Přepis pořadu Jak to vidí - 1.9.

Používání mobilních telefonů a televizí dětmi

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Do výzkumu názorů dětí, které nechal zpracovat Český výbor pro UNICEF nahlédneme s psychiatrem Maxem Kašparů v dnešním (1.9.) pořadu Jak to vidí ještě jednou. Co se týká rodiny a toho, jak to v rodinách různě chodí, tak mě v téhle souvislosti ještě zaujalo, že děti ve většině rodinách mohou sledovat televizi, a to velmi často a často neomezeně a mohou používat mobilní telefon. Vypovídá to o naší době hodně?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
No ono to něco vypovídá právě o té toleranci, ale také to vypovídá o tom, a tady bych viděl spojitost mezi právě dnešním dnem prvním září a tím neomezeným vysedáváním u televize. Já jsem byl také překvapen jinou statistikou, když jsem zjistil před nějakým časem, že spousta dětí, myslím, že jich bylo kolem dvaceti tisíc, nemohla nastoupit do první třídy, protože jim chyběly tři předpoklady nástupu do školy. A to bylo nedostatek slov, čili malá slovní zásoba, neschopnost komunikace a neschopnost základní orientace v těch nejběžnějších situacích. A teď jsem si řekl, čím to může být. A uvědomil jsem si, že jednou z příčin je právě to neomezené vysedávání u televize. Pojďme od slovní zásoby. Slovní zásoba se rozvíjí interpersonální komunikací, tedy já a babička, já a maminka, já a tatínek. Nikdy se nerozvíjí s přístrojem, ať už je to počítač, ať už je to televizor, protože to je pasivní komunikace. Tento pojem je známý v psychologii, pasivní komunikace, a naše děti tím, že rodiče jsou tolerantní a že jejich morálka je poměrně široká a dovolí jim dívat se jakkoliv dlouho a na cokoliv, byť to pro to dítě není vhodné, tak to vede právě k té pasivní komunikaci a ta nerozvíjí slovní zásobu. To za prvé. Za druhé nerozvíjí komunikaci, protože když dítě hovoří s dospělým, může položit otázku, dozví se odpověď a je to oboustranné. Kdežto, když se dívá na televizi, je to pouze jednostranné, dítě se nemůže zeptat, dítě nemůže s přístrojem komunikovat. A potom se dočtu, že ty děti nejsou schopny nastoupit právě do první třídy právě z tohoto důvodu. Čili víte, on ten lidský život je taková pavučina, ve kterém všechno souvisí se vším. Když se podíváme na pavučinu, tak vlastně ty nitky všechny jsou spojené a stejně takhle je to i v lidském životě, mentalita, věk, schopnosti, vlastnosti, komunikace, televize, hodnoty, tolerance, mravnost, morálka, etiketa, to všechno souvisí dohromady a uprostřed té pavučiny je chyceno dítě. A má jako paprskovitě se všemi těmihle tématy, které jsem tady vyjmenoval, má spojení, a to ještě souvisí mezi sebou. Čili tím, že všechno souvisí se vším, tak i negativum na jedné straně souvisí na s negativem zcela někde jinde a přesně naopak je to i s pozitivy.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
A jak si stojí v té pavučině mobilní telefony, které jsem zmiňovala?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak ty bych neviděl jako tak špatné, ty mobilní telefony. Zvláště ne u dětí, pokud u toho nevznikne závislost. Když já vyslovím jako psychiatr slovo závislost, tak posluchač si může říct, aha, to je alkohol nebo teď už i droga. Ale ona existuje závislost na počítačích, existuje závislost na televizi, existuje závislost na hracích automatech a ona taky existuje závislost na mobilním telefonu. Já vím případy u nás z nemocnice, kde dítě, které bylo akutně přijato na dětské oddělení, se prvně shánělo po mobilu a nikoliv po mamince. A když ten mobil mohlo mít a mohlo si zatelefonovat, tak nevolalo domů, ale volalo nějakému svému kamarádovi nebo kamarádce. Čili i to je známka čehosi. A ty děti se stávají závislými, oni v tom mají rekordy, kolik protelefonují a kolik namačkají esemesek za den. A pokud je to prostředek ke komunikaci, tak mu dávám zelenou. Pokud je to prostředek k závislosti, tak červenou. Víte, my nemůžeme techniku vinit z něčeho špatného. Já nemůžu říct, že psací stroj je špatný nástroj, protože já tím psacím strojem mohu napsat hezký dopis někomu nemocnému do nemocnice, povzbudit ho, potěšit ho, anebo můžu napsat anonymní dopis. Stejně tak nůž - můžu ukrojit dítěti chleba, ale mohu tím taky někoho zavraždit. Čili nezáleží na tom předmětu, ale záleží na tom, kdo ten předmět drží v ruce a jak s ním jedná. Čili nejsem proti mobilním telefonům, ale proti určité kázni, kterou musí mít člověk, a to ve všech směrech.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vraťme se k různým hodnotám. Děti v anketě nebo ve výzkumu uváděli, že nejvíce obdivují zpěváky, hudební skupiny, sportovce a herce, ale také je vysoký počet dětí, které neobdivují nikoho, což mě docela zarazilo. Je to běžné, máte zkušenost i z dřívějška, že tomu tak bylo, že děti neobdivují nikoho, že nemají žádný svůj vzor?


Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, protože dítěti musí vzor být dán. A pokud si ho dítě hledá samo, tak jde po vzoru, který je nejbližší a který, teď použiju to slovo, frčí. A jestliže frčí kolem olympijských her nějaký sportovec a kolem mistrovství světa v hokeji nějaký hokejista a kolem nějakého koncertu nějaká zpěvačka, tak to jsou takové módní hvězdy a děti se podle nich opičí. Totiž dítě se vychovává tím více, co vidí a nikoliv tím, co slyší. Takže dítě, aby mezi ostatními spolužáky bylo in, tak se také někdy přizpůsobí. Samozřejmě vzory jsou takové ty hvězdy, které vyjdou a potom zase zapadnou. Ale to je věc jedna, tomu bych se nedivil a ani bych to neodsuzoval, protože já jsem si tohle to taky prošel. Vzpomínám si, že v mém dětském pokojíčku jsem měl vylepený zpěváky a fotbalisty a hokejisty, protože každou chvíli jsem fandil něčemu jinému, ale to už patří k zrání toho dítěte. Určitě sedmdesátiletý člověk tam nemá fotbalistu nad postelí, ale zase tam má třeba svoje vnouče, i když to není jeho vzor, ale to potěšení, které má. Takže mladý člověk potřebuje vzory. Ale horší je ta skupina, která nemá vůbec žádné vzory. A pokud ty vzory nemá, tak je tady veliký pole působení právě pro školu a pro rodinu, aby mu nějaké vzory dodala, aby vyplnila to vakuum, protože každý člověk musí mít nějaký vzor a musí mít motivaci. A i trenér neukazuje na nějakém fotbalistovi okresního přeboru, jak se kope a jak se tvoří hra, ale vždycky na mistrovi toho sportu, stejně tak učitel v hudební škole dává za vzor dítěti /nesrozumitelné/, Hudečka, že jo. A říká, podívejte se, takhle oni to hrajou, a ne nějakého šumaře, který hraje po hospodách. Čili ty vzory by vždycky měly být a vzor musí motivovat. A jestliže dítě má vzor a ono ho k ničemu nemotivuje, tak pak ten vzor je vyprázdněný, je to pouze slupka. Rodiče a škola by si vždycky měli klást otázku, jaký máš vzor a v čem ti ten vzor pomáhá, čím tě obohacuje. A jestliže v ničem a nebo dokonce v něčem negativním, říkám to nerad, ale je to tak, že děti mají i negativní vzory, tak potom je to špatné. Společnost, která nemá vzory, rodina, která nemá vzory, tak to jsou poměrně chudé společnosti a chudé rodiny. Čili nemá-li dítě vzor, řekl bych, to je obrovská šance mu nějaký dodat, ale pozor, my mu ten vzor nesmíme nanutit. My mu musíme dávat vzory, které jsou přirozené, vzory, které jsou normální a které jsou dosažitelné. Já jsem právě před chvílí poslouchal tuhle tu stanici, na které vysíláme, a tam se mi velmi líbilo od toho učitele z Vlašimi, že říká, že učitel by měl být především normální. Já jako psychiatr preferuju normalitu a proto preferuju i normální vzory. Jakmile je to vyumělkované, jakmile to je násilné, tak to dítě nějakým smyslem šestým, sedmým, osmým pozná, že to nepoužitelné pro život. A takový vzor nechá být, protože to je vzor, který není ani k dobrému, ani k špatnému, to je vzor, který je k ničemu.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale když se některé vzory moc nabízejí nebo takzvaně vnucují, tak možná u dětí způsobí opačný postoj, vzdor a ten vzor nepřijmou.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, máte pravdu. Tyto věci a vůbec všechno, co je krásné, a to je dobro, pravda a krása se musí nabízet. Jakmile to začneme vnucovat, tak lidé apriori si postaví jakousi hradbu. U reklamy je to jiné, ale u životních vzorů, třeba na prací prášky, ale u životních vzorů je to taky jiné. Tady se musí ukázat vyber si, tady máš možnost a v téhle té obrovské samoobsluze těch krásných vzorů, které má, dějiny lidstva mají takové vzory a má je každý národ. A to je vlastně bohatství toho národa. Takže můžeš si tady vybrat, rozhodni se. A to, že to dítě někdy přebírá, přebírá dlouho, nevyčítejme mu to, vždyť to dělá i jeho maminka, když přijde do té samoobsluhy.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes byl na návštěvě psychiatr Max Kašparů v pořadu Jak to vidí na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha. Děkuji vám moc, zdravím vás do Jihlavy a přeji pěkný den a ten nový školní rok také přeji hezký, ať se vám daří.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, abysme všichni byli spokojeni třicátého června příštího roku.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, přesně tak, takže na slyšenou a vy, kteří byste se rádi k tomuto pořadu navrátili, tak ho najdete na našich internetových stránkách na adrese www.rozhlas.cz/praha. Po pravé straně najdete rubriku Rádio na přání a v ní pořad Jak to vidí psychiatr Max Kašparů s dnešním datem. Tak hezký den a na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.