Přepis: Jak to vidí Jan Svatoš – 17. srpna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech cestovatelské půlhodiny přeje Zita Senková. Dnes se, obrazně řečeno, nalodíme na "Archu světel a stínů". Takový je název nezávislého dokumentárního projektu filmaře a fotografa Jana Svatoše, kterého vítám v našem studiu. Dobrý den.

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Dobré dopoledne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příběhu Johnsonových se věnujete, Honzo, od roku 2009, pokud se nepletu. Vy chcete v tom dokumentárním snímku připomenout odkaz Martina a jeho ženy Osy. Jejich snímky, fotografie ovlivnily budoucí ochranu přírody, postaraly se taky o zrod velmi oblíbeného přírodopisného filmu Archu, mediálním partnerem je i Český rozhlas, natáčíte společně s manželkou Romi Strakovou na pěti světadílech. Lze říct, že ten africký dominuje?

Čtěte také

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Co se týká příběhu manželů Johnsonových, tak rozhodně. Oni tam strávili neuvěřitelných 15 let, z toho nejdelší expedice trvala 4 roky, které strávili v horském mlžném lese na hoře Marsabit a i z toho důvodu i v tom našem snímku vlastně proporčně africký kontinent bude hrát rozhodně dominantní roli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A zejména Keňa, východ.

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tam strávili nejvíce času, takže oni samozřejmě podnikli i to slavné letecké safari od Kapského Města až do Káhiry, ta expedice trvala rok a půl, kterou ..., přelítli je na obojživelných letadlech Sikorsky, tak tím pádem navštívili další jiné země, natočili všechno z ptačí perspektivy. To bude také hrát důležitou roli, ale přesně tak, jak jste správně řekla, neboli bývalá britská východní Afrika byla jejich vlastně domovem, tak se tam alespoň cítili u Rajského jezera, které tak pojmenovali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S příběhem manželů Johnsonových souvisí také druhá nejvyšší hora Afriky Mount Kenya. Jaká je tam souvislost?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tak ona je tam hned dvojí, protože samozřejmě tím, jak manželé Johnsonovi okolo ní jezdili, tak ona je neuvěřitelně lákala. Problém v tehdejší době byl, že neexistovala žádná GPS data, žádné přesné mapy, internet, mobilní telefony. Nikdo neznal cestu nahoru. Ta hora Mount Kenya měla, byť je to druhá nejvyšší hora Afriky, tak z hlediska poznání oproti Kilimandžáru hodně zaostávala a už vůbec nemluvím o tom rozhodnout se s primitivní formovací technikou se vydat po svých nebo autem a zdolat její výšiny a tam natáčet ty nádherné lobelie, ty nádherné krajiny, které připomínají sci-fi film. Martin o tom slyšel, rozhodli se tam vydat. Málem tam zahynuli. Nemůžu prozrazovat už, jak ta výprava na horu vypadala a oni se potom k té Mount Kenyi vrátili podruhé, právě při té letecké výpravě, kdy natočili tu horu ze všech stran a možná doložili pro příští generace, když dneska víme, že hora Mount Kenya znamená v jazyce Kikuyů Kirinyaga "Zářící hora" a když se se dneska podíváme na tu Mount Kenyu, tak ona příliš nezáří, ale na těch jejích obrázcích archivních září, protože byla plná ledovců, sněhu. To už dneska nemáme, takže oni ji zdokumentovali z ptačí perspektivy a zachovali nám i budoucím generacím vůbec vlastně důvod vzniku názvu té hory.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč je, nebo byla, nevím, jak je to v současnosti, méně navštěvovaná než Kilimandžáro?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tak ono to souvisí, a souvisí to i s těmi Johnsonovými, proč oni tam málem přišli o život. Ona prostě ve srovnání s Kilimandžárem, Kilimandžáro, ročně ten národní park navštíví přes milion lidí, národní park Mount Kenya pouze 30 tisíc, z toho na vrchol vyleze, na horu Mount Kenya vyleze pouze několik jednotlivců. Musí to být profesionální horolezci, na rozdíl od Kilimandžára, kam je možné doputovat po svých, aniž byste byla zkušená horolezkyně. To vlastně, ta hora je vstřícná jakoby všem poutníkům. Hora Mount Kenya je velmi dramatická a to velmi napoví, když se člověk podívá na satelitní snímky, ona je zbrázděná obrovskými ledovcovými úbočími, člověk, když chce vylézt nahoru, tak si musí vyčlenit více než týden, protože neustále je to o stoupání, klesání, stoupání, klesání a tam ztrácíte samozřejmě hodně, hodně síly a potom je tam asi ten fakt, že vlastně na konci vás čeká ne výstup na horu, možná ta motivace pro spoustu lidí, že Kilimandžáro je dostupnější v tomhle ohledu a máte za sebou dobytí toho vrcholu, tak je to ten jeden důvod. Další důvod je, že na hoře Mount Kenya jsou velmi prudké zvraty počasí. Je to velmi nebezpečný terén při podcenění těch podmínek a pravidel při pohybu ve vysokohorském terénu tam ročně ztratí život několik jedinců, dochází tam k velmi vážným zraněním. My jsme tu horu okusili na vlastní kůži a ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě, vypadá to, že mluvíte z vlastní zkušenosti.

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tak asi se člověk nemůže úplně připravit, jenom samozřejmě, když máte dobrého průvodce, tak neustále musíte respektovat to, že už jenom pro nás, pro filmaře velké lákadlo a přání bylo navštívit to slavné údolí Mackinder's Valley, což je území nad 4 tisíci metry nad mořem, kde už rostou ty lobelie a ty endemitní nádherné rostliny, které vlastně vytváří potom ten genius loci. Samozřejmě je to vaše přání, je to cíl filmařský a filmař míní a hora Mount Kenya mění. Takže my jsme se při tom prvním výstupu museli vrátit, protože nás vlastně zastihlo nebezpečné počasí, rangerové ten další výstup zastavili a my jsme ztratili cenný den a my jsme měli omezený filmovací čas, protože nás čekaly ještě další lokality, takže jsme nakonec se štěstím dosáhli toho údolí Mackinder a naším původním cílem bylo vylézt na ten třetí nejvyšší vrch Point Lenana, který je zdolatelný pro každého. Letos se nám nepodařilo, hora Mount Kenya znovu potom ukázala svoji nevlídnou tvář a začalo chumelit, byla tam mlha a začali jsme opravdu velmi pestrou paletu rozmarů počasí a nakonec jsme se potom vrátili a na to nezapomenu, protože jsme si uvědomili, jak obtížné to muselo být v době, kdy tam se pokoušel lézt Martin s Osou a můžu říci, že v těch 4 tisících metrech, kde tam je ta horská nemoc už strašně znát a vy máte natáčet, tak je to samozřejmě o to větší zátěž. Potřebujete mnohem samozřejmě víc času, ale ta dnešní doba je taková neúprosná. Takže hora Mount Kenya pro mě ještě zůstala výzvou. Já bych rád zdolal ten vrchol Point Lenana, ale s rozumem, takže někdy možná příště.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S Janem Svatošem v africké přírodě zůstáváme. Po písničce se zeptám, jak se kempuje v buši.

/ Písnička /

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Filmař a fotograf Jan Svatoš, autor nezávislého dokumentárního projektu Archa světel a stínů, je hostem Českého rozhlasu Dvojky. Jaké to bylo, Jane, mít v Africe, konkrétně v Keni, stan mezi lvy a slony?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tak my jsme navázali na tu strategii, kterou už jsme aplikovali při té naší předchozí filmařské výpravě, kdy jsme také kempovali a dokonce jsme využívali ani ne tak přímo kempy, ale vlastně oblasti, takzvaný "special campsites", speciální tábořiště, pro které musíte mít také speciální povolení od Kenya Wildlife Service. Rozdíl mezi kempem a tímto stanovištěm je vlastně to, že ten "special campsites" nemá žádné sociální zařízení, nemá oplocení, nemá žádnou kuchyni, nemá žádný servis, bazén nemá, vlastně nic.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Taková divočina.

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Taková divočina. Je to jenom místo určené k táboření, k přespání, přenocování. Při té předchozí cestě jsme dokonce spali párkrát pod širákem a pro mě, musím říct, že tenhle zážitek, kdy si rozděláte oheň, postavíte si stan a strávíte noc, díky tomu, že tyhle tábořiště jsou většinou v srdci toho parku, ať už je to Tsavo nebo Marsabit, tak samozřejmě to je úplně jiný zážitek, než když člověk zůstává na okrajích těch rezervací, kde máte možná bazén a komfort jídla, kuchyni, ale o tom Afrika není. Já do Afriky jezdím hlavně kvůli těm dalším smyslovým vjemům a ty jsou velmi intenzivní. Někdy to je dobrodružné, protože pochopitelně člověk si uvědomí spoustu věcí, které neví, které možná jenom slyší, cítí. To samozřejmě je tam obrovská práce s napětím, očekáváním, protože ta Savana promlouvá mnoha různými způsoby od zvuků, anebo když vylezete ze stanu a chce se vám na toaletu a teďka před váma v tom Tsavu jsme to zažili, se objevila obrovská skupina světelných bodů. Samozřejmě v první fázi člověk zacouvá zpátky, protože nevíte, o co se jedná, teprve potom jsme se dozvěděli při této výpravě, jak člověk sbírá ty zkušenosti, tak to bylo naopak dobré znamení, protože se jednalo o antilopy impaly, které spaly v tom tábořišti s námi. Pokud v noci narazíte na svítící body, tak je to dobré znamení, protože když tam spí impaly, tak tam rozhodně nejsou lvi. Ony by to poznaly dříve. Takže naopak problém by nastal, kdyby ty impalí oči tam nebyly. Tak i tohle jsme se dozvěděli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak svítí asi lví oči ve tmě? Ale to jste naštěstí tedy nepoznali.

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
To jsme naštěstí nepoznali, ale už to vím samozřejmě od mých skvělých kamarádů a průvodců, od Johna, který s námi už byl i na té předchozí cestě, ty lví oči, protože šelmy jsou zvyklé vlastně lovit v noci, tak mají úplně jinou strukturu oka, mají ty oči blíž sebe, impaly je mají po stranách a ty lví oči nebo jakékoli šelmy, jsou víc do zlata, do žluta. Skutečně asi bych je nechtěl vidět, i když pravda je, že ani ten lev nemá zájem na tom, aby sbíral cestovatele ze stanu. On se adaptuje na jinou, jinou kořist, ale asi by to musela bejt hodně zvláštní situace. Možná ještě horší případ je levhart než lev.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká pravidla má mimochodem stanování, kempování v Africe?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Ta pravidla jsou různá. Člověk musí reagovat na nastalou situaci. Samozřejmě je zakázáno potom dál chodit bez doprovodu rangera do té buše, máte se pohybovat pouze na tom vytyčeném území. Na druhou stranu, není tam žádná zábrana mezi divokými zvířaty a vaším stanem a my, když jsme přijeli do této oblasti, tak bylo to období sucha docela a sloni tam objevili vodu a vlastně začali tam hloubit uprostřed tábořiště obrovské jámy. Takže my jsme přijeli a teďka pravděpodobně v tom období sucha by se ti sloni tam vrátili. Pokud jsou dehydrováni, tak vlastně reagují podrážděně a můžou být potencionálně nebezpeční. Tak my první noc jsme museli rozdělat obrovskou vatru, kde ten kouř, ta vůně toho ohně se samozřejmě šířila dál do té buše a jak dobře známo, pro slona to je znamení, on nemá příliš rád, samozřejmě jako každé jiné zvíře, požár a dým, tak to je vlastně třeba i metoda, jak zabránit tomu, aby se tam opakovaně vracel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nějak je oddálit. Předpokládám ale, že setkání s malými slůňaty bylo bezpečné.

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tak to bylo bezpečné, to probíhalo v sirotčinci Davida Sheldricka, což je zařízení, které je v rámci Sheldrick Wildlife Trust koncipované v Nairobi. Ono to s Tsavem souvisí, protože vlastně ty slůňata potom jsou vypouštěna dál do toho národního parku. Opět taky, člověk se na to připravuje, ale třeba kameramanka zažila to, že to slůně vypadá strašně samozřejmě roztomile a když se vlastně ta první sirotčí skupina rozeběhla, měli v programu během dne bahenní lázeň, tak jenom proběhla okolo Romi, zavadilo o ni a to slůně, i když je malinkaté, tak má přeci jenom už několik desítek kilogramů, takže kameramanka odlítla do křoví a ani to slůně o ni přímo nezavadilo, takže oni jsou hodně jakoby neobratní, ale je to neuvěřitelné. Musíte si dávat pozor na ruce, protože to slůně, jakmile k vám dojde, tak první, co udělá, že chobotem chytne vaši ruku a strčí si ji do pusy a to z toho důvodu, že vlastně v divočině ta slůňata takhle se uklidňují, když matka jim vlastně svůj chobot strčí do jejich úst, je to vlastně symbol komunikace. Samozřejmě ti chovatelé nesmí, to je pravidlo přísné v tom sirotčinci, že nesmí se k těm slůňatům příliš vázat, proto vlastně každou noc každý chovatel je s jiným slůnětem. Oni s nimi nejen chodí do vedlejšího národního parku Nairobi, aby je učili na ten život v divočině, ale i s nimi spí, protože některé je třeba ještě kojit. To bysme mohli vyprávět hodiny a hodiny.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kde se vůbec berou sloní sirotci?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tak těch důvodů je několik. Takový důvod číslo jedna je pochopitelně pytláctví. Bohužel pytláctví je zaměřeno samozřejmě na kvalitní slonovinu. Většinou nejlepší slonovinu mají matriarchální samice, které jsou zároveň ochránkyní různých sloních stád, pečovatelky o různá slůňata a sloní matky se dokonce můžou zastávat chovu mláďat, můžou pohlídat mláďata své sestry, své dcery. Takže vlastně tohle je nesmírně důležité a bohužel, když ta matka, když padne, tak potom už je velmi málo slonů, kteří ji dokážou zastat. Skutečně velký problém v Africe teďka je absence jedné věkové kategorie a těch nejzkušenějších sloních samic. To je jeden fakt, potom druhý fakt, který zajišťuje ten dodatek sloních sirotků do sirotčince, je konflikt mezi člověkem a divočinou, ten "human - elephant conflict", který znamená, že lidé někde pěstují a pokud slonice se vydá v období sucha na jejich úrodné pole, tak oni reagují samozřejmě tím, že pokud to ohrožuje jejich přežití, že toho slona zastřelí, zabijou, zbyde po nich sirotek, tak opět, to je vlastně důvod, který přivede ty slůňata. My jsme zažili jedno slůně, které mělo uprostřed vlastně chobotu takovou obrovskou krvavou díru, skutečně to bylo nepříliš pohledné a bylo to z toho důvodu, že právě domorodci zabili jejich samici, když šla na jejich pole, nicméně jiní domorodci to slůně vzali do auta, dovezli ho do třídy místní školy a potom zavolali tu jednotku, která ho zachránila. Dneska to slůně zachráněné může žít plnohodnotný život a je potom vraceno zpátky do divočiny.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak dlouho zůstává v tom sirotčinci?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
To strašně záleží na věku těch sloních sirotků, protože i sloní dětství nebo sloní dorostenectví je poměrně dlouhé, ono trvá až pět let, tak vlastně nejzranitelnější jsou ta slůňata do těch dvou let, kdy jsou závislá plně na sloním mléku, potom od těch dvou do tří let je to dorostenectví a teprve po tom věku to slůně může bejt vypuštěno. Takže tam jsou tyhle dvě věkové kategorie. U těch dvouletých slůňat a mladších je velmi nebezpečné to, že vlastně, když ten Trust byl založen, tak byl velký problém najít tu magickou formuli, to složení toho sloního mléka, když Daphne Sheldricková začínala s tím kojením, tak většina těch slůňat umírala, protože oni nedokázali přijmout kravské mléko. Teprve dneska se našel magický recept. Je tam příměs kokosového mléka, rostlinných olejů. Vyrábí se to ve Velké Británii, je to efektivní a zaplaťpánbůh, díky tomu se vlastně daří zachránit i ty nejmladší slůňata.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A u africké fauny, jak ji viděl a zažil filmař a fotograf Jan Svatoš, zůstaneme i v dalším vstupu.

/ Písnička /

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Posloucháte Český rozhlas Dvojku a letní cestovatelský speciál, který dnes hostí filmaře a fotografa Jana Svatoše. Už jste se zmínil o nosorožčí svatyni. Jak, co si máme pod tím představit?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tak musíme se vrátit do minulosti, do historie národního parku Tsavo, protože v 80. letech počet nosorožců černých dosahoval osmi tisíc a během deseti let to číslo spadlo na pouze několik desítek kusů. Dneska na volně žijícího nosorožce černého v Tsavu nenarazíme a jediné místo, kde je můžeme spatřit teoreticky, je právě ta Ngulia Rhino Sanctuary. Dnešní počet dosahuje 78 kusů a to číslo stoupá, zaplaťpánbůh za to, ale právě přesně z důvodu rostoucího tlaku pytláků a poptávky po rohovině je ta rezervace veřejnosti nepřístupná. Takže vlastně pro návštěvu my jsme potřebovali jednak speciální povolení a jednak, asi to můžu říci, to bylo právě jenom díky naší známosti předchozí s kapitánem Robertem Obreinem, který je velkým propagátorem ochrany přírody a velmi zkušeným rangerem, který šéfoval už několika národním parkům v Keni a je velmi ctěnou autoritou. Takže díky jeho přátelství jsme měli možnost navštívit a strávit vlastně v té Ngulio Rhino Santuary s protipytláckou patrolou rangerů 24 hodin a byla to neuvěřitelná zkušenost. To říkám na rovinu. Asi jsem nic pozoruhodnějšího nezažil v mých předchozích cestách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak to probíhá?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tak probíhá to tak, že pochopitelně ti rangerové během toho dne mají nějaký program preventivní, patrolní jízdy krajinou. Oni mají samozřejmě vytipovány lokality, které jsou potencionálně zranitelné. Ta rezervace je obehnaná dvojitým elektrickým ohradníkem, tudíž už dostat se dovnitř znamená velký um i pro ty pytláky. Tedy platí jedno pravidlo, jakmile se za těmi ploty objeví nějaký vetřelec, pytlák, tak už riskuje okamžitě zastřelení, protože zákon v Keni říká, že jakmile někdo na divoko pronikne do zakázaného území, tak je dovoleno ho vlastně beztrestně zastřelit. To zní vlastně jako velmi jednoduše, ale pochopitelně ti pytláci, kteří vezmou to riziko a jdou do té rezervace pytlačit, to je otázka vlastně dlouhodobá, kdy musí být velmi zkušení, oni už ví, že vlastně můžou ztratit svůj život a podle toho také reagují. Často to skončí i obráceně, že o život přijde ranger.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ranger. Odradí vůbec pytláky něco?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Já myslím, že ne. Tam je, samozřejmě jsou dva zásadní faktory. Jednak ti pytláci, kteří pytlačí, tak to už je jenom konec toho řetězce. To jsou lidé, kteří samozřejmě musí mít zkušenosti s žitím v divoké přírodě, jsou to většinou nějaká etnika, která mají zkušenost i s tradičním lovem, ale oni jsou jenom poslední částečkou řetězce, který sahá až mnohem výš. Takže tady vlastně dneska se ukázala ta vazba na Čínu na Thajsko, ale je tady i vazba na ty skupiny rebelů, třeba al-Šabáb nebo na Lord's Resistance Army v Ugandě, kteří vlastně vysílají své lidi a skupují tu slonovinu a potom s tím financují své aktivity vojenské. Rozplést tu síť je velmi, velmi těžké. Loni, dodejme jenom, že se podařilo policii odhalit, tuším, čtyři vysoce postavené správce parku, kteří byli přímo napojeni na obchod se slonovinou a rohovinou. Asi to je velmi důležité, protože ta protipytlácká patrola může být jakkoli schopná, jakkoli odolná, odvážná, ale pokud váš šéf je namočen v černém obchodu, tak vás prostě jenom ten správný den pošle někam jinam a vlastně to vaše území může vyjít úplně nazmar.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je tato svým způsobem korupce největší překážkou v boji proti pytlákům?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Tak asi určitě je to velký problém, protože jinak pravda je, že v Keni se začíná něco měnit. Oni si velmi dobře uvědomují, že ta divočina je skutečně jejich velmi cenným kulturním dědictvím, navíc teďka v poslední době díky teroristickým útokům turistický ruch propadl, předběhla je vlastně Tanzanie, takže Keňa si uvědomuje, že vlastně ty její národní parky a ta divočina je skutečně to, co si oni musí chránit, bez ohledu na zájmy zahraničních různých lobbistických skupin, ať už je to černý obchod s rohovinou a slonovinou. Rozhodně se tam něco pozitivního děje. A i ten Ngulia Rhino Sanctuary a ten kapitán Obrein je příkladem člověka, který má nějaké ideály a velmi si cením, že ho znám, protože tam člověk neztrácí tak naději, že to bude všecko špatně do budoucna.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Objeví se, Honzo, vaše nové zážitky, které jste popsal, i v tom dnešním cestování, také v Arše světel a stínů?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Určitě se některé záběry, jak už ta Mount Kenya, tak i ta protipytlácká patrola objeví z jednoho prostého důvodu, jak už jsme řekli na začátku. Ten film nesleduje pouze ta místa, kde Johnsonovi byli nebo žili, to už si myslím, že samozřejmě tolik zajímavé by ani nebylo. Zajímavé je to, že vlastně ten jejich odkaz žije. Jeden z příkladů, jak ten jejich odkaz žije, je třeba to, že kapitán Robert Obrein, on vymyslel vlastně dneska systém ochrany těch nosorožců, který spočívá v nočním monitoringu pomocí digitálních fotopastí a zajímavé je, že se vlastně inspiroval právě nočními snímky Martina Johnsona, které jsou staré sto let, protože dobře zná tu historii a zná ty fotky, tak ho to navedlo, že on by vlastně mohl podobným způsobem, i když moderní technikou, monitorovat. Takže vlastně v období sucha všechna napajedla jsou dneska přísně střežená. My jsme tam strávili právě i tu noc a byli jsme u nosorožce na čtyři metry, když udělal planý útok s nočním infraviděním, my jsme byli v krytu, to byla taková zapuštěná, taková díra, která byla vybetonovaná, ale ty rangerové stáli vedle nás a todle je natočené, dokonce se něco objevilo i teďka v tom našem novém teaseru. Ty věci rozhodně potom v tom filmu budou přítomny a budou prozrazeny divákům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Johnsonovi vlastně neměli to infravidění.

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Neměli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co používali? Jakou techniku nebo jak to nazvat?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Martin si to moc nezlehčil, protože on používal tehdy magnesiové blesky, které fungovaly na bázi výbuchu. Takže pro něj vedle toho nebezpečí ze strany divokých zvířat přibylo ještě větší riziko, a to bylo vlastně ta exploze. On dokonce při jednom nočním fotografování slonů málem přišel o život, protože prošel tou fotopastí a ty záblesky vlastně vybouchly a jeho to sežehlo. I tohle bude vlastně v tom filmu. Takže představa, že my dneska fotíme pomocí digitálu s bleskem a úplně bezpečně, je krásná, ale před těmi sto lety skutečně to chtělo opravdu obrovskou odvahu, obrovský um a o tom už koneckonců bude i ten, i ten film. Měl to rozhodně těžší, než my to máme dnes.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A kdy bude?

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Archa světel a stínů, tím, jak je to nezávislý film, tak teďka ten termín, kdy by ten film měl mít vlastně svoji kinopremiéru, je stanoven na březen příštího rok. Takže březen 2017. Tento rok nás čekají ještě poslední cesty do zahraničí, potom na podzim a na zimu budeme stříhat. Vzhledem k tomu, že posluchači Českého rozhlasu Dvojky jsou vlastně zároveň i oni dobrovolně partnery toho filmu a mnoho z nich je vlastně součástí toho našeho systému stavitelů Archy, tak rozhodně asi o tom filmu ještě uslyší a budou informováni, kdy se bude blížit ona premiéra.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jan Svatoš, filmař a fotograf byl hostem dnešního cestovatelského dílu "Jak to vidí". Já vám za to moc děkuji a přeji hodně trpělivosti ve střižně a samozřejmě mnoho krásných zážitků na cestách. Mějte se hezky.

Jan SVATOŠ, filmař, fotograf
--------------------
Děkuji, na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na slyšenou se těší a dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.