Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 9. července

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech přeje Zita Senková. Hostem dnešního "Jak to vidí" je profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, pedagog a skladatel. Dobrý den.

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Lidické memento, i vzpomínka na sportovce 20. století - dvě z témat, která dnes rozebereme. Dobrý poslech. Mezinárodní hudební festival Pražské jaro má za sebou další ročník. Jak vám zněla, pane profesore, úvodní Má vlast pod taktovkou Estonce, pana Järviho? Četla jsem, že jeho otec dirigoval Mou vlast před 22 lety v Praze.

Čtěte také

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
No a mohu říci, že jsem si v tom průvodním textu, který byl v rámci programu vytištěn, přečetl, že v rodině Järviů se Smetanova Má vlast přehrávala velmi často na různých nosičích. Tento, relativně mladý dirigent se odvolával na autoritu Václava Talicha a také Rafaela Kubelíka, že nahrávky zná, poznal, dokonce se tam zmiňuje i o typickém zvuku, měkkém zvuku České filharmonie. Já myslím, že to nahlédnutí potom pod pokličku vnímání, cítění zahraničního dirigenta, jak se vyrovnává s tou problematikou svébytně českou, je vždycky moc, moc zajímavé. Můžeme diskutovat o tom, jestli luhy mohly být pomaleji a naopak Tábor, jestli mohl být trošku eruptivnější, ale to jsou vždycky jen spekulace a diskuse stále porovnáváme nejen s tím, co už jsme slyšeli, ale i se svojí vlastní vnitřní představou. Tak to prostě je. Já myslím, že pro mě to zjištění bylo hezké v tom, že Česká filharmonie šla panu Järvimu v ústrety, tam bylo evidentní, že ta polarita názorová i pocitová, že je tam účastna a další věc, myslím, že orchestr znovu prokázal, že je ve formě, která je zárukou toho, že Česká filharmonie má neustále stoupající úroveň a že určitě se velmi rychle znovu zařadí tam, kde jsme ji vždycky chtěli mít a to je na špici evropských orchestrů, které nepochybně budou také revokovat ty návraty do českého symfonického repertoáru, nejen ke Smetanovi, ke Dvořákovi, Janáčkovi, Martinů a tak dál. To je určitě moc dobře. Já byl velmi spokojen, a protože Smetanova síň byla velmi krásně zaplněna, myslím, že většina návštěvníků toho orchestru odcházela se stejným pocitem jako já.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
O české orchestry, naše orchestry je vůbec čím dál větší zájem. Slavný oscarový skladatel Ennio Morricone opět vlastně se přihlásil o, v uvozovkách už téměř "svůj" Český národní symfonický orchestr a další spolupráci. Vracím se k tomu Pražskému jaru, jaký byl, nebo čím byl podle vás výjimečný, specifický ten letošní 71. ročník? Protože tam byla i třeba organizační novinky ..., dává o sobě Pražské jaro vědět více než dosud?

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Já jsem přesvědčen, že ano. Shodou okolností jsem členem správní rady tohoto festivalu, čili jsem v patřičném předstihu, stejně jako mí kolegové a kolegyně, seznamováni s dramaturgickým záměrem festivalu, s tím, jak se mění třeba i míra a konkrétní účast těch kterých sponzorů. Jsme seznamováni i s těžkostmi, protože po, například po odvolaném vystoupení Maurizia Polliniho došlo k tomu, že sám nabídnul vedení festivalu, že by tu absenci nahradil v letošním ročníku a bohužel zdravotní stav znovu způsobil to, že ani na ten opakovaně nahlášený koncert pan Pollini nemohl přijet. Nicméně, vracím se k té otázce, já se domnívám, že Pražské jaro přichází v tom kontextu v porovnání s festivaly typu v Salzburgu, v Edinburghu, přichází i s jakousi rovinou sbližování žánrů. Znovu se tam objevují i jiné žánry, než oblast klasické hudby ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Flamenco španělské znělo třeba.

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Flamenco španělské, byl jsem na tom večeru, ale tam musím říci, že jsem jednou v Seville byl účasten vystoupení, na kterém hrál kytarista Paco de Lucío a byla tam shodou okolností též paní, která byla Sammartina Gonzales a v té době byla považována zřejmě za takovou vůdčí osobnosti flamenca jako takového. Tehdy v tom Španělsku jsem z toho měl větší zážitek, čímž nechci říci, že toto provedení nebylo na patřičné úrovni. To jistě ne, ale je tam důležitý moment. Vždycky se objeví něco, co se stane pilířem toho festivalu. Pro mě to letos byla Staatskapelle Berlin s Daniele Barenboimem. Já jsem očekával dopředu, že to bude špičková záležitost, očekával jsem i to, že pan Barenboim je skutečně svrchovaných kumštýřem a velkým dirigentem, nicméně provedení Páté Brucknerovy symfonie mě naprosto položilo na lopatky a já řeknu, že jsem možná neslyšel ze svůj život lepší symfonický projev, protože vedle té příznačné německé přesnosti, korektnosti v realizaci zápisu, z toho orchestru čišila neuvěřitelně přátelská atmosféra. Já jsem neměl pocit, že na tom pódiu, když se loučili, to rozloučení je součástí celkového rituálu, že je to hrané, že je to nacvičené, ti lidé spolu evidentně rádi hrají, rádi zkoušejí, rádi realizují velké umělecké záměry, no a protože pan Barenboim mně v určitých momentech začal připomínat Leonarda Bernsteina, kterého jsem viděl před mnoha a mnoha lety, v tom momentu, kdy vůbec nedirigoval, on nechal hrát orchestr, zaposlouchal se jako jeden z posluchačů a v okamžiku, když věděl, že se blíží nějaký složitější přechod tempový či rytmický, bleskurychle zareagoval a okamžitě převáděl členy orchestru přes veškerá úskalí. Ta míra vzájemné empatie, té vzájemné spolupráce, jednolitosti, jedinečnosti a teď bych mohl pokračovat dál, to bylo něco, co na mě skutečně působilo naprosto fascinujícím dojmem. A nebyl jsem sám, vedle mě seděli manželé Bělohlávkovi a když jsme odcházeli, tak jsem se s Jiřím loučil a Jirka řekl: "No, filharmonie má v tomto orchestru vysokou konkurenci," míněno berlínská filharmonie ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, tam asi tolik harmonie není, jak se ..

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Tam asi tolik harmonie nebude, ale tento orchestr mě skutečně naprosto fascinoval a získal. A co dál, víme, že Brucknerovy symfonie se zařazují dost sporadicky. Tady se jednoznačně potvrdilo, že je to vrcholné symfonické dílo hudby 20. století.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Debatovali jste, pane profesore, organizátoři třeba, jestli by se vrátila na závěr Beethovenova Devátá symfonie? Protože od ní se před časem upustilo.

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Samozřejmě i tato debata vzešla. Na stranu druhou se vždy objevil také protinávrh, že by tam měl být další pilíř české hudby, což může být Novosvětská symfonie nebo jiná z Dořákových symfonií, dokonce padnul i návrh, že by nebylo od věci, kdyby se závěrečný koncert už v duchu jakéhosi odlehčení a těšení se na vše příští, že by to byla první či druhá řada Slovenských tanců. Ty debaty se samozřejmě vrací neustále. Já si myslím, že ..., můj soukromý názor, že ten rituál, že striktně musí končit festival jedním titulem, by dodržován být nemusel, na stranu druhou je určitý étos, který bych chtěl podpořit. Ta Devátá samozřejmě jako reprezentant onoho bratrství a sblížení národů a sblížení kultur má v dnešní době enormní poslání a enormní postavení. Z toho důvodu bych řekl, ano, vraťme zpátky jako memento určité mravní a morální a etické, vraťme Devátou symfonii Ludvíka van Beethovena.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
K tradici patří i další letní hudební festivaly.

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
To je samozřejmě úžasné. Já shodou okolností tím, že se v tomto odvětví pohybuji po desetiletí, tak o tom mám přehled a co víc, protože jsem mimo jiné i člen komise Státního fondu kultury, tak dostávám na stůl žádosti těch kterých, kteří chtějí příspěvek na pořádání festivalu. Víme, že je jich mnoho. Jsou vysoce kvalitní a jsou ty, které třeba hledají svoji tvář, experimentují, jsou zavedené, které fungují desetiletí a jsou festivaly, které se hlásí o svoje slovo. Já za sebe mohu říci, že na mě třeba ohromně působí festival, do jehož čela byl postaven violoncellista Jiří Bárta v Kutné Hoře. Ta míra té kumštýřské zkušenosti s tím, jak má hudba oslovovat posluchače, je zárukou toho, že se samozřejmě v rámci dramaturgie, hledají se stále nové a nové tituly, které kutnohorské publikum, ale i to, které přijíždí na koncerty třeba z Prahy, které získává do svého portfolia mnohdy jako novou informaci, to je báječné. Pak je další moment. Jiří sám na vlastní kůži poznal chvilky, kdy zajímáte pořadatele do posledního tónu vašeho koncertu a tam končí úplně všechno, protože jejich povinnost byla završena. On ví, že jednání na společenské úrovni s lidmi po koncertě, že se s nimi rozloučí, že poděkuje za návštěvu. To všechno je ohromné. Já volám po tom, aby obdobné festivaly, které mají vynikající hudební úroveň, ale mají mít také úroveň společenskou, se vším, co to slůvko obnáší, aby dostávali stále větší a větší prostor, protože tam je záruka určité kultivace. Každý u nás potřebuje tu a tam porovnání s tím, jak se chová, jak jedná, jak myslí, jak jedná někdo jiný. Ta schopnost porovnávat sebe sama je pro život nesmírně zásadní a hudba je schopna zprostředkovat prožitky, zážitky, ale i ta společenská setkání, i tu blízkost a myslím si, že když se po koncertě mohou posluchači potkat s kumštýři v civilu a mohou si s nimi dokonce o tom koncertu popovídat, že to je ohromná cesta.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdybychom srovnali úroveň těch našich hudebních festivalů, teď se pohybujeme vesměs v oblasti klasické hudby, třeba se situací v sousedních zemích, které mají také obrovskou tradici v tomto směru, ať už je to Rakousko nebo Německo?

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Já bych řekl, to, co mám zkušenosti s Carinthischen Sommers třeba nebo lineckým festivalem, Salzburgem, samozřejmě v Rakousko je těch festivalů, těch centrálních je podstatně méně, ale jsou tam festivaly regionální, které malé město chce mít 3, 4 koncerty a vyprodukuje rovněž letní festival. Jenže, tam je zásadní odlišení od těch velkých celostátních a těch regionálních. V rámci regionálních dokonce vím, že to podporuje či plně hradí místní banka, místní firma, která chce, aby v jejich lokalitě byl taky vynikající zajímavý hudební svátek. Ty velké festivaly mají trošku jinou míru, řekněme, spravování i řízení a já jsem před mnoha a mnoha lety měl debatu s člověkem, který byl dokonce členem grémia salzburgského festivalu a ten mně řekl, že se i tam objevily hlasy, že už je to nadbytečné a že vlastně ta míra státního příspěvku je strašně vysoká a tak dále. Tak si vzali kružítko a kolem Salzburgu udělali kružnici, která znamenala zhruba 30 kilometrů vzdálenost od centra města a tam se všude vyptávali, co v období festivalu to jim konkrétně přináší, ubytovací kapacity, stravování, návštěva, zvláštností a tak dál. A oni řekli, že od doby, kdy běží festival, je pro ně z hlediska tržeb zhruba o 120 % vyšší, než je běžný standard. Jinými slovy, ano, to jsou festivaly, které zpětně přinášejí peníze, nikoli tomu, kdo je do nich vložil, ale těm, kterých se to též nějakým způsobem týká, a to si myslím, že je docela zásadní záležitost. Ano, nechť jsou tady vynikající festivaly, jsme hudebním národem, na stranu druhou sledujme pořád to, aby to mělo kvalitu, aby tam byla jedinečnost a aby tam všechno bylo zohledněno i v rodině nejen umělecké, ale i společenské.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na věčnost odešel Muhammad Ali pokřtěný jako Cassius Clay - muž označovaný za sportovce 20. století a to nejenom kvůli své síle, kvůli své rychlosti, bojoval také za sen o sjednoceném národě. V čem podle vás, pane profesore, spočívá výjimečnost tohoto muže?

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Já začnu trošku netradičně. Před řadou desetiletí přinesl Mladý svět tehdy na titulní straně, tedy dvoustranně, boxerskou rukavici Cassia Claye v té skutečně životní velikosti. Obsáhlo to formát A4 na dvou stranách. Já jsem si tehdy říkal, tak touto rukou bych, věru, ránu dostat nechtěl a nutno říci i to, že Cassius Clay už někdy v těch svých asi 18 letech získal zlatou olympijskou medaili v Římě a stal se de facto výraznou sportovní osobností. Jenže ruku v ruce s tím začal jít i ten zájem mediálního světa, potažmo marketingového světa a já si myslím, že tento sportovec jako jeden z prvních zcela zásadně prolomil bariéru momentu, kdy jsme uzavřeni v tréninkových kempech, nikdo o nás prakticky neví, a potom, jednou za čas přijde velký zápas nebo velký šampionát, který vyhraju a zase se to vrátí do těch starých kolejí. Clay začal kolem sebe okamžitě vytvářet neustálé dění a neustálý zájem médií. Byl to také fešný chlapec, tak to šlo ruku v ruce, ale najednou se objevil první takový zásadní moment, nevím, jestli mu to někdo poradil, ale on si velmi rychle vysloužil přezdívku "velkohubý". Ta prohlášení skutečně neměla mnohdy ani hranic, ale neměla ani hlavu a patu. V okamžiku, kdy začnu oznamovat světu, že jsem největší ze všech a porazím kohokoli a kdykoli, tak samozřejmě je to otázka někdy úsměvu na tváří, ale mohl to být onen reklamní tah. Pak se najednou objevilo něco, kdy odmítl nastoupit do americké armády v rámci války ve Vietnamu, dokonce byl zbaven profesionální licence. Vedlo se to po léta soudními spory, byl nakonec zcela omilostněn a licence mu byla vrácena, ale on poprvé upozornil na skutečnost, že člověk, který byl ochoten a schopen rozdávat rány těžkého kalibru, odmítá něco takového, jako je střílení těch, kteří stojí na protější straně. A ta míra určitého pacifismu a ta míra určitého postoje k tomu, že nesnáším násilí v jakékoli podobě, se u něj začala prosazovat velmi výrazně. On to vrátil pak i na americkou půdu. Stejným způsobem se ohradil proti jakýmkoli náznakům rasismu a tak dále. Clay byl tím úspěšným sportovcem, pak náhle zase další osobnostní proměna, dokonce tvrdil, že ve svém, ve svém rodokmenu našel to, že je skutečně z rodu muslimského, přihlásil se k té víře, změnil jméno a začíná naopak světu oznamovat to, abychom sebezpytovali své konání, abychom udělali velmi zevrubnou rešerši našich činů a našich kroků, našeho působení na tomto světě. A zase strašně důležitý střih. Muhammad Ali najednou začíná světu oznamovat, že jsme všichni stejnými bratry, že nás nerozdělí ani víra, ani řeč, ani světonázor, že jsme všichni tedy těmi bratry.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
On zažil právě rasovou segregaci na vlastní kůži.

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
On zažil rasovou segregaci, no, ale pak najednou ta nejhorší etapa - nástup Parkinsonovy choroby a já jsem někde, nevím, jestli to bylo v Austrálii nebo v Americe, viděl nějaký filmový dokument, kdy jsem opravdu zatrnul. On seděl na kolečkové židli a byl napojen na nějaké umělé plíce, protože ta nemoc měla takovou progresivitu, že už to nebyl schopen sám udýchat. Jinými slovy, to je neuvěřitelný oblouk a neuvěřitelný příběh v osudu jednoho člověka. Určitě to byl velký sportovec, dokonce si myslím, že tím svým vnitřním duchovním majestátem překonal nakonec i tu velkohubost a stal se skutečně osobností, velkou osobností.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vlnu pobouření vyvolaly v Německu slova místopředsedy Alternativy pro Německo, pana Gaulanda, který urazil německého reprezentanta ve fotbale, Jeroma Boatenga, je to hráč tmavé pleti, sice narozen v Berlíně, jeho matka je Němka, otec pochází z Ghany a politik řekl, že lidé Boatenga jako fotbalistu uznávají, nicméně za souseda by ho mít nechtěli a podobný rozruch také vyvolali sympatizanti hnutí Pegida, kteří se na sociálních sítích rozčilovali nad tím, že známý výrobce cukrovinek dal v rámci ... nebo před zítřejším startem mistrovství Evropy ve fotbale fotografie některých německých fotbalistů, když byli ještě jako děti a je tam třeba původem ... nebo s tureckými kořeny hráč nebo opět Boateng. Co si o tom myslíte, pane profesore?

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Já to trošku možná nadlehčím. Já mám přátele, kteří žijí v Ottobrunnu u Mnichova a vím, že při nějaké zahradním sezení ..., zahradní slavnosti se tam taky objevil legendární fotbalista Uli Hoeneß,který tam bydlí neb bydlel tehdy v té době a ti sousedé jen vítali slovy: "Mít za souseda Hoeneße, nic moc," protože samozřejmě jednak četnost jeho návštěv byla velká, druhá věc, stále to vyvolávalo různý, různý rozruch kolem jeho osoby a tak dál, novináři pásli po všem možném. Víte, co se odehrálo, on dokonce byl odsouzen a tak dále. To pro klid jedné uličky v Ottobrunnu jistě nic nepřidá. Já parafrázuju to, že někdo nemá potřebu mít za souseda Boatenga a někdo nemá za souseda mít potřebu Uliho Hoeneße. U osobností, které jdou nad rámec toho běžného momentu naší dané anonymity v davu, to je pochopitelné. Já s tím nemám problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokračujeme dál. Zítra si připomeneme 74. výročí od vyhlazení Lidic. Co děláme podle vás, pane profesore, pro to, abychom uchovali památku občanů této středočeské obce zavražděných nacisty v roce 1942?

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Já, když jsem byl malé dítě, měl jsem sedm, osm let a bydleli jsme v Gottwaldově s rodiči, tak mě vzali na výlet do Prahy a tatínek byl moudrý a zavezl mě i s mým bratrem i do Lidic a já zkusím udělat malou vizi očima tehdejšího sedmi, osmiletého kluka. Samozřejmě byla tam, bylo tam pietní místo, tatínek nám řekl, že ta vesnice byla vypálena, že lidé, kteří tam byli, byly buď malé děti převezeny, ti ostatní skončili nakonec tak, že buď byli zastřeleni nebo v Horákově statku likvidováni jinou cestou. Já se přiznám, že ještě teď, když to říkám a když si na to jako dítě vzpomínám, tedy očima tehdejšího dětského světa, že mně jde mráz po zádech, protože míra určité brutality, míra určité zloby, které jsou lidé schopni, je nevídaná. A pak jsem měl zážitek, který s tím souvisí. Po desetiletích jsem hrál někde v Hamburku a přišel po koncertě člověk, který mně řekl, že jeho paní pořádá den na to nějaké odpolední setkání přátel, jestli bych nebyl ochoten tam zahrát. A já, když jsem se zeptal, kdo je jeho paní, tak jsem zjistil, nebo jeho zaměstnavatelka, tak jsem zjistil, že to byla vdova po Reinhardu Heydrichovi a já jsem zíral na to, kde se v člověku najde ta míra, že by chtěla zvát české hudebníky, aby hráli na jejím večírku. To je to vyklonění lidské povahy nebo lidského necitu. Já se domnívám, že co děláme, my bychom si měli připamatovávat to, že je tady nárůst agresivity, že se tady znovu začíná objevovat míra určitého antisemitismu, že se tady objevuje znovu míra vyvolávání šarvátek mezi národy. To všechno řešíme každodenně. Prosím, pěkně, připamatovávejme si to, že naše míra tu laxnosti, tu neochoty zareagovat v pravou chvíli a prokázat svůj osobní postoj a odvahu, že vede až k těm Lidicím. A to je memento, které já se snažím každodenně si připamatovávat, abych se choval mezi lidmi ohleduplně, slušně, abych nezavdával sebemenší příčinu k tomu, aby došlo znovu k situacím, kdy nevinní lidé byli společně se svojí vesnicí vyhlazeni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Konstatuje profesor Jiří Hlaváč a já vám za to děkuji. Mějte se hezky.

Prof. Jiří HLAVÁČ, klarinetista, pedagog, skladatel
--------------------
Děkuju pěkně, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Zítra se, milí posluchači můžete těšit na názory rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy. Na slyšenou se těší Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.