Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 22. února
Hostem byl vojenský historik Eduard Stehlík.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech u pořadu Jak to vidí přeje Zita Senková. Dnešní pozvání přijal plukovník Eduard Stehlík, vojenský historik. Dobrý den, vítejte.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobré ráno.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V následujících minutách se budeme věnovat transatlantickým vztahům, pohledu veřejnosti na bezpečnost a nezapomeneme ani na válečné hrdiny. Dobrý poslech. Transatlantické vztahy a otázka budoucího směřování americké zahraniční politiky dominovaly mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově. Co podle vás, pane plukovníku, zásadního přineslo toto setkání, které kdysi začínalo vlastně jako německo-americké diskusní fórum?
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že jestliže se na takovéto setkání dívá historik, což je můj případ, tak nemůže takovouto významnou událost nesledovat a musí si uvědomit, že je svědkem, a já myslím, že v současné době obecně lidé vidí, že žijeme v době, která je dějinnou. Já s takovým trošku pobavením se ohlížím zpátky nějakých těch 20 let, kdy se říkalo, že dějiny končí, že dějiny už žádné nebudou a najednou jsme uprostřed něčeho, co na jednu stranu člověka znepokojuje, ale pokud je historikem, navíc vojenským historikem, tak si říká, jak to jednou budou psát naši kolegové, až po těch letech budou hodnotit to, co se tady dělo po stránce vojenské, vojensko-politické. Já myslím, že to setkání v Mnichově to hlavní asi, co bylo nebo ten jeho výsledek bychom mohli označit jako rozptýlení obav ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ujištění spojenců, evropských spojenců.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ano, přesně tak, protože, protože myslím si, že všichni posluchači zaregistrovali po zvolení nového amerického prezidenta, že vlastně nikdo moc nevěděl, co to vlastně bude znamenat pro naše spojence, naše spojenectví, pro NATO jako takové, a myslím si, že to, co zaznělo v Mnichově, je nesmírně důležité, že tady spojenectví trvá, že nikdo ho nechce zpochybňovat, ale zazněla taky jedna velice podstatná věc, a to z úst amerického ministra obrany nového Jamese Mattise, kde musím říct, že pro ně jako pro vojáka je to zajímavá zkušenost, kdy se opět po dlouhé řadě let ministrem obrany Spojených států stává profesní voják, i když samozřejmě už na penzi, a musím říct, že je hrozně fajn, když máme v naší armádě lidi, kteří pana generála Mattise osobně poznali z blízkosti. Já bych téhle příležitosti chtěl zmínit bývalého vrchního praporčíka Armády České republiky, štábního praporčíka Luďka Kolesu, který je mým dlouholetým přítelem a který v blízkosti pana generála Mattise, tehdy ještě generála a šéfa vlastně NATO pro transformaci strávil, kolik?, myslím, že 2 roky v Norfolku a myslím si, že když on na něj vzpomíná, tak na něj vzpomíná jako nejenom vynikajícího odborníka, ale člověka, který má velký cit pro mezilidské vztahy, cit pro vojáky, i ty nejobyčejnější a je schopen jim dát pocítit, že oni jsou těmi důležitými lidmi, i když mají o x hodností nebo hvězdiček méně, než měl on. Takže to je důležité. Ale co zaznělo, a k tomu bych se chtěl vrátit, že je potřeba, aby, jestliže má někdo užívá toho obrovského, řekněme, pozitiva a bonusu, kterým je silná Aliance, a užívá toho, že v případě, že by bylo potřeba přistoupit k článku 5, to znamená všichni jeden za jednoho, všichni za všechny, je potřeba, aby na to taky přispívalo. My jsme se jako Česká republika zavázali k tomu, co je to minimum, 2 % HDP z financí na zbrojení a na výstavbu armády a já myslím, že to je, jestliže něco jsme slíbili, tak to plnit máme a myslím si, že náš pan ministr jednoznačně konstatoval, že si dovede představit do roku 2025, že tyto podmínky splníme, a já myslím, že to je vynikající zpráva nejenom ve vztahu k NATO, ale i k občanům naší republiky.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě americký ministr obrany, o kterém hovoříte, James Mattis už vlastně před tou mnichovskou schůzkou v Bruselu řekl, že Spojené státy dodrží své závazky, ale bylo tam to ale. Takže myslíte Evropa se trošku probudí, co se týče vlastně těch svých závazků ...
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já mám dojem, že my se ..., musí ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... a povinností, protože z těch členských zemí Evropské unie 22 jsou člené také Severoatlantické aliance ...
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ano, určitě.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... a pouze 4 plní ten závazek.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já myslím, já myslím, že by mohlo být pro posluchače zajímavé mezi těmi, kdo plní ty závazky, je Polsko, což myslím, že mnoho zemí je, nebo mnoho posluchačů nepřekvapí, ale třeba Estonsko. A myslím si, že pro Českou republiku ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Řecko.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ano, ano.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To je možná také překvapení.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ale myslím si, že pro Českou republiku je to, je to ostuda, že to neděláme. Je to trošku, myslím si, že se i v minulosti hovořilo o takovém černém pasažérovi, který se zkrátka veze a nechává za svoji bezpečnost platit jiné a myslím si, že to je nedůstojné normální demokratické země a já jsem opravdu rád, že v současné době jak naše politická reprezentace, tak vedení resortu obrany jednoznačně řeklo, že s tímhle končíme a jdeme k tomu, abychom byli důstojnými partnery a čitelnými partnery pro naše spojence.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Toho setkání v Mnichově se účastnil i nový americký viceprezident Mike Pence. Ten také tedy ujistil partnery z NATO, že americká podpora Aliance trvá. Jak to ale jde dohromady vlastně s tím, že Donald Trump, nový americký prezident před časem kritizoval NATO jako zastaralou organizaci, která vlastně si navíc, jak už tady i zaznělo, dostatečně neplatí svou vlastní bezpečnost?
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, já, já znovu na to koukám jako historik. To je, když se podíváte na výroky politiků v minulosti, a ať už je to minulost zcela nedávná nebo minulost před staletími, vždycky něco malinko jiného je faktické nebo to, co ten člověk řekne nahlas, něco jiného jsou faktické kroky. A já si myslím, že v celé řadě věcí nový americký prezident vypustí do světa nějaké, nějaký svůj názor, nebo nějaký, nějaký silné, nějaké silné gesto, a když se potom podíváte na faktické kroky, které provádí nebo které lidi pověřuje plněním těch úkolů, tak si myslím, že je to daleko možná tradičnější řešení než to, co on třeba nějakým způsobem prezentuje. Já si myslím, že to, co je podstatné a myslím si, že dějinné a z pohledu historika velice důležité, nikdo nezpochybňuje NATO, nikdo nezpochybňuje vazby mezi Evropou a Spojenými státy. Ty vazby jsou jednoznačně deklarovány jako pevné, neměnné, historické a já myslím, že to je dobrá zpráva pro svět.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka je, jak to vidí Moskva, pane plukovníku. Zaznělo to i v Mnichově. Ruský ministr zahraničí pan Lavrov v Mnichově řekl mimo jiné, že Západ nepřizpůsobil své instituce nové době a že NATO ve svém srdci zůstalo ve studené válce a jeho rozšiřování na východ Evropy způsobilo nebývalé napětí. Chystá se NATO nějak proměnit? Hovoří se například také o plánech zřídit speciální koordinační centrum se sídlem v Neapoli. To se týká boje s terorismem.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, já ne všechno jsou věci, kterými se zabývám, ale vidíte, člověk, já jsem původní profesí kromě toho, že jsem historik, tak jsem vystudoval i rusistiku, takže já samozřejmě trošku do ruské povahy vidím, a i v minulosti vím, jak, jak zase některé výroky zaznívaly a podobně. Hlavně já bych vždycky, když někdo hovoří o tom, jak NATO je ošklivé, že se rozšiřuje směrem na východ, tak chci připomenout jednu věc, že vlastně to není NATO, které by řeklo, já nevím, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, tak teďka od příštího roku se stanete členem NATO. Ne, naopak. Tyto země usilují o vstup do NATO a mají k tomu určitě nějaký svůj důvod, takže stejně jako my jsme usilovali o vstup do Severoatlantické aliance v době, kdy byl prezidentem Václav Havel a tehdejší politická reprezentace pro to udělala obrovský kus práce, tak si myslím pro spoustu zemí je vstup do NATO, to není jenom otázka, řekněme, tak jak já to vidím, v záležitosti vojenské ochrany, ale i, řekněme, souznění s tím, co, co je normální, řekněme, v tom západním světě, to znamená úcta k lidským právům, demokracie a podobně.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podívejme se na vztah našich občanů k Severoatlantické alianci. Zjišťoval to výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění v lednu. S členstvím je spokojeno 57 % respondentů, schvalují ho spíše muži než ženy. S naším členstvím jsou spokojeni spíše mladší lidé, osoby s vyšším vzděláním, lepší životní úrovní a osoby s pravicovou politickou orientací. A z hlediska celé Evropy, jak můžeme dále vyčíst z toho průzkumu, chápou NATO jako instituty zvyšující stabilitu a bezpečnost přibližně 2/3 lidí. 27 % respondentů se naopak kloní k vnímání role NATO v Evropě z hlediska bezpečnosti negativně.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já mám dojem, že to, co všechno jste přečetla z toho výzkumu, jsou všechno dobré zprávy. Když se na to podíváte z pohledu, řekněme, historického, tak máte, nebo i současného, tak máte, kdo se může pochlubit tím, že téměř 60 % je spokojeno? Vždyť to je, to je vynikající číslo. A pokud já si pamatuju, tak od vstupu do NATO myslím si, že jenom někdy na počátku 21. století jsme chvilku klesli někde k těm 50 %, ale vždycky to bylo, polovina lidí s tím byla spokojena. A to, že 2/3 lidí to berou tak, že jde o, řekněme, stabilní demokratickou instituci, tak myslím si, že to je správně a jako, že vždycky někdo je proti, tak to je taky v pořádku. Vždyť žijeme v demokratické zemi a nikdo nikoho nebude trestat za jeho názor.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Naposledy jsme, pane plukovníku, hovořili o tom, že se blíží 75. výročí provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu, 27. května, událost z roku 1942. Možná v této souvislosti bychom mohli připomenout, nevím, do jaké míry je v našem povědomí Heydrichiáda první a ta druhá?
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To je, to je zajímavé. Když narazíte ať už na lidi, řekněme, laiky nebo, nebo historiky, tak když se řekne Heydrichiáda, tak automaticky vlastně všichni si vybavují to obrovské, ta obrovská zvěrstva, to vraždění, kterých se nacisté na našem území dopouštěli právě po tom květnu 1942 po uskutečnění atentátu. Vyvraždění Lidic, Ležáky, obrovské popravy v Kobylisích, vlastně v Kounicových kolejích v Brně, v Lubech u Klatov a podobně, v Pardubicích, ale nějak se vytrácí pod dojmem té obrovské hrůzy ta první hrůza, která přišla vlastně po příchodu Heydricha do Prahy, kdy už 28. září, ne jistě ne náhodou na, na den svatého Václava, patrona země české, bylo vyhlášeno stanné právo, které se v těch následujících měsících připsalo na vrub opravdu stovky popravených lidí a mezi nima naprosto výjimečné osobnosti, ať už armádní nebo civilní ze sokolského hnutí a podobně, kde právě poprava, vražda těchto lidí měla mít ten odstrašující efekt pro zbytek společnosti, měla ukázat, že prakticky nikdo si nemůže být jistý svým životem a že nacisté naprosto brutálně zasáhnou proti každému, kdo by se jim postavil. To stanné právo vlastně, většinou se ví ještě, že bylo vyhlášeno, ale tak nějak se zapomíná na to, že vlastně skončilo 20. ledna roku 42, ale už mnoho, velice se zapomíná na to, že tady existovaly dva stanné soudy, stejně jako potom za velké Heydrichiády, při řídících /nesrozumitelné/ gestapa v Praze a v Brně, ale mnoho lidí vlastně vůbec netuší, že ačkoli to stanné právo skončilo 20. ledna 42, tak ten, ty jeho dopady běžely ještě několik měsíců, protože ty stanné soudy v řadě případů ten poslední den své existence, toho 20. ledna, vynesly skutečně desítky rozsudků smrti, které potom byly realizovány ještě celé jaro roku 42. A já si v této souvislosti vzpomínám například na vynikající osobnost plukovníka Generálního štábu Františka Krátkého, později generála im memorian, který byl zavražděn v Mauthausenu 7. května 42, nicméně ten rozsudek smrti nad ním byl vynesen právě 20. ledna 42 v poslední den stanného práva a myslím si, že na tohle bychom neměli zapomínat. Možná v souvislosti s tím je trošku děsivé, takový byl jeden protektorátní vtip, takový hodně černý, kdy jako údajně přijde Reinhard Heydrich za Emilem Háchou a říká mu a vázalo se to k tomu prvnímu stannému právu, že už uvažuje o tom, že by to stanné právo zrušil a Hácha mu prý na to říká, no, ale pane zastupující říšský protektore, to nedělejte, vždyť je to to poslední právo, které Češi mají.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To je teda drsné, pane plukovníku. Operace Anthropoid vlastně začala už v prosinci 1941. Je to tak.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je, je to tak a kdybychom se posunuli, předsunuli nebo vrátili o těch 75 let od dnešního dne zpátky, tak jak, jak jsme někdy s kolegy říkali, touto dobou už se nám Gabčík s Kubišem potulují po protektorátu a oni se nám nepotulují, oni mají fantastické skupiny spolupracovníků, ať už tady v Praze, nebo dříve v Plzni a v okolí Prahy, kteří jim vlastně vytvářejí to vynikající zázemí pro to, aby se mohli připravit na svůj úkol, protože ten úkol takový tady nikdo jiný před nimi neplnil. A to nejenom na území protektorátu, ale v celé nacisty okupované Evropě. Byli muži, kteří byli vycvičeni britskými instruktory ke splnění nesmírně složitého úkolu a myslím si, že, a hovořil jsem o tom mnohokrát s příslušníky našich speciálních jednotek současných, ať už vojáky, nebo policisty a každý vám řekne, že provést atentát na tak vysoce postavenou osobu, jakou byl Reinhard Heydrich v hierarchii Třetí říše a i, řekněme, v pozici té protektorátní hierarchie, chce obrovský kus odhodlání, tahu na branku a jako, pokud bychom to řekli ve sportovní terminologii, a odvahy a myslím si, že to, co se povedlo tehdy uskutečnit potom 27. května 42., a my se k tomu určitě ještě letos vrátíme, bylo něco obrovského a myslím si, že oprávněně teď po otevření britských archivů v roce 2006, které zpřístupňují celou řadu dokumentů, které se k těmto věcem váží, i britská, řekněme, publicistika, britští historikové prakticky nevydají jedinou publikaci, která by se věnovala dějinám Special Operations Executive, aniž by zmínili vynikající věc a to je atentát na Heydricha.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V pondělí se konalo poslední rozloučení s panem Bedřichem Utitzem, válečným veteránem od Tobruku a Dunkerque, exilovým nakladatelem, novinářem, narodil se ve Vídni, před komunisty utekl do exilu a domovem pro něj pořád zůstalo Česko.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že já jsem měl to štěstí, že jsem pana Utitze osobně poznal, stejně jako vy a vy jste byla pravděpodobně posledním novinářem, který s ním udělal velký rozhovor, a myslím si, že každý, kdo ho osobně znal, tak ho chápal jako člověka s obrovskou životní moudrostí, člověka, který měl vždycky svůj vlastní názor, svou vlastní hlavu, ale měl obrovský rozhled a nejenom, že tyto, řekněme, vlastnosti v sobě měl, ale byl schopen je předávat dalším, a to ať už jste zmínila exilové nakladatelství index, jehož spoluzakladatelem byl, anebo vlastně i léta, která strávil v této budově nebo v sousední budově, kdy, kdy byl vynikající osobností Českého rozhlasu. A myslím si, že je to, řekněme, až neuvěřitelné, kdy se do jednoho lidského života vtěsná to všechno, čím si pan Utitz prošel. A já jsem osobně byl nesmírně rád, že jsem byl přítomen u toho, když mu tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra dával nebo uděloval nejvyšší naše resortní vyznamenání Kříž obrany státu.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Válečný veterán Emil Boček, ten oslaví, pokud se nepletu, 25. února ...
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
V sobotu, ano.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... své narozeniny, 94.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
94., což, když Emila Bočka znáte osobně, prakticky neuvěřitelná záležitost. On ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proletí se letos opět s Spitfirem, pane plukovníku, jako loni?
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že, on to, on to, lidem zůstalo v hlavně ten Spitfire, ale on potom zvládnul na Slovensku ještě Mig, a musím říct, že když jsme se vraceli 6. října z Dukly loni, tak si sednul i kabiny vlastně CASA, kterou jsme letěli, ne že by ji pilotoval, ale myslím si, že i jemu udělalo radost, že, že mohl, mohl sedět v letadle i tohohlenc toho typu a musím říct, že je to muž, který, vemte si, že někdo odejde za hranice, bojoval za svobodu své země jako 16letý chlapec, což je jeho případ. V současné době 16letí kluci jsou děti a on tehdy sice byl dítě, ale byl chlapcem, který si uvědomil, co je pro něj důležité. Ta republika pro něj důležitá byla a boj za svobodu vlasti. A musím říct, že jeho působení ve Velké Británii, když začínal jako mechanik, ale postupně vlastně prošel pilotním výcvikem v Kanadě, nakonec skutečně létal jako, jako stíhač, vždycky měl obrovskou lásku ke strojům a dodnes vlastně, rád jezdil na motorkách i závodní věci, a když se s ním dodnes bavíte, fascinuje mě jeho nejenom životní elán a optimismus, ale i to, co je schopen zvládnout, protože v současné době on je posledním pilotem RAF českým, který žije na našem území. A nejenom, že někteří lidé z toho žijí jako z toho, že by byl, ale on jezdí na akce, beseduje s dětmi, účastní se všech možných akcích. Já, já teďka nedávno jsem ho viděl, nesmíme zapomenout, 31. ledna měl 95. narozeniny Jaroslav Klemeš, náš poslední parašutista, který seskočil do protektorátu z Velké Británie, a oni měli takovou i společnou oslavu v Průhonicích narozenin, kde jsem byl. Musím říct, jenom, jenom člověka fascinuje, jak v takto vysokém věku ti pánové jsou stále ještě na tom skvěle a jsou schopni nám předávat to, nejenom ten optimismus, ale i to vlastenectví a další věci, které bychom si měli denně připomínat.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V lednu jsem v tuniské metropoli navštívila vojenský hřbitov a památník spojeneckých obětí 2. světové války v severní Africe. Vlastně je to v bezprostřední blízkosti Kartága, těch antických vykopávek, a jsou to vlastně takové ty nízké bílé kříže a je to místo posledního odpočinku pro 2841 amerických vojáků padlých během 2. světové války na severu Afriky. A jsou tam také vyrytá na mramorové zdi jména Američanů, jejichž těla nebyla nikdy nalezena a těch je 3724. A podobných památníků a hřbitovů, což jsem ani nevěděla, je vlastně v Tunisku několik, takže je to opravdu místo pro zájemce, příznivce vojenské historie, pane plukovníku.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To bezpochyby. A když byste cestovala severní Afrikou, ta válka se tam zapsala opravdu krvavým písmem a našla byste tam hroby vlastně našich vojáků, protože i my jsme tam měli své padlé. Myslím si, že je dobře, že jak jste správně říkala, máte vlastně ty typické bílé kříže a že každý ten národ nějakým způsobem si řeší péči o válečné hroby, péči o památku svých vojáků. Myslím si, že když pojedete nejenom tou severní Afrikou, ale západní Evropou, už často na první pohled, a nemusí jít o bojiště z 2. světové války, ale i o třeba bojiště z války první, ihned poznáte, který hřbitov je americký, který je britský, který je německý, protože každý má jiné, jinak řešeny tu svoji architektury, ale každý má typické kříže. Někdo, někdo má kříže, někdo ty bílé pomníky, někdo má kříže bílé, jiný z růžového kamene a hnedka víte, o koho se jedná. Já si myslím, že pokud jde o péči o válečné hroby, což je jedna z věcí, které dělá odbor, na kterém teďka působím, je, bych řekl, pozitivní to, že Česká republika nezaostává za těmi ostatními zeměmi, velice intenzivně se o válečné hroby stará, a to bez ohledu na to, jestli je to na území České republiky, anebo v zahraničí, protože například na území Ruska, Ukrajiny v posledních letech nejenom, že dohledáváme hroby našich vojáků, které často zmizely v dobách sovětské vlády, ale snažíme se těm vojákům ty pomníky a hroby, pokud je to možné, na místech těch hrobů opravdu buď je opravit, anebo znovu vybudovat, anebo aspoň v místech, kde ty hroby byly. Vlastně postavit pomník právě se jmény těch vojáků, jejichž těla už teď nejsme schopni identifikovat, kde leží, ale chceme, aby se vědělo, že v těch místech padli, padli za svobodu a samostatnost naší země, a že si jejich památky vážíme. Takže na to poskytuje Česká republika do zahraničí dary finanční, kterými jsme schopni tyhle věci zajišťovat a kromě toho vlastně poskytuje ministerstvo obrany i finanční prostředky formou dotací na péči o válečné hroby tady na území České republiky s tím, že mohou to být dvě varianty. Jsou to válečné hroby s ostatky, to znamená, tam, kde je skutečně ten voják pohřbený, anebo válečné hroby bez ostatků nebo pietní místa, to znamená, to může být třeba pamětní deska, na které je seznam jmen, anebo takové ty pomníčky v obcích, které prakticky v každé naší vesnici najdete se jmény padlých z 1., respektive 2. světové války.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když jste říkal, pane plukovníku, že vlastně třeba ty americké hroby válečných veteránů poznáme podle těch typických bílých křížů, každá země, řekněme, má jistá specifika. Co je tím českým, tím naším? Co byste řekl?
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych řekl, že my máme, my máme víceméně specifikum takové, že žádné, žádné, řekněme, mustry nemáme. Určitě, pokud jsou naši vojáci pochováni na hrobech britských válečných hřbitovech, tak vlastně ten jejich, řekněme, hrob se přizpůsobuje tedy tomu britskému vzoru, je to bílý kámen s českým lvem, kde jsou uvedeny základní životopisné údaje, ale pokud my budujeme naše pomníky, třeba když jsem hovořil o té Ukrajině a Rusku, území Ruské federace, tak se snažíme vycházet z toho, z původních návrhů těch pomníků, které třeba známe ze starých fotografií a obnovovat je v tom původním vzhledu, to se ne vždy daří, nebo by to nikdy nebylo účelné, ale celou řadu těch nových pomníků často naprosto vynikajícím způsobem ztvárnil perfektní výtvarník Vojenského historického ústavu Pavel Holý, který navrhl celou řadu těch pomníků. Řada z nich má vazbu vlastně výtvarně na ty těplušky, ty vláčky, kterými naši vojáci cestovali po Sibiři v letech 1. světové války, takže dokonce ten, co je v Čeljabinsku má podobu vlastně jakoby mašinek nebo těch vagonků a na těch vagoncích jsou uvedena jména těch vojáků, takže to, co je na území Ruska, často má vztah nějakým způsobem k té železnici, po které se naši vojáci pohybovali a těm těpluškách. A jinak nikdy nesmí chybět český lev jako symbol českého státu.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co plánujete, pane plukovníku, právě v oblasti této péče jak o válečné veterány, tak i vlastně o místa, která připomínají ať už místo posledního odpočinku nebo ty boje, kterých se účastnili?
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, já si myslím, že, že i je logické, že máme před sebou nesnadný rok a i ten další rok bude určitě velice hektický, protože v letošním roce nás čeká jedna z velkých věcí, a to je 100. výročí bitvy u Zborova 2. července, kdy bude národní pouť a kdy právě ten hrob našich legionářů tam padlých kompletně rekonstruujeme, to myslím, že je v současné době to nejdůležitější.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Plukovník Eduard Stehlík. Já vám děkuji za vaše postřehy a přeji vám hezký den.
plk. Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Vám také a posluchačům také.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuje, Zita Senková se loučí a těší se na zítřejší vydání s Bohumilem Pečinkou. Dobrý den.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.