Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 24. ledna

ita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den přeje Zita Senková. V pořadu Jak to vidí vítám vojenského historika Eduarda Stehlíka. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hovořit budeme o rituálech, vzpomínání na velké okamžiky našich dějin, o mýtech v historii i o jednom pomníku sovětského vojevůdce. Inspirativní poslech. Loni jsme si mimo jiné připomínali 75. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vyvraždění Lidic i Ležáků i poprav v Mauthausenu. Letošní rok bude neméně bohatý na významná výročí. Za pár týdnů si připomeneme například 70 let od vítězného února, 80 let od podepsání Mnichovské dohody. Jak, pane plukovníku, naši zemi proměnily tyto milníky?

Čtěte také

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já myslím, že zásadním způsobem a myslím si, že každý z posluchačů zná takové to sousloví, ty osudové osmičky, jak se tomu říká. A já si třeba velice dobře pamatuju ještě na rok, na počátek roku 88, jak jsem studoval na filosofické fakultě, a kdy se tak nějak čekalo po, řekněme, rozjetí perestrojky v Sovětském svazu, nástupu Gorbačova, že se něco musí každou chvíli změnit i u nás. A všichni jako říkali: Teďka je ten, ten rok 1988, ty osmičky vždycky zafungovaly, tak se to musí povést. No, spadlo to tam o rok později. Ale pamatuji si na to. Ale to, co jste říkala, rok 18., rok 48., 38., 68., to jsou, to jsou všechno a ten 89., i když tam je to o ten jeden rok, jsou skutečně události, které můžeme označit jako milníky v našich moderních dějinách. A víte, zajímavé je, že v řadě případů v řadě těch roků, anebo i těch dat člověk ty nebo řekněme současníci těch osudových událostí mnohdy si třeba ani neuvědomovali, o jak významnou věc se jedná nebo zrovna v ten den, ať už to byl 28. říjen, ať už byl, bylo 30. září 38. roku. Samozřejmě v tom 21. srpen 68, tam to dopadlo okamžitě. Ale v řadě těch případů lidé si neuvědomili, že se otevírá nová etapa nebo že něco končí a něco nového začíná. Stejně tak 25. únor, takzvaný vítězný únor, potom nástup komunistů k moci. Spoustě lidí nedocházelo, co se tady začíná dít a kam se ta společnost a země posouvá. Takže proměnily naše dějiny a myslím si, že nás učí i k tomu, abychom při pohledu na naši současnost si uvědomili, že věci, které zdánlivě mohou vypadat jako nepodstatné, můžeme s odstupem několika desítek let označit za osudové a přelomové.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jako historik se zaměřujete na novodobé československé vojenské dějiny. Čím byly ty osmičky a devítky v těch našich novodobých dějinách? Jak je chápat?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, když bychom to vzali postupně, tak ten rok 18., určitě vznik státu i z pohledu, řekněme, vojenského historika je zajímavý, protože jde zároveň o rok, kdy končí první světová válka a vlastně jeden z největších válečných konfliktů v dějinách lidstva, který pro nás končí, řekněme, optimisticky vznikem nové československé státnosti, o kterou se naprosto zásadním způsobem zasloužili vojáci. Protože nebýt, nebýt československých legií, a říkal to i Masaryk, říkal to Beneš i Štefánik, nebýt těch mužů, kteří prolévali vlastní krev na, na bojištích první světové války za věc spojenců nebo za věc dohody, tak by asi samostatné Československo nikdy nevzniklo. Ono ne nadarmo říkal pozdější jeden z významných legionářských velitelů Otakar Husák, že židle u stolu mírové konference se získává na základě velikosti skvrny krve prolité za společnou věc. Tak myslím si, že to bylo velice pravdivé. Takže jednoznačně to je to výročí důležité, nastartování státnosti a je spojené s armádou. Stejně tak o 20 let později, ten rok 38., paradoxně my jsme teďka na začátku roku, kdy se chystáme na velké oslavy 100. výročí vzniku republiky a oni na začátku 38. roku se také chystali na oslavy obrovského výročí dvacetiletí československé samostatnosti. Vydávala se celá řada publikací, připravovaly se výstavy. Armáda vydala publikaci, která vyšla po Mnichovu, což je paradoxní. 20 let armády v osvobozeném státě, který už tehdy vlastně víceméně osvobozený nebyl. Je také zajímavé, když potom procházíte tu knihu a autory jednotlivých jejích kapitol, zjistíte, že více než polovina z nich byla nacisty popravena. Takže to je taková, a je to zase spojené s armádou. Je to spojené s armádou, která je donucena kapitulovat, která je donucena k tomu nebránit tu zemi. 48. rok, zdánlivě armáda se do věci nevměšuje na základě rozkazu ministra obrany a náčelníka hlavního štábu a jak se pak ukazuje, tak sice stojí stranou toho vývoje, ale některé její složky, obranné zpravodajství vedené Reicinem vlastně v té době už provádí intenzivní činnost na likvidaci demokracie u nás, armáda je potom odstavená, je jedním z prvních, řekněme, cílů úderu nového totalitního režimu, její důstojnický sbor, lidé, kteří prošli druhou světovou válkou, ať už na domácí frontě nebo v zahraničí a prokázali své vlastenectví a demokratické smýšlení, ti musí být likvidováni ať už fyzicky nebo pozavíráni. 68. rok, je to opět armáda. Armáda nepřátelského státu nebo tehdy spojeneckého, ale jak se ukazuje státu, který je ochoten nás okupovat spolu s dalšími zeměmi. Opět jsou tady vojáci, kteří dospěli od těch, řekněme, kolébek, mladí důstojníci, kteří se staví tomu nastupujícímu agresorovi ne se zbraní v ruce, ale třeba aspoň formou pohrdání a neochoty vyhovět mu v bránění třeba v přistání letadel a tak dále. Takže, a zase ta armáda je vyhazována, ti lidé opět jsou likvidováni v letech normalizace. Takže pořád se nám ta armáda objevuje při každé té osudové osmičce v různých rolích.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Které osobnosti v souvislosti s výročími, které si letos připomínáme, se podle vás nejvíce zapsaly do dějin a možná i z armády?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Pochopitelně já už jsem zmínil tři jména. Když bychom mluvili o roce 18, tak je to bezesporu ten triumvirát velkých vůdců zahraničního odboje Masaryk, Beneš a Štefánik. Ale nesmíme zapomínat ani na vynikající muže, kteří provedli obrovský kus práce na tom poli politickém tady doma, ať už jde o Kramáře, Rašína a řadu dalších. V zahraničních armádách nebo v našich zahraničních legiích určitě takové osobnosti jako byli Syrový, Čeček, říkám, Číla, Luža a mnozí další, kteří, řekněme, vstoupili do dějin a jsou známí, ale jsou to potom stovky mužů, kteří, jejichž jména nám nic neříkají. Kdybychom potom šli k roku 38., asi takovým symbolem se stal bezesporu armádní generál Ludvík Krejčí, sám ruský legionář, muž, který stál v té době v čele mobilizované armády a který, bych řekl, po zásluze byl v loňském roce vyznamenán nejvyšším státním vyznamenáním Řádem Bílého lva posmrtně, který se stal symbolem toho vzdorování kapitulaci, i když nakonec k ní byl donucen. 48. rok, určitě dva muži, kteří tu armádu udrželi mimo společenské dění a je otázkou, jestli to bylo dobře, nebo ne. A to je Ludvík Svoboda a Bohumil Boček. A jejich cesty se potom úplně rozdělily. Ludvík Svoboda se stal prezidentem republiky, jak všichni vědí, Bohumil Boček skončil, zemřel ve valdické věznici o 4 roky později jako vězeň komunistického režimu. Rok 68., opět Ludvík Svoboda. Tehdy už v roli prezidenta a je samozřejmě otázkou, každý bude hodnotit jeho působení tehdy jinak, v některých věcech obstál, v některých věcech méně, ale víte, nám se vždycky strašně jednoduše hodnotí ty dějiny. Jak se říká, po bitvě je každý generál, abychom použili to vojenské přísloví. A často, znovu se vracím k tomu, co jsem říkal na začátku, ti současníci těch historických událostí si mnohdy ani neuvědomují, kam se to celé posouvá a co to bude znamenat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se díváte na rituály toho vzpomínání na důležité okamžiky našeho státu? Co nám vlastně přinášejí? Co bychom od nich měli očekávat?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že vy jste řekla správně nebo jste použila slovo rituály. Já myslím, že to je, to nejsou jenom ty pietní vzpomínky, ale jsou to, každá, každá země má svůj systém rituálů nebo i vojenských rituálů vzpomínání od nejrůznějšího kladení věnců, připomínání si významných osobností, případně jejich nějaké posmrtné oceňování nebo ještě pokud jsou žijící, tak oceňování žijících, točení filmů. V poslední době takovou novinkou, která tady je, řekněme, posledních 20 let, nejrůznější rekonstrukce historických událostí za účasti klubů vojenské historie z nejrůznějších koutů Evropy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vidíme, promiňte, že vám do toho vstupuji, jak aktivní jsou třeba na tomto poli, co se týče filmové reflexe, Britové?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Britové vždycky, řekněme, hráli v mnoha ohledech prim a já musím říct, že jedna z věcí, která mě nesmírně zaujala a to bylo v souvislosti s připomínáním si první světové války, myslím, že to bylo už v roce 2014, pardon, ne, 2016, při výročí bitvy na Sommě, která byla nesmírně krvavá. Během jediného dne tam ztratili spojenci 55 tisíc mužů, což je obludné číslo. Za jeden jediný den vlastně jako kdyby někdo vybil dvakrát Armádu České republiky současnou. A oni oblékli do uniforem stovky mladých lidí, mladých mužů, kteří se pohybovali v centru Londýna různě po nádražích a podobně a vlastně symbolizovali ty lidi, kteří vlastně zmizeli a kteří v té společnosti chybí. I tohle to je způsob toho připomenutí si, kdy najednou lidé si uvědomí, že, a to je, myslím, důležité, vždycky jak se, já nemám rád čísla, já mám radši, když se těm lidem dávají jména, protože číslo je jenom číslo. Já v téhle souvislosti vždycky vzpomínám na velikého Stalina. Ne že bych ho chtěl, ne že bych ho miloval, ale jeden jeho citát, myslím, že je nesmírně pravdivý. "Smrt jednoho člověka je hrozná tragédie, smrt milionu je statistika." On to používal k omluvě svých zločinů, ale já myslím, že my si, pokud vracíme jména těm lidem, tak si uvědomujeme, jak obludná ta jakýkoli válečný konflikt nebo totalita byly, protože každý ten lidský život je nesmírně cenný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké mýty, možná zkratky nebo nepřesnosti se tak nějak udomácněly za těch 100 let? Kdybychom se podívali možná ta klíčová data.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Když bych to vzal, určitě možná ten 18. rok, často se říká, že vlastně a vznik státu, že Masaryk s Benešem nám založili legie. To není pravda. Ani jeden z nich u zrodu legií nestál, legie ať už v Rusku nebo ve Francii vznikaly jako hnutí zespodu mezi našimi krajany, kteří si najednou uvědomili, že je potřeba něco udělat a případně proti Rakousku vystoupit i se zbraní v ruce a vybojovat ten vlastní stát. To je, myslím, důležité. To znamená v době, kdy už legie za sebou měly první boje, první desítky padlých, tak teprve tehdy Masaryk opouštěl Rakousko-Uhersko a formuloval nějakým způsobem svůj program. Takže to myslím, že je jeden z takových velkých omylů. Pokud jde o rok 38., často se říká, že jsme se nebránili. Ale my jsme se neměli bránit čemu, na nás nikdo nezaútočil. Já jsem pevně přesvědčený, že kdyby nacistické Německo na Československo zaútočilo, tak armáda mobilizovaná, připravená k boji by ten stát začala bránit. A Hitler si to tehdy vymyslel tak, že to vyřeší politicky a ty západní politiky zneužil pro své cíle. Takže to je další. Rok 68., 48., tam myslím si, že už samotné označení toho dne v minulosti jako vítězný únor a vítězství pracujícího lidu, tady nezvítězil pracující lid, tady zvítězila úzká skupina lidí, kteří potom takhle znásilňovali po následujících 40 let. A ne nadarmo, když se podíváte, tak obrovské množství obětí totalitního režimu komunistického tady u nás je právě mezi dělníky, rolníky a mezi obyčejnými lidmi. Takže i to je zkreslení. 68. rok, opět myslím, že už samotná internacionální pomoc označení, jak jsme mohli slyšet, dokonce bylo v loňském roce, jak nás tady zachránili před občanskou válkou z ruských médií, tak to jsou věci, které kde se mi kroutí, jak se říká lidově, palce u nohou. A ten rok 88., 89., vžilo se označení sametová revoluce. Je to pravda, tady nedošlo ke krvavému zúčtování s těmi, kteří tomu lidu tak ublížili a to bych zase v tuhle chvíli označil za věc, která nás šlechtí, protože to heslo "Nejsme jako oni" myslím si, že je správné. Na druhou stranu to vyrovnání s minulostí neproběhlo způsobem, který by měl být, a teďka nemyslím soudní procesy, ale myslím jednoznačné pojmenování toho, co se tady v letech 48 až 89 dělo. A nesmíme...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč se to...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
A nesmíme zapomenout ještě na jedno výročí, vidíte. 25. výročí vzniku České republiky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, to se paradoxně příliš neslaví, obnovení samostatného českého státu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, mě to samotného trošku překvapilo, na rozdíl od Slovenska. Já jsem teďka měl kontakty se svými slovenskými kolegy a přáteli, kde tomu byl dán velký prostor. Tak já si myslím, že možná tady, já doteďka si vzpomínám na Silvestr, na 1. ledna 93, kdy jsem stál u té televize a říkal jsem si: Tak teďka jsem už v jiném státě. A já jsem se do té doby cítil jako Čechoslovák. A myslím si, že pro řadu lidí, teďka jsem přesvědčený o tom, že ten rozchod byl dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Změnil jste za těch 25 let názor?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Změnil se, změnil se, ano, změnil jednoznačně, protože si myslím, že obě dvě ty země, pokud šly vlastní cestou, ony opsaly takový oblouk, nejdřív se od sebe odchýlily, šly od sebe hodně diametrálně pryč, ať už z hlediska vnitřní politiky nebo zapojení do mezinárodních struktur a pak se k sobě zase vrátily. A já aspoň za sebe, tak jak to cítím, já jsem nikdy neměl tak vynikající vztahy se slovenskými kolegy a partnery na slovenské straně, jako mám v současné době. Nikdo už neřeší, kdo na koho doplácí, kdo komu něco ubírá. Bavíme se naprosto rovnocenně, při řadě těch mezinárodních jednání jsme schopni si pomoct a často nám říkají kolegové, že, že nám závidí, že najednou máme ne jeden, ale dva hlasy při hlasování a podobně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Před 80 lety byla podepsána Mnichovská dohoda. Mnoho Čechů ji dodnes chápe jako největší zradu na našem státě. Jak to vnímáte vy, pane plukovníku? Jaké škody napáchala na naší společnosti?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že ti, kteří říkají, že to je jeden z klíčových a nejošklivějších okamžiků 20. století pro nás, tak pominuli válečné konflikty, které tady zanechaly statisíce mrtvých, tak Mnichov jednoznačně. A ono se hovoří o tom lámání páteře a národa. A víte, a tam je možná jedna z věcí, kterou já jsem zmínil, že ta, ten historický omyl, že jsme nebojovali nebo že jsme se nebránili, takhle, a zároveň se nám podsouvá, že jsme nebojovali. Ale ta země potom vzdorovala nacistické okupaci. My jsme měli tisíce a desetitisíce popravených a umučených. My jsme měli vojáky na všech frontách druhé světové války a přesto i v tom zahraničí nám říkají jako: No, vy jste ty, kteří se nebránili, vy jste ty, kteří nebojovali. Nás to ocejchovalo jako národ zbabělců, a přestože to není pravda a je fascinující, že my sami tuhle tu, řekněme, lež si podsouváme a prezentujeme ji dál. Takže to je věc, ale říkám, často o tom, že, že jde o událost, která je dodnes vnímána nesmírně citlivě, že to je o, že jde o událost, která, kterou bereme jako špatnou, o tom svědčí i to, že se o ní tolik diskutuje, a to i na těch, jak říkám vždycky, v restauracích.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mohli českoslovenští politici ten vývoj předvídat? Postoj Francie, Anglie?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já myslím, že měli v té době už celou řadu signálů, které naznačovaly, že by ten vývoj mohl jít tímhle tím negativním směrem. Tam musím říct, tak jak nesouhlasím s tím rozhodnutím prezidenta Beneše, i když říkám znovu, já jsem po bitvě tím generálem, nesouhlasím s tím, jak to řešení, které zvolil na podzim 38. roku. Ale na druhou stranu musím říct, že byl nesmírně předvídavý, a když ztroskotala odzbrojovací jednání na konferenci v Ženevě už v roce 32, tak už v roce 1932 ještě před nástupem Hitlera armádu upozornil, že s největší pravděpodobností svět směřuje k nějakému velkému válečnému konfliktu, a aby se na něj začala intenzivně připravovat. To znamená, on varoval dopředu ve velkém předstihu, ta armáda na to opravdu zareagovala. Druhá věc je, že celá řada politiků ne, ale tam myslím, že ty, se udělalo maximum pro přípravu té země, ale nedalo se stihnout všechno. Ono v těch 20. letech i za té první republiky ta armáda byla braná, jak se říká lidově, hodně u huby a krácená na zbrojních výdajích. A přestože se potom do ní nalily obrovské peníze, tak se nedalo všechno stihnout.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
"Nezastaví mě ani to nejhorší," tato citace je na obálce vaší nové publikace o Janu Kubišovi. Které události se nejvíce vlastně zapsaly do dějin, pane Stehlíku, když se podíváme, ohlédneme za touto kapitolou našich dějin?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, vy jste použila vlastně nebo já jsem použil do toho podtitulu tuhle tu větu. To je vlastně věta z posledního deníkového zápisu Jana Kubiše, který si zapsal vlastně před odletem z Velké Británie, kde píše: "Dnes je pro mě požadován zvláštní úkol, úkol velice nebezpečný, ale jdu s chutí do práce, nezastaví mě ani to nejhorší."

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co nezastavilo náš národ pohnutých dějin?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že nezastavilo, pak je otázka, co nás zastavilo. My jsme, nezastavily nás, myslím, že to, co nezastavovalo a co umožňovalo, že jsme procházeli dějinami a nejenom těmi nejnovějšími, ale těmi staršími, bylo vždycky uvědomění si, kde jsme a kdo jsme. Láska k naší zemi a ochota pro tu zemi něco udělat. A ať už v té první světové válce boj za její nezávislost, v té druhé světové válce, v meziválečném období její budování, v té druhé světové válce její obnova a potom bohužel tedy ztráta, řekněme, vnitřní samostatnosti a demokracie v tom následujícím období. A myslím si, že bychom se stále ještě měli. Já se nedívám na první republiku ani na ta předchozí období jako s nějakými růžovými brýlemi, ale myslím si, že bychom i v současnosti měli věnovat méně prostoru hašteření a podrážení si nohou a víc věnovat tomu budování té země, ve které žijeme, protože ta si to zaslouží.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na sklonku loňského roku se pomník maršála Ivana Koněva v pražských Dejvicích opět stal terčem vandalů. Někdo na něj červenou barvou napsal letopočty 1956, 61, 68 a 2017. Oficiální nápis na pomníku z roku 1980 připomíná Koněvovy zásluhy z druhé světové války, kdy velel vojskům rudé armády na východní frontě. Pro jedny je tento maršál hrdina, pro druhé symbolizuje komunistický totalitní režim. Jaký je váš pohled?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Víte, tady je potřeba říct jednu věc. Ten pomník byl v Praze odhalen v roce 1980 v době, řekněme, nejtužší normalizace, v době, kdy tato země byla okupována jednotkami Sovětského svazu, sovětské armády a kdy i ta pamětní deska, která je tam umístěna, obsahuje nesprávné informace. Já chápu obyvatele Prahy 6, že chtěli dokonce po roce 89 tu sochu, ten pomník odstranit. V současné době se hovoří vlastně o opravě toho pomníku a o jeho doplnění historickými událostmi ze života maršála Koněva, které mimochodem neobsahuje ta deska nebo ty pamětní desky nemají obsahovat ani o řádek více, než je třeba na ruské wikipedii o maršálu Koněvovi. To znamená, ano, podílel se na osvobozování Evropy, ale také stál v roce 56 u krvavého potlačení maďarského protikomunistického povstání. Na počátku 60. let zaštiťoval pozici šéfa Berlína výstavbu Berlínské zdi. V roce 68 tady prováděl, zaštítil svým jménem zpravodajský průzkum před okupací Československa. To znamená, tyhle informace se tam mají objevit a samozřejmě jsou to věci, které jsou historicky ověřitelné a žádný problém tam, tam není. Věcí, která mě mrzí z mého pohledu, je, že ruská místa spojují tuhle záležitost, která se týká Prahy 6 a její radnice, s věcmi, které podle mého názoru s tím nemají co dělat. A to je s tím, co děláme my jako ministerstvo obrany a to je obnova ruských válečných, ne, takhle, válečných hrobů našich legionářů v Rusku na území Ruské federace, kde najednou je směšována otázka toho pomníku, který není válečným hrobem, protože našich, podle našich zákonů válečným hrobem je buď hrob, kde ten voják je pochován, anebo pamětní deska, na které je voják, jsou data vojáka, který padl za války. Ale maršál Koněv zemřel v 70. letech, za války nepadl. To znamená, tohle je klasický pomník a není to válečný hrob.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vám to komplikuje práci?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ruská strana, my máme mezivládní komisi, která... pro válečné hroby, která mimochodem i ruští zástupci v ní konstatují, že péče o ruské válečné hroby na území České republiky je příkladná. Jenom za uplynulých 10 let, jen pro vaši představu, ať už ministerstvo obrany nebo města a obce na péči ruské válečné hroby daly částku téměř 100 milionů českých korun. To je obrovská částka. A ta péče je skutečně příkladná a odráží to, že jsme kultovní národ, který se dokáže o hroby osvoboditelů kvalitně postarat. Na ruské straně ta péče je komplikovaná. My jsme obnovili 16 válečných hrobů. Stává se nám často, že ty hroby jsou hanobené, polívané barvou, posledně je máme z předloňského loku... roku v Kultuku nově obnovený pomník, kde byla uložená hlava vojevůdci, který na něm byl udělaný. Máme počmárané nápisy v některých případech, v Samaře 6 let je nám blokováno ten pomník vztyčit, přestože už je tam uložený ve skladu. Potýkáme se na druhé straně s argumentací, kde dochází k jednoznačnému falšování dějin, kdy je tvrzeno, že naši legionáři nedělali nic jiného než popravovali bolševiky a podobně. Není to pravda a máme s tím obrovské problémy. A v současné době někteří členové nebo některá ruská oficiální místa tvrdí, že právě proto, že my se nevhodně chováme ke Koněvovu pomníku, tak oni nám budou dělat ještě větší problémy na území Ruské federace, pokud jde o obnovu hrobu našich legionářů, které byly všechny zlikvidované po, po říjnové revoluci. Takže já říkám, nerad směšuji věci. Myslím si, že je tady zneužívána situace, kdy nikdo nechce žádný pomník bourat, chce ho jenom doplnit vysvětlující tabulkou s věcí, která se nás bytostně dotýká. Já při 100. výročí vzniku státu předpokládám, že legionáři by měli mít své hroby důstojně označené bez ohledu na to, kde se to, kde jsou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vojenský historik Eduard Stehlík a jeho názory. Děkuji za ně, mějte se pěkně, na slyšenou.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Také, na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zita Senková přeje příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.