Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 10. listopadu

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes vojenský historik Eduard Stehlík, dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobré ráno.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Připomeneme si Den válečných veteránů a akce, které se k němu vztahují. Vrátíme se také ke smutnému výročí. Před 75 lety popravili nacisté v Mauthausenu 262 českých vlastenců, pomocníků a příbuzných parašutistů akce Anthropoid. Klidný poslech přeje Vladimír Kroc. Proč Den válečných veteránů připadl právě na 11. listopad? Asi ne proto, že se to dobře pamatuje.

Čtěte také

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Jak jste správně řekl. Podle Cimrmanů by to bylo úplně dokonalé, protože 11. 11. v 11 hodin. Akorát tam k tomu jde rok 1918 a ne 1911. A myslím si, že jakmile se řekne listopad osmnáctého roku, tak už celá řada posluchačů si uvědomí, že je to datum konce první světové války. Je to přesně doba, kdy bylo podepsáno v Compiegne příměří, kterým vlastně skončilo to válčení čtyřleté, nesmírně krvavé, kde myslím si, že na začátku toho roku čtrnáct nebo na začátku toho konfliktu, kdy v létě čtrnáctého roku vypukla válka, kdy si lidé říkali, že ti vojáci říkali, do švestek jsme doma, tak jim nedošlo, že ty švestky budou až o čtyři roky později a že mezitím v Evropě se prožene válečný konflikt, který do té doby nikdo nepamatoval. A myslím si, že ta hrůza je třeba vidět. Ona pro nás to bylo zastíněno druhou světovou válkou, i když se třeba díváme na ty válečné ztráty, tak většinou se díváme skutečně na ten druhý světový válečný konflikt. Ale vždyť stačí se projít po českých městech a vesnicích, vždycky se někde kolem návsi nebo na budově úřadu nebo školy je pamětní deska se jmény padlých. A mnohdy k ní bývá přidána další destička se jmény těch, kteří přišli o život v letech druhé světové války. A troufám si říci, že v 99 procentech případů ta první deska z té první světové války bude mnohonásobně delší, protože ten válečný konflikt se skutečně dotýkal každé rodiny, každý měl nějakého padlého. A myslím si, že po té krásné době té secese a takového toho klidu, že přišlo najednou takovéhle bezuzdné vraždění. To myslím, že překvapilo každého.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Odkdy se Den válečných veteránů připomíná také v České republice?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Pro nás je to velice mladý svátek. Zatímco všude jinde v Evropě v těch, řekněme, západních zemích, ať už šlo o Francii, Velkou Británii, ale samozřejmě i Spojené státy a Kanadu, je to svátek spojený už s počátkem dvacátých let. Prakticky téměř budou slavit sto let tohoto svátku. Tak u nás je to teprve od roku 2001. To znamená, letos je to pošestnácté.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Liší se způsob oslav v jednotlivých zemích?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že liší. U nás možná i vzhledem k tomu, že to je svátek mladý, tak si na něj lidé teprve pomalu zvykají. Když bychom se podívali na Velkou Británii, tak prakticky si nedovedu představit v tuto chvíli, že byste zahlédli moderátora, který by neměl na klopě kvítek rudého vlčího máku, který se stal symbolem Dne válečných veteránů. Já třeba si vzpomínám velice dobře, před několika lety probíhala přesně kolem toho 11. listopadu premiéra jednoho z dílů Harryho Pottera a vlastně všichni hlavní představitelé včetně Joanne Rowlingové byli před kamerami s tím vlčím mákem na klopě. Takže tam je to, dá se říci, tradice, samozřejmost, zatímco u nás se to teprve učíme.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Proč je symbolem Dne válečných veteránů květ vlčího máku?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je to všechno propojené s nádhernou básní kanadského vojenského lékaře Johna McCrae, který v reakci na smrt svého přítele na západní frontě napsal báseň, která vlastně popisuje o flanderských vlčích mácích, které rostou na hrobech vojáků řada za řadou. A víceméně konstatuje v ní, že pokud by smrt těch vojáků měla zapadnout, lidé na ni zapomněli, a to, co chtěli a ty obětované životy, kdyby se o nich nehovořilo, tak se něco stalo špatně. Že tu pochodeň těch mrtvých musí ti živí nést dál. A je zajímavé, že tahle báseň, on pravděpodobně vůbec nepočítal s tím, že někdy bude publikovaná. On si ji zapsal do deníku a posléze na ni zřejmě zapomněl, objevili ji jeho kamarádi. On sám se konce války a popularity té básně nedožil. A báseň byla publikována, získala poměrně brzy velkou podporu a popularitu. A v reakci právě na ty červené vlčí máky, které opravdu můžete nalézt na té západní frontě na bojištích, ať už jsou to Ypry nebo Somma, prakticky všude, tak přišla myšlenka vytvořit papírový květ vlčího máku, který si lidé budou připínat na klopu a připomínat si památku těch padlých. Dokonce ve Velké Británii, kde se to rozeběhlo nejvíce, tak na výrobu těch vlčích máků nebo tu výrobu těch vlčích máků začali dělat práv veteráni, kde i část finančních prostředků z jejich prodeje šla vlastně na zlepšení péče o ty těžce raněné.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A k čemu se použijí prostředky ze sbírky získané prodejem právě červených máků?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je to stát od státu. Všude je k tomu různý přístup. Jenom chci připomenout jednu takovou maličkost. My máme tady, my jsme převzali ten britsko-kanadsko-americký vlčí mák. Zajímavé je, že třeba Francouzi mají modrou chrpu. Tím se malinko odlišují. Ty prostředky jsou využívané různými způsoby. Já třeba vím, v současné době v České republice probíhají dvě sbírky. Jedna je ve prospěch Vojenského fondu solidarity, to jsou vlastně finanční prostředky, které jdou na pomoc vojákům ať už raněným, nebo rodinám po vojácích, kteří přišli o život v konfliktech. A druhý je takový projekt, který se váže i k Českému rozhlasu, a to je projekt Paměti národa, kde ty finanční prostředky mají být vynaloženy na nahrávání vzpomínek vlastně válečných veteránů, teďka už i těch novodobých, aby ty vzpomínky nezapadly a bylo možné je, řekněme, to jejich svědectví předávat dál.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste, pane plukovníku, ředitel odboru pro válečné veterány na ministerstvu obrany. Co všechno máte na starosti?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To by bylo na celý pořad. Ale když bych to řekl velice slušně, velice stručně, ne slušně, stručně.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A slušně taky.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Slušně samozřejmě, budu se snažit. Tak kdyby to bylo ve vztahu k válečným... Takhle ten odbor má tři oddělení. Jedno oddělení je oddělení pro válečné veterány, které, řekněme, kopíruje název toho odboru, a jeho úkolem je jednak péče o válečné veterány, je tam, pracovalo se dříve i na projektech na jednom projektu společně s Evropskou unií, který pomáhal zaměstnanosti, který ten bohužel skončil a hledáme nějakou náhradu za něj. Ale i třeba v rámci toho oddělení řešíme ty spolupráce se spolky, mimo jiné i spolky válečných veteránů. Řeší se třeba povyšování, vyznamenávání válečných veteránů včetně těch druhoválečných, ty návrhy vlastně se u nás zpracovávají. Ale je tam důležitá i, řekl bych, nesmírně důležitá péče o válečné hroby ať už na území České republiky, nebo v zahraničí. Myslím si, že i veřejnost zaznamenala, že třeba v některých případech my obnovujeme pomníky a hroby našich legionářů třeba na území Ruské federace, Ukrajiny, kompletně jsme zrekonstruovali ke stému výročí mohylu našich padlých u Zborova letos v červenci. A kromě toho existuje ještě oddělení péče o vojenské důchodce, kteří nejsou válečnými veterány. A poslední oddělení je oddělení vydávání osvědčení třetí odboj, protože za námi vlastně jde i vydávání osvědčení za protikomunistický odboj, ale samozřejmě i za ten odboj protinacistický, vydávání osvědčení účastníkům Pražského povstání, příslušníkům bývalých praporů PTP a podobně. Tady pokud jde o ten třetí odboj, je potřeba říci, že i přes ten zákon o třetím odboji se můžou stát někteří lidé válečnými veterány, protože například agenti chodci nebo lidé, kteří spolupracovali v padesátých letech proti komunistickému režimu třeba se západními zpravodajskými službami, mohou ten statut válečného veterána dostat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kolik takových lidí u nás je, myslím vůbec válečných veteránů v současné době?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Pokud jde o druhoválečné veterány, což myslím, že ta skupina, kterou posluchači znají nejlépe a pamatují si je z nejrůznějších pietních aktů, tak bohužel podíváme-li se na to, že od druhé světové války od jejího konce už uplynulo víc než sedm desítek let, tak pochopitelně i ti nejmladší z nich už v současné době se přehoupli svým věkem přes devadesátku. Průměrný věk válečných veteránů u nás je 94 let. V loňském roce nám zemřel přesně v této době stojednaletý veterán, brigádní generál Imrich Gablech, pilot RAF, předtím vězněný v gulagu. A takže pomalu se ta kapitola druhoválečných veteránů uzavírá. Bohužel je mi to velice líto. Takže v době, kdy já jsem před třemi lety odbor přebíral, tak jich bylo 1247, v současné době v celé České republice jich je 530. A bohužel každý vlastně týden se může říct, že vždycky mám to smutné černě orámované smuteční oznámení a vzhledem k tomu, že s některými z nich jsem byl v úzkém kontaktu a stali jsme se osobními přáteli, tak je to věc, která člověka zabolí, vždycky. A pokud jde o ty novodobé válečné veterány, těch je v současné době 1367, pardon, 13 670. A je to číslo velice vysoké a zahrnuje válečné veterány jak ty, kteří vyjížděli do Perského zálivu, tak i ty, kteří třeba ještě před několika málo měsíci se nebo týdny se vrátili třeba z operací v Mali nebo na území Afghánistánu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Připomínáme si 11. listopad, tedy Den válečných hrdinů nebo veteránů. Už dnes patří nedaleké náměstí Míru v Praze hrdinům novodobých válečných konfliktů. Jak se na této akci podílí ministerstvo obrany?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ministerstvo obrany vlastně tuto akci podporuje už třetím rokem, protože s tímto nápadem přišla starostka Prahy 2 Jana Černochová před třemi lety. Ze začátku to bylo chápané jako akce, která, řekněme, prodlouží ten den, kdy jsme si připomínali vlastně na Vítkově pietním aktem Den válečných veteránů. A v současné době ale už je to akce, která, bych řekl, má, prakticky celý den probíhají nejrůznější akce, armáda tam nasazuje techniku, jsou tam k vidění vlastně obrněné transportéry, auta, podílí se na tom příslušníci aktivních záloh. Dnešního odpoledního vlastně hlavního programu od dvou hodin se bude účastnit i náčelník Generálního štábu Armády české republiky pan armádní generál Josef Bečvář, bude tam náměstek ministra obrany Daniel Koštoval a někteří další generálové. Je to akce, která si myslím, že v Praze v současné době nemá obdobu, protože takové úzké zapojení armády nikde jinde o něm nevím, a je výborné, že tady dochází k propojení jak vojáků aktivně sloužících, tak vojáků v aktivních zálohách, ale do toho programu vlastně nastupují školy ať už pěveckými vystoupeními, recitací básní a vždycky ty předchozí dva ročníky se tak nějak stalo, že jsem je moderoval a spadne na mě i ten letošní. Musím říct, že velice oceňuji velkou účast občanů nejenom Prahy 2, ale samozřejmě z celé Prahy a i ten zájem, který o armádu projevují.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jaké další akce se chystají ke Dni válečných veteránů?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Za malou chvíli v deset hodin tradičně v areálu ministerstva obrany na Valech je pietní akt, při kterém se kladou věnce k památníků důstojníků Generálního štábu absolventů Vysoké školy válečné, která sídlila za První republiky právě v budově současného ministerstva obrany a kde na tom památníků jsou uvedena jména 102 důstojníků Generálního štábu, kteří patřili tehdy k elitě armády. Byli to absolventi toho nejvyššího vojenského vzdělání, kteří v letech druhé světové války buď padli na frontách, anebo byli nacisty popraveni. Takže to je první pietní akt, kterým tradičně vždycky zahajujeme. Dnes v půl dvanácté je, další akt je u krematoria ve Strašnicích, kde se podařilo díky péči hlavního města Prahy a pana Mlčocha, což je ředitel pohřební služby hlavního města Prahy pietně upravit a dát dohromady místo, které myslím si, že celá řada lidí, kteří do krematoria chodili se rozloučit se svými blízkými, vlastně přehlédli. Napravo od vchodu do hlavní budovy byla taková zatravněná plocha s několika vrbami a u nich postava socha mladé ženy, ale byla tak zasunutá vzadu, že téměř už nikdo si nepřečetl pamětní desku, která tam je. A asi by ho překvapilo, že na tom místě je uložený popel více než dvou tisíc vlastenců, je to z mého pohledu jeden z největších válečných hrobů, masových hrobů u nás a jsou to lidé, kteří byli povražděni nacisty v letech heydrichiády, v letech pozdějších. A jejichž popel poté, co byli spáleni ve strašnickém krematoriu, měl být rozprášen na neznámé místo. Ale právě zásluhou pana Suchého, tehdejšího ředitele krematoria, se podařilo ten popel tajně ukrývat na jednom místě a po válce byl uložen právě do tohoto prostoru, měl tam nad tím vyrůst důstojný památník, ale po roce 48 se nic podobného nestalo. A je potřeba říci, že v tom hrobě leží i takový hrdinové národního odboje, jako je například Josef Balabán, Josef Mašín, armádní generál Josef Bílý, ale i třeba někteří občané Lidic, kteří byli popraveni v Kobylisích v červnu 1942, jde například o kompletní rodiny letců RAF, kteří pocházeli z Lidic, to znamená Josefa Horáka a Josefa Stříbrného. To znamená, je tam opravdu komu se poklonit. A já jsem velice rád, že dneska vlastně poprvé slavnostně to pohřebiště v té pietní podobě, řekněme, bude zpřístupněno nebo představeno veřejnosti s tím, že ponese název Čestné pohřebiště hrdinů druhého odboje.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste na ministerstvu obrany zřídili virtuální památník, webové stránky. Jak jsou koncipovány?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ten virtuální památník vznikl takovým zajímavým způsobem. Před v roce 2014 8. července armáda ztratila v Afghánistánu během jediného dne pět vojáků při útoku sebevražedného atentátníka. Čtyři zahynuli přímo nebo padli přímo na místě, jeden Jaroslav Lieskovan zemřel po převozu do Prahy. A lidé tehdy začali naprosto spontánně klást květiny k hrobu, k památníku před Generálním štábem, ale ten památníkem je určený vojákům druhé světové války, bojištěm druhé světové války. A my jsme si vlastně tehdy uvědomili, že tady nemáme památník, který by byl věnován novodobým misím. Po nějakých diskusích, kdy nakonec bylo upuštěno od doplňování do památníků deskami k novodobým misím, je takové mezi, mezistádium bych řekl, kdy se řeší ta otázka toho památníku, ale my jsme nechtěli čekat, takže jsem na stránce, webové stránce ministerstva obrany zřídili virtuální památník, který je tam pod adresou inmemoriam/army.cz. A je to památník, který obsahuje podrobné životopisy vojáků, kteří a vojákyň, kteří přišli o život ať už v zahraničních misích, anebo měli přiznán charakter válečného veterána a zúčastnili se několika misí a pak přišli o život tady v České republice při náročném výcviku, anebo i v důsledku těžkých nemocí, které bohužel se nevyhýbají ani mladým lidem. Takže u každého toho jména můžeme nalézt celou řadu fotografií ať už z života, nebo třeba i fotografií místa posledního odpočinku. A je tam detailně popsán průběh služby těch lidí, je tam stručný životopis, udělená vyznamenání. A v této podobě, protože to vznikalo nejenom na základě personálních spisů, ale i při setkávání s rodinami po těch padlých, vlastně jsou tyto věci prezentovány vůbec poprvé. Ten památník byl spuštěný v červnu letošního roku. A musím říct, že ty ohlasy na něj ať už přímo od rodinných příslušníků, nebo kamarádů těch padlých, ale i od širší veřejnosti jsou nesmírně kladné.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Stejnojmenná výstava In memoriam je teď aktuálně otevřena v Senátu. Je přístupná veřejnosti?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je přístupná veřejnosti až do 19. listopadu. Ale vzhledem k tomu, že je na chodbě místopředsedů Senátu, tak je potřeba dopředu si tu návštěvu domluvit, ale přístupná je. V Praze tahle výstava je vůbec poprvé. Už předtím byla nejdříve představena v prosinci loňského roku vlastně rodinám po padlých. A já musím říct, že když měl jsem trošku strach, jakým způsobem bude přijatá, ale když potom vidíte maminky těch kluků, jak jdou k tomu panelu, kde vlastně je ta jejich fotografie v životní velikosti a tu fotografii hladí, tak to se dojetí nemůže ubránit vůbec nikdo, kdo tam v tu chvíli byl. A od toho představení rodinám už výstava byla v komunitním centru pro válečné veterány, které existuje v Brně, a za ten rok existence si získalo obrovskou popularitu. Byla ale i na Univerzitě obrany v Brně, byla na vojenské střední odborné škole v Moravské Třebové. Teďka právě v době připomínání si Dne válečných veteránů se konečně dostala do Prahy.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak se armáda tedy stará o novodobé válečné veterány? Myslím z nových vojenských misí.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že v současné době armáda se začíná učit to, anebo si zvyká na situaci, že nám odešli nebo odcházejí druhováleční veteráni. A jsme opravdu v přelomovém období, protože jak už jsem říkal, těch druhoválečných máme něco málo přes 500, ale těch novodobých je skoro 14 tisíc. A zatímco ti druhováleční veteráni potřebovali především péči seniorskou a zdravotní, tak v současné době ti novodobí veteráni, tam máte všechny skupiny. Tam máte i novodobé veterány, kterým už je přes osmdesát. Často se někdo říká, kde jste se k tomu dostali, ale pokud vyjížděl do Perského zálivu před těmi 26 lety jako padesátník, tak opravdu už máme i takto staré novodobé válečné veterány. Takže máme lidi, kteří potřebují to, co umíme. Seniorskou péči, zdravotní péči. Máme ale lidi, kteří jsou ještě v produktivním věku a armádu opustili a tam je potřeba jim napomoci třeba se zdravotní péčí, anebo i s pomocí se sháněním zaměstnání, což je věc, kterou se opravdu učíme teprve. Ale potom jsou vojáci, kteří se chystají armádu opustit, a tam je zapotřebí pomoci jim s rekvalifikacemi. To myslím, že celá řada věcí zajímavých už se rozebíhá. A potom jsou pochopitelně váleční veteráni, kteří ještě zůstávají v činné službě, ale i jim se dá vyjít vstříc nejrůznějšími způsoby. A já musím říci, co mě těší velice, že v poslední době se kromě státu, jehož možnosti neříkám, že jsou omezené, ale někdy je trošku složité některé věci prosadit. Například vemte si, že váleční veteráni, vojáci a vojákyně vyjíždějí do armády, s armádou do zahraničních misí ne kvůli tomu, že je tam vysílá ministerstvo obrany, vysílá je tam parlament této země, oni tam reprezentují v zahraničí naší republiky bojují tam za její zájmy a plní její spojenecké závazky, a přitom kdybyste teďka někam přišli a řekli, že chcete přednostně umístit třeba válečného veterána do domova důchodců, tak se na vás budou dívat jako na někoho, že kdo ho chce, jako kdo chce znevýhodňovat ty, ty neveterány. Takže myslím si, že tam je potřeba ujít ještě poměrně velkou cestu. A ale jsem rád, že se do toho zapojují právě při vědomí toho, že ty možnosti jsou omezené. Celá řada soukromých firem, které začínají veteránům nabízet nejrůznější formy benefitů, různých slev na pobyty, na zboží, které nabízejí, což třeba v případě osobního automobilu může být zajímavé, anebo i proto, že auto si nekupujete každý den, i některé firmy třeba nabízející outdoorové vybavení a tak dále, které poskytly zajímavé slevy veteránům, já si všeho toho nesmírně vážím a myslím si, že i váleční veteráni rozhodně také.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Možná poněkud opomenuto zůstalo jedno neblahé výročí. Před 75 lety 24. října 1942 došlo v Mauthausenu k největší popravě českých vlastenců, pomocníků a příbuzných parašutistů akce Anthropoid. Celkem toho dne zemřelo 262 lidí. Proč bychom si to měli připomínat?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já sám přiznám, že správně jste řekl, že šlo o zapomenuté výročí, protože až na několik výjimek, kdy byla organizována bohoslužbě na Pražském hradě panem kardinálem Dukou nebo byl, byla zorganizována cesta do Mauthausenu, které se účastní jak lidé, kteří se toho tímto tématem zabývají, anebo pozůstalí po těch popravených, jsem nezaznamenal nějaký silnější ohlas veřejnosti. A myslím si, že to je opravdu špatně, protože těch 262 lidí, kteří byli toho dne v Mauthausenu popraveni, to byli skutečně hrdinové. Já myslím, že bychom měli začít opravdu říkat, že to nebyly oběti nacistické okupace, ale že to byli hrdinové. Byli to lidé, kteří nasadili životy své vlastní, životy svých nejbližších při pomoci dvěma parašutistům Janu Kubišovi a Jozefu Gabčíkovi. Bez jejich pomoci, bez jejich podpory ať už podpory té faktické, že jim poskytli ubytování, stravu, ale i té podpory morální, že je ujišťovali o tom, že úkol, který se chystají splnit, je úkol správný, by se jim to pravděpodobně vůbec nikdy nepodařilo. A zaplatili za to cenu nejvyšší nejenom oni, ale i vlastně nejbližší dvou nebo byly vyvražděny rodiny vlastně Jana Kubiše a Josefa Valčíka, kde byli opravdu popravováni i sourozenci, rodiče. A tam říkám, je potřeba si tuhle věc připomínat mimo jiné i z toho důvodu. My máme za sebou rok, ve kterém jsme vzpomínali 75. výročí celé řady věcí, ať už to bylo provedení atentátu na Reinharda Heydricha, bylo to vyvraždění Lidic, vyvraždění Ležáků. A domnívám se, že prakticky zapomenuta zůstala poprava z počátku září hlavních představitelů pravoslavné církve, který, kteří parašutisty ukryli v kostele Svatých Cyrila a Metoděje. A myslím si, že to toto datum 24. říjen 42 bychom si měli připomínat, protože je datum, které ukazuje nejenom tu velkou vraždu, ale hlavně to, že tady byli lidé, kteří byli ochotni pomoci s nasazením vlastního života. A uvědomme si ještě jednu věc. K tomu dnu se váže ještě jiné datum. Opět 75. výročí. V ten samý den, kdy proběhla tahle poprava, přistál na území protektorátu další výsadek, výsadek Antimony. A přestože Češi už naprosto jasně věděli, co je čeká, byla tady heydrichiáda s tím hrůzným vražděním, opět se našli lidé, kteří pomáhali. Já musím zdůraznit, že tam nad tím už zůstává prakticky rozum stát. Tahle se nechová národ, o kterém se říká, že je národem zbabělců a kolaborantů, takhle se chovají hrdinové.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To zřejmě nebyla náhoda, že ti lidé byli popraveni hromadně ve stejný den 24. října.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ne, jednoznačně. Byla to připravovaná akce dopředu. Ti lidé byli převezeni do Mauthausenu jenom o den dříve z Terezína, kde byli drženi prakticky někteří z nich od června, někteří od července dvaačtyřicátého roku, kdy mezitím proběhlo rozhodnutí o tom, kteří příbuzní těch dvou parašutistů Jana Kubiše a Josefa Valčíka budou popraveni. Gabčíkovi příbuzné ochránilo to, že byli občany Slovenské republiky. A byli převezeni na to místo. Ta poprava neprobíhala způsobem nějakým v plynové komoře, ale ti lidé byli postupně stříleni. A přibližně vždycky v rozmezí dvou minut v takovém zařízení, které se tvářilo jako na měření výšky. Oni mysleli, že jdou na nějaké vyšetření. Postavili se vlastně k tomu, řekněme, měřidlu a zezadu byli zastřeleni pistolí malé ráže, odtáhnuti do sousední místnosti. Nejdříve byli popravováni ženy, popravovány ženy. Jako první byla popravena paní doktorka Frantová, která ošetřila Janu Kubišovi zraněné oko. A kolem poledne přišli na řadu muži. Mezi těmi popravenými byly i děti. A potřeba je říct, že třeba Jindřiška Nováková, což bylo děvče, které odvedlo z místa vlastně v Libni, kde Jan Kubiš odstranil, odstavil své zakrvácené kolo, té bylo čtrnáct roků. A i dalším, malý Mirek Piskáček bylo patnáct let. Takže vraždili tam muže, ženy, ale i malé děti.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kdy se naplnil smysl operace Anthropoid a kdy jsme dokázali vlastně to hrdinství nejenom parašutistů, ale všech, kteří je podporovali a o kterých jste teď mluvil, docenit?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že pokud jde o to naplnění, jak jste říkal, naplnění cíle operace je léto dvaačtyřicátého roku, respektive počínající podzim, kdy Velká Británie a po ní i Francie odvolávají své podpisy pod Mnichovskou dohodou. To je jednoznačný výsledek této operace. A pokud si to uvědomíme, tak je jasné, že není možné říkat, že atentát neměl žádný smysl. Měl klíčový smysl. Pokud jde o to ocenění. Přicházelo bezprostředně po druhé světové válce. Byly stavěné pomníky. Byly, byla umístěna pamětní deska v Resslově ulici. Počítalo se s vybudováním velkého památníku v Dolních Vilémovicích, kde se Jan Kubiš narodil. Ale samozřejmě příchod komunistické totality v roce 48 tyhlens ty věci zastavil, protože parašutisté přišli ze Západu a bylo potřeba jejich, nedalo se to úplně zamlčet, protože atentát proběhl, to si všichni pamatovali, ale dalo se to aspoň relativizovat, říkat, že to nemělo smysl, že to přineslo jenom zbytečné oběti. Myslím si, že zásadní proměna v náhledu přichází přibližně od roku 2002, kdy tehdy jsme s kolegy ve Vojenském historickém ústavu uspořádali velkou výstavu Atentát operace Anthropoid, která měla obrovský ohlas ve veřejnosti. Vydala se publikace. A i práce dalších lidí, musím zmínit Jaroslava Čvančaru, Vojtěcha Šustka, Vlastislava Janíka, kteří se tomu tématu věnují léta a odvádí tam obrovský kus práce. Pomohla tomu, že teďka už o operaci Anthropoid mimo jiné i díky filmům a samozřejmě můžeme o jejich historické kvalitě polemizovat, ale o tom ví prakticky každý.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl historik a spisovatel Eduard Stehlík. Děkuju vám, na shledanou.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Děkuju mnohokrát, na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pondělí bude hostem pořadu Jak to vidí předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.