Přepis: Jak to vidí Václav Malý – 5. května

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je monsignore Václav Malý, světící biskup pražský, dobrý den, vítejte.

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké události nás inspirovaly k dnešnímu rozhovoru? Vzpomínky na historii, honba za diplomy i syndrom vyhoření. Dnes si připomínáme 70 let od Pražského povstání, Český rozhlas u této příležitosti odhalí pamětní desku dosud neznámým hrdinům, kteří padli při jeho obraně. Otevře také výstavu dosud nepublikovaných fotografií z této doby. 70. výročí vůbec konce druhé světové války provází ve vysílání Českého rozhlasu také speciální celoroční projekt Hrdina.cz, chce mimo jiné posluchačům nabídnout možnost zamyslet se nad hrdinstvím. Co pro vás znamená nebo s čím si vy hrdinství, monsignore, spojujete?

Čtěte také

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak jistěže většinou, když se řekne hrdinství, tak máme na mysli někoho, kdo je ochoten položit život za svobodu, za demokracii, kdo je schopen položit život za druhé. Ale ono hrdinství může člověk osvědčovat i ve všedním životě. To, že se pere s nějakou svojí špatnou vlastností, že jí tlumí a i když znovu do ní upadá, že přesto se snaží jí utlumit, tak to je pro mě také hrdinství. Nebo pro mě je hrdinství soužití lidí, protože v tom soužití bývají různé periody. Periody zamilovanosti, periody vzájemné okouzlenosti, periody vzájemné vstřícnosti, ale potom přijde taky třeba únava, taková setrvačnost, monotónnost v tom vztahu, a právě tehdy si říci, vždyť to stojí za to s tím druhým být. To je pro mě tedy taky hrdinství, ale v tomto kontextu se hrdinství nechápe, protože pořád jenom ho chápeme v nějakých takových úžasných jako výkonech, ale já myslím, že je třeba právě sestoupit na tu rovinu každodenního života, takže já obdivuji každý pár partnerský, manželský, kdy ti lidé vydrží desetiletí spolu, a znám takové, a kdy si řeknou, stálo to za to, že jsme vydrželi, i když vždycky to nebylo úplně tak snadné. Nebo si vážím člověka, kterej dovede zlomit nějakou svou vlastnost, nějakou svou náklonnost, dovede to ztlumit a najednou z toho člověka se stane někdo jako krásný. To je pro mě hrdinství.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Paní posluchačka Jana připomíná události před 70 lety a píše: "Ostrava byla za druhé světové války těžce zkoušené město, narodila jsem se 2. 7. 1943. Na konci války jsem tedy neměla ještě ani 2 roky. Nálety a houkání sirén bylo tak časté, že si do dnešních dnů pamatuji, jak uplakaná maminka nemohla vzbudit mého o 6 let staršího bratra, když s námi utíkala do krytu. Bydleli jsme v té době na Tovární ulici v Ostravě-Mariánských Horách, kousek od zadní brány nové ocelárny Vítkovických železáren. Zvukové efekty spojené s nálety byly tak silné, že si je od batolecího věku pamatuji. Snad právě v dnešní rozbouřené době je dobré vzpomenout a uvědomit si alespoň v den výročí, jak velký vliv mají válečné hrůzy na lidskou psychiku a jak hluboce se vryjí do lidské paměti." Tolik citace z e-mailu paní posluchačky Jany, děkuji za něj. Jaké jsou vaše vzpomínky nebo co vy si, monsignore, říkáte nebo uvědomujete v souvislosti se 70. výročím konce druhé světové války v Evropě?

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak já měl to štěstí, že jsem měl rodiče s velikým rozhledem, takže mně mnohokrát vypravovali o Pražském povstání, vůbec o druhé světové válce, i prarodiče. Mluvil jsem také s mnoha účastníky tehdejších událostí. Mně se zdá, že teď ta připomínka 70. výročí ukončení druhé světové války je příliš pompézní. Ano, je důležité to připomínat, ale na druhé straně myslím, že je třeba zdůrazňovat pro dnešní mladou generaci mladých mužů, aby si uvědomili svojí spoluzodpovědnost za obranu státu, za obranu demokracie, a tohle to, myslím, že se tak jako zeslabuje. Ono nestačí jenom vzpomínat, ale chápat to spíše jako výzvu, že není úplně samozřejmé, že žijeme poměrně v míru, že jsme poměrně v bezpečném prostředí, i když teď, málo platné, to ohrožení je větší než třeba ještě před několika lety a že je tedy povinnost být připraven taky bránit demokracii, bránit stát. Víte, mě chybí trochu takové objektivnější posouzení těch událostí, včetně Pražského povstání. Já jsem se druhou světovou válkou svého času zabýval, když jsem byl v Plzni, tam byl jeden muž, to byl takový úžasný fanda a ten sestudoval kde co ohledně druhé světové války, tak jsme o tom spolu hovořili a dodnes si to pamatuji. Je třeba si uvědomit, ano, byli to stateční lidé, kteří zde v Praze povstali, klobouk dolů a musíme si těch obětí vážit, ale na druhé straně je třeba si také uvědomit, že Prahu osvobodili z velké části vlasovci. To by mělo být také připomenuto. To byla skupina vojáků generála Vlasova, kterého Stalin nechal na holičkách. On potom tedy začal spolupracovat s nacisty, ale na konci války se přidal tedy na stranu těch, kteří bojovali o svobodu, takže to by nemělo být jako zamlčeno, o tom jsem tolik tak jako neslyšel, i když během těch posledních 25 let také o nich vyšly některá pojednání. Za druhé je třeba si uvědomit, že Eisenhower, velitel spojeneckých západních vojsk, mohl překročit tu demarkační čáru, která byla domluvená mezi Stalinem, Rooseveltem a Churchillem Štětín - Terst, Američané už byli v Plzni, už byli v Holoubkově, ale v podstatě že respektovali tuhle tu dohodu, tak už nešli dál a mohli tedy dříve osvobodit Prahu, než do Prahy přišla sovětská armáda. A tudíž bohužel padlo zbytečně ještě poměrně dost lidí a tohle je třeba zdůrazňovat. Veškerý respekt i vůči sovětské armádě, ale na druhé straně je třeba si také uvědomit, že její vstup na území tehdejšího Československa měl mnoho problémů, znásilňování, násilné činy i na místním obyvatelstvu, o tom se tedy také mlčí. A já musím jako říci, při vší úctě k těm padlým, a znovu říkám, velmi si jich vážím, že mnoho obětí bylo zbytečných, protože ta strategie Koněva a Žukova, ta počítala jedině s množstvím, například dukelská operace, ta byla opravdu velmi riskantní a zbytečně tam přišlo o život mnoho lidí. O tom je třeba také hovořit a chudáci ti vojáci museli poslouchat a jak se s nim jednalo, o tom se také moc tak jako nemluví. Nebyla to zdaleka tak spořádaná armáda a bohužel nás mnógo, a to je mi líto, že nemuselo padnout tolik lidí, ale znova říkám, veliký respekt před všemi těmi vojáky, kteří padli za osvobození Evropy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste, monsignore, řekl mimo jiné, že ty oslavy nebo to připomenutí konce druhé světové války vám přijde pompézní. Co jste tím měl na mysli?

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ale no tak jako lítají nad Prahou gripeny a na Hradčanském náměstí jsou vojenská technika vystavena několik dní a já jako nemám rád tyhle ty pompéznosti, já mám rád takovou jako reflexi těch událostí. Samozřejmě slavnostní shromáždění, položení věnců u hrobu těch padlých, to já všechno jako beru, ale tyhle ty takové ceremonie okolo toho, já jsem jako střízlivý, protože si myslím, že nemusíme zase na druhé straně přeceňovat určité momenty a že je třeba zůstat při zemi. A já bych spíše tak jako vítal, kdyby bylo více zdůrazňováno, že máme zodpovědnost za to, že je mír, že to není jenom záležitosti, abychom si připomínali ty hrdiny, ale abychom se také byli ochotni stávat hrdiny při obraně vlasti a demokracie. A tohle, myslím, že chybí a že mladá generace v tomto moc není vychovávaná. Já mladé generaci přeji ten rozlet, že mohou dneska studovat kdekoliv, mohou cestovat, ale aby cítili také spoluzodpovědnost tam, kde mají svůj domov, odkud pocházejí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě když se prý zeptáme mladší generace na druhou světovou válku, tak má často potíže vlastně s těmi základními fakty, kdy začala, kdy skončila a jak skončila, jak se toto dá změnit?

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No tak tady je třeba opravdu apelovat na školní výuku. To je třeba si uvědomit tuto událost, protože to, co následovalo po druhé světové válce ve světě, v Evropě, ten bipolární svět, rozdělená Evropa, rodiče těchto mladých lidí ještě zažili tedy rozdělenou Evropu a na to by se tedy nemělo zapomínat. Nejde o to, abychom se pořád vraceli do minulosti, ale abychom, teď řeknu, zní to jako fráze, se opravdu z toho poučili, abychom si uvědomili, že ten mír, ten není navždy zajištěn, o ten se musí usilovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké neřesti nám zůstaly i po 70 letech nebo které nové přibyly podle vašeho názoru?

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak já bych řekl určitá pohodlnost, určitá samozřejmost mladší generace, že přijímají ty plody svobody, jakoby to něco bylo samozřejmého. A neuvědomujou si, že ty předcházející generace často velmi riskovaly, položily životy nejen za druhé světové války, ale i po druhé světové válce, a zároveň že se vytrácí paměť. Ale společnost, která ztrácí paměť, tak je nemocná, tak nemá budoucnost, protože ta paměť, nejde o to opakovat minulost, ale zároveň tedy si uvědomit, že jo, ta nebezpečí, která v různých formách se zase mohou opakovat a na ně se tedy připravit, takže bych řekl, že bohužel naše společnost, a to už je takový trend po roce 98, poměrně dost ztrácí paměť. A dneska když vycházejí různé studie, já se zájmem jako čtu, tak vidím, jak ten zájem jako příliš není veliký, jak pořád se jako nějak tlačí, abychom si uvědomili, co se děje teď, žijeme jenom tou současnou napjatou situací, že jo, s islámským světem, teď Evropa, že jo, je opravdu v takové těžké situaci ohledně uprchlíků a podobně, ale ono je dobré si tedy také vzpomenout, co všechno ti Evropané, to se týká tedy i nás, obyvatelů České republiky, museli projít po druhé světové válce. A tady myslím, že máme pořád ještě velké dluhy, že se to chápe jako otázka několika historiků, několika fandů, ale jakoby se nás to netýkalo, ono se nás to týká, protože to, co prožily ty minulé generace, to se usazuje někde ve vědomí těch, kdo přicházejí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ministerstvo školství plánuje omezit počet vysokých škol. Cílem má být zlepšení jejich kvality. S tím počítá novela vysokoškolského zákona, která je nyní ve sněmovně. A vy to omezení docela vítáte, proč vlastně, monsignore?

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Prosím vás, vždyť je to nesmysl. U nás je 71 vysokých státních škol a 32 soukromých vysokých škol. To přece není možné, to musí mít vliv na tu kvalitu výuky. A přece vysoká škola, to už by měla být záruka opravdové kvalifikovanosti, opravdového rozhledu. A dneska tedy je soustředěno na určité obory, ale chybí takový celkový rozhled. Já bych řekl, že vzdělanost velmi poklesla, že na jedné straně je odbornost v nějakém oboru, ale bez pohledu, že je to součást celkového lidského poznání. A zároveň že se také jenom ženou lidé za diplomy, protože dneska všude, kam přijdete, tak se vás ptají, že jo, v takzvaném strukturovaném životopise, který já jako nesnáším, protože z něho se nic nedozvíte, tam si napíšou lidé, jenom že vystudovali to nebo ono, vůbec jako nevíte, jestli mají nějaký rozhled, tak když tam má, že je magistr, no tak už jako to něco znamená, ale přece ten titul, ten diplom není vůbec zárukou vzdělanosti. A mně se zdá, že se to tak jako posunuje, protože když se chci kvalifikovat, tak se kvalifikuji jistě, abych se seberealizoval, ale abych taky přispěl k něčemu, ke společnému dobru. A dneska se chápe právě tedy ta kvalifikace jenom jakožto cesta k zisku, cesta k vlivu, cesta k postupu a ztrácí se takový ten moment, ano, já jsem kvalifikovaný, jsem rád, budu si zvyšovat kvalifikaci, ale abych taky něco dobrého mohl učinit nejen pro sebe, ale pro ty druhé. A to vůbec jako, tento duch se tak jako vytrácí, a to, myslím, že je na pováženou a že opravdu bych byl pro redukci těch škol a zároveň když už tedy jsou v těch místech, tak aby tam byla nějaká synchronizace s tím prostředím, ve které ty školy se nacházejí. Já jsem za těch 25 let přece jako některé navštívil a nechci být člověkem, který zjednodušuje, ale když jsem se setkal, ne všude, prosím vás, ale někde, tak jsem viděl, ta atmosféra jaká je ubohá a, dejme tomu, i ty reakce, jaké jsou takové jako ubohé. A tak jsem si kladl otázku, má to vůbec význam, že tato škola existuje?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To mě překvapujete, ale vaše zkušenosti samozřejmě respektuji, ale představte si, že počet studentů u nás se za posledních 25 let sice ztrojnásobil, ale přesto když to přepočítáme na počet obyvatel, tak jich máme pořád méně těch vysokoškolských studentů, než je průměr v Evropské unii.

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Víte, ale nejde o ty počty, jde o tu kvalitu. A já myslím, že tady je hodně zanedbáno učňovské školství, protože pořád všude žádat maturitu nebo dokonce vysokou školu, proč? Já si vážím také dobrého řemeslníka, který opravdu dobře dovede dělat své řemeslo. A dneska skoro všude se vyžaduje tedy maturita a pokud možno tedy ještě další vzdělání, tak já bych na tu kvantitu tolik jako nedal. Prosím vás, já nezevšeobecňuju, jsou mezi těmi vysokoškoláky, absolventy vynikající lidé, setkal jsem se také s mnohými, ale myslím, že celková úroveň, že je pod průměrem, a když se podíváte na statistiku například univerzit ve světě, tak bohužel tedy ty naše univerzity jsou někde na tom ocase, zdaleka nedosahují tedy do té první stovky těch světových univerzit, a to už je tedy také jako na pováženou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co vy byste nebo v čem vy vidíte problém? Je třeba problém počet těch vysokých škol, počet absolventů nebo to, že na tom trhu vlastně nenacházejí uplatnění nebo nemohou najít uplatnění?

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, to je vážný problém, že nenacházejí uplatnění, ale já bych plédoval pro zvýšení kvality také těch vyučujících. Začíná to na těch pedagogických fakultách. A dneska vysokoškolský profesor je hodnocen jenom podle toho, kolik za rok napíše článků, kolik napíše knih a vopravdu vědec, ten často musí bádat kolik let, než vydá nějaké plody. A tady jenom pořád ta kvantita a i ty vyučující jsou honěni, aby měli publikační činnost a často to jsou jenom poloopsané články, kde nepřinášejí nic nového. Je to jenom tak jako shrnutí něčeho, co ten člověk jako načetl. Tím už se tedy snižuje ta kvalita. Takže to začíná na těch pedagogických fakultách, aby odtaď opravdu vycházeli kvalifikovaní vyučující, kteří jsou otevřeni novým záležitostem a zároveň kteří opravdu mají takový nějaký jako přehled a nejenom tedy úzce vidět ten svůj obor. Potom dneska je spoustu vysokých škol manažerských. Já nevím, co se mohou 5 let učit manažerství, nebo komunikace. Já nevím, co 5 let můžou tedy mluvit o komunikaci. Rozumíte, to jsou obory, já je nepodceňuji, ale chybí takové to opravdu hluboce technické vzdělání, ale zároveň také chybí takové hluboce humanistické vzdělání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdo zachrání jeden lidský život, zachrání celý svět. Tento epitaf Oskara Schindlera se stal mottem tradičního poděkování dárcům kostní dřeně. Vy jste, monsignore, jedním z patronů programu dárcovství, co vás k tomu vůbec přivedlo?

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem byl pozván jedním mužem, který je v národním registru dárců kostní dřeně, jestli bych se nestal patronem. A stal jsem se patronem společně s hercem Ondřejem Vetchým, což mě tedy velmi těší, protože pokládám za svojí občanskou i lidskou povinnost právě tyto aktivity podpořit, protože u nás leukémií onemocní průměrně ročně 400 lidí, což je obrovské číslo, a často ty lidé jsou odsouzeni ke smrti, pokud se nenajdou dárci, jejichž složení tedy krve může pomoci těm, kdo to potřebují. Je, ten registr národních dárců kostní dřeně registruje 51 dobrovolných dárců, kteří jsou tedy připraveni kdykoliv pomoci. Pomůže se u nás asi 120 pacientům ročně, což je poměrně vysoké číslo, a proto je důležité, aby se více ještě mladých lidí přihlásilo, protože jde o věk mezi 18-35 lety, kdy jsou ti lidé zdraví a kdy mohou tedy poskytnout v případě potřeby. Jsou tady dvě centra pro odběr kostní dřeně, v Fakultní nemocnici v Plzni a v Ústavu hematologie a krevní transplantace v Praze. Pak samotná transplantace se děje v šesti transplantačních střediscích a je to činnost, která je velmi ceněna i ve světě. Byla založe..., ten registr kostní, dárců kostní dřeně byl založen v roce už 1992 doktorem Kozou, dnes tedy ten registr vede pan doktor Pavel Jindra, který je přednostou hemoonkologického oddělení ve Fakultní nemocnici v Plzni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vím, že vás zajímá velmi choulostivá otázka, jak, zda a kdo by vůbec měl sdělovat pacientovi závažnou diagnózu, jak by vůbec měla vypadat komunikace s nevyléčitelně nemocným člověkem?

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Právě dneska se klade důraz na odbornost. Jistě, dobrá diagnóza, najít tedy také léčebné prostředky, to je důležité, ale málo se komunikuje mezi lékaři a mezi pacienty. A je důležité, aby lékaři měli také čas a prostor a za to byli náležitě ohodnoceni, kdy s tím pacientem mluví o jeho stavu. A to se často moc jako neděje. Nějak se to zužuje na ten mechanismus diagnóza - léčba, ale člověk má také duši. A člověk, který je potom postaven před rozhodnutí, jestli tedy má podstoupit léčbu, že jeho život nemusí být zachráněn, tak by měl mít také čas, aby si vyrovnal všecky záležitosti dědické, vztahové, aby se nějak jako připravil, nebyl v tom sám. A víceméně tohle to chybí a tady myslím, já vím, že je to těžké, já nejsem odborník na zdravotnictví, začíná se o tom psát, a to je velmi dobře, aby ti lékaři byli také hodnoceni, že určitý čas věnují nejen té samotné léčbě, ale především tedy uzdravení duše a přípravu té duše člověka na ten stav, aby se s tím dovedl nějak jako vyrovnat, protože jinak ten pacient se v podstatě stává objektem péče, ale ten pacient je partner toho lékaře a ten lékař by to měl takto jako vnímat. Teď už existuje etická výchova na lékařských fakultách, to by bylo jako zajímavé mluvit s těmi lidmi, kteří tam vyučují tuto etiku, lékařskou etiku, nakolik tedy je reakce ze strany těch posluchačů, ale pořád se mi zdá, že je ten tlak na tu výkonnost, na tu odbornost, to je v pořádku, ale to není tedy celistvá náplň péče lékaře o toho svěřeného nemocného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tři z deseti pracujících Čechů a Češek od 25 do 65 let trpí depresemi. Hrozbu vyhoření pociťuje 34 % lidí. To ukázal nedávný průzkum Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a agentury STEM/MARK. Vy jste se někdy ve vaší praxi nebo životě ocitl třeba na prahu vyhoření? Protože to postihuje také takzvané pomáhající profese, tedy kněze či řeholní osoby.

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Přirozeně to se týká i duchovních, to se netýká tedy jenom manažerů, netýká se to jenom lékařů. Lidé, kteří opravdu hodně pracují. Víte, já neuznávám takzvaný workholismus, protože člověk, ano, má pracovat, má být pilný, ale musí také mít na zřeteli svůj osobní život. A samozřejmě že k tomu vyhoření může dojít postupně, kdy najednou člověk jedná z určité setrvačnosti, nebo má pocit nedocenění, cítí únavu nebo je takový jako omrzelý, věci se jako opakujou, práce se může stát také i útěkem od osobního života, že člověk jakoby na sebe zapomene. A tohle, myslím, že je jako tedy velmi nebezpečné, že je třeba si toto jako chránit. A že když člověk jako na něco nestačí, tak má říci dost, protože dneska jsme jako honěni pořád k výkonu, aby to bylo vidět, a ono je to někdy za cenu vnitřní prázdnoty. A dobře víme, že spoustu partnerských manželských svazků se rozbíjí právě tímhle tím workholismem, tou únavou a že ty lidé už potom jako nemají vůbec čas, aby nějak pěstovali, kultivovali, zjemňovali ten svůj vzájemný vztah, to je opravdu vážná záležitost. Ta výkonná společnost ano, roste naše životní úroveň, ale ono to má také své minus, tudíž najít takovou rovnováhu mezi pílí, ano, hledáním vyšší kvalifikace, uplatnění, to je všecko v pořádku, seberealizace, ale zároveň také osobní život, aby ten člověk se rozvíjel jako člověk a ne jenom jako odborník.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A ještě na závěr několik reakcí na vaši historickou analýzu. Například paní Bernadiová, původem z Rokycan, píše: "Chci vzkázat, že není úplně pravda, že Američané nechtěli jet pomoct Praze. Vím stoprocentně, že na volání o pomoc rozhlasu vyrazili na příkaz generála Harmona, který těmto jednotkám velel, ale bohužel je zastavili u Berouna, kde dva dny čekali na možnost pomoct Praze, ale byli odvoláni a museli se vrátit zpět do Rokycan."

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
To já o tom vím samozřejmě, ale platilo to, že Eisenhower nařídil, musíte respektovat demarkační čáru a žádný generál, včetně generála Pattona, si nedovolil tohle to překročit. Byli jednotlivci, ale byli zastaveni, jak paní píše, o tom dobře vím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pan Václav také k tomuto tématu dodává, že vojáci, kteří prošli od Stalingradu a tisíci střetů, kdy šlo o všechno, znásilňování, nemohli přijet jen sami salónní vojáci. Co asi víte o zvěrstvech a ponižování lidské důstojnosti současnými americkými vojáky například v Afghánistánu, což je v porovnání s údělem ruských vojáků za druhé světové války neporovnatelné.

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ale o tom se píše a ti vojáci jsou potrestáni a není to jako zastřeno mlčením. Nesouhlasím a vím také o tom.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Monsignore Václav Malý, světící biskup pražský. Já vám děkuji za vaše názory a přeji vám hezký den.

monsignore Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Vám taky, děkuji, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Zítra se můžete těšit na postřehy ekonoma profesora Richarda Hindlse. Na slyšenou se těší Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.