Jak to vidí (CESTOVATELSKÉ) ... JAPONSKO - 16.8.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. My dnes budeme v pořadu Jak to vidí opět cestovat, a to hodně daleko, s fotografkou Veronikou Souralovou, dobrý den.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Dobré ráno.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vydáme se do Japonska. Jak daleko to pro vás je?
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Už je to daleko, že už je to vlastně měsíc, co jsem se vrátila, tak to už je hodně daleko. Jinak zase cesta do Japonska trvá deset hodin, takže to mi připadá, letu, tak to není až tak daleko.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ten časový rozdíl je sedm hodin?
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Časový rozdíl je sedm hodin. Ten byl trošku výrazný spíš při návratu, že jsme pořád byli ospalí a v noci zase čilí, ale už je taky všechno v pořádku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste nazvala takový svůj souhrn z cesty do Japonska "Japonsko z rychlíku", tak ono to má vlastně dva významy.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Má to dva významy. Za prvý, že jsme tam nebyli zas až tak dlouho, jak bysme si přáli, že jsme cestovali po Japonsku jenom čtrnáct dní. A hlavně, že jsme cestovali rychlíky, japonskými rychlovlaky Shinkansenama. A to je úplně zážitek sám pro sebe. To jsme byli naprosto nadšeni. Prostě cestování rychlovlakem v Japonsku je nádhera. A už se mi asi nikdy nebude chtít nastoupit do českého vlaku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Možná Japonci jsou docela překvapeni, stejně jako je šokován Evropan, když se sveze Shinkansenem.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Akorát, že my jsme byli kladně šokováni a Japonec bude v naprostém šoku. K tomu se můžeme vrátit pak ještě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Určitě. My jsme začali z prostředka, protože vy jste cestou právě do Japonska se zastavili v Jižní Korei. Bylo to sice pár dnů, ale měli jste vlastně možnost vidět tuto zemi prostřednictvím člověka, který tam už, našince, žije nějaký čas. Takže jste se o Korei dozvěděli asi dost. Co pro vás byl nejhlubší zážitek?
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Pro mě osobně byl největší zážitek cesta do delimitarizované zóny mezi Severní a Jižní Koreou. Vlastně je to oblast, která byla uměle vytvořena po korejské válce. A Korejský poloostrov je předělen třicátou osmou rovnoběžkou, která rozděluje Severní a Jižní Koreu. A dva kilometry do Jižní Koree a dva kilometry do Severní Korei je také pásmo nikoho, aby ty státy, které jsou znepřátelené, tak aby měly takovej nárazníkový pás. A cítily se tak od sebe odděleny. Když tato zóna byla vytvořena, tak severní Korejci pořád se jim to nelíbilo a vymýšleli, jak by jako do té Jižní Korei pronikli. A vlastně nenápadně kutali pod touhle demilitarizovanou zónou tunely. Podařilo se jim vykopat čtyři tunely, které jsou v hloubce asi 150 metrů. Jsou vykopané v žulovém podloží, takže to nebyla žádná legrace. A těmito tunely chtěli vlastně poslat vojáky a napadnout Jižní Koreu. Ty tunely jsou celkem velké, že za jednu hodinu dokáže projít tím tunelem 30 tisíc vojáků. Jenomže jižní Korejci jim na to přišli a udělali teďka takovou věc, což je hroznej paradox, když v Severní Korei vlastně vládne totalitní režim, kde opravdu lidi nevědí vůbec nic, co se děje v zahraničí, mají tam vlastní televizi. V tý televizi jim prostě jenom pořád říkaj, jak oni jsou nejlepší a jak všichni ostatní je chtějí napadnout. A mají tam i hladomor, prostě nemají se tam evidentně dobře. A Jižní Korea z delimitarizované zóny v té části určité udělala z toho turistickou atrakci a vozí tam turisty. Vlastně ty tunely, které Severokorejci vykutali, určitě s nasazením životů a se ztrátou mnoha životů, tak vlastně dneska slouží Jižní Korei za atrakci. Takže vy se tam, vy dostanete helmy, tím tunelem sejdete, dokonce je tam i takový vláček, kterým se můžete projet. A jedete až ke dveřím, takovým ocelovým dveřím, kde je okýnko a vy se koukáte vlastně už do Severní Koree.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jaký je to pocit pro člověka, který zažil železnou oponu v Evropě, toto vlastně vnímat jako turistickou atrakci.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Je to, pro mě to vlastně celkem jako nepříjemný zážitek. A bylo strašně vidět, jak naše děti, které už nezažily žádnou nesvobodu, tak pro ně to bylo nepochopitelný a říkaly:"Mami, a proč jsi z toho taková smutná, nebo co se ti tady nelíbí?" Ale já jsem se úplně dokázala vcítit prostě do lidí, kteří žijí v Severní Korei a prostě nevědí vlastně ani, o co přichází. Nemůžou cestovat, nemají se dobře, prostě člověk se dokáže moc dobře vcítit a doufáme, že se to jednou prostě ztratí, tahle ta část. Ale musím říct, že jižní Korejci jsou na to připravený, protože je tam třeba i postavené nádraží, nádraží úplně nové, které vypadá jako letiště. Prostě září čistotou a jenom čeká, až se vlastně tam napojeji koleje do Severní Korei a začne cestovní ruch mezi těmito dvěma státy.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jaký byl pro vás Soul, hlavní město Jižní Korei?
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Soul je obrovské nepřehledné město. Soul má jedenáct milionů obyvatel, takže vlastně jako celá Česká republika. A vzhledem k tomu, že Soul byl v průběhu korejský války několikrát, čtyřikrát za sebou se tam přehnala válka, takže byl úplně zničený, takže je to totálně, jenom jsou to novostavby. A je velice problematické se tam orientovat. Jako my jsme třeba mysleli, pojedeme taxíkem, tak taxikář určitě bude vědět, kam nás má zavést. Ale prostě pro jednoho člověka to není v silách jako najít všechny ulice, krom toho ty ulice jsou ještě, jako možná ještě ulici najde, ale potom ty domy nejsou tam chronologicky řazený, jako u nás, že prostě na jedné straně jsou sudá čísla, na jedné lichá. Tady prostě ty čísla vůbec nejdou za sebou. Takže jediná možnost, jak bez problémů cestovat po Soulu, je znát souřadnice té budovy, kam vy jedete. Vlastně taxikáři dáte souřadnice a on si to dá do GPS a tam vás potom bez problémů zavede.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste se ze Soulu vydali do Kjóta, tedy už do Japonska. Jaký to byl první pocit z Japonců? Jenom předešlu, že vy jste tam byli v červenci, což je asi ne úplně optimální čas pro návštěvu této země, protože je tam hodně teplo a hodně vlhko.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
My jsme se toho trošku báli, protože cestu jsme naplánovali hlavně kvůli tomu, že vlastně jsme cestovali ještě s jednou rodinou dohromady. A bratr našeho kamaráda vlastně v Soulu byl, takže vždycky je lepší jet do nějaké země člověku, který už tam nějakou dobu žije, protože on vám hodně ten život přiblíží. Ono jenom život poznat to jenom turistickýma očima, že prostě si přečtete něco v průvodci a jedete podle těch míst, tak jo, jsou to takový silný pocitový zážitky, ale neproniknete nikdy do života jako té země, protože to chce delší čas, seznámit se s lidmi, kteří tam žijí. Takže my jsme měli příležitost aspoň zprostředkovaně poznat život v Korei přes našeho kamaráda. Ale jako jestli jste se ptal, jestli třeba jsme viděli jako rozdíl mezi Koreou a Japonskem, to jako na ten první pocit a pohled tolik ne. Ačkoliv třeba Korea nám připadala víc taková uniformní. Všude jsme viděli plno krásných mladých lidí. Mně se teda všichni hrozně líbili, ale byli všichni hrozně podobní, prostě stejné účesy, podobné oblečení, protože když jedou do práce, opravdu choději v oblecích, choději v bílých košilích a všichni vypadají, že mají všechno nový ten den, protože úplně září. Prostě chlapci bílý košile zářící a bílý tenisky k tomu taky zářící. Ale v Korei nám to připadalo takový hodně podobný, zatímco v Japonsku už nám připadali lidi, že se jako rádi odlišují. Hodně mladých dívek mělo odbarvené vlasy, prostě oni, moje dcera, která má dlouhý blonďatý vlasy, tak je litovala, protože říkala, oni mají všichni ty tmavý vlasy, dyť oni s tím nemůžou nic dělat. Ale i mohli, prostě měli melíry, měli hodně avantgardní účesy, hodně avantgardní oblečení, což jsme třeba tolik v té Jižní Korei neviděli.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste tam jako Evropané poměrně tedy vzrostlí dost vyčuhovali jak v Korei, tak asi v Japonsku.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Mělo to, já jsem si myslela, že to bude mít samé nevýhody, ale mělo to celkem výhody. Za prvý, že když já fotografuju, tak se vždycky někde zaseknu na nějakém místě a skupinka se mi vzdaluje. Takže tady bylo jednoduché, když jsem se jenom tak rozhlídla, tak do dálky jsem těchhle sedm hlav, který se vzdalovaly, dobře viděla. A budili jsme všude celkem jako pozornost, protože kromě hlavních měst, třeba kromě toho Soulu a kromě Tokia jsme zase moc turistů nepotkávali. Pokud to teda nebyli japonští turisté v Korei, které jsme nerozeznali. Ale lidi se o nás zajímali. My jsme se dívali na ně. A asi tak se stejným zájmem se dívali oni na nás, zvlášť naše blonďaté dítě tam opravdu budilo velkou pozornost, že když jsme byli v restauraci, tak všechny oči se k ní vlastně upíraly. A ptali se nás, jestli jsme rodina, opravdu se s námi lidi dávali do řeči. I když třeba tam je ta jazyková bariéra, tak pár slovíček se ví, nebo jak se na vás tak smějou, podle toho poznáte, co asi tak se ptají. Ptali se nás, odkud jsme. Pokud máte v tom Japonsku jakýkoliv problém, jenom se třeba jako v metru rozhlížíte a nevíte, hnedka k vám někdo přiskočí a ptá se, jestli nepotřebujete pomoct. A když on vám sám neumí pomoct, protože ono někdy podle mě, jak jsou strašně třeba v Tokiu ty metra různě se to kříží, takže oni ani ty zastávky pořádně nevědí, kde jsou, takže ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Sami se těžko orientují.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Hodně špatně. Zvlášť ještě, když to tam není napsaný latinkou a je to tam jenom tím obrázkovým písmem jejich, takže zase čapnou někoho, kdo jde okolo a nemohl byste nám pomoct a takže skončí to tak nakonec, že kolem vás houf Japonců, kteří se vám snaží pomoct. A neodejdou, dokud jako vy se nezorientujete a nevíte, kterým směrem vyrazit.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Japonci jsou pověstní zdvořilostí až uctivostí. Vychází z toho i to, co vlastně teď říkáte. Váš osobní dojem, je to maska, nebo je to skutečně, že to vychází z nich, že opravdu takoví jsou?
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Neuměli jsme je do hloubky prokouknout, že jo, za tuhle dobu, ale já doufám, že to není jenom maska. Že je to jejich přirozenost. A my jsme z toho byli úplně nadšený. Prostě kdekoliv se zeptáte, jsou ochotný vám pomoct, usmívají se na vás a vám to zlepšuje náladu, pokud se na vás prostě celé metro lidí usmívá, tak vám nezbývá nic jinýho, když z vás leje pot, máte těžkej kufr a foťák vás dře do krku, tak vám taky nezbývá nic jinýho než se na to okolí usmívat. A možná i proto se celý ten zájezd tak nám moc líbil.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Líčí Veronika Souralová, náš dnešní host, povídáme si o Japonsku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Český rozhlas 2 Praha v pořadu Jak to vidí si dnes povídáme s fotografkou Veronikou Souralovou o Japonsku. Váš nejhlubší dojem z té krátké cesty.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Možná, že se můžeme vrátit k začátku našeho povídání, a to je cestování Shinkansenem. My jsme, já jsem se toho trošku bála, protože opravdu jsme měli krátký čas na cestování a překonávali jsme hodně dlouhé vzdálenosti, takže jsme pořád vlastně balili, cestovali a nasedali do vlaku. A když jsem si představovala, že budeme cestovat vlaky našeho typu, tak bysme se vlastně celých čtrnáct dní jenom někde kodrcali a asi bysme nikam moc daleko nedorazili. Ovšem cestování Shinkansenem je úplně jiná kategorie cestování. Je to vlastně takové pozemní letadlo, kde ten vlak jezdí 300 kilometrů v hodině a hlavně jezdí úplně na minutu přesně. My jsme se v průvodci dočetli, že podle jízdního řádu Shinkansenu a podle příjezdu vlaku si můžeme řídit hodinky. Tak jsme se tak jako nad tím usmívali, že jak si takhle jako Japonci fanději, že jim to takhle funguje. A ona je to úplná pravda. Prostě tam každá vteřina hraje roli a vy nesmíte nikam přijít pozdě a žádnýho Japonce by asi nenapadlo prostě přijít pozdějc na odjezd vlaku, protože by ho tam stoprocentně nenašli. Tam to funguje tak, že vy si vlastně v Česku zakoupíte rail pas, kde to je vlastně jenom taková jízdenka pro cizince, kteří cestují po Japonsku. A ten český rail pas si vyměníte v jakékoliv pobočce na nádraží si vyměníte za japonský. A potom už cestujete jakoby zdarma, protože to máte předplacené v Česku. A my jsme si ještě každý den koupili místenku, což je úplně bez problémů. Je to jenom chvilka, jenom si zajdete k okýnku a hned máte místenku. Takže máte lístek. Na tom lístku máte napsaný přesný odjezd, který opravdu funguje. Máte třeba napsáno vagón číslo 8 a kde tam sedíte. A teďka vy dojdete na nástupiště Shinkansenu a tam přímo na tam nástupišti máte nakresleno, jak budou ty vagóny řazeny za sebou, takže vy máte tu jízdenku v ruce, kouknete se - osmý vagón, odpočítáte, tam máte na zemi nakreslený osmý vagón. Dokonce tam máte šipku, kde ten vlak zastaví a kde budou dveře, takže vy pěkně způsobně stojíte s kufrem u šipky. A ještě je tam šipka jako pravá a levá, kde lidi vystupují a nastupují. Takže tam přifrčí vlak, který má takovej, je bílý a má takový protáhlý čumák, vypadá opravdu kosmicky. Zastaví, otevřou se dveře, vy tam jenom vlezete. Ti, co vystupujou, tak už jsou taky připraveni vevnitř, vystoupí a prostě netrvá to ani minutu a vlak zase frčí dál. Z toho vlaku je absolutně krásně čisto, vypadá to opravdu jako interiér letadla, všude máte, jako tam jede i anglicky, která stanice bude následovat, takže vy se můžete připravit. Ještě to koresponduje správně s tím časem na té místence, takže to všechno funguje. Občerstvení vám tam nabídnou. Přijde tam paní, která tlačí vozík s občerstvením. Když vstoupí do vagónu, zastaví se, pokloní se vám, potom projde. A když odchází, tak vlastně zase se otočí v tom vagónu a zase se ukloní. Takže se tam cítíte, že jste krásně opečovávaní a prostě se vám tam líbí. Mně se ani někdy nechtělo vystupovat, protože jsou tam strašně pohodlná sedadla, já jsem si tam četla nebo studovala průvodce, psala deník, prostě úplná nádhera tam jezdit rychlovlaky, vřele doporučuju.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nutno říci, že obecně je hromadná doprava v Japonsku poměrně drahá.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Je, právě proto je dobré si takhle tu jízdenku zakoupit už v Česku. Jinak cestování třeba místními autobusy je srovnatelné s cenou taxíku. Je tam i vlastně jiný systém. Vy, když nastoupíte do autobusu, tak vám dají takovej kupónek jakoby s číslem, a to stejné číslo se potom objeví na displeji nad řidičem a vlastně jsou to takové jednotlivé zóny a vy těmi zónami projíždíte a přímo na tom displeji naskakuje cena, za kterou to budete platit. Takže nám se někdy už jako protáčely panenky, když jsme viděli tu cenu. A už by se nám chtělo vystoupit. Ale vzhledem k tomu, že jsme nebyli ještě na cílové destinaci, tak jsme už počítali peníze, abysme to dali dohromady.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Samostatnou kapitolou jsou toalety v Japonsku. Na ty se vás prý často ptají známí, když vyprávíte o své cestě.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
My jsme už na to byli trošku připravení, protože jsme si předem nastudovali weby, ale stejně jako to bylo celkem výrazné překvapení, když jsme toalety začali používat. Za prvý jsou všude úžasně čisté. Vypadá to, jako když u nás kolaudují nějakou novou budovu, tak asi tam září čistotou. Ale zajímavé na tom je, že oni mají trošku jiný systém. Prostě vedle té toalety je takový panel tlačítkový a vy si tam můžete navolit různé věci. Pro mě asi nejpříjemnější je zahřívání toaletního prkýnka, to je úplně úžasná věc a říkám si, že to si musíme pořídit domů na chalupu, protože to studené prkýnko v zimě, to je hrůza. Ale jsou tam ještě další tlačítka. A za prvý si tam můžete pustit třeba zvuk, který, pustíte si jenom zvuk splachování, který přehluší ty vaše vlastní zvuky, aby vám tam nebylo trapně, když tam sedíte. A vlastně japonská toaleta je spojená dohromady s bidetem, takže vy si tam vlastně zmáčknete různá tlačítka, různý způsob sprchování, takže nejen, že vás ten záchod vlastně osprchuje, ale ještě je tam další tlačítko sušení, kde z té toalety se potom vane takový příjemný větřík. Takže japonské toalety jsou velmi příjemný zážitek. Nejen tohle, ale jsou i vlastně zařízeny na rodiny s malými dětmi. Když přijdete do jakého obchodního centra nebo nádraží, tak vás vlastně na veřejných toaletách přivítá postýlka, kde vy si to dítě můžete položit, aby se nikde jako nemuselo plazit po zemi. Jsou tam i dokonce, to jsem viděla poprvé, jsou tam family toilet, kde není jenom přebalovací pultík, ale je tam i malinký záchůdek s malinkým prkýnkem pro malé děti, ještě jedna odkládací taková židlička, malý pisoárek pro malé chlapečky, prostě úžasný.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kromě jiného jste se podívali do Nary, co tam je k vidění?
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Ne, Nara je město, kde je hodně chrámů, různých náboženství. My jsme tomu říkali taková náboženská procházka a má tam hodně pamětihodností. Pro mě asi nejzajímavější byl buddhistický chrám Tódai-ji. Je to vlastně největší, jsou to dvě světová prvenství - největší dřevěná stavba na světě a v té je umístěná největší bronzová socha buddhy. Šestnáctimetrový buddha si tam pohodlně sedí a vzhlíží z výšky na hemžení pod sebou. To samo o sobě bylo pěkné, ale jako rozhodně to stálo za to zhlédnout. Ale co se mně se nejvíc líbilo, to byly japonské dětičky, které tam byly na výletě. Oni Japonci vlastně chodí ve školních uniformách. A ty uniformy jsou trošku podobný, ale liší se. Většinou jsou to jako nějaké bílé košile, třeba s námořnickými límečky, holčičky mají kostkované sukýnky, kluci kalhoty, ale jedni mají třeba šedý kostky, jiný mají modrý, je to takový jako v podobném stylu. A hlavně ty děti, jak ještě nám Evropanům připadají hodně podobný, jakože mají jenom všichni tmavý vlasy, mají často takové podobné účesy, malinký děti na výletech mají ještě bílé kloboučky, přes rameno mají takový malý termostičky a mají stejný baťůžky, takže jsou opravdu jak, prostě třicet dětiček stejných. A ještě mi připadá, že jsou daleko hodnější než u nás děti na výletě. Prostě nekřičí, nelítají tam, poslouchají, co jim paní učitelka povídá. Takže já jsem sice na buddhu jsem se chvilku koukala, ale potom mě už přestal bavit a opravdu jsem tam běhala s foťákem kolem dětí, který koukaly zvědavě na mě a já na ně. A co tam byla zajímavá věc, že na pravé straně toho buddhy je takový velký sloup, který má dole takový malý otvor. A podle pověsti platí, že kdo proleze tímto otvorem, takže ve svém životě dosáhne nirvány. Japonci si to ještě tak trošku předělali a když takhle tím otvorem lezou ty malé dětičky, tak jim říkají, že se budou ve škole dobře učit a že budou mít dobré studijní výsledky. A tam to byly pro mě úplně fotografický žně. Prostě já jsem stála před tím otvorem v tom sloupu a vlastně jsem fotografovala ty jednotlivé dětičky, které tam vylízaly ven a za nima spořádaně v řadě stály všechny ty dětičky v těch uniformách a čekaly, až na ně dojde řada a oni taky budou chytrý ve škole. Takže to bylo moc pěkný.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mě asi zmátlo to, že je tam jakýsi park, kde jsou jelínci a proto jsem se domníval, že to není město, ale park. Ono to souvisí se shintoistickými chrámy, ti jelínci, nebo si to zase pletu?
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
To já přesně nevím. Oni ti jelínci byli jak před buddhistickými chrámy, tak před shintoistickými. A protože ty chrámy jsou vlastně jako situovány v takovým parku, takže ti jelínci podle pověsti jsou to poslové bohů a zřejmě tam prostě navozují takovou náboženskou náladu. Akorát, že jelínci jsou ochočení, jsou fakt krásní. Jako na první pohled jsme se tam úplně v nás projevily takové infantilní nálady a prostě jsme nekoukali na chrámy a pozorovali jsme jelínky a kupovali jsme tam jim sušenky a krmili jsme je. Ono je to takové neobvyklé, protože ti jelínci samečci mají opravdu jako výrazný paroží a teďka když kolem vás je seskupeno třeba dvacet jelínků, takové celé stádo s tím parožím, tak je to fakt jako silný zážitek. Akorát oni, když zjistí, že už třeba sušenky došly, tak nejsou moc rádi a začnou vás těma parohama trkat a různě kousat. A když jim nic nedáváte, tak vám začnou žvejkat i košili, olizovat foťák a cpou hlavy do tašek a snažeji se něco dostat. Ideálně, když získají celou zmrzlinu, nebo nám dokonce snědli smaženou oliheň, což mi teda už na posla bohu přišlo docela dost, zvlášť když je býložravý a že mu takhle chutnala i smažená oliheň.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to bylo jenom pár postřehů. Bohužel více času už nemáme, z Japonska od Veroniky Souralové, fotografky, tak snad bude zase někdy příležitost ještě o té zajímavé zemi popovídat. Díky, mějte se hezky, na shledanou.
Veronika SOURALOVÁ, fotografka
--------------------
Děkuju za pozvání, na shledanou.