Přepis: Jak to vidí Václav Malý – 11. prosince

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Půl deváté. Dobrý den a dobrý poslech přeje Zita Senková. Hostem dnešního Jak to vidí je monsignor Václav Malý, světící biskup pražský. Dobrý den.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O čem chceme dnes hovořit? O zemi, která skoro nikoho bohužel nezajímá, o naší historické paměti, o jedné ceně i postoji k zaměstnání. Dobrý poslech. Při našem posledním setkání jste se, monsignore, vrátil z Austrálie, tam jste navštívil krajany. Nyní máte za sebou cestu po Středoafrické republice, kam takřka paralelně zavítal i papež František. Co bylo vaším cílem?

Čtěte také

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Mým cílem bylo podpořit tamní karmelitány, to je mužský řád římskokatolické církve, které podporuje obecně prospěšná společnost v České republice a jediná tedy obecně prospěšná společnost v České republice, která vůbec tedy působí na území Středoafrické republiky v oblasti podpory školství, zdravotnictví a zemědělství a já jsem přijel podpořit tyto statečné ženy i muže, aby pokračovali ve své práci a zároveň jim ukázat solidaritu. Ta cesta právě padla do období těsně po návštěvě papeže Františka, ale tak to nebylo myšleno, protože já jsem tu cestu už dávno plánoval, zatímco papež František poměrně nedávno se rozhodl jet do Afriky, takže to byla náhodná tedy "koecentence", ale jsem rád, že právě přijel těsně po návštěvě papeže Františka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vypadá země, o kterou se takřka nikdo bohužel z těch bohatých vyspělých zemí nezajímá? Ostatně mám pocit, opravte mě, když tak ani v našich médiích se o ní nepíše.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
O této zemi se prakticky u nás vůbec nic neví. Je to země, která je rozlohou větší než Francie a zatímco Francie má asi 70 milionů obyvatel, tak tato země má pouze 4,5 milionů obyvatel. 800 lidí muselo opustit své domovy, protože tam už několik let zuří občanská válka. Já jsem tedy přijel do období těsně po návštěvě papeže Františka, tak tam byl klid zbraní, ale nikdy nikdo neví, kdy zase nějaká rozbuška rozvine a rozpoutá ty boje. Je to země nebezpečná a žádná pojišťovna vás nepojistí na zdravotní pojištění.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O co vlastně v tom konfliktu jde?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No, to jsou záležitosti, které se velmi tedy zjednodušují v západním tisku a zpravodajství, že bojují muslimové proti křesťanům, ale na obou stranách to jsou bandy ozbrojenců, především tedy mladých lidí, kteří tedy neumí nic jiného, než bojovat, než pustošit a než zabíjet, takže to vůbec není tak jako jednoduché, že by na jedné straně stáli hodní křesťané a na druhé straně zlí muslimové a vice versa, ale spíše jsou to také záležitosti kmenové a rozhodně to nelze tedy zjednodušovat jako na válku mezi náboženskými tradicemi, protože tam je to stát, který je v naprostém chaosu. Tam nefunguje státní administrativa, ten stát nevykazuje žádnou prosperitu, je na posledním místě. Podle statistiky z roku 2014 co do prosperity, tak je to, dá se říci, nejchudší stát na světě, i když samozřejmě jsou další tedy státy, které zrovna tak vykazují chudobu, ale byl jsem opravdu šokován, když jsem tam viděl tu bídu, a tak si říkám, jak je to malicherné, my tady se pořád bavíme jenom o těch uprchlících, máme přijmout pár stovek uprchlíků a děláme z toho obrovskou katastrofu, a tam jde opravdu tedy o přežití, tam jde o bytí toho státu, té společnosti jako takové. Je tam asi přibližně 35 až 37 katolíků, to víte, tam to sčítání obyvatel nemůže tak probíhat jako to probíhá třeba v Evropě, asi 20 % muslimů a veliký tedy problém je tam, že přirozeně jsou zakotvena i ta domácí animistická náboženství, takže tam je opravdu nebezpečí takzvaného synkretismu, i když ti lidé jsou křesťané nebo muslimové, tak ty tradice těch různých kultur, zvyků proniká jejich život, takže to vůbec tak jako není jednoduché. Tím vůbec nechci mluvit nějak svrchu o těch lidech. Naopak tedy s velikým zájmem a empatií jsem pozoroval, byl jsem nejen tedy v hlavním městě, které má asi 800 tisíc obyvatel, ale když řeknete hlavní město, tak si nemůže člověk představovat, že aspoň v tom hlavním městě jsou silnice. Tam jsou normálně cesty plné děr, vyasfaltováno je jenom několik kilometrů, jinak to je nepřehlédnutelné mraveniště lidí, kteří se stále pohybují bez jakékoliv pravidel, je tam veliký tedy zmatek, nejsou tam žádné průmyslové podniky, nejsou tam žádné supermarkety, to opravdu přijdete úplně tedy do jiného světa. A já si teda papeže Františka vážím, že je to člověk hodný, citlivý, že chce provětrat katolickou církev, to už se ví dávno. Ale pro mě František získal obrovské body, že do této země zavítal, ač byl tedy stále upozorňován tajnými službami, aby tam nepřistál, je to chlap. Člověk, který není žádný máčo, člověk, který není žádný svalovat, ale je to chlap, který je statečný, ale on tu statečnost nedává najevo nějakým takovým okázalým způsobem, ale právě, že tam přišel mezi ty lidi, jezdil v otevřeném autě a úžasné je, že trval na tom, že zavítá do muslimské čtvrti, kam tedy z těch křesťanských čtvrtí vůbec ti lidé nechodí a on tam zavítal. Byl provázen tedy křesťany, navštívil tam mešitu a když zase tedy přišel z té mešity, kde se setkal tedy s imámy, tak byl provázen zase muslimskými obyvateli té čtvrti. No, úplně ukázal, že neexistují hranice mezi lidmi, že jsme především lidé. A právě já jsem tam přišel do té doby, kdy ještě byla euforie z té návštěvy, ale hlavně v hlavním městě, protože na tom venkově ti lidé nemají televizory, takže v podstatě velká část těch lidí vůbec jako nevěděla, jak ta návštěva probíhala. A ta návštěva měla taková pěkné motto přejít na druhý břeh, přejít z té nenávisti, z války do soužití, vzájemnosti, do smíření a přijali to tedy i někteří představitelé té muslimské komunity. Já jsem se tam setkal jednak s arcibiskupem, což je opravdu taková impozantní postava a který mně umožnil, že jsem se setkal s jedním imáme, mimochodem kterému od poskytl azyl, protože radikálové z muslimské čtvrti ho vyhnali, protože ho pokládali za příliš tedy otevřeného vůči druhé straně, je to velmi tedy zajímavý člověk, který opravdu to, co řekne, tak za tím stojí, tak jsem byl rád, že jsem tohoto muže poznal. A právě arcibiskup mi říkal, že vyvolá setkání s imámy a že se budou snažit, aby obě strany tedy těch válečných band, aby se smířily a neterorizovaly pokojné obyvatelstvo. Tak František také dokonce se naučil dvě slova, tam rozšířeným dialektem je řeč sango, kterou mluví většina těch kmenů ve Středoafrické republice, a tak se naučil slovo ndoja, což je láska a syriri, mimochodem to je název té všeobecně prospěšné společnosti u nás, což znamená pokoj, mír. Takže stále tedy opakoval tato dvě slova a v té chvíli, kdy jsem tam byl, tak se zdálo, že to má tedy důsledku, ovšem přirozeně je to velmi křehké a nedá se ještě teď mluvit o nějakém trvalejším příměří.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč je vlastně, monsignore, Středoafrická republika mimo, stranou zájmu toho světa?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak Středoafrická republika, právě, že tam není infrastruktura. Tam v podstatě neexistují silnice. Je tam vyasfaltováno jenom pár desítek kilometrů silnic, ale to si nemůžem představovat, že je to silnice hladká. Tam mezitím jsou díry a opravdu řidič, to je hazardér, který musí být stále pozorný a jinak v podstatě jedete buší, kde jsou jenom tedy cesty plné tedy výmolů, plné děr a je to obrovská dobrodružství. Já jsem tuto cestu absolvoval do dalekého města Bozumu na severu Středoafrické republiky asi 400 kilometrů vzdáleného od Bangui, hlavního města a to byl tedy zážitek. A tam právě působí také jedna komunita těch karmelitánů a já bych chtěl říci, co mě oslovilo, že ti lidé žijí v naprosté chudobě. Nežijí v žádném tedy přepychu, žijí ve velmi skromných tedy podmínkách a zároveň jsou to obrovští manažeři, ti v Evropě by mohli řídit banky, ti by mohli řídit veliké podniky, mezinárodní korporace, to, co tedy jsem tam viděl, jak dovedou zorganizovat život a mimochodem, že jo, oni také poskytovali azyl, možnost tedy klidnějšího místa ve své misii těm utečencům, kteří museli opustit své domovy, protože třeba ty jejich domečky by rozstříleny. To samé jsem tedy viděl v Bangui, hlavním městě, když ta karmelitánská komunita tam, v současné době chrání asi 8 tisíc utečenců. A když jsem mezi těmi utečenci byl, víte, tak opravdu já jsem ani nemohl nějak tak dýchat a tak jsem se styděl, že vůbec si žiju tak, jak si žiju, a to si vůbec nežiju na poměry tady nějakým nadprůměrným způsobem. Když vidíte jenom bláto, vidíte takové ty velmi provizorní obydlí, vodu, vidíte, že ti lidé čekají každý den, jakou budou mít stravu, a tam tedy funguje humanitární pomoc, četné tedy potomstvo, ti lidé vlastně nemají, promiňte mi, že to tak říkám, do čeho píchnout, takže kolik je zmarněné té energie a ti lidé musí přežít. A já si tedy vážím těch karmelitánů, že poskytují tedy dočasný azyl těmto lidem, kteří jinak by tedy přišli o život.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Paní Vitvarová v e-mailu poukázala na to, že média vůbec neinformují o rozsáhlém požáru v Indonésii a ptá se, cituji: "Jak je možné, že v době, kdy probíhá světová konference o životním prostředí, o této katastrofě nepadne ani zmínka? Pro mě z toho vyplývá jediné, mocní a vlivní nemají zájem ani uhasit katastrofální oheň, což je technicky zvládnutelné, a všichni vědí, že je na to potřeba použít jen vodu a poskytnout potřebnou techniku, která není pro vyspělé země nedostupná. Co potom můžeme čekat v ostatních náročně řešitelných problémech? Je vůbec zájem cokoliv řešit?" Tolik citace z dalšího e-mailu, děkuji za něj. Podle čeho vlastně média a společnost, veřejnost přistupuje k určitým tématům, vybírá je, selektuje?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak žijeme v bohaté části světa a pořád se tak díváme svrchu na ten třetí svět a nějak si uklidňujeme svědomí tím, že tam posíláme peníze. To jsem viděl tam na místě ve Středoafrické republice, to byla bývalá francouzská kolonie, kam proudí poměrně dost peněz z Evropské unie, z různých organizací, ale v podstatě ta vládnoucí vrstva je zkorumpovaná, takže ty peníze naprosto zpronevěří. Bylo tam postaveno několik projektů, jak se dneska říká, to jsem sám viděl na vlastní oči a v podstatě v té stavbě se nepokračuje. Tam se jenom dají ty peníze, už není kontrola, kam ty peníze jdou a hlavně by bylo důležité, aby s těmi penězmi tam šli odborníci, třeba stavitelé, inženýři, kteří budou dohlížet na tu stavbu, aby byla dokončena, která zároveň budou řídit dělníci, kteří to staví a kteří tedy naučí ty lidi hospodařit a ne, že se tam dají peníze, a tím se jakoby uklidní svědomí a ostatní nás nezajímá. To je tedy hrozné, kolik peněz tam přijde marně. A těm /nesrozumitelné/ to vůbec nepomůže, protože něco se začne a něco se nedokončí. Já jsem tam skutečně viděl několik takovýchto staveb, které zůstaly tedy v půli cesty a dneska se zase jako rozkrádají. A i OSN, tam jsou jednotky OSN, ale já si jenom kladu otázku, stojí to hodně peněz, pořád jako jezdí s kulomety na autech, ale zároveň, když je nějaký je nějaký konflikt, tak vůbec jako nepřispějí k tomu, aby ten konflikt skončil. V podstatě jenom monitorují a kontrolují. Já neříkám, že je to jednoduché vstoupit do těch bojů, ale to mi tam říkali ti svědci, že v podstatě oni vždycky jenom jako přihlížejí. Zároveň jsou to vojáci tam z okolních národů, což je tedy stejná mentalita, tak já jenom jako pochybuji, jestli je to vůbec nějak bojeschopná jednotka nebo bojeschopné jednotky a stojí to obrovské peníze. Oni jsou zavřeni v těch kasárnách a v podstatě jenom tak jako přihlížejí, pokud vůbec jako mají zájem. Tak jsem viděl, jak opravdu ten náš bohatý svět se moc tak jako nezajímá a jediný zájem je dostat se tedy k těm ložiskům obrovského přírodního bohatství. Například ve Středoafrické republice je velké naleziště diamantů, zlata a je tam ropa, ale Číňani na to čují, takže tam vidíte i Číňany, tak momentálně, když jsem se ptal, tak nikdo tak jako neví, které korporace tam využívají těch přírodních zdrojů. Ale v podstatě ta země je viděna jenom jakožto zdroj bohatství pro nás bohatý svět, nikoliv nějaký opravdový tedy zájem, aby se tam nastavilo klid, mír a aby tam začala fungovat státní administrativa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co se týče tedy, jsme trošku zamluvili tu moji otázku, toho, vlastně o čem se informuje, o jakých problémech, o kterých zemích?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No, informuje se především o tom, co se děje v té naší části světa a pokud nedojde k nějakým leteckým katastrofám nebo k nějakému tajfunu či k nějakému masovému vraždění, tak je to jakoby nezajímavé, protože to je potom poutavé, ale jinak se pořád jenom zajímáme to, co se děje mezi námi, aby ten náš růst a ta naše životní úroveň se nezastavila. A protože žijeme v takovém kvapu a stálém strachu, abychom neměli méně, než jsme měli dosud.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Setkal jste se mimochodem v Africe s problémem ženské obřízky?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak ženská obřízka tam není zdaleka tak rozšířena, ale já má tady před sebou takovou mapku Afriky, která se týká tedy ženské obřízky a opravdu tedy ve Středoafrické republice je, ale poměrně velmi málo, oproti tedy jiným státům Afriky. Celkově se počítá, že asi 120 až 130 milionů žen, které jsou podrobeny nebo byly podrobeny ženské obřízce, nejvíc je to v Egyptě, Súdánu, jak v Severním, tak v Jižním, v Etiopii, Somálsku, v Kenyi, v těch ostatních zemích je to okolo poloviny, někde i pod polovinu. Takže to se týká tedy i Středoafrické republiky, ale není to tedy všeobecně rozšířený zvyk.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Asi překvapím, ale četla jsem statistiku, podle odhadů je v Británii obřezáno zhruba 137 tisíc žen a dívek, i když ten zákrok byl většinou proveden mimo britské ostrovy, a dokonce ten počet je tak vysoký, že před zhruba měsícem začal ve Walesu a Anglii platit nový zákon, na základě kterého musí odborníci nahlásit policii všechny takové případy. Takže ten problém vlastně je i na území Evropy.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No, je to hrozné. Ono to souvisí s nějakým kultem, rituálem a bohužel, víte to se týká i Středoafrické republiky, není rovnoprávné postavení mužů a žen a ta žena jakoby je viděna, že má rodit, že má být pro potěšení muže, potěšení té ženy, to už je jako nezajímavé. A co v té společnosti docela bolestné, že když je nějaké handicapované dítě, tak je to v podstatě vnímáno jako přívažek nebo přítěž a je tam spousta sirotků. Já jsem tam navštívil právě také ubytovnu sirotků, kterou organizují a spravují ti karmelitáni, o ní jsem mluvil v tom městě Bozumu 400 kilometrů na sever od hlavního města Bangui, a to vás bere za srdce. Takové krásné děti a vidíte, oni tedy jsou vnímáni jako přívažek a také se tak podle toho s nimi jedná, takže to je veliká bolest. Potom obrovská mortalita, víte, když vidíte ty hygienické podmínky, jestli se vůbec o nějaké hygieně dá mluvit, tak to člověkem otřese. Já jsem tam byl třeba v tom městě Bozum se podívat i na místní nemocnici, to je tedy státní nemocnice, ne církevní, no, a tam bych nechtěl ležet ani 5 minut.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Cenu Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě v pondělí převezme spisovatel, překladatel a novinář Ivan Binar. To ocenění uděluje od roku 2008 Občanské sdružení PANT u příležitosti Dne lidských práv. Čím je toto ocenění výjimečné, pane biskupe?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak toto ocenění už dostali loni například historik Vilém Prečan, předtím Romka paní Machálková, páter Huvar, František zahrádka a letos tedy Ivan Binar, spisovatel a který si to opravdu zaslouží. Je to cena organizace PANT, která tedy se stará o to, aby vešlo ve známost, co se dělo tedy v období těch totalitních režimů. Pořádají různá setkání, pořádají i různé konference při školení učitelů a právě k jejich činnosti patří tedy také udělování ceny Jaromíra Šavrdy, statečného člověka, který žil v Ostravě. A Ivan Binar právě se narodil také v Ostravě, vystudoval pedagogiku, po roce 1968 nemohl tedy pracovat jako pedagog, podepsal Chartu 77 a poté tedy emigroval, stal se posléze tedy také činným v Rádiu Svobodná Evropa, žil v Mnichově. Je to člověk, který je velmi plodný, píše povídky, skládal texty k písním, píše pohádky, píše beletrii. Není u nás příliš tak jako známý, ale je to člověk, který má svůj humor. Já shodou okolností při jedné konferenci v září tohoto roku jsem slyšel, když popisoval jednoho zemřelého muže, který také působil ve Svobodné Evropě a musím říci, že má pěkný jazyk a je velmi vtipný, takže tento muž si to opravdu zaslouží, protože nesložil ruce v klín, ani v emigraci, ale snažil se stále tedy sledovat dění v domově a povzbuzovat lidi tady, aby přežili tu takzvanou normalizaci, tak si to opravdu zaslouží tuto cenu a já jsem rád, že jsem tedy členem toho výboru při udělování ceny Jaromíra Šavrdy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To ocenění připomíná právě ten osud komunistickým režimem těžce zkoušeného Jaromíra Šavrdy. Jaká je, pane Malý, naše historická paměť? Když se podíváme do různých průzkumů, tak víceméně potvrzují, že to nejnižší historické povědomí mají mladí lidé mezi 15. a 29. rokem života.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Teď byla nedávno uveřejněna nějaká anketa a ptali se mladých lidí, co se stalo v roce 1989 a v roce 1968 a hodně lidí, nad polovic tedy tázaných řeklo, že neví, anebo odpovědělo něco naprosto, co nesouvisí s těmito událostmi, a to myslím, že je docela vážné. Nejde o to, aby každý byl historik, aby přesně tedy věděl, že jo, všechna významná data naší historie, ale je důležité, abychom měli povědomí o své minulosti, protože je to důležité nejen kvůli znalostem, ale také kvůli tomu, aby si člověk uvědomil, že svobody, kterých dnes užíváme, že nespadly do klína, že to není něco tedy naprosto automatického, že je také třeba ty svobody bránit a že tomu nemusí vždy tak být. A dneska ti lidé cestují, a je to dobře, a já jim to přeji, ale někdy se mi zdá, že převládá takové to světocestování a že se domů teda jenom vracejí a že si myslejí, že pohltí celý svět a zároveň tedy neznají nic o své vlastní kultuře, o dějinách svého vlastního národa, chybí vlastenectví a teď, když řeknu vlastenectví, tak ono to dneska slovo zní, že jsem nějaký starý obrozenec. Já nejsem obrozenec, žiji na začátku dvacátého prvního století, vnímám situaci dvacátého prvního století, ale přece jako jsem někde zakotven. A já hodně tedy teď cestuju služebně a jsem rád, že vždycky tedy jsem zakotven ve své kultuře, ve svém jazyce a dovedu potom nějak tak víc ohodnotit, co se dozvím a čím jsem inspirován venku. Ale nejsem takový ten poletující, který jakoby všeho se dotkne a v podstatě nikde není zakotven. A to myslím, že souvisí i s těmi znalostmi dějin a zvláště tedy s tím rokem 89, ne ho velebit, stavět na oltář, jistě, že můžeme o tom diskutovat, ale je to zásadní zlom dějin, které se nás přímo tedy dotýkají, protože tady žijí generace, které to prožily a že přinesl tedy nové možnosti tento zlom a že ty možnosti také nemusí jednoho dne být, tudíž k té znalosti dějin patří také uvědomit si, že je dobré pro to prostředí, pro ty svobody být ochoten přinést také případně nějaké oběti, a to jakoby vůbec neexistuje. A bohužel bych řekl, že výklad dějin toho nejnovějšího období, že je často tedy velmi povrchní, že se pořád jenom mluví o husitství, o Bílé hoře, jo o obrozenství, dobře, ale my žijeme na začátku dvacátého prvního století, tak musíme vědět, co v tomto dvacátém bolavém století se stalo, protože to ovlivnilo úplně zásadně svět, přichází globalizace, ale pořád ty rány dvacátého století nejsou zdaleka zahojeny.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co se týče té mladé generace, možná to není zas až tak špatné, když nahlédneme do jiného průzkumu, to jsou priority vysokoškoláků, jak si představují ten další život a peníze a nejsou na prvním místě, ale je to dobrý tým. Když to zestručním v práci a rovnováha mezi tím časem stráveným v zaměstnání a v soukromí.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, oni dneska spíše chtějí takzvanou klouzavou pracovní dobu, to znamená, nejsou moc tak ochotni a nakloněni tomu sedět 8 nebo 10 hodin na jednom místě, už vůbec nejsou ochotni dělat přesčasy, jsou zvyklí, že všecko se zpracovává dneska na internetu, takže oni dneska mohou pracovat ve vlaku, při cestování, nemusí být tedy na místě, tam, kde jsou jako zaměstnanci. Zároveň jsou dosti sebevědomí a hlavně dneska se naučili sebeprezentaci, protože my starší vůbec jsme na to nebyli zvyklí, dejme tomu, tak jsme ze sebe vysoukali, jaké máme vzdělání, co bychom si asi představili, byli jsme zvyklí tedy poslouchat, šéf je tedy šéf, nemluvili jsme o svém volném času se šéfem, nebyli takzvané ty teambuildingy. V podstatě vše řekl, stalo se. Zatímco oni tedy jsou takto jako sebevědomí, takže je to úplně jiná mentalita. Má to klady, ale zároveň tedy je to velký individualismus, a o tom bychom mohli mnohem více mluvit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak těším se na příště. Monsignor Václav Malý, světící biskup pražský. Děkuji za rozhovor a přeji vám vše dobré.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já vám taky i všem posluchačům klidný a pokojný víkend.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zita Senková se těší na slyšenou v pondělí. Mým hostem bude právník Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu. Příjemný den a dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.