Jiří Hlaváč: Sherlock živě? Neopakovatelně tvořivá atmosféra

„To se mi opravdu moc zamlouvá,“ říká Jiří Hlaváč. Sám na sobě kouzlo živého (a nejen rozhlasového) vysílání kdysi zažil. „Byl jsem navyklý na součinnost živé hudby a textu. Ale neměli jsme u toho ony ruchaře, což u inscenace být musí,“ vzpomíná.

Při živém vysílání podle něj vznikne neopakovatelná atmosféra, která se nedá jinak nasimulovat. „Každý před mikrofonem má svůj vnitřní temperament, fantazii. Přímo na místě tak vznikne neopakovatelná bezprostřední tvořivost.“

Z nouze unikát

Hlaváč tak byl velmi potěšený nápadem živě vysílané rozhlasové hry Sherlock Holmes ve státních službách, kterým Dvojka uzavřela Léto s Sherlockem. Naposledy se totiž rozhlasová hra vysílala živě v roce 1948.

Je to nejen atraktivní a lákavé, ale taky jedinečné. Každý posluchač pak může říct: Bylo jen jedinkrát a já byl u toho! Jiří Hlaváč

V úplném začátku vysílání rozhlasových her nebo četeb nešlo o výjimečnost, ale o z nouze ctnost. Pořídit jakýkoli záznam bylo velmi náročné, nebyl playback, každý hudebník nebo herec prostě hrál naživo. A hudebníci filharmonie za to „museli umět vzít“.

Jako kdysi...

Takové představení se podle Hlaváče natočilo 2−3x, rozhodně se nic nestříhalo, ani nebylo jak, a pak se vybrala ta nejlepší varianta. „Bylo to nesmírně důležité i pro součinnost celého týmu. Propojilo to míru vzájemné podpory a pospolitosti. Schopnosti se vzájemně poslouchat a reagovat podle toho, jak kolega svou repliku doopravdy řekl.“

Jak Sherlocka živě viděli zvukaři?|foto: Khalil Baalbaki

Stejné pocity má Hlaváč i dnes, „když se ve studiu rozsvítí červená“. Živé rozhlasové vysílání ho prý stimuluje k větší soustředěnosti, úplně jiné rovině tvořivosti, vynalézavosti. „To ve vás klasický záznam pořadu, když se nejede na živo, prostě nevyvolá,“ dodává.