Luxusní bída

Představuji si také pracovníky sušické sirkárny, kterou dobře znám, a znovu mi při lítosti nad hledáním tamního ztraceného světa nepomáhá vědomí, že sirky už umí mnohem levněji vyrábět Asiaté a že tedy nebylo jiného řešení než Solo uzavřít. Úpěnlivě si přeji, aby propuštění zaměstanci našli brzy jinou práci, aby je jakž takž bavila slušně uživila.

Přesto však neztrácím ze zřetele širší, řekněme globální pohled na dnešní svět, a snažím se vnímat náš zdejší úděl v širších souvislostech. Nejeví se v nich náhle tak zdrcující. A ani nejčerstvější zprávy o tom, že očekávaný hospodářský růst se zde v příštím roce sníží nejméně o čtvrtinu a že centrální banka náhle dost prudce snížila úrokou míru, jako by tušila za humny potíže, na tom nemůže nic zásadního změnit. Snad to vyplyne z následujícího srovnání.

Před několika dny se jedna z mých rozhlasových kolegyň vrátila z krátké dovolené v Egyptě. A dala se do vyprávění, které mi brzy začalo sloužit jako paralelní příběh k tomu našemu, českému.

Především jsem pochopil, že turisté putující k tamnímu moři prožijí dovolenou ve zcela umělém světě. Hotelové komplexy, ty nejrůznější Coral Beaches či Pearls či jak se všechny jmenují, se svým luxusem zcela vymykají okolí. Pohled z hotelového okna na pečlivě zastřižený trávník, obklopující několik sladkovodních bazénu a zvolna přecházející v pláž, jejíž písek mizí v průzračném moři. V areálu několik restaurací s nejrůznější stravou. Tichý a pečlivý personál... Stačí však vyjet do blízké Hurghady, a zhýčkaný Evropan se rázem ocitne v nesmlouvaném dotyku s realitou. Hlavní třída je ještě jakž takž vyfešákovaná, plná obchodů a lákající turisty ke koupi všemožných suvenýrů a nesmyslů. Zabočit do okolních uliček se ale už z výletníků odváží jen málokdo. Kvílivě, kakofonně odtamtud zní domorodý ruch, neodbytně voní svojí exotikou odlišného životního stylu, spletí zcela odlišných zvyků a pavučinou jiné víry.

Poučný je zjevně i obligátní výlet do Káhiry. Kolem třetí ráno se ve tmě sjedou z nejrůznějších letovisek desítky autobusů na centrální parkoviště, kde se k němu přidají policisté s odjištěnými samopaly. Konvoj se dá na cestu k metropoli, hlídaný zepředu zezadu, aby se turistům nic nestalo a nebyl ohrožen možná hlavní zdroj příjmů dnešního Egypta, který zaručují právě oni. Však nejen lapkové, ale především fundamentalisté brojící proti bezbožné vládě dobře vědí, že zabránit přílivu valut z turistiky znamená uvrhnout zemi do ještě větší bídy a zvýšit svou naději na uskutečnění islámské revoluce...

Kolem desáté ranní se v údolí, svažujícím se k moři, objeví silueta Káhiry. Tedy pokud je vidět ve zvláštní směsi smogu a písku, který ji často zahaluje. Všudypřítomný je však zápach, vznášející se nad městem, které v bedekrech udává kolem osmi milionů coby počet svých obyvatel, ale ve skutečnosti jich může být i s předměstími až dvojnásobek. Turisty odvezou do muzea, na památky z pyramid, kde jsou opět hlídáni, aby si vše - včetně dílčího nepořádku a neladu - prohlédli v klidu. Oba světy, majestátně dějinný i chaoticky dnešní, se prolínají: o pradávnou sochu někdo lhostejně opřel koště, když se mu přestalo líbit věčné zametání prachu... Poté se jede do vybrané, rozuměj hlídané restaurace na oběd, a pak ulicemi plnými aut, kol, lidí a někde i domácího dobytka až do míst, kde se naskytne evropským očím nádherně kontrastní pohled. Ulice plná nedostavěných domů, s odpadky uloženými často kuriózně na střechách, ulice bez kanalizace, ale plná lelkujících mužů dřepících při přeslazeném čaji nad šachovnicemi. A za střechami, co by kamenem dohodil, náhle vytrčí k nebi obrysy nečekaně blízkých pyramid. Fascinující.

Jakkoli kladné zážitky nakonec převyšují a cesta domů do hotelu je už ve znamení radosti z blížící se očisty ve vodě a přepychu, vtíravé otázky zůstávají. Anebo, soudím, by aspoň měly, protože svět na počátku nového století je stále propojenější a kdo ví, kdy se dá, ještě rázněji, do pohybu.

Ano, lze spoléhat, možná trefně a možná jen povýšeně, na to, že místní domorodci - nejen v Egyptě, nejen v muslimském pásu od Maroka po Indonésii, ale i v Africe či Latinské Americe - zůstanou takříkajíc na svém, ve svých megalopolích a na svých chudých políčcích. Dál budou posílat děti ráno místo do školy s vědrem pro vodu ve studni tak vzdálené, že se vrátí až v poledne. Vyzkouší slumy či favely na okraji měst, která se počtem obyvatel začnou blížit k patnácti, dvaceti, pětadvaceti milionům, a buď zůstanou v chatrčích z lepenek na úpatí mrakodrapů, anebo to vzdají a vrátí se do vesnic s obydlími ze slámy či vysušené hlíny.

Anebo nás čeká jiný scénář. Jednoho krásného dne je vyženou pohromy od cunami po malárii, anebo jejich vlastní nechuť dál paběrkovat, směrem k bohatému světu. Třeba k Pevnosti Evropa. Máme snad právo jim to upírat? Jak jim říci, že my - kvůli tomu, že jsme se narodili tady a ne tam - si můžeme užívat relativně nezměrného luxusu, zatímco oni jsou navždy, generace po generaci, odsouzeni k bídě? Takové morální právo nemáme. Jak se tedy zachovat? Stavět barikády, nevpouštět dovnitř? Anebo posílat do zbídačelých oblastí hmotnou pomoc, takříkajíc házet zbytky našich hostin přes zdi naší pevnosti, aby se jakž takž nasytili také ti za branami či vodním příkopem a nechali nás ještě chvíli na pokoji? Píši to nediplomaticky, bez příkras, v Bruselu by to jistě pojmenovali elegantněji, ale podstata věci je stále stejná. Okořeněná navíc tím, že zatímco my se nemnožíme, oni ano; zatímco my čím dál tím víc žijeme odloučeně coby movití singles, oni udržují pospolitost v nouzi.

Co a jak bude, je ve hvězdách, i když nejlepší prognostické týmy světa už jistě mají jasno tak jako ti, kteří mě ohromovali kdysi v roce 1990. Věděli, co mě jako kuře vylíhlé z nesvobodného světa ani nenapadlo: že planeta začne praskat ve švech, že další a další miliardy lidí už nedokáže matka Země nasytit, že nás čeká nezbytný ústup k pokoře, menší spotřebě, větší toleranci. Uvidíme.

Co je však jisté už nyní - ani sebevětší potíže například se ztrátou zaměstnání, s dočasným utažením opasků, s obavou z úhrady všemožných poplatků, jsou takřka ničím, srovnáme-li je s tím, jak žijí v jiných částech světa. Protiargument, že tomu tak vždy bylo a bude, zpochybňuji. Vždyť jsou to také lidské bytosti jako my, a nikde není psáno, že musí navždy žít z dolaru na den, zatímco my hýříme pod neony.

A tak si říkám: Kdybych náhle, ze dne na den, dopadl jako ti skláři nebo sirkaři, zkusím se nehroutit. Budu se snažit vstát jako boxder po úderu, a řeknu si přitom: Nekňuč, to v čem jsi uvízl, je pořád ještě velmi luxusní bída!