Přepis: Jak to vidí Ivan Kraus – 1. ledna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den přeje Zita Senková. Hostem novoročního Jak to vidí je spisovatel Ivan Kraus. Dobrý den.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kudy se bude ubírat sváteční zamyšlení? Bude o našich přáních, obavách i naději. Dobrý poslech. Na prahu nového roku se asi drtivá většina z nás ohlíží za tím rokem uplynulým, ačkoli napadá mě, pane Krausi, je to vůbec dobře?

Čtěte také

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Ano. Ono i v osobním životě si často kladu otázku, nakolik se mám dívat zpátky? S lehkou nostalgií, anebo je to spíš mám porovnat, co jsem jaksi zvládl nebo co méně? Jen v duchu, ne že bych to někam šel hlásit. A nevím, jestli to neplatí pro nás pro všechny v jistým smyslu, byť zase se popírám, dávejte pozor, jak se popírám, protože nás trápí, že zapomínáme historii. Jsou určité věci, ale to není minulý rok. To znamená jsou okupace, jsou války, jsou zážitky z toho plynoucí, jsou knihy, které paměti, které o tom vyjdou, a pak je otázka spíš, jak my se ohlížíme. Ale hodně daleko zpátky, 20, 30 let i víc, jestli jsme schopni to ohlédnutí předat dál k těm následníkům. To si myslím, že toto ohlédnutí je důležité.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Často slýcháme, že přitom ohlížení se do té vzdálenější minulosti máme tendenci idealizovat minulost. Máte ten pocit?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Asi určitě, protože minulost znamená věkový posun, že jo, u nás jak tu teď sedíme. Byli jsme mladší, měli jsme taky jiný druh energie, jistý druh, mluvím o sobě, bláznovství, víc snů a méně reality. Čili to, já myslím, pro člověka je přirozený, že se tak trošku ohlédne. Ale sám za sebe nemám rád ohlížet se za každým detailem. Spíš, ono to zní divně, mně z hlavy nevymizí třeba, rád se podívám opět na dokument válka, jo, nacistická okupace, 68. rok, čin Palachův, Zajícův a těch dalších. To je, myslím, důležité ohlédnutí. Jsou věci, kde se ohlížet máme dál, dozvídat se, co jsme nevěděli o nich, to se mi děje bohužel doteď, že se dozvídám stále, co jsem netušil, anebo neměl příležitost, přístup k tomu, a pak jsou malichernosti, drobnosti. To bylo loni, jak mě bolela hlava na toho Silvestra, nemohl jsem to oslavit, no tak to jako je zbytečný, že jo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka je, co nám utkvívá vůbec, že, v té naší historické paměti.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, i co nám utkvívá a co si musíme, mám někdy pocit sám se sebou, osvěžovat. Třeba mě někdy napadne, sáhnu po nějaký knize, ten život těch mých rodičů, předků a předpředků, prapředků, a najednou vám jedu krajinou, pořád někam jezdíme, projíždím se krajinou řepky žlutý a myslím na dědu, na to, jak přemýšlel, já byl malej kluk na venkově, zasadit vojtěšku, nebo něco jinýho, protože tam jsou nějaká pravidla, kdy ta půda potřebuje zas to či ono, najednou vidím, jak měl zápisníček a tam měl napsáno přesně, kolik prodal husího sádla, kolik prodal jablek, a já ho vlastním ten zápisník. Já jsem pak o tom po letech s odstupem, když jsem trošku dospěl, tam jsem byl jako dítě za války, psal a tam vidíte strašně hodně práce na to, aby se žilo, aby rodina fungovala. A to je něco, co by se nemělo zapomínat. Já to řeknu ještě jinak. Nedávno zesnulý pak Helmut Schmidt, státník, jehož jsem si velice vážil a rád se na něj díval a četl, pravil takovou stručnou větu, maje na mysli Německo: Obávám se, že se nám vede příliš dobře. Ono je dobře, že se nám vede dobře, ono je taky dobře, že se nám vede líp. Už těm před námi a dá-li osud, abych to tak řekl, možná i těm po nás. Ale nemělo by se to ztratit v našem vědomí. To už není paměť, to je povědomí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy máte mimochodem také obavu z toho, že se nám vede dobře?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Já ji nemám. Já ji nemám do chvíle, než se dočtu, uvedu příklad, který není odtud. Díval jsem se, opět to bylo v Německu, jak víme oba, znáte tu zem velmi dobře, je to sociální stát, který po válce vyrostl do kvalitních, ano, můžeme říct společnosti, která žebráky nevidíte, že jo, minimum, to je dobře. Ta žena, která dostává podporu docela slušnou a během 4, 5 let už šestkrát odmítla práci, to mě zneklidňuje. To je možná to, co myslel bývalý pan kancléř a velký politik Helmut Schmidt.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když jste hovořil o dědečkovi, také jsem si vzpomněla, že jsem vlastně našla po mém otci velkou knihu, sešit, ve kterém si psal každé jedno vystoupení, každé jedno představení, které odehrálo všechny premiéry, postavy, která ztvárnil. Máte také nějaký takový diář, kde si třeba píšete Jak to vidí, kdy jste byl naším hostem, pane Krausi ...

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Ne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... nebo setkání se čtenáři.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Ne. Já mám, já na to odpovím, já mám ženu. Ona, já jsem úplnej lajdák a já na toto nejsem. A jsem si toho bohužel vědom. Občas musím vyřizovat věci úřední, které na mě připadnou, nemůže, ona dělá všechno. A já mám ženu archivní. To jest ta prostě archivuje, někdy mám strach, aby nezačala psát už to, co ještě nebylo, ale ona sleduje data, údaje. Zrovna nedávno mi předložila takové papíry, na které jsem zíral s úžasem a nepředstírám, jak vznikly některé mé knížky a já povídám a jakže to dlouho trvalo? No tohle ti trvalo 20 let, než ses k tomu vrátil, 25. A to řekla proto, že jsem jí říkal, ty na máš zásluhu, já jsem to nechtěl, bál jsem se těch desek, těch starých papírů a tys mi řekla zkus to, podívej se na to. A já nechtěl. Čili ona ví i tu genesi. To já vůbec nevím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Můžeme, když jsme hovořili o tom, jak je dobré nebo v čem je dobré podívat se do minulosti, zase ten pohled dopředu, do té budoucnosti. Můžeme ji skutečně nějak ovlivnit?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Já věřím, vypadá to idealisticky, na takové to pragmatické, na ty malé krůčky, na ty kapičky. Na toho Čapka, chcete-li. Nahlédnete-li do apokryfu nebo některých knížek Karla Čapka, ba i do těch Povídek z jedné a z druhé kapsy a do jeho názorů, do jeho fejetonů kdysi otištěných v Lidovkách, on někdy za to byl také ne vysmíván, ale kritizován, on byl to malé dobro. On ovšem měl jednu neříkám výhodu, vlastnost, on věřil v to, že člověk je dobrý v podstatě. Já mám pocit, že jsem černobílý a se mnou většina lidí. A že jen můj rozum chrání mě, aby ta černá nepřevládla, aby to byla ta bílá. Že máme všichni takovou nějakou inklinaci k tomu i onomu, že záleží na naší sebekontrole. Když se octnete na křižovatce takové pomyslné, kde je semafor a je to křižovatka vašich osobních představ o budoucnosti, vašich snů v rodině, s manželem atd., atd., s dětmi, tak je tam zároveň jedna z těch cest, která ji křižuje, a to je realita. A teď jde jenom o jedno, mít knoflík na ten semafor. To nemůžeme nechat žádný policii. Mně to trošku připomíná přechod přes cestu, když tam máme to tlačítko, že si můžeme zmáčknout. To my si zmáčkneme a to auto obvykle, že jo, zastaví. Tohle to závisí na nás. A ty kapičky, z toho bych si nikdy nedělal hlavu, protože je, je nás dost, a to, to malé, ono to malé může bejt v uvozovkách i větší. Neříkám velké. To, co děláme v životě za prvé tedy považuju za úžasně důležitý. Komu z nás se poštěstilo a poštěstí dělat práci, která nás baví. Protože já poznám i pekaře, v Paříži jako tady, kterého baví vstávat ve čtyři, v půl páté a kvůli mně a ostatním dělat bagetu, jestliže se ještě dokáže usmívat v tu půl devátou, kdy už cítím, že přijde jeho paní, je to malá "bulanžeri", aby ho vystřídala, musí si jít lehnout, tak si říkám jseš, jseš výbornej. A nemusím říkat ten dramatičtější případ lékařů, když jednou projdete nemocnicí a vidíte, co se děje v noci, jak vstávají sestry, jak odhazují deky, kde pospávají, když vidíte pány doktory předtím, než mnoho hodin stojí nad námi, aby nám tu mašinku dali dohromady, ten chod toho motorku, a zase v 6 hodin dobré ráno slyším toho pana profesora, tak odtamtud vycházíte s pocitem chlape, ty to máš dobrý.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zpět k té křižovatce, pane Krausi. Víme tedy, kam jedeme?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Já myslím, že to musíme najít a že to trvá. Když jsem byl mladej, tak jsem nosil baret nakřivo a myslel jsem si, že se vrhnu na nějaké umění. Ledva jsem malinko dospěl, slovo umění jsem škrtnul ze slovníku, protože mně došlo, že byli také Michelangelo, Leonardové, Mozarti, atd., atd. To bych tady mohl sedět půl hodiny. Čili došlo mi, že bude lépe říkat volná profese. O něco se snažit. Ale my to musíme hledat a to hledání nějak trvá a na to si myslím, že je mládí. Mládí je tu od toho, aby člověk, dnešní mladý člověk to má ještě snazší, mohli i vyrazit do světa, jet na stáže. Vidět tuhle zemi zvenčí, což znamená, že nějaký čas bude stráví někde v zahraničí. Tam najednou přijde na to, co mu tam chybí a co doma má. To je první věc. A tam objeví, co doma třeba není a co by být mohlo. A z toho se dostane k tomu, jestli by náhodou k tomu nemohl přispět. Víte, já to vidím jako, jako takovou řetězovou reakci mladých lidí, ať jsou vyučení nebo nebudou, ať jsou dostudováni nebo končí, vyrazit, opustit to, co je nám známé a pustit se maličko do neznáma, no.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nakolik vás formovaly zkušenosti právě ze světa?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No já jsem se tam našel. Ono to zní, že to přeháním. Já jsem se tam našel v té základní otázce, že jsem si řekl, řekli jsme si tak, a teď od nyní budu, budeme zodpovědni sami za sebe, jak se nám co podaří, nepodaří, jak se do toho pustíme, jak dlouho to bude trvat, uživíme se, budeme schopni pokračovat v tom, co nám vyhovuje, co nás těší, protože odchodem, to byla trošku atypická situace, neodcházel jsem z Dánska nebo ze Švédska do Ameriky, nýbrž z tehdejšího Československa. A zde panovala, řekněme, jistá omezení a ta jistá omezení u mladého člověka velmi snadno vyvolají i alibi, protože člověk může říct jó, kdyby nebylo té kontroly, jó, kdyby nebyla ta cenzura, jak já bych to tady rozbušil svým, svým rozumem a svými myšlenkami. Já zažil takové přáteli, kamarády malíře, bušili do stolu, pili pivo tamhle u křížovníku a říkali, kdyby to, já to rozpoutám a někteří potom to zkusili a nerozpoutali to. Čili mně to pomohlo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A zůstal ten baret pořád nakřivo?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, člověk by jim byl přál, aby dospěli k nějaký spokojenosti, že něco jaksi vytvořej, ale ono to není tak jednoduché, protože ta cesta, když nejsme tam, co jsme se narodili, tak se leccos, leccos změní. To není jenom to, že někam popoletíme, popojedeme, je to jazyk, je to nové prostředí, je to společnost, která má jiné návyky, jiné rituály. Vy tam jste a říkáte si, ježišmarjá, má ten můj evropský způsob života ten jediný? Jaký mám důkaz? Vždyť oni taky žijou. Maj děti, maj rodiny.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nejlepší je oprostit se od předsudků?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, zcela určitě. Ty si nosíme v sobě, že jo. Máme určité předsudky, ale my se jich těžko zbavujeme, dokaď jenom se dočítáme zprávy v médiíc. Ani jako turista to nemůžeme poznat, protože jako turista, to je krátká návštěva. Proto říkám, že pro mladýho člověka, já vím o lidech, kteří jsou na Seychelách, na Maledivách, mladší lidi a nějaký rok tam pracují. Jsou to Češi. Jedna dělá nějakou zavlažovací techniku, zahradnictví. No to je úžasný. Dokud není rodina, dokud není nějaká hromádka dětí, proč by nezkusili něco, co jim přinese nový zkušeosti a pak se zase vrátí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co tak asi podle vás, pane Krausi, chce občan slyšet na Nový rok?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Krásná otázka, já vám za ní děkuju. Co chce občan slyšet?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Projevy, politiku nebo slova povzbuzení, nebo raději koncert vídeňských filharmoniků?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, řekla jste skoro asi všechno, co chce slyšet a koledy atd., ještě pár máme možností. Ono to vede tady k otázce, že on chce slyšet pozitivní věci, ale my můžeme otočit tu otázku a říct a co by měl slyšet? A když si řekneme, co by občan nejen chtěl, ale měl slyšet, tak možná by měl přistihnout našeho administrátora, politika, toho, kterého si volil svého zástupce, jako ve chvíli, kdy onen muž nebo žena nebude myslet na to, že je zase před volbami, na volební kampaň, na procenta statistická, jak je oblíben, oblíbená, a měl by mluvit bez ohledu na stav své politické strany, spíš jenom o tom, co je, jaké jsou problémy, nezakrývat, co nás čeká. Já jsem si to jednou vyjádřil, je to politik nebo řečník se natolik polekal silného potlesku, že začal mluvit vlastníci slovy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co byste opravdu nerad slyšel?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Občas slyším věci, které slyším nerad. To se bohužel týká zejména politiků. Když vidím, že se snaží v tom zápase o tu záležitost, o ten názor, jak to teda uděláme v pondělí, což chápu, je to jejich práce, a je nesmírně těžká, a když vidím, že se jaksi svezou po nějakým osočováním, že se snažej toho druhýho nějakým způsobem rétoricky, mluvně v řeči diskvalifikovat. Já přece nemůžu nikdy vyjádřit se k někomu a říct, je to muž, který prohrál. To nesmím říct ve volbách, protože jsou furt ti, kteří prohrávají a co vyhrávají. Záleží na občanech. A jakmile to řeknu, jeden z nás, kterému se podařilo zvítěziti o tolik a tolik tisíc hlasů, ve Francii by se řeklo /nesrozumitelné/, to je vulgární. Přece jako kluci a holky jsme už znali heslo sláva vítězům, čest poraženej, že jo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co přiznat třeba slabinu v politice? Rovná se diskvalifikace?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Já nevím. Psycholog by řekl, do jaké míry to může politik říct. On by nám, mně vysvětlil jistě, poslyšte, to je riskantní. Když on to udělá příliš často, tak to občana zneklidní, ten si řekne jé, on ten Václav, ten není k ničemu, on neví, jestli má zaútočit, nebo bránit,jo, on neví, jestli se má spojit s támhle těma nebo těmahle. Ale já myslím, že je způsob k tomu, máme jazyk, já to teď nemůžu definovat, abychom vyjádřili nejenom tu, nemám příliš rád takovou tu rázovitou jistotu. To zase se vracím k velkým státníkům, zas to bude Helmut Schmidt, když on vyprávěl a přiznával, jak těžko se mu vedlo, když byl ten únos toho Schleyera nebo jo, co to bylo za, za hrůzu a jak byl nucen jednat. A on to všechno dal na stůl. Nebo odvaha, když musel jít. Ono se to lehce řekne prosadit něco a šlo zrovna o vyzbrojování, tehdy Sovětský svaz a tak dále, rakety, a on musel jít i proti názorům vlastní strany. Čili ona je odvaha, je slušnost, je jakási míra, když je to vtipný, když ten člověk udělá žert, tak mu, miluje Senát i Kongres, i ten americkej.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když jste se zmínil o osobnostech, tak loni jsme si připomněli 600 let od upálení Jana Husa, letos zase bude ve znamení 700. výroční narození Karla IV. Co nám dnes vůbec říkají tato a další velká jména naší historie?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
To se hezky ptáte, poněvadž já se taky ptám sám sebe, co nám to říká. Samozřejmě, že se díváme na tyto velikány, i na Husa a taky na Komenského. Možná trochu křivdíme Jiříkovi z Poděbrad, protože když se na něj podíváme zblízka, tak to byl taky velký muž v nesnadné době. Otázka je, já si někdy říkám, dobře, teď budeme mít oslavy, budou výstavy, snad více lidí si o tom přečte, ale zároveň, jsem možná skeptik, není to pro mnoho z nás už jen pohádka? Nebo legenda? Protože já už si umím představit, zažil jsem to, jak někdo sedí u rádia, někdo tam pěkně mluví o Karlovi IV., tou českou historií, máme nádherný pořady, a dotyčný popíjí své vínko, anebo kafe a říká dobře, dobře, Karel IV., prosím tě, ale my teď máme tady problém s našima, jo, politikama. To znamená ono se to vzdaluje člověku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co by nám tedy měli říct?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Ve 14, v 15 letech řekl Jan Lucemburský taťka svému synkovi Karlovi prosím tě, já mám problémy v tý Itálii. Tam bude třeba dotáhnout a pořádně to tam dát do pořádku a ty budeš v čele. A Karel IV., já už si to nepamatuju přesně, mu řekl avšak to nemohu, otče, nemohu vám vyhověti, na to se ještě necítím. Říká se, že v té době už byli 14letí panovníci dospělí nebo považováni za ně. Ono to vždycky neklaplo. Ono to vždycky nepřineslo jaksi samé klady. Ale byl jeden římskej císař, to mě teď napadá spontánně, a ten už sužoval občany takovými daněmi, že to jeho syn nevydržel a šel za ním a říkal tati, ale prosím tě, ty už vybíráš i daň z moči. To snad nejde. No tatínek, že jo, císařové římští, vzal ten, tu minci, nevím, co to bylo zač, a řekl čuchni si, páchne?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Setkáváme se na prahu starého a nového roku, tak mě vlastně napadá, pane Krausi, co je to vlastně rok života?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Rok života? Já si říkám, kolik máme roků života? Tak máme kalendář, v kalendáři to máme 12 měsíců. Máme tam obvykle většina z nás a dovolená červeně nebo zeleně, nebo tam máme narozeniny, svátek, tak to je rok kalendářní. A teď dávejte pozor. To je ta vize, ta představa. Příští rok 2016. Jenže a co když onemocníme v dubnu? Nebo co když v květnu přijde občan o práci? Nebo, nebo, nebo. Tam je řada aspektů, které nesouvisí s kalendářem, a to vůbec. Tím někdo, aby řekl nebudu se předem bát, co se stane, no já neříkám, že se mám předem bát, co se stane, já si jen myslím, že kalendář, že rok života jemu odpovídá v mém pojetí je ležatá osmička, znak nekonečna.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V čem si budete spojovat ten uplynulý rok 2015?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No já nevím, napovězte. S čím bych mohl?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Uprchlická vlna například?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, napovídáte správně asi. Ano, je to událost, která nás zasahuje nejen tady, v celé Evropě, ve větší části světa, na Blízkým východě, všichni o tom hovoří, všichni hledají řešení, někteří pozdě, každý ze svého hlediska.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak na vás vůbec působí ta záplava komentářů, názorů? Každý se k tomu vyjadřuje.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Únavou, velkou únavou. Já na tom mám malou metodu, tu jsem vyvinul v době poslední a sice terapie holením. Já se jdu ráno holit a jsem pln dojmů, přečetl jsem noviny, slyšel jsem rádio a taky bych zareagoval, ale takhle nějakým způsobem bych přispěl, já přece vím toto a ono. A když se doholím, tak je ta myšlenka pryč. Už odpoledne říkám si, jen bys přispěl do toho obrovského zavazadla názorů, na němž není chyba, že je to mnoho názorů, ale že mnozí dávají rychle najevo, kdo je ten xenofob, kdo je ten nepravý. Do toho vstupují ekonomové a říkají, když bude hodně lidí, tak to bude dobrý, půjdou pracovat. Já stojím v tý koupelně a říkám si, no lidi půjdou hodně pracovat taky aby vydělali, aby konzumovali, až se jim líp povede, nemá to náhodou limit? A pak přijdou chytří ekonomové a ty řeknou pozor, to bude trvat, protože když nemáte nic, neumíte jazyk a tak dále, tak to strašně dlouho trvá, než se v tý společnosti vůbec nějak zařadíte. Je to hromada, hromada názorů a já jen přelétnu titulky, občas nahlédnu, přečtu. Zdá se mi, řešení se teprve hledá, rodí a nebudu to rozvádět, zda je to pozdě nebo včas, ani jedno. Je to něco neobvyklého, je to fenomén a že všech stran se sbíhají myšlenky, které mi nevadí. Mně vadí, když každej, kdo má nějakej názor, okamžitě nebo každej druhej ukáže na druhýho, že ten se musí bezpodmínečně mýlit, anebo že je hlupák. To si myslím, že nejde.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Někdo spatřuje v té současné situaci paralelu dokonce s obdobím před 1. světovou válku, jiným, například ministrovi vnitra připomíná doba, která přichází, dobu před nástupem Hitlera k moci, další nacházejí srovnání či podobenství v karibské krizi ze 60. let. Co vy si o tom myslíte?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Já se zamýšlím i nad tím, co jsem zjistil, že kromě tohoto všeho, což vnímám, ale nemám moc rád předhitlerovskou dobu těch bojůvek, teď mluvím tedy ne o uprchlících, nýbrž o teroristech a budu to oddělovat, tak ty bojůvky, které tu byly a už jaksi pomáhaly těm nacistům tady narušit tu strukturu toho soužití lidí německého původu a německého jazyka a Čechů, tak to tam cítím. Ale víte co? Já tam v tom taky, dozvíme se, když se rozhlídneme, že tam je ještě jedna věc, kterou trošku zanedbáváme a klima se tak mění, že někteří z těch postižených zemí říkají v Paříži - to nikdy neskončí, přátelé, tento proud lidí, protože my už jsme u zdi, my už ty lidi nemůžeme jaksi uživit. I tenhle aspekt k tomu patří.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Publicista Zdeněk Velíšek mimochodem k tomuto témat napsal, cituji: "Zásadní klimatické změně může lidstvo čelit jen zásadní změnou svých hodnotových kritérií a svých ekonomických postupů."

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Ano. V dnešním tisku je krásný nadpis, tam je 150 zástupců zemí se radí o 2 stupních, protože to je asi spočteno, co je třeba udělat, ale to jsme opět u otázky růstu a konzumu a vývoje, že musíme vyrábět ještě víc. No to jistě, to možná jo, je nás taky víc, ale někde je jakási možnost a kdo ji objeví nebo ti, kteří ji objeví, jeden ji neobjeví, proto se jich tolik sešlo, tak udělají záslužnej čin, protože co nám bude platno, když budeme v klimatizovaných prostorech naslouchat Večerníčkům a nebudeme smět ani otevřít okno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S jakým přáním, možná jste ho teď právě vyslovil, vstupujete, pane Krausi, do roku 2016?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Myslíte lidem co bych jim přál?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Přál bych jim zdraví. To za prvé, za druhé, za třetí, až za patnácté. A potom, to zní zvláštně, jakousi dobrou vůli. Maličkej nadhled, nečíst jen černé kroniky. Hledat si, já tomu soukromě říkám náplasti, jako když se zraníte. Trošku dobré zprávy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ty doufám budou zaznívat také v letošním vydání Jak to vidí spisovatel Ivan Kraus. Já vám děkuji za rozhovor a přeji vám a všem posluchačům krásný, šťastný a zdravý nový rok a celý rok 2016.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Nápodobně vám a identické přání všem posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji. Na slyšenou se těší Zita Senková. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.