malinký počet byl schopen uhájit svoji existenci po celá dlouhá staletí, že naši lidé byli schopni konkurovat mocnostem majícím stovky milionů obyvatel svým věděním, svoji schopností předvídat, vědeckým výzkumem, uměleckými činy. Rád bych tady v rámci svého vlastenectví připamatoval, prosím pěkně, v rámci hudebního baroka, jistě, nedali jsme světu Bacha a Händela, ale byl tady Černohorský, Zelenka, to jsou velikáni v rámci hudebního klasicismu. Ne Haydn a Beethoven, ale Kramář, Vaňhal, Mysliveček, romantikové Dvořák, Smetana obstojí s kýmkoliv z dalších ve světě. Janáček, Martinů, řekněte mně jiný evropský národ, který v kontinuální době víc než tři století byl schopen vygenerovat vždycky špičkové osobnosti v tom daném oboru. Nemaj Angličané, nemají Francouzi, nemají Rusové. To přece o něčem vypovídá, to je mé vnitřní vlastenectví. Jsem hrdý na to, že jsem český hudebník navazují na odkaz těch, které jsem připamatoval.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To už jste se možná zmínil i o láskách hudebních. Co třeba literární nebo filmové? Napadá mě i název slavného filmu Lásky jedné plavovlásky.
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Ano, ano, všechno zase je věnem určitého odkazu. V tomto svátečním dnu bych dokonce použil termín dědictví. My jsme dostali do vínku vynikající literární skvosty. Mluvil-li jsem o autorech, vzpomenu samozřejmě Karla Čapka, ale vraťme se k Boženě Němcové, je tady Jaroslav Seifer, později Milan Kundera a tak dál, to všech má svoji vypovídací hodnotu, ale nejen pro nás, ale pro svět. Bohumil Hrabal je dneska světovým autorem a víme sami jak je problémové překládat z češtiny do jiných jazyků, je to vždycky problémové. Vzpomínám na to, když jsem měl krásnou debatu s Rudolfem Pelarem, který se sám překladatelské činnosti věnoval velmi intenzivně, a ten mně řekl: "Víte, Jan Sklácel, to není básník, který by byl o stupínek níž než je Seifert, ale nikdo není schopen jej přeložit aspoň do roviny, jak se to podařilo u Seiferta. Přeložte si Smuténku a tak dál." Takže my máme fenomenální literáty, měli jsme je. Dál z hlediska filmu, já jsem slaboch pro dílo Jiřího Krejčíka. S panem Krejčíkem jsem si párkrát v životě popovídal o životě, o kumštu a bylo to pro mě ohromně povznášející a nádherné, dojemné, protože on byl člověk plný lásky vůči tomu, co dělal, jak to dělal, byl neústupný, nenáviděl polovičatost a tak dál. Krásně jsem si popovídal s panem Menzelem, s panem Kachyňou, bohužel jsem nechytil Františka Vláčila. To všechno jsou velikáni světového filmu. A máme jeden velký glait, a to je Miloš Forman, který samozřejmě tu klíčovou kariéru udělal za mořem, nicméně on si do dneška uchoval prvky určitého českého humoru a nadhledu a myslím si, že když najdete nějaké sekvence, které jsou v Přeletu nad kukaččím hnízdem a vezmete si zmíněné Lásky jedné plavovlásky, určitá poetika je tam stejná.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
K filmu patří samozřejmě slavný kameraman Miroslav Ondříček, který před pár dny odešel do filmového nebe.
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
S panem Ondříčkem jsme se poznali a bylo dojemné, že jsme spolu nikdy nemluvili o filmu a hudbě, ale vždycky o fotbale, protože on byl milovníkem ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, fanoušek.
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
... Slavie a samozřejmě prožíval to velmi intenzivně. Byl to skvostný člověk, byl to rytíř ducha a byl to rytíř, který ctil fair play za všech okolností, nepochybně velká, velká osobnost.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když hovoříme o lásce, tak je to evidentně nevyčerpatelná inspirace, v čem vy ji nacházíte?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Mně se to v životě několikrát proměnilo. V tom mladistvém rozmachu jsem byl přesvědčený, že nic jiného než hudbu nepotřebuju. Pak samozřejmě se objevilo něco po odchodu mého tatínka jsem si uvědomil, že to vlastně pro mě byl nejčistší člověk, s jakým jsem se kdy v životě setkal. Čili ta synovská láska, já jsem ji naštěstí uměl projet ještě, když byl na světě. Na stranu druhou mnoho věcí jsem neřekl a mnoho věcí tudíž už nemohu ani dodat. Ale uvědomil jsem si, že to byl jeden z velkých pilířů mé vnitřní citlivosti, protože on mně též ukázal, že mezi synem a otcem může být velké přátelství, může být velká důvěra, může být velká otevřenost a může být to, že se na sebe vzájemně můžeme spolehnout. To je, myslím si, možná už přesah do přátelství obecně, ale je v tom ta míra lásky. No, a pak samozřejmě stal jsem se rodičem. Člověk přijme nejen odpovědnost, ale to je láska, to je moment, kdy chci být maximálně nápomocen růstu a rozvoji toho malého tvora, který se učí mluvit a chodit a vnímat a tak dále. To byl další rozměr velmi zásadní musím říct pro můj život. A pak, abych se konečně potkal i v té rovině vztahů muž - žena, stalo se to až v rámci druhého manželství, a to je strašně důležitý moment, protože to, že umí moje žena říci svůj názor a já ji umím vyslechnout a stejně tak opačně, to, že umíme hledat společné řešení, to, že jak před časem řekla "umíme spolu bojovat" ne ve smyslu mezi sebou, ale když se cokoliv přihodí v rámci rodiny nebo našich přátel, umíme být soudržní a umíme být takovým týmem, že bojujeme společně. To je další pro mě valeur lásky, protože je neokázalý, je velmi potřený, je nezištný a přitom moc povděku za něj nikdy nesklidíte. Je svým způsobem ukrytý, ale je strašně vzácný.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
První máj je také svátek práce, jak se říká bez práce nejsou koláče. Průzkum Oxfordské univerzity přišel s tím, že ideální pracovní kolektiv mají tvořit z 20 % junioři nebo čerství absolventi škol, 60 % by měli být lidé v nejproduktivnějším věku a ve zbylých 20 % by mělo jít o zkušené seniory. Jak vám se jeví tento mezigenerační mix?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
No, já řeknu, že zatímco jsem ještě dnes ráno nepracoval, koláč mám před sebou, takže nezaslouženě, ale těším se na něj. Jak se mně líbí ten mix? Já myslím, že na něm hodně pravdivého, ověřeného. Držme se toho základního. Mladická energie je tam i ta inovační síla, je tam ta schopnost vstřebávat mnoho, mnoho nových podnětů a přijímat je, protože je to součástí mého mladého myšlení. Vrcholně produktivní věk moc důležité, jsou tam už zkušenosti i patřičná míra ještě té vnitřní ctižádosti a je tam i to, že se chci sebevzdělávat. A pak je něco, co mně Karel Husa objasnil tím anglickým termínem counselor, takže rádce. Jenže oba už víme, že ne všichni jsou na radu zvyklí a ne všichni jsou na ni zvědaví. A ten život přitom na tom vyhodnocení a na té radě je do velké míry postaven. Rádce, který nepoučuje, ale umí v pravou chvíli říci to podstatné, co posune děj v rámci spolupráce těch dalších dvou odlišných generací, to je nesmírně cenný rádce. Rádce, který v okamžiku, když přijde krizová situace, umí nabídnou dvojí, trojí východisko, nerozklepou se mu kolena či v rychlosti nevezme kabát a neuteče s domněním, že tím se ho to přestalo týkat. To je cena těchto lidí. A další moment, je tam to retro ohlédnutí, ne, že takto jsme to vždycky dělali, to je špatně, ale v obdobné situaci jsme byli tehdy, volili jsme mezi dvojím řešení, zvolili jsme toto, ukázalo se, že to bylo řešení dobré nebo špatné. Ta možnost, že mám už nějakou zkušenost a mohu hodnotit, je strašně, strašně cenná. A ten absolutní ideální stav by byl, kdyby rádcové nebyli unavení, kdyby na poradách nespali, kdyby se netvářili zahořkle a kdyby neměli pocit, že je mladí ohrožují. U té střední generace, kdyby jim to takzvaně nebylo jedno, kdyby měli v sobě tu míru touhy s tím pohnout, kdyby měli tu ochotu pracovat nad rámec toho, co mně určuje pracovní smlouva, kdyby byli ochotni na sobě velmi pracovat a přinášet nové, nové poznatky. A u těch mladých, tam bych zdůraznil jeden moment, ano, ať si zachovají rvavost, ale ať se naučí vnímat pojem trpělivost. Všechno, co se stane rychle, je špatně. Berte schody po dvou, po třech, velmi často se stane, že z posledního se skutálíte až dolů, trpělivost jest velice důležitým momentem.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Našla jsem další zajímavý průzkum švédské společnosti. Ta se ptala mladých studentů z mnoha vysokých škol také za Česko se zúčastnilo více jak 13 tisíc studentů ze 70 fakult a je o tom ten průzkum, jak si nastupující generace představuje kariéru. Dokázalo se, dokonce potvrdilo, že slaďování těch pracovních povinností a soukromého života je u mladých lidí velmi oblíbeným pojmem. Jak vy se na to díváte, myslíte, že ta dnešní mladí generace se v tomto liší od řekněme generace svých rodičů, prarodičů?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Víte, že by mě moc zajímalo, kdyby někdo udělal průzkum, jak se změnil počet vorkoholiků v těch jednotlivých generacích. U mladých lidí velmi často narážím na to, že mi říkaj: "Já ale v podstatě na tohle nemám čas, já jsem 16, 17 hodin denně v práci." To je něco, co zásadně narušuje nejen vnitřní soukromí. Potenciálně to narušuje vztahy, ale je to i něco, kdy tomu člověku je upírána určitá možnost za a) sebevzdělávání, už na to nemá čas a za b) také odpočinku. Odpočinek nemusí být jenom v tom, že si sednu a vydechnu a mám radost, že na mě nikdo nemluví, ale je v tom i ta míra, že mám čas si zasportovat, mám čas zajít do divadla, mám čas si přečíst knížku, to najít tu přirozenou balanc, je velmi obtížné. Když tohle budou poslouchat mí přátelé, tak řeknou potrefená husa kejhá. Já jsem se to naučil možná až před nějakými pěti lety. Já jsem byl navyklý též denně pracovat obrovský množství hodin, byl jsem na to všechno plně soustředěný. Mohu dneska říci bylo to špatně. Nezaplatil jsem za to jenom zdravím nebo pocitem vyčerpanosti, ale velmi často i tím, že jsem neměl čas na lidi, na které jsem si čas měl udělat, a oni už tady dneska nejsou, já to nevrátím, a to je velká škoda. Takže rada všem pamatujte nejen na to, že pracujeme, pamatujte na svůj soukromý život, pamatujte na lásku, ošetřujte ji, a pamatujte i na ten pocit vnitřní svobody, kdy nikdo a nic vás nemůže zatlačit do pozice, kdy ztrácíte sebe sama.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
8. května uplyne 70 let od konce druhé světové války v Evropě. Co nám dnes, pane profesore, říkají pojmy jako je svoboda, čest, lidská důstojnost?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Já chci pořád věřit myšlence, že jistě už není ten příjemný étos, který byl bezprostředně po válce, ale že to memento toho, co se událo, co všechno to postihlo, co všechno to proměnilo, že tady pořád je. Chci věřit myšlence, že lidé obecně se nezměnili natolik, aby jim bylo jedno, jestli se chovají zásadově, čestně, korektně, objektivně, spravedlivě. Chci věřit tomu, že budou velmi opatrní, aby se znovu neobjevil pseudohitlerové a musoliniové, používají mimikry a jiné kostýmy, ale jsou nachystaní. A chci věřit i tomu, že pocit, že mohu žít v bezpečí, že mohu žít v míru, není pocitem fádním, že to je něco, co musím každým dnem obhajovat a musím o to usilovat svým myšlením, svým rozhodováním, svoji volbou. To všechno máme svým způsobem ve svých rukách. Jestliže polevíme, znovu se objeví v tom celkovém obranném systému trhlina, do které někdo vstoupí a my víme, že od éry římských impérií a čingischánů a všech možných se trhlinami nevstupuje s čistými úmysly, vždycky je za tím zištnost, vždycky je za tím nějaká touha po moci a vždycky je za tím něco, že ve výsledku chci ty ostatní porobit k tomu, aby se stali mými sloužícími, A to, prosím pěkně, není možné. V malém rámci města, ve větším v rámci státu, v ještě větším v rámci Evropy a v tom globálním v rámci světa, važme si toho, že můžeme žít v míru, že máme svobodu, že umíme nést zodpovědnost za to, co se děje teď, ale co to přinese i řekněme v dalších desetiletích. To je naše zodpovědnost.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Umíme ji nést tu zodpovědnost?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Já chci věřit tomu, že ano.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co myslíte, jak zacházíme v současnosti s odkazem pamětníků?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Zdvořilostně, čili připomeneme, myslíme si, že v okamžiku, když položíme věnce a v okamžiku, když někoho vyznamenáme, že jsme tím tedy splnili. Já si myslím, že to není jenom o tom. Paní profesorka Růžičková mně opakovaně řekla, a já ji za to moc obdivuju, že i v jejím věku je ochotna chodit mezi středoškoláky na pražská gymnázia a vlastně jim vysvětlit celý ten zrůdný systém holocaustu, co všechno se událo. A ona mně řekla: "Ti mladí lidé," po té přednášce nebo po té diskusi, po tom rozhovoru za mnou chodí a říkají: "Paní profesorko, my vám moc děkujeme, protože s náma o tom takto nikdo nemluvil." Jistě, jejich učitelé nebyli v Terezíně, ona ano.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě, co se stane s těmi vzpomínkami, s předáváním prožitků, když už tady jednoho dne bohužel, ta generace těch pamětníků, kteří přežili Terezín, Osvětim, Dachau, Buchenwald a tak dále, kteří tady už prostě nebudou?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Jsou tady jejich výpovědi písemné, díky rozhlasu je tady řada vyznání těchto osobností zaznamenána. Stačí jen připamatovávat, netvářit se, že je to mrtvý archiv. To je něco, co je součástí našich životů a my máme věrohodné a ověřené mluvčí, kteří to nejen poznali, prožili, ale oni s tím následně žili v dalších desetiletích. A já jsem přes Zuzanu Ružičkovou poznal řadu jejich spolubojovnic či spolubojovníků, všichni si uchovali čest, všichni si uchovali tu bezmeznou touhu po svobodě, všichni v sobě mají velkou míru pokory a skrovnosti k životu jako takovému a všichni vědí, že to, co máme dnes, není automaticky a není samozřejmé.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké by mělo být to řekněme memento?
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Věřme, že to všechno, co se událo, se nevrátí, ale nevěřme se založenýma rukama. Starejme se o to a posilujme to vědomí, že odkaz, věno, dědictví je něco, s čím hospodařím, je to odkaz.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak, kde a s kým si připomínat, uctít oběti druhé světové války? Protože v posledních týdnech jsme byli svědky velké debaty.
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Není to jen o tom, že se chovám v každodenním životě slušně, korektně, s odkazem, že žiju i díky těm, kteří už nežijí, že jsem přijal jejich život, že jsem přijal to, co oni vložili do naší generace. To není i kladení věnců a o tom, že se někdo před někým bude pietně uklánět. Je to o tom, že žiji s filozofií a moudrostí poznaného, které nám tady zanechaly generace těch, kteří nežili v podmínkách, které máme dneska my. Já jsem nepoznal jedinou válku, můj tatínek obě. To je přece obrovské memento, a já musím žít jako člověk, který je hrdý na tuto skutečnost, je šťastný, že může žít tak, jak žít může, ale chce tomu být nápomocen každou volbou, každým svým činem, každým svým krokem, přece nebudu chodit po světě s tím, že budu pohrdat nějakým činem, který zasluhuje moji velkou úctu. Já si sám za sebe zajedu dvakrát do roka do Terezína. Já jsem nikoho z těch, kteří tam leží, já jsem nikoho z nich nepoznal, ale já tam chci být, protože se stali mravně, morálně součástí mého života, to je moje odpověď. Ne gesta, skromnost, pokora a přijetí pravdy jako takové. Ale to se můžeme vrátit až k Husovi, ani vůči němu jsme nesplnili to, k čemu jsme se zavázali. Buďme pravdivými, pravdomluvnými, pravdivými v tom, co konáme, jak to konáme, nic víc.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor Jiří Hlaváč. Já vám moc děkuji za vaše slova a přeji vám a samozřejmě všem posluchačům Českého rozhlasu dvojky krásný sváteční den.
Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Děkuju a hezký, hezký první máj.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na slyšenou se těší Zita Senková.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.