Přepis pořadu Jak to vidí - 11.9.

Jak to vidí Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Host do domu začíná pravidelně pořadem Jak to vidí, dnes spisovatel a historik Pavel Kosatík. Dobrý den přeji.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
Dobrý den.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak jsem říkala, dnes je 11. září, pokud bychom tam připsali rok 2001, tak to byly teroristické útoky v New Yorku, ve Spojených státech, je to sedm let poté. Jak vnímáte tyto události? Jak ovlivnily svět? Dokázal se třeba svět z těch událostí nějak poučit?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
No, je to zvláštní, když si vzpomenu, co se o tom tehdy psalo třeba v novinách, tak kromě těch fascinujících fotografií a záběrů, které se pořád opakovaly, tak vím, že hned druhý den noviny a agentury vyšly s titulky Svět se změnil, už nikdy nebude stejný. Vzpomínám si, že jsem si to i já tehdy myslel a vím, že jsem se spletl a raduju se z toho, že to vlastně nebyla až taková změna. Myslím, že dneska v novinách, jenom jsem ráno letmo to listoval a snad v Mladé frontě je o tom i nějaká úvaha, že vlastně naštěstí ta změna nebyla natolik katastrofická, a to, co ze začátku vypadalo na prudce propukající válku civilizací, tak se snad neodehrálo. A nejenom, že by se zatím neodehrálo, ale že se prostě ty proporce jakýmsi způsobem srovnaly. Možná, že z toho plyne ta určitá, ten určitý mediální tlak na ty události, prostě snaha, celkem asi logická, chtějí tedy prodat ty noviny nebo prodat ty zprávy, takže proto se z každé té události vydolovat co nejvíc. No, a co je to co nejvíc? To často, a to teď nemyslím cynicky ani nijak špatně, to bývá ten strach, to je fakt, to je realita. Lidi si nejvíc zapamatují svůj strach nebo je to jedna z nejsilnějších emocí, jaké prožívají, no, a tehdy se právě s tím strachem ne snad ve zlém nebo zlomyslně, ale prostě v těch médiích hodně pracovalo a zdá se mi, že k tomu prostě nebyl důvod. Ono to souvisí i s jinými velkými koncepty mediálními, jako jsou třeba teze o globálním oteplování, kde také svým způsobem jde nebo podle řady vykladačů má jít o světovou katastrofu. Já teď tady nechci ve třech větách to strašně složité a komplikované téma nějak hodnotit, ale že se o tom taky pracuje zjednodušeně a že řada lidí v souvislosti s tím vyrábí strach, který se nezdá podložená, tak to je, myslím, nesporné.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, ale přesto si myslím, alespoň, pokud to beru podle sebe, před rokem 2001 by mě nenapadlo, že by třeba v metru nebo u nás kdekoliv někde ve vlaku se mohla objevit nějaká bomba, že by mohl proběhnout teroristický čin a dneska mě to napadne, takže si myslím, že ten strach nebo ta mediální masáž přeci jenom zanechala v nás nějakou stopu.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
To máte pravdu. Toto jsme si uvědomili, to ohrožení, to je fakt, ale je tam ještě možná jedna věc. Víte, tehdy v tom roce 2001, když si tu atmosféru zase vzpomeneme, tak celkem jednoznačně se zdálo, že ta Amerika, a tedy vůbec tedy demokratický svět na ten jasný útok musí odpovědět jasnou vojenskou odpovědí. Bylo to tehdy deset nebo jedenáct let po té veleúspěšné válce v Kuvajtu, kde zase mediálně všichni jsme zažili ty úžasné záběry, kdy ty rakety byly navigovány s milimetrovou přesností, ono to vybuchlo, byla to taková až hygienicky odporná válka, že vlastně oběti na druhé straně nebyly vidět a my nebo tedy ti Američané slavně zvítězili a tehdy asi lidé vědomě nebo podvědomě čekali, že takhle nějak se to vyřeší nebo že se to teda každopádně vyřeší tou válečnou odpovědí. A to se chvíli dělo, dejme tomu, v tom Afghánistánu, což byla ta první vojenská odpověď, no, a pak v tom Iráku už se to nestalo, respektive stalo, ale rozmělnilo se to, a já teď tady nechci ani náznakem nebo v nějakém podtextu kritizovat Ameriku nebo nějakého prezidenta, že tak to udělali. Já chci jenom říct, že podle mě si svět na základě tohoto uvědomil nebo mohl uvědomit, že ta válka nikdy nemůže samozřejmě být tím řešením, tou definitivní odpovědí, že, že musí se na tvrdý útok nějak reagovat, nemůže se prostě asi ten agresor nechat běhat po světě bez odpovědi, protože pak bychom za chvíli měli agresora v každé vesnici, ale asi si svět mnohem víc uvědomil, než chápal na základě té kuvajtské války, že to podstatné se odehrává až potom, že prostě nějaké obsazení nějakých kót, že je tisícina toho problému a že pokud není promyšlená a zvládnutá ta následná věc, a to znamená, zavedení demokracie a hlavně teda to porozumění těch obou stran, ne to jejich ovládnutí, to přemožení, to zotročení a ponížení, ale to, aby ta druhá strana pochopila, že přišly jakési hodnoty, které jsou minimálně stejně dobré, jako ty, které ona do té doby prosazovala, no, tak, zdá se mně, že to těžiště těch úvah se přesunula od těch rychlých, snadných válečných řešení, od naváděných střel tady k tomu nebo že teda aspoň vznikla šance, aby se tam to těžiště přesunulo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, kéž byste měl pravdu, že by si svět uvědomil, že válka není řešením.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
Ale tak to zase nepodceňujme svět, to každý ví, jenomže je to taková komplikovanější věc, než někde střílet, že jo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
S Pavlem Kosatíkem se na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha podíváme domů. Myslím, že je to dva dny, co se projednával případ bývalé prokurátorky Brožové-Polednové. Já bych se u tohoto případu ráda zastavila, a to spíš z obecného hlediska. Pokud vidím různé takové procesy se zločinci let minulých, ať už s válečnými zločinci nebo tak jak to bylo v případě paní Brožové-Polednové, tak si říkám: "Může být skutečně vina promlčena? Je doba, která uplyne od toho trestného činu důležitá pro to, jak ten čin nahlížet?"

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
No, jako přemýšlení o vině, to je vlastně jedno z asi nejstarších témat vůbec lidské kultury, že jo, vezmeme-li si, jak je pojednán třeba dědičný hřích v bibli, no, tak, to je to téma, že jsme vlastně vinni už svým narozením a že jakýmsi způsobem je to naším údělem, že se z té, filozof by řekl metafyzické viny, nemůžeme žádným způsobem dostat. Novější koncepty, no, z těch je asi nejznámější ten Jaspersův z těsně poválečné doby. Německý filozof tehdy vlastně pod vlivem velmi tedy samozřejmě velkých, vliv německého, dá se říct, i národa za druhé světové války, tak vypracoval cosi jako takovou přibližnou klasifikaci těch vin podle množství, podle stupně nebo podle formy trestnosti, dalo by se říct, ta základní , to je ta právní, to je taky případ paní Brožové-Polednové, kdy tedy se někdo dopustí toho, co je v nějakém právním předpise klasifikováno jako trestný čin a dostane sazbu, která je tam předpovězena, pak je odpovědnost politická, dejme tomu, představme si takové případy jako třeba korupce, kdy tedy ten člověk nemusí jít nutně do vězení, ale jde z té funkce pryč. Pak je odpovědnost morální, kdy se člověk proviní třeba tím, nevím, hloupý případ, že bije dítě, tak že ho odsoudí jeho okolí. No, a pak je ta odpovědnost metafyzická, Jaspersova, kterou on, jestli si to správně vzpomínám, uváděl například na případě, kdy by člověk mohl říct, jaká, jako tam někdo může cítit vinu, ale on zažil ty první případy vězňů, kteří se vrátili z koncentračních táborů, kteří přežili jako jediní třeba ze své rodiny nebo ze svého okolí a kteří se tím cítili vinni a ono z jakéhosi robustního hlediska nemá logiku, protože oni nezpůsobili tu smrt těch blízkých a oni přesto velmi silně cítili, a známe takové případy spisovatelů, a tak dále, je to věc už dnes docela známá, no, takže těch vin je celá řada a přístupů k nim taky. Já v té souvislosti si nemůžu odpustit nepřipomenout mého velmi mně milého Přemysla Pitra, který vůbec vlastně ani s případem viny nepracoval, on razil tu, tu zásadu vlastně biblickou nebo zákonní, milujte své nepřátele a vlastně ani on, ne, ta mu byla připisována, on ani nepoužíval to slovo nepřátele, on myslel, milujte všechny lidi bez rozdílu a on to myslel tak, že tam vlastně vůbec nerozhoduje, jestli se někdo něčím provinil, nebo ne, ale že základním lidským úkolem od Pána Boha jemu daným je prostě milovat lidi, poněvadž Pán Bůh nebo tedy Ježíš to takhle taky dělal a dělal to proto, aby lidem řekl, dělejte to jako já a ten Pitr to svým, ve svém životě zopakoval, takže to, to je taky způsob, jak vlastně žít a vůbec ty viny něčí nevnímat.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
To jsme se ale dostali daleko paní Brožové.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když má nastat odpuštění, tak musí být pojmenováním té viny.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
To jistě, to samozřejmě a teď jde o to, jestli tu vinu, jak tu vinu pojmenováváte, jestli je při tom ten člověk svobodný, anebo jestli to říká s velmi zakaboněným čelem a plný nenávisti k té ženě. Mně docela překvapilo, a teď zase, abych nebyl podezřívaný z nějakého přeukrutného idealismu, ale já jsem si zase v novinách přečetl, co ona k tomu povídá. Je to starší nebo dalo by se asi říct tedy stará paní, některé ty reakce možná, že si neuvědomuje tak zcela jako, jednak co spáchala, že si to pořád neuvědomuje, anebo co se s ní teď momentálně děje, ale ona v těch rozhovorech v podstatě řekla, že už by to znovu neudělala, to mně přijde úžasné, protože ona to taky vůbec říct nemusela, ona mohla trvat na těch svých robustních postojích a takový lidi známe, právě členy tý její, té její bývalé strany nebo, kteří prostě do smrti si tohle to s sebou nesou a tam pak jako o odpuštění je těžké uvažovat, protože když tedy jaksi člověk trvá na tom, že mu ty zločiny přinášely radost a že je za zločiny nepovažuje, no, tak, do odpustit nejde, to prostě předpokládá opravdu subjektivní vztah toho člověka k té věci, no, jde o to, aby ti, kdo trestají, tak aby se neprovinili něčím podobným, čím se provinil ten dotyčný, to znamená, my jí asi nebudeme chtít ukřivdit, ale neměli bychom taky při tom trestu být zlí, zlomyslní a prostě zakabonění, jak já říkám. Měli bychom být hodně svobodní, když ji jakoby trestáme, no, jako že se ten její, vy jste se ptala na to promlčení, no, jsou samozřejmě úvahy, myslíte-li třeba tohle, jestli paní, které je osmdesát šest let, jestli nad ní vůbec vynášet rozsudek, ale to je podle mě nesporné a zase si to můžeme říct na příkladu z éry nacistické. Tady vůbec je ten problém, že ty podobné zločiny éry komunistické u nás bývají považovány za něco mnohem jemnějšího nebo méně nebezpečného než ty nacistické a přitom tam šlo o životy taky, takže teď použiju schválně jako silný případ, ale kdyby dnes žil Mengele a bylo mu sto dvacet let, no, tak by určitě nikdo nemeritoval o tom, jestli má, nebo nemá jít za mříže, no, a to je rozdíl v tom, že, no, prostě už to dál nerozebírejme, je to asi nesporná věc.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale přesto ještě jedno zamyšlení. Vy jste historik, jak takovéto zločiny zpracuje historie? Prostě zůstanou tam jako označení, ano, tito lidé byli vinni, tito lidé se provinili nebo to historie zpracuje nějak jinak, zapadne to vůbec za dvacet, třicet let tím nikdo nebude zabývat.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
No, tak, historie není jedna, historie, to jsou historici a já si přeju, aby jich to zpracovalo hodně, aby vzniklo třicet verzí toho případu a každá byla jiná a aby patnáct z nich bylo třeba chytrejch. No, tak, je to důležitá věc. Ta, tahle ta společnost se nijak zvlášť s tou minulou érou nevyrovnala, mě už ani nebaví o tom mluvit, protože to nemá celkem žádný smysl. Myslím, nevyrovnala se s tím tedy systematicky, právně nebo politicky, nebylo to, nebyla to nějaká tlustá čára nebo to odříznutí od toho dostatečně provedeno, tím pádem se to přesouvá do literatury, do té historiografie, jak naznačujete a tam se to určitě odehrávat bude. Někde jsem slyšel, že právě na téma paní Brožové-Polednové už vzniká nebo vznikla nějaká knížka, myslím, že ji píše Petr Zídek, snad to nekomolím, historik, docela bych si od toho sliboval, takže to je třeba jedna z prvních odpovědí na tuhle tu konkrétní věc. No, tam, je samozřejmě úžasné téma, její kolega z procesu a vůbec tedy jakýsi prototyp komunistické justice, a to byl tedy prokurátor Urválek, který pak vynikl hlavně tedy v procesu se Slánským a spol., a to jsou všechny osoby, které jako stojí za zpracování, ale zase aby to neulpělo na nějakých konkrétních osobách. Ta, zase, vracím se k tomu pro mě hlavnímu. To, co ta paní Brožová o té své vině dneska říká, tak nám dovoluje si položit otázku, jestli my, kdo jsme neudělali něco podobného, jestli jsme neměli tak trochu štěstí, že jsme nebyli v té situaci. Tím já ji nechci omlouvat, ale ona povídá třeba, že, že moc důvěřovala těm svým nadřízeným a že snažila plnit ty příkazy, které měla. No, a takových lidí bylo docela dost a hodně jich vlastně bylo a svým způsobem to zčásti ani nešlo neplnit některé, že jo, to prostě nemohl člověk, když už tady žil, tak prostě neplnit nic, takže ona tam ta hranice byla taková křehká a bylo ji možné docela snadno překročit a ona asi, ale nechci, aby to znělo jako její omluva, ale říkám to jenom pro to, aby ten její pří..., prostě byla by škoda, kdyby ten její případ skončil odsouzením staré paní bez toho, aby si lidi řekli, vždyť já jsem taky ta stará paní v něčem byl.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Další aktuální událost, u které se spisovatelem a historikem Pavlem Kosatíkem zastavíme, je ze světa vědy. Vědci spustili obří urychlovač, který má simulovat vznik vesmíru. Tak je to informace, která možná pro někoho zapadne, protože se vědou nezabývá a není to pro něj zajímavé, ale vy jste se rozhodl, že tuto informaci vyzvednete. Z jakého důvodu?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
No, je to ode mě drzost, protože jak víte, samozřejmě nejsem fyzik a nebyl bych schopen o tom mluvit do hloubky, ale já jsem přesvědčen, že to je událost světodějná a prostě dnešní noviny si vystřihnu a schovám nebo jejich první stránku stejně, jako jsem si schoval tu z těch před sedmi let z toho tehdejšího 11. září, a protože já si od toho spuštění urychlovače opravdu dost slibuju. Myslím si, že by to mohla být převratná události zdaleka ne jenom ve světě vědy. Jenom velmi stručně naznačím, o co jde, a to, co laikovi možná přísluší přetlumočit z těch odborných úst. Je to prostě jaký, je to vlastně největší technické zařízení, jaké kdy bylo vybudováno na světě. Je to tunel podzemní na hranicích Francie, Švýcarska, který měří, tuším, sedmadvacet kilometrů a kde, proti, kde se budou srážet velikánskou rychlostí, srážet a štěpit částice a vědci si od toho slibují to, že při tomto štěpení bude simulován stav, který pravděpodobně existoval těsně po vzniku vesmíru při tom takzvaném big bangu. Má to potvrdit existence částic, které jsou prokázané jenom teoreticky, ale hlavně se tím možná by mohly sjednotit různé, dosud protikladné teorie o tom, jak vlastně to celé vzniklo a mohla by se z toho zrodit ta mnohými vytoužená, jak se říkává, teorie všeho, prostě převést to na společný jmenoval, což je celkem logická touha. Když jsou dvě teorie, tak jedna z nich asi nemůže být pravdivá, takže, no, a co je zajímavé, a na to mě upozornil vědecký publicista František Houdek před časem, vlastně ve stejné době, kdy je toto spouštěno během toho letošního podzimu, tak odstartuje kosmická sonda Planck, která ve vesmíru bude zkoumat reliktní záření, což jsou zase stopy toho, zjednodušeně řečeno, kam ten vesmír nejdál dolétl, čili jakýsi konec, ne, konec není, ale jakási ta nejzazší současnost toho vesmíru, čili my nebo ti badatelé zhruba ve stejné chvíli, je to zvláštní paradox, můžou uvidět něco, co se hodně podobá začátku a něco, co se hodně podobá konci, a to je situace, která mně přijde úžasná a nikdy vlastně dosud na světě nebyla. Opravdu je to světodějná událost. Ono to hlavní spuštění se neodehrálo včera, jak referovaly některé noviny, to byl jenom takový, dejme tomu, snad ne moc zjednodušeně, můžu to přirovnat k napouštění přehrady, tak včera teda otevřely první kohoutek, ale další velké spuštění bude v říjnu a bude to vlastně celé nabíhat postupně a neví se, jak to dopadne, také různí skeptici vyslovují různá, různá, různé temné předtuchy, ale to je vždycky. Dá se od toho velmi mnoho očekávat a zajímavé je třeba, že to očekávání je spíš ve světě než zatím tady u nás doma. Namátkou jsem si všiml internetový vyhledávač Google, který jenom velmi zřídka mění tu svou hlavičku, která se vám v počítači otevře, když googlujete, že jo, tak na Vánoce tam dají čepičku Santa Clause a na Velikonoce kraslici a teď, včera, tam dali dva zuřivě se srážející atomy, či co to bylo, takže pro ně je to událost tedy světového významu, ale třeba dnešní noviny, nezdálo se mi, že to, Mladá fronta ta to tam má až někde dole pod zprávou o dvou sběratelích hmyzu z Indie, z nichž jednoho propustili a druhého ne, neironizuji to, jenom bych si přál, aby tedy ta zatím malá a neznámá květinka, aby teda hodně vykvetla, protože ono to pochopitelně může zase k té vědě a k hodnotami s ní spojenými přitáhnout hodně lidí. Nepatrně si zde ohřeju trošku vlastní polévku. My máme v Akademii věd takový časopis. Jmenuje se Národní 3 a skoro celé jeho poslední číslo, které včera vyšlo, tak o tom pojednává a domnívám se, že dobře, poněvadž ústy předních fyziků Jiřího Bičáka a Martina Schnabela a v takovém panoramatickém textu právě od Františka Houdka, kde je to docela dobře pojednané. Kdyby to někoho zajímalo, tak si myslím, že tam najde nebo já jsem tam jako čtenář našel docela dost inspirativních otázek.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zmínil jste se o tom, že někteří nejen laici, ale i odborníci se trochu bojí, co ten pokus udělá, protože to nikdo neví. Je ten strach na místě nebo ... Mně někdy připadá, že vědci mají příliš velkou hrdost nebo možná drzost, nevím, jestli to takhle můžu nazvat, pouštět se do věcí, které skutečně nemají výsledku a někdo dokonce straší s koncem světa, což je velmi silné asi, ale přeci jenom, když se neví, co něco udělá a může to být hodně zásadní, tak je to velký otazník.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
No, teď jste mi připomněla Krakatit, hlavně teda filmový, kde ten Karel Höger volá: "Tomši, Tomši, nedělej to," nebo něco takového ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, možná právě tím, literaturou a těmito všemi věcmi jsme ovlivněni.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
No, jasně, ale tak v tom je rozdíl mezi asi tou literaturou a tím. Tak já nejsem žádný matador ve věděckém světě. Já znám těch vědců možná nepatrně víc než každý nebo stejně, ale já se u nich s tímto strachem nesetkávám a nezdá se mi, že je to strach zpychlých dětí, které si hrají s dynamitem a nevědí o tom. No, tak, víte, tam je problém asi ten, že tady ty věci a jde teda o teoretickou fyziku, matematiku, ono se to hrozně těžko asi tlumočí lidem, jako jsme my nebo já teda, kteří k tomu nemají žádný zvláštní vztah. Ono se to musí převádět do nějaké metaforiky nebo a tím se to teda zjednodušuje a, no, čili tam spíš ten strach, co je strach. Strach vždycky vzniká z neznalosti a část té neznalosti možná způsobuje to, že ono opravdu to objasnit je těžké. Tohle možná bude dost velký problém nebo čím dál větší té vědy, že ono je to vidět i na těch popularizačních rubrikách třeba v novinách, kde ono se zdá, že to jakoby pokrývá veškerou vědu, ale když to zkoumáte a děláte si čárky, tak zjistíte, že některé obory tam absentují. Některé jsou populární, o astronomii se bude psát vždycky, o genetice taky, o nových lécích, ale pak jsou oblasti, kde, kde je to mnohem těžší a kde napřed musíte, anebo to třeba už ani dneska nejde si vymyslet jazyk, kde to těm lidem vysvětlíte a je-li teda nějaký strach iracionální určitě v souvislosti tady s tím LHC urychlovačem, tak je to zřejmě způsobeno tímto, no, a čili je to i touto cestou řešitelná, že se teda o tom bude mluvit a psát, no. Jako určitě to nefunguje tak, že ti vědci by zmáčkli knoflík a teď čekali, jestli to bouchne nebo ne, ale to se snad nikdo vážně ani nemyslí.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Já jsem se dočetla někde názor jednoho vědce, bohužel teď nemám před sebou jeho jméno, že vlastně pokud výsledek bude jiný, než se očekává, tak že to také bude důležitý výsledek, protože ukáže nějakou cestu.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
No, tak, ale to je na tom to úžasné, tak kdyby se vědělo, jaký výsledek, tak by nemělo smysl to dělat, no.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak se to nemusí dělat. Takže to je tedy obří urychlovač, který byl spuštěn, tedy alespoň částečně včera v Ženevě nebo kousek od Ženevy v CERNu. No, a my máme ještě pár minutek dnešního pořadu Jak to vidí spisovatel a historik Pavel Kosatík, a tak se zastavíme možná ještě u jedné aktuální události, odvolání ředitele Národní knihovna Vlastimila Ježka. Jak to vnímáte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
No, tak, tam jenom velice stručně. Já jsem to zachytil jenom jako základní tvrdou zprávu a nevím, jak to, jestli to někdo komentoval, nebo ne, ale tak jak vlastně, čili ta základní reakce na tu základní informaci asi je ta, že teď tedy ti, kdo ho odvolali, tak by měli velmi rychle přijít s vlastním návrhem řešení a že by to řešení asi nemělo být tedy horší než to navrhované, to znamená, veřejnost teď asi neočekává nějaké další tahanice o pozemky nebo jejich pokračování, ale mělo by se tedy, rozhodně by se mělo říct, že knihovna bude stát. Mělo by se říct kde a jak bude vypadat. Pravděpodobně tedy nebo teď všechno nasvědčuje tomu, že to nebude ta Kaplického, já tady za ni nelobbuju, ale prostě, aby to neskončilo zase jak to u nás někdy bývá, jenom tou spálenou zemí a že jsou všichni rozhádaní a na sebe naštvaní. Mělo by být jasně deklarováno nebo snad už se to teda děje, že ti mocní chápou, že ta knihovna je potřeba, že to opravdu není jenom nějaký sklad papíru, které stejně za chvilku nebudou nikoho zajímat, protože na tom webu to všechno bude, to je nesmysl, na tom webu to nikdy všechno nebude a nemůže být. Takhle to nikde na světě není. No, takže bylo by úžasné, kdyby, kdyby se ten negativní čin od někoho, něčí odvolání velmi rychle proměnilo v čin pozitivní, to znamená, v jasnou vizi, kdy, kde, co bude stát a že to nebude nehezká škatule, no.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je tedy závěrečné slovo dnešního hosta v pořadu Jak to vidí spisovatele a historika Pavla Kosatíka. No, a pokud chodíte na Internet a zajímají vás pořady Jak to vidí, tak možná jste už zjistili, že Český rozhlas 2 Praha připravil speciální stránku "jaktovidičů" na adrese www.rozhlas.cz/jaktovidi. Najdete nejen informace o všech, kteří sem chodí, ale také přepisy těch pořadů, které tady zní, a také jejich zvukovou podobu. Tak to je informace pro vás a já děkuji Pavlovi Kosatíkovi za návštěvu dnes v Hostu do domu a přeji hezký den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, historik
--------------------
Taky děkuju. Na shledanou.