CENA KARLA KYNCLA

Když jsem, jako každý rok už dobrých 15 let, do Poděbrad směřoval, musel jsem hned po vjezdu do města myslet na událost, kterou bych zde, přiznávám, ještě před nedávnem neočekával. V duchu jsem byl ve zdejší prodejně místních Skláren Bohemia, kam jsem často rád chodíval, protože mám české sklo v úctě a rád se jím doma obklopuji. Od pana ředitele, který byl coby kulturní člověk nakloněn podpoře různých událostí od, namátkou, Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha po Prix Bohemia Radio, jsem pravda už dlouho slýchával stesky dvojího druhu. Že české sklo, opravdu ušlechtilé a s tradicí, samotní Češi čím dál tím méně kupují, protože nastala doba jiných, pohříchu vesměs mnohem spotřebnějších předmětů, jimiž se doma obklopujeme, zatímco na cosi tak nepraktického jako je krásno už nezbývá prostor v našich duších ani peněženkách. A že v cizině, především v Americe, po nás žádájí stále větší a větší skleněné kyče, zatímco Asii zaplavují levné čínské kopie vyspělého evropského sklářství. Daly se tudíž očekávat problémy (ale že věci dojdou tak daleko, že náhle přijdou o práci stovky lidí, mě nenapadlo). A musím se tu, ač jinak jsem ke světu penězoměnců velmi kritický, laicky zastat bank, které, mám-li správné informace, sklárnám vlastně už dlouho výrazně půjčovaly a nyní, shodou okolností v době hrozící finanční krize, řekly: "Dost!" Selský rozum mi říká, že situaci nezvládlo vedení (jak se dnes rádo módně říká: management) skláren, když dopustilo, aby se podnik už dlouho řítil do fatálních dluhů, nic zásadně neřešilo a nechalo situaci padnout až ke dnu. Pomůže nyní zdejším lidem vládní podpora regionu? A pokud ano, jak je asi bude těšit, když ze dne na den opustí půvabnou tvůrčí činnost ve sklárnách a začnou třeba v nedaleké japonsko-francouzské automobilce vykonávat den za dnem rutinní, otupující mechanickou práci, jakou už kdysi dávno trefně popsal Charlie Chaplin ve filmu "Moderní doba"?

S těmito myšlenkami jsem vjížděl do zámeckého areálu, o němž se mimochodem málo ví, že zde v krátké době poválečného nadechnutí mezi roky 1945 a 1948 byla internátní škola pro dvě sociálně velmi odlišné skupiny chlapců. Jednak těch z bohatých rodin, kterým mohli umožnit studium koncipované podle vzoru britských soukromých škol s ubytováním. Ale zároveň talentovaným mladíkům, kteří doma naopak neměli na růžích ustláno či třeba dokonce o rodiče nedávno přišli, ale místní úřady uznaly jejich schopnosti a doporučili je k získání potřebného státního stipendia. A tak se stalo, že se v internátu na poděbradském zámku setkali vzorný chlapeček Václav Havel a mladistvý rošťák Miloš Forman a uzavřeli zde celoživotní přátelství. Že se zrovna nyní zhmotňuje ve společné práci na scénáři k filmu o Mnichovské dohodě, z níž ostatně skoro všechny další dějinné poryvy ve střední Evropě vyrostly, mi připadá bezmála symbolické.

Ale konečně k věci.

Poprvé se letos v rámci Mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio udělovala Cena Karla Kyncla. Zprvu je třeba připomenout, komu (a hlavně snad čemu) se jejím prostřednictvím vzdává hold. Nazval bych to jednoduše: věcné, ale zároveň lidsky až emotivně zabarvené publicistice, rozhlasové novinařině na pomezí mezi zpravodajstvím a fejetonem, která posluchače zároveň i ponouká k dalšímu sebevzdělání. Stihl jsem ještě po roce 1989 poznat Karla Kyncla osobně, a to v citově vypjatých chvílích, kdy se z britské emigrace vracel zpátky domů a znovuobjevoval krásy i krutosti života v české kotlině. Ještě předtím jsem se mimochodem seznámil s jeho až neskutečně krásnou ženou, a pak i s jejím druhým manželem, báječným dokumetaristou (a člověkem) Maryškou, který bohužel odešel z tohoto světa až příliš brzy. To vše dohromady, včetně vzpomínek na 60. léta a dobu krátce po okupaci, mi umožnilo lépe pochopit svět Karla Kyncla a vychutnávat jeho rozhlasové postřehy a reportáže. Bouraly mnohé rádoby neporušitelné zásady. Například že vstup mezi písničkami má být jenom tak či onak dlouhý, dvě nebo tři minuty. Když v Zápisníku zahraničních zpravodajů mluvil Kyncl třeba o Grahamu Greenovi, mohlo to trvat, co já vím, minut klidně sedm (a člověk zatajil dech a poslouchal, očarován myšlenkami i neobvyklou Karlovou dikcí).

Je proto skvělé, že nová Cena nese právě jeho jméno. A je neméně báječné, že jejím prvním držitelem je muž, kterého, kromě jiných, nominoval i autor těchto řádek. Jan Petránek. když pro něj použiji termín rozhlasová legenda, nebude dunět prázdnotou, ale naopak zcela přesně popíše Honzův význam pro Československý a poté Český rozhlas. Patřil zdánlivě k "osmašedesátníkům", jak se říkává těm, kteří o sobě poprvé dali na rozhlasových vlnách vědět během sweet sixties - Petránkova první delší mise ve funkci zahraničníhio zpravodaje jej zavedla do Indie. Po srpnu 1968 byl nadlouho odstaven, živil se tvrdě, ale zároveň nikdy ani na den nepřestal sledovat, co se děje ve světě, co se doslova šustne v každém z jeho nejvzdálenějších koutů, byť jeho spocializací se stala především sovětská a ruská politika. Po roce 1989 se Honza vrátil na scénu (a dodnes patří k nenahraditelným postavám rozhlasového či případně televizního vysílání). Jakmile potřebují komentátora, volají všichni Petránka, a ten, ať už je doma nebo na chalupě, nikdy nezklame. Stačí s ním konzultovat následné vysílání. Jan z rukávu sype, co událostem v Bělorusku říká nejen Evropa a Amerika, ale moldavský rozhlas anebo tchajwanská televize.... Skvěle se naučil pracovat s internetem, umí si na něm najít nejrůznější analýzy, z nichž umně čerpá do vlastní syntézy. A to vše nabízí svým silným až ryčným hlasem, se zřetelným osobním zaujetím a půvabem.

O sobě mluvívá Jan Petránek jen málo. Že jako každý z nás má v soukromí, v rodině, i svá trápení a že sám už ve svém věku není vždy stoprocentně tělesně fit, odbývá mávnutím ruky či vtipem. Ví, v čem je lék. Prostě denně brzy vstát ... a pracovat. A jakkoli si cením jeho veřejné práce pro mikrofon i obrazovku, nejvíc mě dojímá informace, kterou mi na něj prozradili jeho blízcí kolegové z dávnějších dob. Prý měl i v časech, kdy nesměl působit ve své profesi, tak nezničitelnou a samozřejmou potřebu novinařiny a vlastního sebevyjádření, že denně (zřejmě ještě na psacím stroji) doma připravoval a své ženě předkládal vlastní samizdatový tisk. Jmenoval se prý "Noviny pro Ludmilu"... To mě z řady příčin, přiznám se, dojímá.

Blahopřeji Ti, Jane Petránku, k Ceně Karla Kyncla. A ještě dlouho se nám, prosím, zachovej.