Přepis: Jak to vidí Jarmila Štuková – 28. července

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A začíná prázdninové vydání pořadu Jak to vidí, cestovatelské vydání pořadu a mým dnešním hostem je Jarmila Štuková, dokumentaristka, fotografka, vítejte u nás ve studiu.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Dobré ráno.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A víte co, začneme si rovnou hned povídat. Začneme si hned povídat, jak to je cestovat vlastně do míst, která jsou přístupná, jak to říci, no, jen na vlastní nebezpečí nebo jen se zvláštním povolením. Co vás na tom tak strašně láká?

Čtěte také

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Víte, ono to přišlo postupně. To nebylo tak, že já už vlastně tuhle práci dělám nějakých 12, 13 let a v počátku to bylo tak, že jsem odjela do Indie, do Etiopie, do takových těch zemí, která nejsou tak nebezpečná a postupem času přišly i země, kde panuje třeba válka nebo nějaké velké sociální problémy.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná, že, podle toho, co jsem se o vás dočetla, takovým zlomem pro vás, pro vaše dobrodružné cestování nebo spíš možná cestování za temty, o tom si ještě budeme určitě povídat, byla návštěva země zpustošené zemětřesením, tedy konkrétně Haiti.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Je pravda, že Haiti, to bylo opravdu takové to explicitní neštěstí, že přijedete na místo, vidíte naprosto zdestruované město a vidíte lidi, kteří tedy nejenom, že někteří jsou v nemocnici, kde probíhaly vlastně amputace končetiny za končetinou a do toho prostě tu zemi to vlastně opravdu velmi negativně zasáhlo. A já, protože jsem studovala DAMU a byla jsem zapřísáhlá pacifistka, tak musím říct, že tam jsem vlastně i viděla, jak můžou třeba ozbrojené složky, i když tam byli vojáci UN, ty nemohli používat zbraně, tak jak dokázali i pomoct v takovém jako velmi složitém chaosu a tam jsem si řekla, že bych docela chtěla vidět i, jak to vypadá pak v zemích, kde třeba právě panuje válka. Jak to vypadá opravdu na místě, protože opravdu něco úplně jiného je, když sedíte doma, máte nějakou představu a něco jiného je, když jedete a vidíte to na vlastní oči.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže vlastně jste se rozhodla fotit tak trochu rub toho života? Nikoliv třeba turistické ráje, ale tu odvrácenou část?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
No, vlastně ano. Ale je pravda, že já nejezdím jenom do zemí, kde panuje válka. Mě opravdu prvotně zajímá příběh, zajímá mě téma, a to je pro mě mnohem zásadnější, než to, abych někam jela za adrenalinem, takže vlastně vždy nejsou to jenom ty, ty země, kde, kde tedy je ta válka. Jsou to země, kde mě zajímá nějaké téma.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
To znamená třeba země, které se potýkají s chudobou, které se potýkají s nízkou úrovní vzdělanosti a podobně?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Přesně tak. Třeba musím říct, že my dlouhodobě jsme sledovali vlastně válku s Islámským státem od počátku s kamarádkou Lenkou Markétou i s mým Andrejem a pak jsme odjely zase s Olinou, s taky s další kolegyní, kamarádkou jsme odjely do Kamerunu, kde jsme sledovaly zažehlování prsou malých holčiček, respektive jsme, jsme to téma, jsme to téma zpracovávaly. Byly jsme taky v celém týmu s holkama v Indii, kde jsme zase sledovaly ženy polité kyselinou. Takže spíš jsou to vždycky taková ta témata, která si říkáte, že třeba už se o nich i ví, ale máte pocit, že ještě nejsou zdaleka takovým způsobem zpracovaná, jak by si zasloužila.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když jste v takovýchto zemích, vnímáte jenom to téma, za kterým jste tam přijela, ty příběhy většinou žen, kterých se to týká a nebo třeba vnímáte i drsnou krásu tamější přírody a vůbec toho okolí?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
No, je pravda, vždycky záleží, ona každá ta země je jiná, každé to téma je jiné, ale snažím se na třeba, když je téma zasazené do pochopitelně nějakého prostředí, tak reflektovat i to prostředí. Vy samozřejmě v momentě, kdy chcete ukázat i nějakou, řekněme, příšerný fenomén, jako je už to zmíněné zažehlování prsou nebo ženy polité kyselinou a tak dále, tak samozřejmě ho musíte dát do kontextu, musíte, musíte ho zasadit do jistého místa, kde se odehrává, takže určitě se snažíme to dělat komplexně a snažíme se hlavně na ten problém koukat různými optikami a ono je to samozřejmě strašně těžké, protože tam přijedete jako Evropanka, jste zvyklá na nějaké, na nějaké kulturní prostředí, jste zvyklá na nějakou etiku a najednou přijedete do země, kde panuje úplně třeba opačné, opačné principy, tak to je, tak to je náročné, ale myslím si, že čím je člověk zkušenější, tak se to do jisté míry dá, aby když už tedy něco zpracováváte, tak aby to nebylo takový to čistě subjektivní pocit, ale snažíte se ukázat ty dvě strany mince.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se na vás právě jako na Evropanku dívají ti místní, které jste přijela dokumentovat, fotografovat, jejichž příběh chcete zveřejnit. Těžko asi můžete vyskočit zezarohu a cvaknout fotoaparátem a zase zmizet.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Přesně jste řekla hrozně důležitou věc, že to je to nejstrašnější, co můžete dělat, abyste někam přijela a jak já říkám, začít to drtit, aniž byste toho člověka poznala trošku, představila jste se mu a vysvětlila, proč tam jste. Pochopitelně musíme teďko rozlišovat aktuální žurnalistiku, kdy někam přijedete a na Hait opravdu, když jste v takovém chaosu, tak prostě se snažíte zachytit tu situaci a nemáte čas za každým jít a nemáte na to ani ten čas, ale právě proto já jsem se postupem času víc přilnula nebo víc jsem přilnula k dokumentu ať už ve fotografii, nebo tedy té kameře v tom pohyblivém obrazu, protože mě baví víc než, abych přivezla strašně moc témat aktuálních, tak spíš to jedno a opravdu tam přijít a třeba dva dny vůbec nic nevyfotíte, nejdřív se s těmi lidmi nějakým způsobem sžíváte, vysvětlujete jim, proč to děláte a je pravda, že oni se vám taky přestanou stylizovat, přestanou si vás všímat, byť jste Evropanka a samozřejmě není to úplně tak, že tam jste neviditelná, ale ti lidé, ti lidé si na vás v uvozovkách zvyknou a mnohem lépe se pracuje, mnohem lépe vlastně zachycujete to, co potřebujete. Protože není nic horšího, třeba musím říct pro mě, než taková ta stylizace, což se mi třeba stalo v Etiopii, že jsem přijela do kráteru, kde jsem fotila takové místní dělníci, kteří vlastníma rukama vyhrabávají sůl z takového velkého solného kráteru a teď si představte, že tam čekáte, najednou oni dělají takové ty alá selfie jako pózy, a to je něco strašného, to opravdu ten foťák víceméně nepoužijete a jenom si tam sednete a koukáte na ně a teprve až když si na vás třeba za dva, tři dny zvyknou, tak začnete fotit.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to pro vás při vaší práci a při tom cestování a vůbec při navazování kontaktů s těmi místními lidmi, je to pro vás výhoda, že jste žena, blondýnka, atraktivní žena, anebo byste někdy byla raději zarostlý, otrhaný a zanedbaný muž fotograf, abyste byla nenápadnější?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Já tedy musím říct, že když mám komparovat, jestli, přesně tu situaci, jestli je dobře nebo špatně, že jsem žena, tak většinou je to opravdu výhodou a ono ta otázka vlastně tím, že jezdím hodně do krajin, kde panuje islám, tak lidé mají představu, že se tam na vás každý kouká, že jste tam něco jako vetřelec a tak. Já musím říct, že mám opačné zkušenosti, spíš, že právě se na vás koukají a i když třeba chcete jet přímo do, na frontovou linii, tak vám s tím pomůžou, protože se o vás i trochu bojí a opravdu se mi nestalo, musím říct, že nějaké obtěžování nebo něco nepříjemného, tak se mi za poslední dobu vůbec nestalo a jednou jedinkrát, kdy jsem měla opravdu strach o sebe, tak si představte, že to bylo v Las Vegas, to mi nikdo nevěří.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, moment, tam nebyla frontová linie, zemětřesení, přírodní katastrofa v té době...

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
No, to je úplný paradox. Já jsem tedy jela do Las Vegas, musím říct, že ne, abych si tam užívala a utrácela peníze v místních kasinech, ale jela jsem tam po krizi a jela jsem tam dokumentovat situaci rodin, které zůstaly pod stany a které přišly o všechno, především tedy o střechu nad hlavou. A představte si, že jste na periférii Las Vegas a tam opravdu jsem nikoho nepotkala, to byly úplně prázdné domy, až jste měla takový divný pocit, jsem říkala: "To je jak ve filmu takový divný, tady fakt nikdo není," a oni tam nejsou ani chodníky, tak chodíte mezi těmi domy, teď to fotíte, představujete si, jak tam asi ten život probíhal před tím a najednou přijelo auto, vyskákali z něj 5 takových obrovských chlapů a musím říct, že jeden z nich mi šáhl tehdá na fotoaparát, a to bylo to, kdy jsem se teda zberchala a rozeběhla jsem se a utekla jsem jim, ale byla to opravdu hrozně nepříjemná situace.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže tyto ohromné gorily nedokázaly utíkat tak rychle jako vy.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Já myslím, že byli trochu překvapený, já jsem totiž opravdu chvíli byla paralyzovaná, protože jsem to vůbec nečekala a najednou si představte, že okolo vás je pět obrovskejch chlapů a teď si říkáte: "No, co mám dělat." A říkala jsem jim, co tam dělám, snažila jsem se, ale už jsem cejtila, jak se mi trochu třese hlas, protože zrovna nevypadali jako sympaťáci, kteří si se mnou chtějí popovídat a jeden z nich se právě přiblížil a šáhnul mi na ten fotoaparát, a to je asi pro nás pro fotografy nebo pro fotografky, jako když vám někdo trochu šáhne na dítě, takže to mě teda naštval, tak jsem je rozrazila a běžela jsem pryč.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Cestujeme po celém světě dnes s dokumentaristkou, fotografkou Jarmilou Štukovou. Hovořily jsme teď o té chvíli strachu v Las Vegas, ale my jsme se celou tu dobu, co si povídáme, vyhýbaly Evropě, ale já vím, že i v Evropě jste fotila příběhy žen, ale příběhy zvláštních žen a příběhy vlastně v zemi, která je pro nás trochu exotická a kterou mnozí lidé si říkají: "Albánie? Je to ještě Evropa?" Ale ona to je Evropa a žijí tam zvláštní ženy.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
To bylo velmi zajímavé téma, na to jsem tedy nepřišla já, abych si tak neosobovala autorství. Na to přišla právě Lenka Klicperová, která mě tehdy vzala, ony tam měly jet nejdřív s Olinou, s naší kamarádkou, která bohužel onemocněla, pardon za tu anabázi, ale já mám takovou potřebu to říct, ať opravdu to nevypadá, že to je jenom moje téma a pak tedy Lenka mě poprosila, jestli bych tam s ní jela a já jsem jela hrozně ráda, protože to byl velmi zajímavý fenomén, a sice virgin, neboli burneše, správně vlastně albánsky se jim říká burneše a jsou to ženy, které v jistém, v jistém období svého života, ještě když byly mladé nebo malé vlastně holčičky, tak musely se vzdát svého genderu a staly se jakýmisi muži, nebo, řekněme, burneše je vlastně takový střední rod, je to něco mezi ženou a mužem, jakýsi hermafrodit, který je ustanoven v tom momentu, kdy rodina nemá žádného mužského potomka a tato žena-muž tedy pak zastává všechny role toho muže, který v té rodině chybí a ten fenomén už je velmi starý a dneska už je jenom vlastně pár posledních žijících virgin a je pravda, že když za nimi přijedete, tak to jsou takoví chlápci, někteří jsou velmi nerudní, my jsme tam s Lenkou dostaly i, i teda musím říct, že co proto, že na nás co proto, že na nás i klidně křičeli, pak tedy nás nakonec přijali a povídali jsme si s nimi a bylo to velmi zajímavé, ale je fakt, že jako to bylo vlastně velmi náročné i pátrání, protože my jsme si o tom ledacos přečetly, ale zjistily jsme, že zase něco jinýho je to, co si přečtete a pak ta realita, takže to bylo velmi zajímavé opravdu zjistit, jak se žilo takovýmto ženám. A představte si, že, ženám, mužům tedy, a představte si, že ony vlastně tím, že přijaly tedy to, ten mužský gender, ty mužské povinnosti, tak se vzdaly nároku mít jakýkoli vztah, mít děti, mít rodinu, a to je velmi náročné a myslím si, že jedné, u jednoho případu jsme to velmi cítily ten, tu frustraci z toho.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tohle to rozhodnutí přejmout tu mužskou roli, ta žena přijímá už v dospělém věku a nebo je prostě vybrána mezi třeba dorůstajícími dětmi té rodiny nebo té komunity.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Přesně tak, mezi dorůstajícími dětmi.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže ona nemá šanci to odmítnout?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Nemá šanci to odmítnout. Ono to bylo, víte co, tím, že je to opravdu starý, starý vlastně fenomén, který především byl spojen s krevní mstou a s těmi, s těmi vlastně rituály, které dneska už mizí, už prostě ta Albánie nejsou, jsme v jednadvacátým století pochopitelně, došlo k velmi zásadnímu progresu, tak, tak my, když jsme se jich ptaly explicitně na nějaké přesně podobné otázky, jak jste mi dnes, jako jste mi teď položila, tak oni třeba nebyli schopni na to odpovědět, protože už byli velmi starý. My jsme tam vlastně měly dámy, dámy, no, spíš ..., já nevím, jak jim říct, tak asi ...

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Džentlmeny? To taky ne.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Džentlmeny, to je pravda, no, vlastně tak také oni nám, oni nám, oni na tom nebyli už schopni odpovědět, protože mnohé z nich nebo mnohé byli senilní, takže ono to bylo opravdu trochu náročné úplně přesně detekovat, jak to bylo. Taky jsme zjistily, že ne všichni virginy jsou stejné a taky jejich motivace, my jsme dokonce zjistily, že, nebo měly jsme tam jeden případ, kdy si to ta žena vybrala sama a bylo to takové vlastně pro nás i velmi těžko detekovatelné, jak to tedy celé bylo, takže musím říct, že i pro nás to byla tedy velká míra takové detektivní práce.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Člověk by řekl, že na těchto svých cestách se domlouváte samozřejmě pomocí angličtiny, ale to třeba platí, za chvilku se o tom budeme bavit o těch mírových misích, kde jste byla, ale jaké je to třeba v případě té Albánie? Tyhle ty virginy asi těžko hovoří anglicky.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Ono je to víceméně na všech místech, že vy potřebujete takzvaného fixera, to je člověk, který nejenom, že umí anglicky a překládá vám z místních jazyků, protože většina těch témat, které my zpracováváme, jsou v rurálních oblastech, jsou takové už zapomenuté nebo, řekněme, velmi senzitivní, takže často i kdybychom uměly třeba arabsky, tak by to zdaleka nestačilo, protože prostě těch místních jazyků je přehršle a hlavně vy taky tím, že zpracováváte takhle náročná témata, tak potřebujete někoho, kdo vás provede těmi tématy, hlavně kdo vás provede těmi rurálními oblastmi, kdo vás seznámí těmi obyvateli, aby ti lidé se vám otevřeli. Dovedete si představit, že přijedete třeba do Iráku, což se nám, co se nám také stalo, když jsme chtěli reflektovat ženskou obřízku, a to je něco tak opravdu tabuizovaného. To se prostě, o tom se nemluví, to není jako u nás, že si jdete sednout s kamarádkou a otevíráte i třeba, řekněme, intimní témata. Tam to zkrátka není. Takže vy tam přijedete a potřebujete dámu, která vám bude překládat, ani to nemůže být muž, protože žena někde, třeba Kurdka na kurdských oblastech Iráku, na severu, by prostě muži nikdy v životě se neotevřela. Takže to musí být žena, musí to být žena, která je z té oblasti, aby tedy měla jistou důvěru a ta vás vlastně pak provádí a ta vám i ukazuje nebo ta vás i seznamuje s lidmi, kteří jsou ochotní, takže ten člověk jej velmi důležitý, takže jak v Albánii, tam jsme dlouho dopředu si sjednávali takového fixera a my se teď chystáme třeba do Sierra Leone a už teďko, je to sice dva měsíce vlastně dopředu, už teďko hledáme správného fixera, a také to musí být člověk, který je prověřený, který vás třeba v Afghánistánu neprodá. I v tom Sierra Leone to není sranda. Musí to být někdo, kdo je lucidní, kdo je schopný opravdu pak na té, na tom místě fungovat, takže jako najít opravdu dobrého fixera je často kumšt.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, zdá se, že se vám to daří, protože vaše dokumenty, vaše fotografie jsou i oceňovány různými novinářskými cenami. Já už jsem zmínila, že jste také hodně fotila na mírových misích. Pojďme se teď podívat třeba právě na ty, na ty mírové mise. Jaké to je, když se ocitnete najednou mezi vojáky a vlastně to už vůbec není, no, turistika ne, poznávání také ne, spíše prožívání, vcítění se do té role?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Já musím říct, že já už jsem byla na několika misích, jak už jste říkala, byly jsme třeba s Lenkou v roce 2012 v Afghánistánu. A teď jsem tam byla před dvěma měsíci a je to opravdu úplně něco jiného, některé projekty, který ta byly jako například v afghánském Lógaru, kde fungovalo takzvané PRT, což byl provinční rekonstrukční tým, který hlavně pomáhal místním, měl za úkol třeba pomáhat v místní nemocnici nebo postavil školu pro místní hochy, tak, tak to dneska není tahle mise, vlastně i ten Shank, základna Shank, to je jméno té základny v afghánském Lógaru, už je úplně zrušený, takže já, když jsem tam přijela teď před těmi měsíci, tak jsme byly v Bagramu, kde je to vlastně úplně zase něco úplně jiného, než když bych měla komparovat, než tím třeba Lógarem. Tam vlastně naši vojáci dělají, mají různé úkoly, mimo jiné i vyjíždí na patroly a, a slibují, jakým způsobem vlastně místní, místní fungují a snaží se, snaží se udržovat pořádek. Nutno přiznat, taky se velmi zhoršila situace opravdu. My, když jsme tam byli v roce 2012, tak jsme lítali Blackhawkem nad Hindukúšem, chodili jsme i pěší patroly s těmi vojáky. Je pravda, že vedle vás je pořád někdo po zuby ozbrojený. Vy tam musíte mít na sobě balistiku, což normálně, když tam jste, my jsme byli v Afghánistánu mnohokrát i mimo tedy vojenské základny a balistiku jsme s sebou třeba nebrali, protože to nebudí, nebudí důvěru u místních obyvatel. Tak je to samozřejmě něco jiného, protože jde s vámi tedy ten po zuby ozbrojený voják, ale dostávali jsme se na mnohá místa a tentokrát mě bohužel nevzali ani na tu patrolu s sebou do auta, protože velmi často dochází k tomu, že Afghánci kladou, ať už je to Taliban, nebo další skupiny, on to zdaleka není jenom Taliban, který tam operuje, tak na zem kladou různé IDéčka, což je improvizované výbušné zařízení, které pak vám může hodně ublížit, a to si ta armáda nechce vzít pochopitelně na zodpovědnost. Aby vám se něco stalo.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes cestujeme s Jarmilou Štukovou, fotografkou, dokumentaristikou, dokumentaristkou, mimo jiné také po stopách našich mírových misí. Vy jste teď hovořila o tom rozdílu, když jste byla v Afghánistánu v roce 2012 a před zhruba 2 měsíci. Určitě jste poznala tak trochu i tu zemi. Fotila jste život v zázemí, ale fotila jste i ty naše vojáky. Řekněte mi, co tam ty naše kluky, jak se říká, co je tam táhne? Je to touha po dobrodružství, po penězích a nebo je to opravdu touha být někomu někde prospěšný a přispět k tomu, že třeba určitý konflikt dobře dopadne?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Za tuhle otázku moc děkuju, protože já se s ní setkávám velmi často. V české společnosti funguje taková mantra, že vojáci jezdí na mise jenom kvůli penězům a já vám můžu říct naprosto s čistým svědomím, protože těch vojáků znám hodně, mnoho z nich je dneska už mými přáteli, tak samozřejmě záleží, kolik tomu vojákovi je, jaká je to nebo kolikátá je to jeho mise, ale drtivá většina těch kluků tam jede především pro zkušenosti. Protože si vemte, že jste tady v nějakém útvaru, máte nějaké úkoly, ale vlastně pořád jste v České republice a ať už jste veterinář, psovod nebo bojovník, tak je to něco úplně jiného fungovat tady a je to něco úplně jiného fungovat v zemi, jako je Irák, Afghánistán nebo třeba africké Mali. Takže většina těch kluků, a dokonce když se dělala i taková zásadní studie, tak opravdu drtivá většina to taky uváděla jako velmi zásadní. A až čtvrtý aspekt, proč tam vojáci jezdí, byly už zmíněné finance. Pochopitelně já, aby to zas nevypadalo, že, že všichni to tak mají, tak musím říct, že také jsem se setkala i s vojáky, kteří vám řeknou: "Já jsem tady primárně kvůli penězům protože už je to moje tolikátá mise, že už třeba tolik zkušeností nepotřebuju. Ale opravdu jako většina je tu kvůli zkušenostem a pak je to ta, ta potřeba být užitečný, tak s tou jsem se taky potkala. Je třeba pravda, že když jsem, jak už jsem, jak už jsem mluvila třeba o tom afghánském Lógaru a byli jsme tam v takové předsazené základně /nesrozumitelné/ a kousíček jsme šli právě na pěší patrolu do místní nemocnice a tam jsme se bavili s matkami z různých, velmi exponovaných míst, jako je Zábul, Uruzgan a tak, které utíkaly vlastně před Talibanem a ti vojáci, což mě velmi překvapilo, si s nimi dokázali, ony byly tedy zahalené pochopitelně, byly v burkách, když si povídaly s těmi vojáky a špitaly a některé, některé se hodně styděly, ale povídaly si s nimi a oni říkali, že třeba ta pomoc té nemocnici má pro ně velký význam, protože jako někde bojovat a tak dále, že to třeba není úplně pro ně, ale říkám, každý voják je pochopitelně jiný a. Asi jinak by mluvil speciál ze šest set první jednotky a asi jinak bude mluvit přesně ten psovod, který tam jel třeba do Afghánistánu vyhledávat s tím psem výbušniny, takže je to těžké.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste poznala ty naše mise v Afghánistánu, v Iráku, v Mali, samozřejmě ty dojmy z té mírové mise, samozřejmě i ty vaše fotografie se liší podle toho, ve které zemi jste a vlastně jaký úkol ta mírová jednotka plní?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
My právě připravujeme takovou knih, která má reflektovat veškeré ty útvary, které máme a nejen na těch, nebo nejen tady v České republice, ale právě na těch mírových misích. A je pravda, třeba v Iráku tam jsou naši vojáci především pro to, aby školili místní Iráčany v tom, jak se starat o L-159, to jsou ty stíhačky, které my jsme jim tam prodali, takže tam jsme strávili nebo tam jsem strávila nejvíc času v Hangáru, ale večer jsme s klukama i vytáhli kytaru, zpívali jsme si tam, ono je to taky pro ně docela fajn, když si představte, že jste 4 měsíce někde nebo půl roku zavařená prostě na docela malém prostoru na místě, kde nejsou žádné stromy, teď jste tam furt jenom v jednom kolektivu, není tam moc žen, tak pro ty muže, když tam přijede žena a povídá si s nima ještě, ono samozřejmě se mi několikrát stalo, že tam přijedu a všichni očekávají, že budu mít vysoké boty a budu asi nějaký drsňák a tak a pak mě tam vidí a jsem úplně normální ženská, která prostě si tam i namaluje řasy a teď velmi často se mi taky stávalo, že si mysleli, že to je nějaká, nějaká redaktorky ze Ženy a život, nic proti tomu časopisu, ale a bylo to pro mě hrozně náročný jim vysvětlit, že: "Chlapi, počkejte, já si, já jsem, já do té země jezdím a mám hodně zkušeností." Je pravda, že až teprve potom se třeba prolomily ledy a taky ta spolupráce byla úplně jiná třeba, když jsem, jenom taková rychlá vsuvka, když jsem přijela za chemiky, které jsem měla fotit, takové cvičení chemické,. Tak ty mě vzali přímo na, na takovou skládku, kde jsem se probořila hned do toho nepořádku smradlavého a já jsem říkala: "No, chlapi, tak jdem dál, no, to se nedá nic dělat," protože člověk je na to zvyklej opravdu docela často. Teď oni na mě koukali a říkali: "Aha, tak jo, tak jdem dál a vlastně mě chtěli takhle vyzkoušet.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak si vás pěkně prozkoušeli. Ještě na závěr. Míříte teď do Sierra Leone. Primárně za jakým tématem?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Primárně za dětskými vojáky a za rodinami, které přežily ebolu.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak já si myslím, že se tady ve vysílání Českého rozhlasu Dvojka třeba zase po vašem návratu ze Sierra Leone setkáme. Hostem dnešního pořadu Jak to vidí byla Jarmila Štuková, loučí se i Světlana Lavičková a přeji Jarmile hodně zdaru v Sierra Leone.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka, fotografka
--------------------
Děkuju moc.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.