Jak to vidí8. května  2014 v 08:30  

Zemřel Bedřich Utitz, bojovník od Tobruku a Dunkerque. „Válčili jsme ještě dva dny po konci války,“ svěřil se v posledním rozhovoru se Zitou Senkovou

Bedřich Utitz (v pravém rohu) ve vězení v Dunkerque - Foto: Sbírka Post Bellum

Bedřich Utitz (v pravém rohu) ve vězení v DunkerqueFoto: Sbírka Post Bellum

Narodil se ve Vídni, ale Vídeňáci pro něj byli jen „lepší“ nacisti, proti kterým bojoval. Před komunisty utekl do exilu. Doma měl ale pořád v Česku. Zemřel 13. února 2017 ve věku nedožitých 97 let. Poslechněte si jeho vyprávění o vlastním životě v rozhovoru z roku 2014.

Válečný veterán, exilový nakladatel a novinář Bedřich Utitz nedávno obdržel Cenu Arnošta Lustiga za rok 2013. Česko-izraelská smíšená obchodní komora jí oceňuje odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost. 

„Proti žádné z těchto čtyř vlastností se neprohřešuji,“ bilancuje Utitz. „Ale zase si nemyslím si, že bych je tak výrazně ztělesňoval. Což nemá být kritika lidí, kteří mi to ocenění dali,“ dodává rychle se smíchem. 

Jásot nebyl 

Na konec války vzpomíná bez patosu. Velitel Dunkerquu prý odmítl přijmout kapitulaci, a tak se formálně válčilo ještě dva dny po konci války. I když už se nebojovalo. „Ale byl to celkem očekávaný konec. Zejména v tom Dunkerquu, kde byla situace Němců beznadějná.“ 

Taky oslavy probíhaly celkem pokojně. Už několik dní předem se totiž jen čekalo, až se to podepíše. „Takže jsme oslavovali celou tu dobu. Navštěvovali jsme se, nosili si šampaňské, víno. Pivo ne, to byla moc velká váha. Jásot nebyl, protože to nebylo náhlé,“ vzpomíná. 

Takový pocit vítězství 

Naproti tomu přivítání v Praze provázela až nepopsatelná atmosféra: „Jásající davy a na mém džípu, to se nedalo spočítat kolik děvčat. Takový pocit vítězství, to člověk na frontě nikdy neměl.“ 

Čtěte také: To byly poslední dny války

Ale během skutečných bojů si člověk nepřipouští ani pocit strachu. Zvlášť ne tváří v tvář německým samopalům. „Strach přicházel, až když Němci používali rakety z východní fronty. Od Rusů. Takzvané Kaťuše. Ten zvuk, to pomalé přibližování rakety, to vyvolává strach.“ 

Zita Senková natáčela sváteční vydání pořadu Jak to vidí... přímo u Bedřicha Utitze doma - Foto: Roman Růžička

Zita Senková natáčela sváteční vydání pořadu Jak to vidí... přímo u Bedřicha Utitze domaFoto: Roman Růžička

První a druhá emigrace 

Poprvé emigroval rychleji než jiní: „Chtěl jsem být přímým účastníkem války. Chtěl jsem se přihlásit do nějaké armády proti Německu. A povedlo se.“ Podruhé unikal do exilu kvůli rozčarování z poválečného vývoje. 

„Věřil jsem Gottwaldovi, když řekl, že tohle byla poslední válka,“ vysvětluje svůj vstup do Strany. „Pak ale přišlo zklamání. Ukázalo se skryté obnovení antiseminitsmu. Z té strany odkud se to nejméně čekalo.“ 

Jakou cestu ušlo Německo od roku 1945? Proč je blbost zakládat v exilu politickou stranu? A není finanční krize spíš krizí morální? Poslechněte si v iRadiu. 

Pořad: Jak to vidí...  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: pondělí-pátek a neděle 08:30; repríza pondělí-pátek 20:30  |  Délka pořadu: 27 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Příběhy posluchačů

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace