Přepis: Jak to vidí David Storch – 29. května

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnešním hostem je profesor David Storch, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky, vítejte. Dobrý den.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vidí dnešní host, otevírání přírody turistům a poslání národních parků. Jak zelená jsou česká a moravská města a co znamená, že přibývá dubů a buků, odpovědi si nenechte ujít v dnešním vydání. Ve všech čtyřech národních parcích by se měla nejcennější příroda otevřít turistům. Vláda totiž schválila novelu zákona o ochraně přírody a zásadně tak upravila pravidla v Krkonoších, Českém Švýcarsku, v Podyjí a na Šumavě. Po dvaceti letech pane profesore?

Čtěte také

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Ona ta pravidla se trošku měnila. Nicméně pravda je, že dochází k poměrně zásadním změně pojetí ochrany přírody, která vlastně u nás popravdě řečeno, má trošku zpoždění. Jde o to, že taková ta klasická ochrana přírody od 60.Let minulého století spíš prosazovala to, že prostě příroda nebo aspoň nějaké kousky přírody se mají nechat být a v podstatě je vymezit tak, aby do nich lidi nezasahovali a o těch nejcennějších, aby se vůbec lidi nedostali, aby a ta příroda si tam mohla takříkajíc dělat, co chce a z toho plynula určitá restriktivní opatření, asi každý to zná, kdo chodil v někde v národním parku nebo třeba v národní přírodní rezervaci, nesmělo se chodit vůbec mimo cesty, velmi vlastně to bylo přísně pokutováno, kontrolováno a tak dále a v poslední době se tohle mění, protože jsme si uvědomili jako společnost nebo my jako dejme tomu i ochranářská veřejnost, že je to vlastně kontraproduktivní, že totiž když tu přírodu vymezíme vůči lidem, tak lidi se o ní přestanou zajímat. Že prostě o spoustě rezervací vlastně ani lidi neví, že existují, protože tam prostě nesměli. Tohle je kontraproduktivní, protože pochopitelně, když se o to přestanou zajímat, tak jaksi není žádný tlak veřejnosti na to, aby se ta příroda chránila. Navíc se zjistilo, respektive třeba zase biologové to věděli už celkem dávno, ale dneska se to celkem považuje za prokázané, že ti lidé, když jen do té přírody chodí, tak vlastně moc tomu neškodí. Tady je potřeba si ovšem uvědomit, že je potřeba nějaký rozumný kompromis, že jsou kousky přírody, kde opravdu v některých obdobích by bylo špatné, kdyby tam lidi chodili, protože tam třeba na té Šumavě hnízdí tetřevi, nebo je to místo, kde se vyskytují nějaké velké šelmy, které jsou jaksi náchylné na nějaké rušení. Ve většině případů, když člověk chodí lesem nebo nakonec i tím mokřadem, tak vlastně nic nezpůsobí, protože většina přírody, ptáci, drobní savci, rostliny jako toho člověka se nějak nebojí a jako nepoškozuje a vlastně je to naopak dobré, protože si lidi uvědomí, že ta příroda je zajímavá, cenná a má smysl jí chránit. To znamená, já si myslím, že tahle změna je určitě kuprospěchu a je to rozhodně jako krok dobrým směrem s tím, že říkám, že vždycky je potřeba si uvědomit, že některé kousky prostě chráněné budou z těch důvodů, o kterých jsem mluvil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle novely mají vzniknout místo tří zón ochrany přírody čtyři, ty zóny se budou moci měnit nejdříve po 15 letech. Myslíte, že bude ten návrh novely zákona o ochraně přírody kompromisem, přijatelným pro všechny, protože své připomínky mají zástupci Plzeňského a Jihočeského kraje.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Já o těch sporech nevím zase tolik, vím jenom že právě ty místní obce často proti tomu protestují a asi protestovat budou. Jak to nakonec dopadne, samozřejmě nemůžu předjímat, ale tady je potřeba si uvědomit úplně zásadní věc, že speciálně v případě národních parků, ty národní parky jsou vskutku národní, to znamená, považujeme je za něco jako celonárodní klenot, to znamená, do způsobu managementu a fungování těch národních parků samozřejmě ty obce mají co mluvit, ale je to jenom jeden hlas, protože prostě to není nějaké území, které patří těm obcím. To znamená, vždycky tam určitě budou nějaké spory, koneckonců o každé území jsou nějaké spory, protože tam jsou nějaké zájmy, ale myslím si, že ten směr, kterým to ubíhá teď je jako relativně lepší než to, co se dělo na Šumavě posledních skoro 25 letech už.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak je vůbec, pane profesore, poslání národních parků, respektive proměňuje se? Když se možná podíváme zpět, jaké bylo před těmi 20 lety?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Národní parky první u nás vznikly mnohem dříve a ves větě samozřejmě to už mluvíme v řádech, dejme tomu, té stovky let, a to poslání bylo v principu vždycky podobné, to znamená, vymezit nějaká území, která jsou přírodně cenná a přírodně cenná natolik, že si jich váží ta daná společnost. V tomhle se to nezměnilo, ale to co se změnilo, je práv přístup k těm národním parkům. Tady je potřeba si uvědomit totiž důležitou věc, že myšlenka národních parků vznikla v Severní Americe, kde pořád ještě zbývají obrovské rozlohy neposkvrněné divočiny. Ta země je veliká, já jsem tam poměrně často cestoval a opravdu, tam se člověk dostane do opravdu divokých míst. V Evropě takovou divočinu nemáme. I když bychom mohli říct, že třeba v některých oblastech, já nevím Alp, Pyrenejí se tomu trochu blíží, ale vlastně stejně moc ne, protože i ty oblasti byly obydlené odedávna to znamená, ten nárok na to udržet divoké území nedotčené člověkem, který vzešel v Severní Americe, tak vlastně není úplně splnitelný v Evropě, ale přesto jsou to území, která považujeme za přírodně cenná, ale v té Evropě to neznamená, že to nebude koexistovat s člověkem a dokonce se to měnit v nějaké interakci s člověkem, to znamená, tohle tady v té Evropě je jiné, ale jaksi to zásadní poslání udržet ta přírodně cenná místa, to zůstává stejné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Našli bychom ale divočinu nebo chceme, aby tady byla i divočina?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
To je otázka, která se teď poměrně hodně diskutuje. Ono hrozně záleží na tom, co definujeme jako divočinu. Na našem území žádná opravdická divočina toho amerického typu, to znamená, nedotčená území úplně divoká, tak žádná taková neexistuje. Na druhé straně u nás vzniká něco, čemu se říká nová divočina, protože spousta míst zůstává v podstatě ležet ladem, nevyplatí se obhospodařovávat, jsou opouštěná. Netýká se to jen zemědělských oblastí, ale i třeba takzvaných brownfieldů, to znamená, bývalých průmyslových oblastí a tam příroda proniká a vytváří se něco, čemu se právě říká nová divočina, která je často překvapivě zajímavá a cenná a teď je to vlastně otázka takové společenské debaty, jestli jí chceme nebo ne. Biologové ji mají docela rádi, protože je tam spousta zajímavých organismů. Na druhou stranu ona ta nová divočina někdy znamená prostě zarůstání stepí, které jsou vlastně ještě cennější, takže je to taková relativně složitá věc, nicméně je to něco, s čím se asi musíme smířit, jednak tím, že tady novou divočinu budeme mít a v podstatě je taková představa, že je docela dobré si na ni zvyknout a začít ji mít rádi, protože prostě je to příroda, je zajímavá a není vlastně nějaký důvod proti tomu bojovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Naše lesy procházejí výraznou změnou, přibývá listnáčů. Ročně se kolem 8 tisíc hektarů lesní půdy změní z jehličnatých na listnaté. Druhy jen v posledních letech nejvíce přibylo buků, dubů, javorů a naopak nejrychleji mizí smrky a borovice. Jaké jsou ty důvody, pane profesore, a co to vlastně s tou přírodou udělá nebo dělá?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Ty důvody jsou celkem jednoduché, ono už někdy v 60. letech se možná i dřív začalo říkat, že přeci jen ty smrkové monokultury nejenže nejsoo úplně pěkné, ale vlastně do naší přírody tak úplně nepatří a ty lesy by se měly více diversifikovat a byl jaksi společenský i trochu politický tlak na to, aby tedy ustupovaly ty jehličnaté kultury na úkor listnatých a to je dlouhodobý trend. Tady je potřeba si uvědomit, že kdykoliv mluvíme o nějakých změnách v lese, tak jsou to opravdu strašlivé dlouhodobé záležitosti. Ten strom roste desítky let a obměna lesa trvá tak jako v průměru kolem sta let. To znamená, tohle, co se nám tady děje, se nám děje už několik desítek let v podstatě proto, že si lidé opravdu uvědomili, že ty smíšené lesy jsou v mnohém ohledu cennější. Zároveň si lidi uvědomili, že les má mnoho funkcí a není tady jen funkce dřevařská, zatímco tu dřevařskou funkci ten smrk splní nejlépe, protože prostě roste rychle a je rovný a tak dále, pro ty ostatní funkce jsou lepší ty listnáče, takže ta proporce listnáčů opravdu roste a dá se to pozorovat i na různých efektech pro organismy, které ty lesy obývají. My jsme před deseti lety publikovali práci o tom, že jak se mění početnosti různých druh ptáků v naší krajině. Souvisí s tím vlastně jak se mění ta krajina, to znamená, u nás dochází k tomu, že ubývají ptáci zemědělské krajiny, protože mizí ta otevřená krajina. O tom už jsme tady několikrát mluvili. A zároveň přibývají lesní ptáci, ale to co jsme vlastně zjistili a tohle už se vědělo, ale to co bylo zajímavé, bylo to, že ukazuje se, že přibývají právě ptáci listnatého lesa a mírně ubývají ptáci jehličnatého lesa, to znamená, má to opravdu i relativně triviální, ale prostě viditelné efekty třeba i na těch ptácích, nepochybuji, že by se to našlo i u hmyzu, ale my to samozřejmě považujeme něco pozitivního, protože ten listnatý les je v mnohém opravdu pro třeba biologickou rozmanitost lepší než ten jehličnatý. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že úplně bych to neabsolutizoval, protože například buková monokultura je z hlediska biologické diverzity chudší než smrková monokultura. Ty smrky, přestože jsou třeba hezčí, lidi je mají mnohem radši, je to speciálnější, když je taková vysoká chrámová bučina, tak je na druhy docela chudá. A kdyby měly všechny ty smrčiny být nahrazeny monokulturami bučin, tak to také není dobře. Takže to je potřeba si uvědomit, že ono nejde ani tak o to, aby převládaly listnaté stromy, ale aby to bylo nějak smíšené. Další věc, o co jde, je spíš než o druhové složení, jde často o věkovou struktur, že vadí monokultury stejnověkých porostů celkem nezávisle na tom, jestli jde o smrky nebo o buky a poslední věc, kterou jsem k tomu chtěl říct, poslední výzkumy historie naší vegetace od konce poslední doby ledové ukazují, že kupodivu ten smrk a borovice tady byly zastoupeny mnohem víc než se dřív myslelo. To znamená, takové apely na to, že vlastně smrky jsou nepřirozené, byly vlastně trošíčku zkreslené, zkreslené naším nedostatečným poznáním minulosti. Dneska se ukazuje, že vlastně smrky a borovice patřily k naší přírodě, byť ta proporce byla určitě menší, to znamená, rozhodně ten posun je jakoby příznivý, ale zase jaksi říkat, že ten smrk k nám nepatří, to by bylo přehnané.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže ti, co říkají, že se vlastně tím nárůstem listnáčů vracíme k těm naším kořenům, není úplně přesné?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Takhle, zatím ještě vracíme, protože zatím pořád převažují ty jehličnaté kultury, ale ta klasická představa je, u těch lidí, co to říkají, že dřív u nás naprosto dominoval listnatý les, že to bylo to převažující prostředí. To se ukázalo, že není pravda, že prostě někde ano, jinde ne a to co převažovalo, bylo nějak namíchané, byť v poměru, který pořád jaksi je ještě ve prospěch těch listnáčů a ne těch jehličnatých stromů. Ale tady je, jak říkám, důležitější spíš ta věková struktura než to druhové složení.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle Patrika Pacourka z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů vzniku nových listnatých stromů nahrává dotační politika.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
To je určitě pravda. Ale to souvisí s tou společenskou objednávkou po jaksi mimoprodukčních funkcích lesa, které ty listnaté stromy splňují lépe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký by měl být, pane profesore, řekněme, rozumný podíl původních dřevin při výsadbě, lze vůbec takhle nějak definovat?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
To je velmi dobrá otázka. Já si myslím, že lze, ale nikdo to nedefinoval a nikdo to neumí. Byl jsem na nějaké jednání fóra ochrany přírody, což je taková jaksi nevládní iniciativa, která slouží k podpoření diskuse mezi ochranáři a zároveň mezi ochranářskou veřejností a jinými skupinami jako jsou právě lesáci a to jedno setkání bylo zaměřené právě na diskusi s lesáky a ukázala se hrozně zajímavá věc, že totiž on vlastně nikdo přesně neví, jaké lesy chceme. Nikdo ani neví, co je to optimum. Samozřejmě každý má nějakou představu, každý trošku jinou, ale vůbec neexistuje nějaký konsensus a není to ani proto, že by se vysloveně ty skupiny hádaly, ale prostě vlastně nemáme žádné vodítko. To znamená, setkáme se se skupinama vyhraněnými, kteří tvrdí, že by mělo být maximum pralesů. To znamená, opravdu lesů, které v nějaké dlouhodobé perspektivě si nechají sami sebou a tam vznikne ta přirozená věková struktura a žádná výsadba samozřejmě a tak dle, ovšem ochranáři poukazují třeba také na to, že některé lesy u nás byly člověkem využívány po staletí, ne-li tisíciletí a vzniklo tak typické prostředí, kterému se říká třeba pařeziny, kdy se využívaly malé kmínky k různým účelům a vlastně je to takový ten nízký leckdy se několik kmenů větví z jednoho pařezu nebo takzvané střední lesy, to znamená, typy lesa, které nejsou přírodní nejsou pralesy, ale bylo na ně vázáno spousta organismů a vlastně z hlediska biologické rozmanitosti byly strašně důležité. To je zase trošku jiná představa, že nějaké lesy by měly být využívány tímto intenzivním způsobem, pak samozřejmě nějaké musí být využívány normálně hospodářsky a produkčně. Jaká je ta proporce, o tom nejenže není konsensus, ale dokonce nikdo ani nemá představu, jaké by to optimum mělo být.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak mě napadá, pane profesore, že vlastně nemáme ani příliš, když tak mě prosím opravte, představu, co si představit pod ochranou přírody.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
V případě toho lesa je to opravdu trošku obtížné, protože tady vlastně je několik různých koncepcí o dvou jsem se zmiňoval, a ty jsou mnohem obecnější a netýkají se jen lesa, prostě jedna věc je nechat nějaké kusy přírody dělat si, co chce, takříkajíc, to znamená, to jsou ty pralesy a další je, že chceme vlastně chránit tu přírodu, která tady byla v několika minulých staletích ale ta příroda byla udržovaná velmi intenzivně člověkem a jeho činností. A to jsou právě ty střední lesy, to jsou pařeziny a do tohoto spadají třeba i louky, to znamená, tady je vlastně velká taková diskuse, ale dneska bych řekl, že kromě toho případu lesa, kdy opravdu o těch proporcích se nedá moc říct, jsme celkem zajedno nebo jsme my biologové, dejme tomu s ochranáři, že je potřeba chránit právě ty původní typy prostředí, prostě aby se nevymíralo. Takovou maximou je zabránit vymírání organizmů na našem území. A někdy to znamená nechat ty pralesy a někdy to znamená udržovat nějaký management. Druhá maxima je mnohem hůř naplnitelná nebo hůř představitelná, protože ta by spočívala v nějaké takové harmonizaci, aby prostě ta krajina byla harmonická a aby se v ní dalo žít, aby ty zájmy člověka byly v souladu s přírodou, tak to je takovým jakoby generelním cílem ochrany přírody, ale zase co to znamená ta harmonická krajina nebo harmonická příroda, o tom se vedou diskuse a nemůžeme si dělat iluze, že prostě diskuse ztichnou a my budeme vědět, jak to je, ty se budou vést stále a tím pádem ta příroda se bude měnit i proto, že se budou měnit koncepce ochrany přírody.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A jaká je tady souvislost s těmi zásadními změnami venkova?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Tady je právě hrozně zajímavá věc, jejíž důsledky vlastně vůbec nedohlížíme. Řada mých kolegů a nejen přímo kolegů, ale i lidí zahraničí upozorňuje na to, že vůbec největší změna v globálním měřítku, nebo dejme tomu aspoň měřítku jaksi Západu, Evropy a Severní Ameriky, je zánik venkova. Někteří mluví o zániku zemědělství, ale ono to není úplně přesné, protože zemědělství samozřejmě zaniknout nemůže, protože lidi potřebují jíst, ale to co mizí, je venkovský způsob života. Prostě zemědělství se dělá čím dál tím víc industriálním způsobem a lidi venkov opouštějí, protože u toho zemědělství nemusí být. Ten největší přelom se datuje někdy kolem roku 1968, což je přelomový rok nejen pro nás, ale i politicky v celosvětovém měřítku z mnoha hledisek, takové poslední moderny je ta rokem skončila, dá se říci, to je takový jako rok, kdy registrujeme největší změnu od toho venkovského k městskému typu života. Někteří mí kolegové říkají trošku metaforicky, že vlastně kolem tohoto roku skončil neolit, to je vlastně ten mladší pravěk, který právě definujeme vznikem zemědělství a zemědělského způsobu života. Předtím byli lovci a sběrači, tak dneska zemědělský způsob života už je úplně minoritní a venkov ne že by zanikl, můžeme jet na venkov, ale ti lidé, kteří žijí na venkově už žijí vlastně úplně stejným způsobem života jako ve městě a navíc se často do těch měst stěhují. Teď co to znamená, jedna z těch věcí je, že se zvětšuje zrno té krajinné mozaiky, protože tam kde je potřeba intenzivního zemědělství, tam vnikají obrovské lány polí případně plantáží, ale vlastně už nejsou vázány na ty vesnice, protože ty lidi už nehospodaří kolem svých obydlí, ale tam hospodaří stroje nebo nějaké firmy, to znamená, i ta čistě zemědělská krajina se vylidňuje a před tím tradičně bylo potřeba udržovat jemnozrnnou mozaiku, protože kde lidi bydleli, tak potřebovali ve svém okolí jaksi splňovat všelijaké své potřeby, museli tam mít kolem té vesnice louky, aby tam mohli pást, měli lesy, aby měli dřevo, případně rybníky a tak dál. Teď, když se to vylidní, tak celá krajina se může věnovat nebo celý obrovský kus krajiny se může vyčlenit pro jednu funkci, takže to je jedna věc, kusy krajiny se stávají kompletně jen zemědělskými, ale bez lidí, jiné kusy zarůstají lesem, protože se vyplatí mít tam ten les a zase z toho mizí to zemědělství, ale zároveň dochází k rozšiřování, dejme tomu, nějaké zobecněné suburbě, to znamená, vlastně měst ale ne ve smyslu těch center měst, ale těch suburbálních zón, které se rozšiřují nebo stačí jet z Prahy vlastně jakýmkoliv směrem a vidíme, jak ta Praha roste. Ale podstatné je, ona roste ne jako město, ale právě jako ta suburbě, což je takové město neměsto, krajina nekrajina, jsou tam domy, jsou tam zahrádky, ale jsou tam i vyčleněné kusy celkem pěkné přírody, protože ti lidé chtějí mít kolem sebe přírodu a zároveň tam vzniká v těch místech, která vlastně zůstávají ladem vzniká ta nová divočina. To znamená, ono vlastně zároveň v některých místech speciálně kolem těch měst, ale za chvilku to bude většina naší krajiny, vzniká vlastně zase jemnozrnná mozaika.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co to znamená nebo jaký to bude mít dopad vůbec?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
To právě nevíme, protože tahle mozaika už nebude iniciovaná tím, že by lidé někde žili a kolem potřebovali mít to svoje okolí, pro nějakou obživu, ale kolem sebe budou potřebovat mít nějakou oblast pro uspokojení jiných svých potřeb, protože ty zemědělské plodiny se buď pěstují někde o kus dál anebo dokonce na nějakém jiném kontinentě. A tímto způsobem přesto vzniká jednozrnná mozaika, která spoustě lidem se nelíbí, protože je to něco úplně nového a jaksi nedá se to zařadit, je to takový mix všeho možného, všelijaké reminiscence na starší období úplně moderní věci zároveň se tam velmi dobře uplatní třeba invazní rostliny. Je to prostě tak taková kombinovaná nová krajina ale z hlediska biologické diverzity nemusí být úplně špatná. Ono když se nad tím zamyslíme, je to logické, protože z hlediska biologické rozmanitosti jsou nejhorší ty intenzivní obhospodařované plochy, tedy pole a plantáže. Ti lidé mají tendenci kolem sebe budovat rozmanité prostředí, protože rádi, mají rádi přírodu, viz tedy zahrady, přestože je to hrozně kritizováno, tak je to něco zase na co si asi budeme muset zvyknout a co může být vlastně docela zajímavé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký to ale bude mít dopad na samotné zemědělství vlastně tyto proměny?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Já si myslím, že opravdu zemědělství.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná, dovolte ještě vsuvku, když třeba čteme ve zprávě OSN, která varuje, pokud bude narůstat ta populační křivka, tak budeme muset například do roku 2050 zvýšit produkci v zemědělství o 60 %.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Jasně, ale to se pokud vím, týká spíš rozvojových zemí, to se netýká Evropy a Severní Ameriky. Teď jsme zase u témata, které jsem tady několikrát probíral. My nemůžeme pominout možnost obrovské imigrace právě z těch rozvojových zemí, to znamená, i nárůstu populace u nás, ale když jí tedy teď pro zjednodušení pomineme, tak není žádný důvod, proč by se zvyšovala zemědělská produkce v Evropě nebo v Severní Americe a spíš budou pokračovat trendy, které tady jsou, to znamená, zintenzivňování zemědělství v těch oblastech, kde se to vyplatí a naopak ústup, kde se to v oblastech vyplatí méně. Ovšem tady je potřeba si uvědomit, že může nastat nějak krize, klimatická změna a právě populační změna nebo něco takového, a v takové situaci si dovedu představit, že vlastně ta suburbie, která dneska je totálně nezemědělská, tak se zase změní v částečně zemědělskou a to tak, že ti lidé, kteří žijí v těch svých domkách, a začnou kolem pěstovat nějaké plodiny a není vyloučeno, že vlastně touhle cestou by se zase dospělo ke krajině, která by odpovídala spíš nějakému ranému neolitu, kdy vlastně to zemědělství bylo spíš jako maloplošné a extenzivní než tedy to současné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě jsme slíbili podívat se na to, jak zelená jsou česká a moravská města pane profesore, mimochodem Český rozhlas porovnal podíl zelených ploch na celkové rozloze všech okresních měst. První místo obsadil Děčín.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Tohle téma mimochodem souvisí s tím předchozím vlastně, protože mluvíme o městech suburbiích, což je takové město neměsto, kde je nějaká příroda, kde je nějaká zeleň, pochopitelně kolik zeleně je ve městech, je dáno čistě tím, jak je katastrofě město vymezeno, to znamená Děčín tím, že leží tedy v tom vlastně labském údolí nebo dokonce mohli bychom říct labském kaňonu a i kdyby takové ty svahy nad Labem, které jsou zalesněny velmi pěknými dokonce většinou myslím listnatými městy, tak pochopitelně má nejvíc té zeleně prostě proto, protože do Děčína se započítává prostě kus opravdu jako teď bych to řekl v uvozovkách, ale divočiny. To znamená, jako porovnávat města z hlediska jejich zeleně, bych řekl, že je trošku zavádějící, protože to opravdu záleží na tom, jak kde ty hranice města leží. Nad druhou stranu naše města v porovnání, a to platí zase pro evropská města a pro velkou část amerických měst, tam ne úplně pro všechny, ale jsou rozhodně zelenější než třeba města mnoha rozvojových zemích, prostě proto, že v těch rozvojových zemích prostě živelně narůstají a ta zeleň se prostě odstranila, aby tam mohli žít lidé, zase to neplatí úplně pro všechna města, ale ta, co jsem měl možnost vidět, tak jsou mnohem méně zelená a souvisí to pochopitelně s tím, co jsem povídal už tady v souvislosti s tou suburbií a co vlastně souvisí s tou ochranou přírody. Lidí chtějí přírodu kolem sebe, to znamená, zeleň ve městech je považovaná za úplně základní hodnotu související s kvalitou života a ta zeleň ve městech je vlastně docela hojná a města jsou z hlediska biologické rozmanitosti vlastně hrozně hodnotná. Úplný extrém je v tom Praha, v Praze je mimochodem největší hustota, plošná hustota přírodních rezervací vůbec v České republice. Ta Praha je strašlivě druhově bohatá. Kolegové právě zase někteří říkají, což je taková spíš ironická věc, že kdyby tady nebylo to město, tak je to národní park, což je vlastně legrační, protože to město tady bylo v případě Prahy opravdu úplně odjakživa. Ale i když je tu to město, tak je vlastně té přírody je v Praze hrozně moc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to trend zelenější města?

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Já myslím, že ano, ale ta naše města jsou už teď poměrně hodně zelená a ono zase proti tomu je takový ten trend zahušťovat tu zástavbu, takže já si nemyslím, že budou čím dál víc zelenější. Oni jsou vlastně teď docela zelená tak jak to lidem vyhovuje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor David Storch, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Já vám děkuji za návštěvu, za vaše názory a přeji hezký den.

David STORCH, biolog, ředitel Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy, Akademie věd ČR
--------------------
Také děkuji, na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.