Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 8. června

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Hezký den a příjemný poslech přeje Miroslav Dittrich. Hostem dnešního pořadu "Jak to vidí" je spisovatel Pavel Kosatík, dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Dobrý den, pěkně zdravím.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Dnes budeme mluvit například o novém zajímavém životopisu Josifa Vissarionoviče Stalina, dotkneme se aféry profesorky Sykové, budeme mluvit o takzvaném usměrňování informací v televizi Prima, ale také třeba o britském dramatikovi, který proslul svým dílem o vztahu Mozarta a Salieriho. Začneme ale výročím. V sobotu 4. června to bylo 85 let ode dne, kdy se narodil Jan Zábrana. To byl básník, prozaik, také překladatel z ruštiny a angličtiny. Zemřel vlastně mladý, bylo mu 53 let. Až po jeho smrti byly vydány jeho deníky. Čím jsou podle vás tak pozoruhodné, pane Kosatíku?

Čtěte také

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já jsem rád, že to výročí připomínáte. Netajím se tím, že mám Zábranu rád, on byl Blíženec jako já a byl stejnej ročník jako můj tatínek, tak já tam těch identifikačních ... /nesrozumitelné/, taky jsem celej život četl ty jeho překlady. On, jak jste zmínil, dělal na jednu stranu angličtinu nebo teda americkou literaturu, hlavně na druhou stranu z ruštiny třeba Pasternakova Doktora Živaga a já, když jsem byl u maturity a dostali jsme záchrannou otázku v písemce "napiš o knize ze své knihovničky", tak jsem si vzpomněl, že jsem tejden předtím četl v Sešitech tehdy zakázaných Ginsbergovo Kvílení, tak jsem to napsal od něj a tak dál, takže jako my jsme v mý generaci měli hodně pocit, že s ním žijeme, no a ta jeho, vy jste se ptal na ty deníky. Já si myslím, že jimi vlastně de facto začíná, byť až v roce 92 začínají ty popřevratový dějiny český literatury. To fakt byla velká rána tehdy, když to poprvé vyšlo a ...

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Řekněte k tomu blíž něco?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, to, že jo, on, on byl ze složitý rodiny, jeho hlavně maminka, ale otec taky, byli národní socialisti humpolečtí na Vysočině v maličkým městě, přátelili se poměrně zblízka s Miladou Horákovou, která, jak víme, byla v roce 1950 popravena, všichni, kdo se s ní kamarádili, šli buďto do vězení, nebo byli jinak tvrdě perzekuováni. Jeho rodiče to postihlo taky, takže on měl ten život od začátku velice tvrdej a vlastně se vypracoval individualistickým způsobem, toto své překládání si vyvzdoroval a celej život mimo to psal ten deník až do toho roku 84, kdy zemřel. A v tom deníku, je to asi nejlepší deník vůbec, který tady vznikl v 20. století, nebo z těch vydaných, z těch dostupných. Je to nejpanoramatičtější text, který reflektuje skutečnost a je to zajímavý tím, že ten člověk, který teda nemá možnost se projevovat veřejně, anebo pokud nějakou hypoteticky měl třeba, já nevím, vstoupit do Charty nebo tak, takže, tak, tak ji z mnoha důvodů nevyužil, tak popisuje vnitřní svět toho příslušníka takzvané šedé zóny, kterej v rámci té šedé zóny jde na max, to znamená, vykoná maximum toho, aby tomu režimu vzdoroval. Nemá s ním nic společnýho, ale zároveň, to si nemůže pomoci a to jsme tak na tom byli všichni, kdo tady žili, ať už si mysleli cokoli, tak je tím režimem pochopitelně deptán, protože ten režim byl nekonečně silnější než jednotlivec. No a on tady tu nemožnou šílenou, pro něho taky depresivní situaci popisuje, no a když to v tom roce 92 vyšlo, tak lidem už se mezitím ulevilo, poněvadž poměry byly trochu jiné a zároveň si velmi dobře pamatovali, že toto je jejich situace, že oni takhle nejenom byli deptáni, ale taky velice složitě hledali cestu k tomu, jestli něco proti tomu režimu dělat, nebo ne a mnozí nevymysleli vůbec nic, nebo se o to ani nepokusili a ten Zábrana tam ukazoval, jak ten vnitřní svět člověka, kterej se pokouší to nevzdat a tou prací to nevzdává, tak jak ten vnitřní svět vypadá. Bylo to takový, klišovitě řečeno, opravdu zrcadlo tý normalizační duše, a kdo nebyl úplně blbej, ten se v tom poznal, no a mimo to je to teda hodně, hodně dobrá literatura. Má tam nádherný obrazy. Je prostě vidět, že to, že překládal ty Pasternaky a ty beatniky a tak dál, takže na něho měl vliv jaksi velmi hlubinnej, velmi osobní, že s nima posléze nejenom ty texty, ale ty velmi hluboký životní postoje sdílel.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Hm, on žil vlastně v letech 1931 až 1984, jak jste říkal. To vlastně ... on prožil samozřejmě 2. světovou válku, potom nástup komunismu, 50. léta, potom, potom vlastně 68. rok a tak dále. To znamená, že i ta doba, která nebyla vlastně nějak nádherná, ho určitým způsobem musela formovat. On taky, jak jsem četl, trpěl depresemi.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, já už jsem to trochu zmínil. Tak on byl tvůrce, že jo a ty tvůrčí možnosti v jeho dobách nebyly velký. On byl, já nevím, kdo je dneska špičkovým překladatelem a kdo by ..., napadá mě namátkou třeba Pavel Dominik nebo Viktor Janiš nebo lidi tohoto typu, ale ..., aniž bych teďka chtěl mluvit kriticky směrem k nim, tak myslím si, že ani mezi předními anglisty není momentálně nikdo, kdo by takhle pevně byl zároveň rozkročenej na tu druhou rusistickou stranu a naopak. To fakt byla jakási výjimka daná, daná tou dobou, no a on, jak zněla ta otázka, abych vám z ní zase neutekl? To je můj ....

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
No, ne, do jaké, do jaké míry si myslíte vy, že ho formovala ta doba, respektive ho tloukla? Já vím, že jste o tom mluvil, ale že vlastně se u něj projevovaly deprese asi i vlivem toho, co vlastně prožil.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, říkám, ty, on ..., v něm se neustále projevoval svár toho tvůrčího principu, který touží se prosadit, touží, touží publikovat, je to člověk, který touží být sdílen mezi lidmi tím nejlepším, co v něm je a ten režim mu to zároveň nedovolí. O řadu těch věcí publikovat ve své době nemohl buď vůbec nebo pod pseudonymy, anebo ty jeho tvůrčí schopnosti taky byly ještě mnohem širší než překladatelský. Vy jste zmínil třeba tu poezii a tak, a to rozhodně nebylo tak, že by po celý jeho život nakladatele komunističtí stáli frontu na to, až pan Zábrana jim něco přinese a vydá to. To se stalo vždycky chviličku, nebo ne vždycky, párkrát v těch 60. letech a s velkým štěstím, no a pak ho zase potopili, poněvadž to nebyl režimní člověk, takže, aniž bychom tady teďka lkali, tak jako, kdo třeba tu dobu nezažil a chce mít aspoň trochu o ní představu, stojí o to, nechce žít v nějakejch iluzích, tak tady z toho deníku to prostě získá, že ty možnosti nebyly velké pro jednotlivce, zároveň teda byly, no, ale, ale člověk, kterej to bral vážně, no, tak, tak jeho to slovo deprese, které jste zmínil, se téměř vždycky dřív nebo později dostavilo, no.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Když mluvíme o těch letech, o kterých jsme mluvili, tak také se často říká: zlatá šedesátá. Někdy se dokonce to bere jako etapa našich dějin "zlatá šedesátá", ale ..., léta tedy, ale přitom víme, že, že mnozí uvěznění naši lidé vycházeli z věznic v roce 64, 65 i později, třeba sedláci a další lidi a pro ně to asi nebyla "zlatá šedesátá". Jak se na to díváte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ne, tak určitě, tak dějiny tvoří lidi a každý člověk je jinej a to, ten termín je samozřejmě silně zjednodušující a myslím si, že vznikl dokonce víc ve světě, než tady u nás, že a je taky hodně generační. Komu tehdy bylo v 68. roce 6 let, tak já vůbec nemám pro tu dobu za sebe žádnej názor, já jsem byl malej prcek, ale ten, komu bylo 20 a nastupoval do toho a byl zamilovanej a jel, já nevím, v hudbě a nadechl se a zjistil, že každej tejden vychází novej Kafka a světová literatura, tak ten asi celkem logicky, až do toho srpna 68, ne-li ještě chvilku potom, to takhle mohl vnímat a nedivil bych se tomu, no a pak ti lidi s tou zkušeností První republiky, kteří, jak jste zmínil, seděli 10, 12, 15 třeba let, že jo, tam byla, největší vlna amnestie byla v roce 60, ale byl by omyl si představit, že tehdy se všichni političtí vězni vrátili. Mnozí se vraceli 65 a někteří seděli i v tom slavným roce 68., takže, takže je to subjektivní. Nedá se to asi ta, to období vystihnout jedním jediným pojmenováním, ale, ale když to srovnáme třeba s tou předchozí dekádou, tak tam přece jenom teda velký rozdíl asi pozorujeme.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Pojďme teď na další téma. Profesorka Eva Syková, ředitel..., bývalá ředitelka Ústavu experimentální medicíny. Jak vy se na tuto aféru nebo "aféru" v uvozovkách díváte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak já jenom stručně připomenu, že jde o případ, který připomněl, a už ne poprvé, tuším v druhé své reportáži minulý týden pořad Reportéři České televize. Zabývala se tam tím novinářka Markéta Dobiášová. Mně se zdálo, že velice dobře. Sledoval jsem to, četl jsem pak i nějaký rozhovory, který dala, tuším, serveru Neovlivní a tak, kde podrobně popisuje, jak ta práce probíhala. Měl jsem pocit, že už to je fakt trošku jako na Západě, že, když se dělá, já nevím, deseti, patnáctiminutová reportáž na poměrně závažný téma, tak opravdu ten novinář má čas se tím zabývat ne týdny, ale měsíce a zdálo se mi, že hodně poctivý rešeršní práce tam bylo odvedeno a ten případ spočívá v tom, že vysoce postavená vědecká pracovnice, de facto i jako reprezentantka toho českýho života, tak používá při léčbě pacientů metodu, která není prověřená, kde zatím nebylo zjištěno, že by přinášelo výsledky. Jde o poměrně závažná onemocnění, kdy ti pacienti umírají. Ona jim nabízela, nebo její spolupracovníci jejím jménem nabízeli způsob léčby, který teda nebyl vyzkoušenej, ti pacienti, protože neměli jinou možnost a umírali, tak za to platili hodně peněz, většinou šlo o 150 tisíc korun a poté, co to zaplatili a ta léčba se nepovedla, tak oni, jak je v tom filmu ukázáno, tak oni také pak většinou umřeli. Takže je to fakt takovej, takovej blbej případ, kde se dá uvažovat nad jako etickým, nad etikou lékaře vůbec a nad tím už se uvažuje a já tady ty debaty nebudu zmnožovat, ony probíhají v mnoha médiích a kdo jenom trošičku se o to zajímá, tak ten už na to má názor i beze mě. Já bych tam jenom připomněl jednu takovou část toho případu, která mně osobně přišla zajímavá, a sice to, že se ukázalo, že vlastně ten, to dění tam v tom, v tom experimentálním ústavu té paní profesorky vlastně v úrovni jakési šeptandy, já to nechci přehánět, šeptá se o všem možném, ale že se o tom mluvilo po dost dlouhou dobu v takzvaných odborných kruzích, že to nebyla nějaká horká novinka, kterou ta novinářka by vypátrala jako první a všichni by užasli, protože o tom v životě předtím neslyšeli. Ti odborníci o tom právě naopak slyšeli předtím dlouhou dobu a mělo by se rozplést tady toto. Já tady ani přeneseně nemám v úmyslu někoho obviňovat, ale obávám se, že je to trochu projev těch našich malých, a teď to nemyslím jako morální hodnocení, ale spíš jako početně, že jsme tedy malá společnost, kde se tady v Praze ..., kde žijeme s pocitem, že se všichni nějak známe, nebo musíme znát, tím pádem všichni spolu musíme vyjít a tím pádem, když někdo začne dělat trochu levárnu, tak my ostatní musíme mlčet, aby nám to třeba neuškodilo. Já to tady teďka zesiluju a nechci to říkat ošklivě, ale jenom hypoteticky navrhuju možnost, jestli aspoň někteří z nás v tý malý společnosti, jestli bychom v sobě nemohli najít dost síly na to, abychom se všichni mezi sebou tak úplně neznali, víte a nikoli nepřátelsky, ale přátelsky, ale korektně na dálku, že bychom tak o sobě věděli, sledovali se, ale že bychom spolu všichni nepekli, a pak, když někdo začne takhle, s odpuštěním, vyvádět, jako, obávám se, stalo se v tomhle případě, tak abychom my se tím necítili nějak nebezpečně, abychom prostě byli schopni o tom mluvit. Teď myslím teda lidi z odborných kruhů, protože my laici to dostáváme pak od nich naředěný. Tam se někteří jako představitelé toho oboru vzbouřili a šli s tím do těch médií, to se mi zdá v pořádku. Určitě se ještě o tom bude mluvit. Taky tady nechci tu paní profesorku nějak jednoznačně předem soudit, protože jako má za sebou nejrůznější výsledky a ta její vědecká kariéra je dlouhá a to by jí pochopitelně nikdo upřít nechtěl a neměl a já to taky nechci dělat, ale, ale prostě, aby se fakt lidem, kteří umírají, aby se po nich chtěli peníze a ještě takovým divokým způsobem, kterej tam byl zobrazovanej, to se nesmí dít a když se to zjistí, tak se na to musí reagovat rychleji, než se v tomhle případě dělo. Čili myslím si, že je v zájmu toho vědeckýho světa, aby na základě tohodle toho případu v sobě sám nabudil určitý sebeobranný mechanismus.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Hm, já myslím, že tímto bychom toto téma měli opustit, netřeba ho dále asi komentovat. Pojďme na další: prezident řekl, že neziskové organizace jsou pijavice, tak dobře, ale co si o tom myslíte vy? Co jsou to vlastně u nás ty neziskové organizace?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, to je, tak zase, tak každej výrok prezidenta nejde, ani to není možný to komentovat. Taky je to divoký, ale mně, mně to přijde jako součást toho, těch jeho dlouhodobých projevů, je to v jedné řadě s těmi jeho útoky na Peroutku, kterej sice nežil v době, kdy existoval termín nezisková organizace, ale zrovna tak jako, aspoň některé ty neziskovky, si myslím, že reprezentuje, nebo byl reprezentantem světa, jakési společenské svobody, jakési neformální společenské situace, kdy člověk, který sám není příslušníkem zájmového světa, kdy není závislý na tom, kolik svými slovy zrovna vydělá peněz, ale má luxus jakési nezávislé pozice, může mluvit ve prospěch velké části společnosti nebo někdy té společnosti celé, tak je právě pro toto někým dodatečně posmrtně napadán, protože ta, ta svobodná pozice, ta irituje. To je něco, co jako určitej typ lidí by rád ovládnul, ono to moc nejde, respektive vzpírá se to a ty neziskovky, to je něco podobnýho. Ono se tady za poslední roky povedlo v části lidí vytvořit takovou představu, že neziskové organizace jsou, jak on teda říká, pijavice, čili jako společnosti, které si někdo někde vymyslel za tím účelem, aby se napojil na státní rozpočet a mohl odtamtud odsávat peníze, nějakej zlomyslnej člověk okamžitě připomněl, že pan prezident vlastně za celý svůj život nikdy nebyl v ziskovém světě. On, on nikdy nevytvářel zisk, ale vlastně ve všech pozicích, ke byl, tak kdyby někdo zlomyslně použil jeho vlastní slovo, tak on taky sál, že, ale jako nemůžeme nazvat každého, kdo pracuje ve státních institucích, tímto způsobem. I na tom se ukazuje ta absurdita toho termínu. No a pak jako neřeknu asi pro lidi relativně s tím obeznámené nic nového, když připomenu, které ty klíčové neziskovky to jsou. Když to vezmeme z hlediska tedy množství nebo částky, které z toho rozpočtu čerpají. Někdo by mohl nabýt dojmu, že nejvíc si berou, já nevím, církve, nebo nějaké humanitární organizace anebo, nedej Bože, ti, kdo se starají o uprchlíky, ale je to úplně jinak. Ty organizace, které nejvíc nárokují ze státního rozpočtu, jsou většinou různé sportovní svazy a já nevím, atleti nebo Český olympijský výbor, jsou to instituce, proti kterým asi málokdo by z principu brojil a myslím si, že velká část nás asi chápe, že to nemůže být závislé jenom na zisku a čili, že to nejsou nějací zlomyslníci, kteří si vymysleli práci jenom proto, aby se měli dobře a zase je, je, je to takový matení trošku páně prezidentovo veřejnosti, který počítá s tím, že lidi, kteří už beztak předtím byli naštvaní, tak se s chutí zase naštvou, protože je to baví a je to celý mimo realitu, no.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Už v pondělí tady v našem pořadu "Jak to vidí" mluvil Ivan Hoffman o takzvaném usměrňování informací v televizi Prima. Šlo o to, mim o jiné tedy, že redaktoři nebo reportéři televize Prima měli dostat pokyn, jakým způsobem mají takzvaně pokrývat uprchlickou vlnu. No ale ten případ se dál vyvíjí, protože tam došlo i k jakémusi sporu mezi Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a televizi Prima v interpretaci toho, jak ta televize vysílá a tak dále. Jak to vidíte vy, pane Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak probrali jste to tady podrobně. Ten případ, jak jste řekl, se dál vyvíjí. Zase, mě na tom, mě na tom zajímá určitá část, která možná nebyla úplně vyčerpána nebo přesně pojmenována a zase to, jak si to překládají běžní lidi nebo, nebo jejich velká část, tak jak se o tom aspoň teda dočítám v nejrůznějších médiích a zdá se mi, že, nebo mě to překvapilo, že velice častá reakce opravdu je ta, jak vy jste to naznačil nebo zmírnil, že vlastně ten novinář má ve své práci plus minus odrážet názor svého šéfa, myslím teda ve zpravodajství, a pokud to nedělá, zvlášť v soukromé stanici, jako je Prima, tak ať se ničemu nediví, za prvé teda, že to tvrdé, že to zadání dostává, no a že vlastně, pokud mu není schopen vyhovět, tak by tam taky neměl vůbec pracovat, protože je to teda projev jakési neloajality zaměstnanci. A to mě teda u novinařiny, nebo kdyby se tenhle ten názor měl dál šířit, tak mně to přišlo, já nevím, jestli nebezpečné nebo až úsměvné vlastně, protože ono by to v důsledku znamenalo, že by ti novináři v těch médiích vlastně vůbec nemuseli být. Pokud by teda rozhodující názor byl, nebo určující názor toho majitele třeba na tu uprchlickou krizi, tak vy, až si večer pustíte zprávy, tak to je vlastně pak klamání, že tam přijde nějakej novinář a něco vám povídá. Tam by správně podle téhle té logiky měl sedět ten majitel tý televize a ten by měl říct: Je to tak a tak, mně to tady patří, já to takhle vidím a mně do toho nikdo už jinej nebude mluvit. No a to asi většině z nás možná zní absurdně, takže ti novináři tam od něčeho zřejmě jsou.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Nemohou to být jenom mluvící hlavy, nebo neměly by být, ale vždyť přece existuje to, že třeba některé noviny, noviny tedy v Evropě třeba, vyjadřují určitý názor nebo čtenáři jsou zvyklí, že ty a ty noviny vyjadřují jakousi, jakýsi postoj, názor a to je asi něco jiného podle vás?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To je něco trochu jinýho. Jasně, jsou noviny takzvaně pravicové, jsou noviny takzvaně levicové. Vím, že, já nevím, v Haló, novinách! i nejspíš nepřečtu to co, teď nevím kde, jestli je tady vůbec nějakej jako vyloženej názorovej oponent Haló, novin! Dřív to možná byly Lidovky, tak snad jsou jím doteď, ale tohle, co se zde objevilo v souvislosti s tou Primou, je něco trochu jinýho. Tam se fakt objevily hlasy, že, jo, jo ..., i v rámci té doktríny, listu ten novinář musí mít nějaký manévrovací prostor pro svůj vlastní úsudek, musí tam být prostor pro to, aby ten šéf s ním diskutoval, on musí, ten člověk v terénu pracující, zprávu přinášející mít prostor na poradě to prostě projednat a ne, že se předem řekne, že, že všichni uprchlíci jsou nebezpeční, rozumíte. Uprchlíci jsou jistě velké nebezpečí, o tom, o tom není sporu, ale mimo to to téma je zároveň širokou škálou dalších témat, kde namátkou připomínám třeba to, že téměř každou noc, pokud se o to budete zajímat, tak se dozvíte, že v tom Středozemním moři se každou noc utopí další desítky nebo stovky lidí, no a teď teda v rámci téhle té úžasné doktríny nám to teda bude jedno, nebo my o tom nebudeme informovat, nebo informuje o tom ta televize. Je to vůbec podstatnej fakt, že pořád umírají lidi a my jsme si na to teda ..., jo, je to věc, na kterou si má člověk zvyknout, má se tvářit, jakože to není? Když si na to zvykne, bude se tvářit, jakože to není, jak jeho život dál bude vypadat? Co ještě dál se v něm zapoudří? Jo, jo, to, to nejsou řečnický otázky podle mě, to jsou věci, který by si měl klást každej člověk a novinář, kterej je teda veřejně činnej a je informativně malinko před ostatními, malinko napřed, tak by si je měl klást tím spíš, no a tam oni to teda tak jakoby poměrně razantně postavili nebo, říkám, já tady, já tady teď nehodnotím ani tak to pojetí tý televize Prima, nebo to, jak se k tomu postavili ti oponenti toho, Robert Břešťan, který to podle mě velmi zajímavě otevřel anebo někteří další lidi, ale to, jak část veřejnosti to chápe. To znamená, znova to říkám, že, že ten novinář je vlastně zaměstnanec, který má být loajální ke své firmě. Mně se zdá, že někteří ti diváci nebo posluchači tím vlastně odrážejí to, jak se oni sami cítí ve svých firmách, že se tam cítí možná maličko nesvéprávně, nebo že takhle chápou ..., no a tím si i vysvětluji různé ty velmi vášnivé diskuse na těch webech, protože tím se vysvětluje ta strašná vášnivost, ty vykřičníky v těch veřejnejch debatách, že to je vlastně možná pro spoustu těch lidí jedinej nebo jeden z posledních způsobů, kde můžou aspoň takhle tím výkřikem dát najevo, že existujou a že mají nějakej názor, že třeba v tý práci už tu možnost nemají, že na to rezignovali a že když se ukáže, že ji možná má ten novinář, takže to těm lidem vlastně může vadit, protože přistihujou sami sebe, že oni už tu možnost nemají a třeba i vlastní vinou zčásti.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Hm a je pravda, že novináři by měli mít svobodu ... /nesrozumitelné/ v každém případě.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, to bych, to bych řekl.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
To si myslím, že je nepochybné. No, pojďme ještě na jedno poslední téma, které nám, které bych chtěl otevřít a to, že vyšel zajímavý životopis Josifa Vissarionoviče Stalina od Olega Chlevňuka. Čím je podle vás nový, nebo co přináší nového o Stalinovi?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já jsem, já jsem vám to téma nabídl, protože jsem si říkal, potom to lidem přijde divný, proč ...

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Samozřejmě.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
... tady se Stalinem otravuje. Stalin umřel v roce 53 ..., že už tak dlouho nás neoblažuje svými nápady, to je, to je všechno pravda, ale, podívejte, to je, to je zvláštní věc. Já, že jo, kdo jsme za těch komunistů žili, nebo připomínali jsme tady normalizaci Zábranovy doby, tak to nebyl zrovna čas, kdy se o lidech tohoto typu, kdy se informacemi překypovalo. Tehdy jenom, když bylo výročí smrti, tak Rudé právo přineslo oslavný článek a když třeba otevřete ten životopis, který jste teď zmínil, tak, tak hned v první větě zjistíte, že ani ty oslavné články ke Stalinovým narozeninám neměly smysl, poněvadž on si změnil o rok datum narození. On byl ješitnej, to je hned první věta té knihy, on byl ješitnej jako herečka nebo některá operní pěvkyně, on si ubral rok! Představte si to, vůdce Sovětského svazu byl takhle založen, že se, že se omladil sám sebe matrikálně. No, tak to jenom tak, že ani ta data u něho vlastně neseděla, no. Takže za starýho režimu se o něm nepsalo, a pak, co je podstatný, když se to po tom roce 89, to stavidlo otevřelo, tak se samozřejmě objevilo velký množství literatury, včetně stalinských životopisů, namátkou od Alana Bullocka, od Tuckera, vyšel ve slovenštině a česky se prodával jako velice rozsáhlý životopis Volkogonův, to byla taková jako perestrojková gorbačovovská trvalka tehdy, hodně se to četlo, ale ty knížky zase byly poznamenaný tím, že, tím, jak se to náhle uvolnilo, tak to bylo nacucaný takovým, zjednodušeně řečeno, prvoplánovým antikomunismem, víte, že to byla reakce na těch 30 let nepsaní předtím, takže vlastně každej, kdo v těch prvních letech po roce 89 přišel s nějakou kritikou Stalina, nebo ne každej a ne, že by všichni psali nekriticky, ale, ale ta kritičnost nebyla kdovíjaká, jo, prostě někdo řekl, že Stalin byl špatnej v tom a v tom a hned se to recyklovalo a teď vlastně s odstupem času tento auto je možná první, kterej to dělá pořádně a já jsem tou knížkou byl velmi příjemně překvapen, protože je dobře prokreslená a spolehlivá.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Škoda, že nevyšla ještě dřív už. Takže pro dnešek děkuji spisovateli Pavlu Kosatíkovi. Na shledanou, hezký den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Děkuju taky a na shledanou.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
No a zítra bude hostem Zity Senkové generál Andor Šándor. Pro dnešek se od mikrofonu loučí Miroslav Dittrich.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.