Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 20. dubna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech přeje Zita Senková. Hostem dnešního vydání "Jak to vidí" je pan profesor Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Dobrý den, vítejte.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Čemu se budeme věnovat? Vlivu nebezpečných her, reformě psychiatrie, budeme díky ní patřit konečně na Západ? Poslechněme si názory dnešního hosta. Sociální sítě zaplavily informace o údajné tajemné hře s názvem Modrá velryba, která má děti nabádat k sebepoškozování ba až k sebevraždám. Před nebezpečnou hrou varovala dokonce i Policie České republiky, která záležitost nadále prošetřuje. Existence hry je nicméně zpochybňována, například podle Linky bezpečí je to planý poplach. Jaký je váš pohled, pane profesore? Je to hawks? Podle čeho to vůbec poznat?

Čtěte také

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já si myslím, že oboje je pravda. Zřejmě to asi je hawks, zřejmě to asi je podvrh, který daly do toho internetového prostoru skupiny mající obrovský zájem na zviditelnění, na tom, aby se zvýšil počet kliknutí na jejich webové stránky a tudíž jejich cena a čertví, co ještě, čili nějaký takový úmysl v tom byl a asi nebyl primárně ten, který se na začátku deklaroval jako ten pravý význam té hry, nicméně i takhle podvržená falešná hra může napáchat mnoho škod, protože ta cílová populace, to znamená dospívající děti, jsou psychologicky nesmírně chytlavá z mnoha důvodů, o kterých si tu můžeme říct. Takže to, že ta hra původně byla zamýšlena spíš jako internetový podvrh, který má úplně jiné cíle, než zvýšit sebevražednost dětí, tak to ještě neznamená, že není nebezpečná, nebo že nemůže mít velmi neblahé důsledky, a to bez ohledu na to, že třeba ty původní zprávy, které se šířily z těch sibiřských listů a z těch ruských serverů a Novaja Gazeta o tom informovala, že totiž v Rusku asi 130 dětí spáchalo sebevraždu už pod vlivem té hry, tak i bez ohledu na to, že tohle to nemusí být pravda, že ty sebevraždy nemusely, a zřejmě s tou hrou vůbec nesouvisely, tak bez ohledu na to její šíření považuji za poměrně nebezpečné a závažné, protože ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký může mít vliv právě i to, že vlastně třeba neexistuje?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, ono právě to, že neexistuje, v tu chvíli není úplně podstatné. Podstatné je to, že jestliže ty děti se proklikají na nějaké stránky, nebo jsou jim odněkud poslány, které je vybízejí k plnění úkolů, ono to začne jako taková skautská hra a k tomu, ať si dokážou svoji, já nevím, co, odvahu, sebeovládání a tak a pořežou si předloktí a teď se jim tam pouštějí ty stimulační obrázky, které, když byste se na to koukala vy, tak jsou samozřejmě odpudivé, ale využívají toho, že krutost, násilí, bolest, to všechno nesmírně přitahuje, působí to jako magnet. To není paradox. Všimněte si podle sebe, když jedete po silnici a někde je havárie a vidíte tam modrá světla a hasičská auta a blikající majáky, tak první, co je že tam koukáte, protože to neštěstí a ta destrukce a ti zranění působí jako magnet i na rozumného dospělého člověka, natož pak na děti, čili to, že to je negativní, ještě neznamená, že ty děti jsou proti tomu odolné, nebo že se od toho budou odvracet. Naopak jsou tím přitahovány a po tom počátečním šoku je to může různým způsobem inspirovat a jedna z těch inspirací může být ve snaze vyrovnat se těm ostatním, vyhovět tomu, čemu vyhovují kamarádi. Takhle se šíří móda, proto všichni pak nosí stejné baseballové čepice s kšiltem dozadu, všichni nosí stejné kalhoty s nízkostřiženým rozkrokem, protože prostě mají sklon k té uniformitě, paradoxně v tom svém vzdoru vůči uniformitě rodičů jsou ještě uniformnější sami, no a toho se potom tyhle ty psychologie šířené po internetu mohou týkat. A to skutečně může vést až k tomu, že potom někdo pod vlivem takové, takového sebepoškozování nebo v souladu s ním sebevraždu skutečně spáchá, ale ba co víc, takhle se šíří i násilí vůči ostatním, takže se může šířit i šikana, návod k ponižování či k nenávisti vůči určitým skupinám spolužáků, vrstevníků, takže ta hra podle mě nebezpečná je. Ale víte, co je zajímavé? Že ona daleko víc, než ta hra samotná, zřejmě v tomto případě je nebezpečná ta její obrovská popularizace prostřednictvím médií a určitá panika, kterou to způsobilo třeba mezi rodiči a podobně, která má svoje pozitiva, například, že trošku víc dohlédnou na to, co ty děti, čím se zabývají, ale svá negativa, protože vlastně teprve to, že se o tom mluvilo a že o tom my tady mluvíme, tu hru pořádně zpopularizovalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hm, právě, asi je lepší o některých věcech možná nemluvit. Co myslíte?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To je těžké.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Těžké, každopádně je to, jak i vy jste to ohodnotil, pane profesore, hodně záludné. Napadá mě, britská ekonomka Noreena Hertzová, ta zkoumala mladé lidi ve věku 11 až ..., promiňte, 14 až 21 let a zjistila, že jsou velmi pesimističtí tato generace, nedůvěřivá, velmi úzkostlivá, bojí se terorismu, klimatických změn, nezaměstnanosti i dluhů a ten rozdíl mezi generací takzvaných mileniálů, to jsou ti, kteří vyrůstali v době ekonomické prosperity, tak liší se v tom, že během dospívání viděla, jak třeba rodiče v důsledku hospodářského poklesu přišli o práci, formovala je rostoucí hrozba terorismu a díky vlastně chytrým telefonům sleduje v přímém přenosu právě války, bombardování, různé násilí. Jaká generace vyrůstá? Co všechno má na ni vliv? Možná do toho zapadá i nějaká taková hra s podobným obsahem, o kterém hovoříme.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já se vždycky bráním té paušalizaci, která na základě jednoho průzkumu, v jedné omezené komunitě je vždycky velmi záludná a nebezpečná a vždycky se snažím si představit v takových myšlenkových experimentech, jestli to, čeho jsme svědky, už tady náhodou v dějinách nebylo a jak to dopadlo, tak nepochybně krize, kterou teď svět prošel, myslím tím hospodářská v posledních, řekněme, osmi letech zdaleka, ale zdaleka nedosahovala hloubky té krize v těch letech 30., která pak měla samozřejmě nedozírné důsledky, ale nechtěl bych spekulovat o tom, do jaké míry se podílela na světových konfliktech. Mně připadá spíš, že druhá světová válka byla pokračováním nedokončené první, ale to nechme stranou, ale znamená to, že tady už generace dětí vyrůstajících z nějakého zklamání, z existenciálního ohrožení, z frustrace nebo z toho prostředí frustrace rodičů a té předchozí generace, z nichž mnozí páchali sebevraždy tehdy, takže ta tady už byla, svět to přežil a otázka je, jestli ve svých důsledcích to nevedlo k tomu, že právě tato generace založila pak tu poválečnou prosperitu a konjunkturu konce 50. a hlavně 60. let, která byla jak v západní Evropě, tak v severní Americe, takové ty Golden Sixties a projevovalo se to v ekonomice, v tom boomu, v tom vědecko-technickém nadšení a dokonce v umění a velkých filmových vlnách a já nevím, co všechno a že tedy svět a jeho kultura se odvíjí v takových vlnách a peripetiích a že ten pokles, který jsme teď zažili, byl s relativně malou amplitudou, a proto možná bych nepřisuzoval těmto varováním nějakou větší váhu, i když je pravda, že osobní spokojenost a osobní míra, řekněme, optimismu, či naopak obav, nesouvisí příliš s tou objektivní situací, v jaké se nalézáme. Ono je to tak, jako kdyby si jedinci, a tím myslím třeba i ta mládež, testovaná, to měřítko svého štěstí s sebou táhli tak, jako kdybyste si měřila obvod pasu centimetry namalovanými na gumě od trenýrek. To znamená, měla byste stále stejně a takhle jako metr nakreslený na gumě od trenýrek, tak takhle máte ta měřítka, kterými posuzujete své osobní štěstí, svou satisfakci, své frustrace a já si myslím, že pro ten pocit zhrzení nebo pro tu rozladu nebo tu dysforii je daleko důležitější než to, jak se objektivně máme, to zda se nám příliš nerozevírají nůžky mezi našim očekáváním a realitou, mezi našimi ambicemi a našimi možnostmi, mezi tím, co chceme a mezi tím, co skutečně můžeme. Ono to vždycky trochu rozevřené být musí, aby nás to táhlo kupředu, abychom měli chuť něco dělat, ale když se to rozevře moc, tak nás to frustruje a je to krásně vidět na výchově malých dětí, protože když je učíte něčemu, co ještě neumí, ale zároveň na to jaksi dosáhnou vzhledem k svému vývojovému stupni, tak je to nesmírně baví. Když je učíte něco, co už vlastně umí a zvládají, tak je to nebaví, ale když je učíte něco, co nemohou vzhledem ke své situaci zvládnout, kdy na ně vybalíte najednou ve čtyřech letech diferenciální rovnice, no, tak vás s tím pošlou někam, respektive opět je to nebaví a frustruje a jsou zhrzení. Čili podobně je tomu i v životech celých generací a to nebezpečí, a to je úkol, bych řekl, vlastně médií, ale i rodičů, vychovatelů, školy a tak, pečovat o to, aby se ty nůžky mezi ambicemi a možnostmi nerozevřely příliš a ten tlak na ty, na tu dynamiku, na to, na ten úspěch a na ten zisk a tak, tak ten bohužel tomuhle tomu rozumnému vývoji příliš nenahrává.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nakolik se podle vás tedy rozevírají v té současné době ty nůžky mezi tím očekáváním a tou realitou, těmi možnostmi?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No a to je docela dobrý dotaz, na který mohu odpovědět jenom asi z velmi subjektivního hlediska, protože když to posuzuji prizmatem a očima těch, kteří jsou, řekněme, v depresi, kteří jsou v nějaké existenciální tísni, úzkosti a tedy očima našich pacientů, tak v mnoha případech jsme svědky toho, pokud jde o ty vnější psychologické příčiny, že se jim ty nůžky třeba právě v pubertě a po ní zejména mezi ambicemi a možnostmi příliš rozevřely, zejména, když to vidí ve svém blízkém okolí, mají příklady nějakých úspěšných sourozenců, kamarádů a tak, ale asi to není obraz, který by byl reprezentativní pro celou společnost, takže objektivně odpovědět bez nějakého širšího průzkumu vám na tohle to nedokážu. Já jsem, co se týče mládeže nebo té mladé generace, daleko větší optimista, než jak vyplývá z toho vašeho citátu a naopak kontakt se studenty, a to je protiváha toho kontaktu s pacienty, myslím tím teď studenty medicíny, ale i mladé lékaře nebo i zdravotní sestry, se kterými tu a tam přijdeme při různých školeních do styku, tak kontakt s nimi mě naopak utvrzuje v tom, že ta generace zdaleka není ani tak frustrovaná, ani tak beznadějná, ani tak špatná. Objektivně má možnosti, které jsme si my v jejich věku vůbec, ale vůbec nedovedli představit. Je pravda, že ne vždy si tu uvědomují a že ty jejich nároky ruku v ruce s těmi možnostmi rostou, ale že by se jim příliš rozevřely ty nůžky mezi ambicemi a ..., já si myslím, že to bylo spíš zpočátku, kdy byla nadměrná očekávání z toho porevolučního vývoje a potom, po určitém zklamání se to zase vrátilo do jakési, myslím, docela rozumné rovnováhy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka je asi také, nakolik a zda umíme využít veškeré možnosti, které třeba ta současná doba poskytuje?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, mimochodem lidský mozek je ustrojen tak, aby ty jeho možnosti byly redundantní, a aby nikdy nevyužíval veškerou svou kapacitu, dokonce ji ani nedokážeme odhadnout, ale co dokážeme odhadnout, že určitě jede jenom na část, na určitou proporci té kapacity a ta zbylá, ani nevíme, čemu vlastně slouží.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík informoval o plánu vybudovat sto center duševního zdraví. Podle něj, cituji: "V psychiatrii pořád patříme na Východ a potřebujeme se dostat na Západ ke komunitní péči. Na to ale potřebujeme také peníze." Budeme mít i dostatek lékařů, odborníků, pane profesore? Dostatek psychiatrů?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já vím, no. Celá ta otázka je ještě složitější, než abychom ji mohli zredukovat jenom na nedostatek psychiatrů. Když jste mluvila o těch penězích, tak to je sice pravda, na všechno jsou zapotřebí peníze a jejich základní vlastnost je, že jich je vždycky málo, ale ve chvíli, kdy bychom se dostali do situace, že někdo by řekl třeba: "Norské fondy, Evropská unie, ano, dobře, vaše reforma se nám líbí, tak na ni dostanete peníze," tak v tu chvíli je ten dar vždycky tak trošku danajský a je třeba myslet dopředu, co s tou reformou a jejími důsledky ve chvíli, až ty peníze dojdou a ty dojdou vždycky, protože budou jednorázově jako projekt na něco, ale oni vytvoří jakési mandatorní výdaje do budoucna, které už budou muset být zakomponovány do našeho státního rozpočtu nebo do našich rozpočtů, ať už kdekoli na krajích, i v soukromé sféře. Prostě ta situace v poskytování péče o duševní zdraví se změní a na to je třeba myslet, ne na to, co uděláme zítra a kolik center otevřeme do pozítří, ale co s celou tu soustavou potom. Ta pak bude třeba dražší, to je jedna věc, druhá věc se právě týká toho personálního zajištění, protože je krásná představa, že nám někdo dá peníze, my vybudujeme centra duševního zdraví a najednou se ukáže, že by nebyl, kdo by v nich pracoval, už proto, že se to týká jednak počtů, ale jednak také struktury té kvalifikace, protože ne všechno v těch centrech budou lékaři, ne všechno budou dosavadní zdravotní sestry a ošetřovatelky, jak je známe, ale bude tam řada profesí nebo specializací, které mají blízko k takové roli, jakou je "caveman", čili člověk, který vede případ toho pacienta se vším všudy, i v té oblasti sociální. Pak někdo, kdo mu pomáhá se zařazením do společnosti, s prací, s vyřizováním různých formalit na úřad, na úřadě, vždyť i mně jako zdravému činí opravdu téměř nepřekonatelné potíže vyplnit formuláře na úřadech, daňová přiznání, převody aut a tak dále a už toho mám plný kecky a teď si představte, že bych k tomu ještě měl schizofrenii, čili všechny tyhle ty specializace a teď, kde je vzít? To znamená, že obrovsky významnou větví té reformy musí být edukace, čili vzdělávání a teď, abych ukázal ještě, jak moc je to zamotané, tak ten výrok, že těch lékařů je málo, v zásadě neodpovídá skutečnosti, ono jich je relativně málo. Málo jich je, kdybychom si uvědomili, že část by musela přejít z dosavadních zařízení právě do komunit nebo do těch center, ale na to nejsou ani motivováni k tomu, ani trénováni, ani vyškoleni, protože lékaři jsou buď v nemocnicích a léčebnách bývalých anebo v ambulancích a my máme, co se týče počtu psychiatrů na sto tisíc obyvatel na rok zhruba tak asi jako slabší průměr Evropské unie, čili to není zas tak zlé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký by měl být teda ten ideální počet? Lze to i vyčíslit, pane profesore?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No a teď jsme u toho, že prvním krokem té reformy by mělo být vybudování metodiky, jak ji připravit, druhým krokem by mělo být zmapování toho terénu ve smyslu poskytování služeb, ve smyslu personálního zajištění, ve smyslu finančního zajištění, regionálního pokrytí a já nevím, co všechno a teprve tyhle ty mapy by byly podkladem k nějakým politickým rozhodnutím o tom, kam je třeba napřít síly, kolik dalších psychiatrů musíme mít, zda je musíme brát z Východu, z Ukrajiny, ze Slovenska, z Běloruska, nebo zda nám stačí dorost našich lékařských fakult, který jak motivovat k tomu, aby šel na psychiatrii, když muži chtěli hlavně na ortopedii, chirurgii a ženy, já nevím, na internu a na oční, tak jak zvýšit tu motivaci. A tohle všechno musí být součástí té reformy a ta ještě ta architektura musí být poskládaná tak, aby s vědělo, co se musí udělat nejdřív a co se musí udělat potom. Nejdřív se musí udělat mapa a naplánovat ty kroky a teprve potom se mohou budovat nějaká centra a koukat, kde do nich sebrat lidi a to vzdělávání se netýká jenom lékařů a zvyšování počtu lékařů, ale týká se i těch dalších profesí, včetně sociálních pracovníků, psychologů, pracovních terapeutů, rehabilitačních pracovníků, myslím, v psychiatrii a tak dále a to je obrovskej edukační úkol.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To bude běh na dlouhou trať, pane profesore. Ostatně odhaduje se, že ta reforma, než teda se dokončí a realizuje, tak to potrvá 15, 20 let.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
To se odhaduje asi správně a i to je optimistické, protože já ty snahy o reformu pozoruju už 27 let. Vlastně od revoluce, včetně snah tehdejšího ministerstva, ale vždycky, než to to ministerstvo rozjelo, tak se ministr, jehož poločas přežití je, tuším, 16, ani ne měsíců, vyměnil, s ním se vyměnili všichni pod ním a jelo se zase znova, takže za těch 27 let jsem se stal skeptikem, i když bych to neměl říkat, protože teď se zdá, že šťastnou kombinací ministerské snahy, která je, zdá se opravdová a okna příležitosti, které, zdá se, se vskutku nabízí z Evropské unie, tak je našlápnuto na to, že by se skutečně mohlo popojet v těch úvahách dál směrem k realizaci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak na tu reformu může Česko dostat 3,5 miliardy korun z evropských peněz, ovšem, jak píše shodou okolností, dnešní Mladá fronta DNES, tak většinu sumy prý pohltí stavební firmy, které mají postavit nebo zrekonstruovat budovy pro komunitní centra.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, tak tomu až dosud bylo a obávám se, že to hrozí i do budoucna, ale to, že se o tom takhle mluvčí kriticky, to je možná docela dobrý předpoklad k tomu, aby se ti, kdo o tom mohou rozhodovat, snažili tomu nepříznivému vývoji zabránit, protože skutečně většinou to dopadá tak, že i do oblasti, kde největším deficitem je lidská práce a její hodnota, to znamená, je těch lidí málo a jsou podhodnoceni, vezměme si, jakej je rozdíl mezi psychiatrií a jinými lékařskými obory, že v jiných lékařských oborech, které jsou vystavěny hlavně na technologiích, jako jsou intervenční obory, chirurgické a tak dále, tak tam nejdražší jsou ty investice do těch špičkových technologií, tak v té psychiatrii nejdražší by měly být investice do té lidské práce. Takže i v těch oblastech, kde tím největším deficitem je deficit lidské práce a její hodnoty, tak nakonec ty injekce skončí v betonu a v natřených plotech, a to se obávám, že hrozí i nadále.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jedním z cílů reformy je zbavit psychiatrickou péči stigmatizace, přesunout ji z těch nemocničních zařízení do center, no a v boji proti stigmatizaci duševně nemocných, tak ten podpořil i princ William, který si telefonoval se známou zpěvačkou Lady Gaga a v tom videotelefonátu hovoří právě o problémech souvisejících s takzvanou posttraumatickou stresovou poruchou. O svých depresích také hovořil mladší bratr britského následníka trůnu Harry. Přestávají být naše psychické problémy, vyhledání odborné pomoci pomalu tabu?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
No, tak ten, ta snaha o odbourání toho negativního puncu a té štítivosti veřejnosti vůči duševním poruchám, tak ta snaha trvá už mnoho let, neřku-li desítek let, ale zatím se její úspěšnost dá počítat na prstech jedné ruky a týká se jenom některých diagnóz. Ta posttraumatická stresová porucha, to je ještě relativně neškodná oblast z hlediska toho stigmatu, protože to, že někdo něco strašného zažil, že zažil válečný konflikt, letecké či automobilové neštěstí, to ho nijak nedegraduje, naopak je svým způsobem hrdinou a že z toho má nějaké následky, musíme mu pomoct. Má to jednu výjimku, a to je znásilnění, kde ta oběť se většinou za to stydí a nejde s tím ven z pochopitelných důvodů, jakož ani ten pachatel, ale posttraumatická stresová porucha je relativně destigmatizovaná, zrovna tak, jako je už poměrně destigmatizovaná depresivní porucha a některé úzkostné poruchy, jako je ten strach z vycházení na ulici, ale pořád ještě to stigma se jedná těch psychotických poruch, jako je schizofrenie, jako je závažná bipolární porucha s takovými těmi ošklivými mániemi, kdy ten člověk v uvozovkách "nadělá" ostudu té rodině a potom všechna postižení mentální, vývojová, těžké poruchy chování a já nevím, dětská mozková obrna a takové ty nechlubitelné choroby, tak ty stále ještě jsou předmětem určitého stigmatu a tam se to moc nedaří, ale je pravda, že vystoupení těch slavných osobností, které se přiznají k nějakému svému kontaktu s psychiatrií, tak to mu nesmírně pomáhá a je to jedna z těch větví té destigmatizační kampaně, a u nás, a to musím znova tady, vždycky kdykoli o tom mluvím, veřejně pochválit, něco takového jako princ William s Lady Gaga učinil, známý manažer Microsoftu Jan Mühelfeit, který nám dal za prvé placed k tomu hovořit o tom, že měl kontakt s psychiatrií, dokonce velmi vážný spojený s hospitalizací a sám o tom mluví, měl krásnou působivou přednášku pro veřejnost s názvem "Z Oxfordu do blázince a zase zpátky", aby ukázal, že to nesouvisí ani s tím, jak jste schopní, charakterní, hodní či zlí, inteligentní nebo hloupí, ale že duševní postižení nebo nemoc či porucha může potkat každého bez rozdílu a je to tak asi jako s poruchou štítné žlázy, krátkozrakostí či chřipkou, prostě se nám to může stát.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká je mimochodem doléčenost pacientů? Víme to?

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Já si myslím, že to nevíme, protože se to velmi těžko vyhodnocuje, zejména se to těžko porovnává s minulostí, protože ty nároky a ta kritéria jsou jiná, ale takovým nepřímým indikátorem by mohla být schopnost vracet se zpátky do zaměstnání. Když si vezmete diagnozu, jako je schizofrenie a podívat se, kolik z těch pacientů skončilo v invalidním důchodu a v neschopnosti před 20 lety a kolik dnes, tak ty proporce se mění, ale myslím si, že ta schopnost vracet se do původního prostředí přece jenom stoupá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor Cyril Höschl a jeho názory. Já vám za ně děkuji, mějte se pěkně.

Cyril HÖSCHL, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
--------------------
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Zítra bude mým hostem David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Příjemný poslech přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.