Jan Jirák: U hymny jsou důležitá slova a melodie. O břinkání velkého orchestru opravdu nestojím

29. březen 2018

Návrh Českého olympijského výboru (ČOV) na modernizaci a prodloužení státní hymny 2.0 vyvolal bouřlivou diskusi. Asi to byl záměr, ale podle mediálního teoretika ne dvakrát povedený.

„Z prohlášení hudebního skladatele a autora úprav Miloše Boka jsem zaražený,“ přiznává Jan Jirák. Hymna by podle skladatele měla být patetičtější a majestátnější. „To je ale nepochopení jejího postavení. Důležitá je melodie a ne břinkání velkého orchestru,“ myslí si mediální teoretik.

Naše hymna Kde domov můj je výjimečná svou melodičností a taky snad jako jediná na světě obsahuje otázku a nejistotu. Musíme ji chránit a zdůrazňovat. Ne slova i melodii utopit v podivné skrumáži halasných zvuků. Nebyl to krok správným směrem.“


Vlastenecká píseň Kde domov můj je 19. číslo z frašky Tylovy Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, která se poprvé ozvala 21. prosince 1834. Slepého žebravého muzikanta tehdy zpíval Karel Strakatý. Autorem hudby je František Škroup, který ji složil v „pozdní noci u lože své nemocné manželky“.

Měnit hymnu kvůli sportovcům?

Hudební publicisté a muzikologové Bokovi vyčítají, že vytvořil spíš úplně novou skladbu na námět hymny. Že melodie se ztrácí pod bohatou kontrapunktickou prací skladatele. Bok to odmítá a tvrdí, že „melodii dodržel od začátku až do konce“. Podle ČOV je třeba hymnu prodloužit hlavně kvůli našim sportovcům, kteří stojí na stupních vítězů proti ostatním jen velmi krátce.

„Takové vysvětlení na mne působí až žertovně. Ale možná je to tím, že jsem na bedně nikdy nestál.“ Od hymny Jirák čeká výzvu k zastavení a uvědomení si, že člověk někam patří. Nehraje se často, a to by ani sám neměnil. Připomíná, že kromě slz radosti nebo dojetí ji někdy doprovází i smutek.

Musí být dodržena rovnováha, že ji poznáme a identifikujeme se s ní, ale zároveň je to něco výjimečného. Hymna totiž často podtrhuje osobní jedinečné a neopakovatelné události.

Jan Jirák

Něco výjimečného

„Zahráli ji ale i ve filmech Božská Ema nebo Lásky jedné plavovlásky. To všechno spolu vytváří něco, co nás spojuje. Zdánlivě je to jen melodie, trocha zvuku, ale známe ji úplně všichni. To je to, co z ní dělá něco výjimečného a jedinečného.“ S národní hymnou přece nejde nakládat svolně, násilně ji modernizovat.

„Vydržela nám tady s menšími úpravami celé 20. století. Pořád je nejkrásnější zpívaná pouze jedním hlasem. Co je na tom emocionální a pozoruhodné, je i onen pocit, že k ní patřím i já.“ Státní symboly se podle Jiráka mají obměňovat co nejméně. Je to jedna z mála jistot, které máme.

autoři: lup , zis , Jan Jirák
Spustit audio

Související