Cyril Höschl: Kdyby psychiatři byli kardiology, byli by v televizi

„Osvěta probíhá,“ zdůrazňuje Cyril Höschl. Kromě například psychologické poradny na Dvojce připomíná televizní sérii Třináctá komnata. „Důležité je, aby výpověď, která se dostane do veřejného prostoru, byla přesvědčivá, autentická, a tudíž důvěryhodná.“

Třinácté komnaty slavných

Podle psychiatra tady nejde vůbec o reklamu psychiatrie. Jde o změnu spektra předsudků vůči duševním poruchám. Jak toho nejlépe docílit? Na tom teď dělají odborníci Národního ústavu duševního zdraví.

„Nejúčinnější přece jenom je, když se ke své duševní poruše otevřeně přiznají slavné osobnosti, které se těší obdivu a přízni publika z jiných důvodů. Slavní herci, sportovci, manažeři, oblíbení politici,“ myslí si Cyril Höschl.

Psychiatr jako mediální hvězda? Těžko

Takových lidí je prý spousta. „Kdybychom byli ortopedy nebo kardiology, tak už bychom dávno byli spolu s nimi v televizi.“ Jenomže přiznat se se zkušeností s duševní poruchou (byť třeba jen v rodině) je stále choulostivé téma.

„Už několik lidí, od kterých to nikdo nečekal, se nám podařilo získat. Kampaň spustíme během týdnů. Čekáme, až jich bude aspoň tolik jako prstů jedné ruky.“ Důležité je, aby „coming out“ udělali sami ti lidé, ne jejich psychiatři. Aby nedošlo k narušení důvěry ve vztahu lékař–pacient.

Cyril Höschl během natáčení videospotu v Českém rozhlase|foto: Rostislav Taud

Zrušení mlčenlivosti

Paradoxně byl nedávno psychiatrům zrušen institut povinné mlčenlivosti. Došlo k tomu po útocích psychicky nemocné ženy na škole ve Žďáru nad Sázavou přesně před rokem. Teď jsou psychiatři povinni hlásit případný trestný čin, když se o něm dozvědí. Na rozdíl například od duchovních.

„Má to sice svou logiku, ale ty dopady mohou být velmi negativní,“ upozorňuje Höschl. „Ve chvíli, když ten pacient nemá jistotu, že se může s důvěrou obrátit na svého lékaře, může se mu záměrně vyhýbat ještě ve větší míře než dosud,“ vysvětluje psychiatr. „Nedozví se to nikdo!“

Čtěte také

Lékařské tajemství

Ty nejtěžší případy, které by se tak daly zvládnout léčbou nebo hospitalizací, by se do systému vůbec nedostaly. „Když se to ale psychiatr dozví, může alespoň on něco dělat, on se snažit dotyčného ovlivnit nebo přesvědčit nebo léčit. A tím to nebezpečí zmírnit.“

Může najít i další cesty, jak zabránit spáchání trestného činu i v rámci zachování lékařského tajemství. Máme na to prý spoustu dokladů z minulosti. „Takhle se té možnosti ale dobrovolně zbavujeme,“ varuje Höschl.

Co všechno se změnilo rok od žďárské tragédie? Máme dostatek ambulantní psychiatrů? Poslechněte si ze záznamu v iRadiu.