UŽ JE TO TADY ...

18. září 2008

... a nikdo to nečekal. Z novin do nás buší slova, která běžný čtenář donedávna neznal. Bear Sterns, Fannie Mae, Lehman Brothers, a zřejmě přijdou další. Opravdu se nás týkají jen málo, jak se domnívá většina místních i cizích analytiků? Kéž by. Ale i kdyby. Nemělo by to, co se už přes rok děje za mořem a rozlévá po celém světě, přimět mnohé z nás k zamyšlení?

Život se zde pánbuzaplaň změnil od základu, porovnáme-li jej s tím, co bylo před dvaceti lety. Proměna politická, ekonomická, finanční i občanská je ještě umocněna tím, co se za tu dobu odehrálo v technologii. Bylo by nošením dříví do lesa připomínat, že před pouhopouhými dvěma desítkami let u nás jen málokdo pracoval s počítačem, nikdo neznal mobil a netušil, co znamená slovo digitalizace. A ovšem, a tím se blížím k věci: ani pojmy jako hypotéka nebo leasing.

To, že ke změnám došlo, je v pořádku. Jen málokdo by si přál návrat domovních důvěrníků, kádrováků; snad nikdo by se tu nechtěl znovu nechat uzavřít jako v ghettu. Jistěže nebylo špatné vše, co bývávalo, a s lecčím se nemuselo zamést. To je na jinou, hlubší diskusi. Ale podstatnější otázka zní - čím a jak žijeme dnes, a co z toho kouká zítra?

Zdá se mi, že v životech většiny z nás drtivě převládla kvantita nad kvalitou. Princip je vlastně snadný. Obchody jsou plné všemožného zboží. Reklama nám je nabízí čtyřiadvacet hodin denně. Abychom na něj měli, musíme vydělávat. Abychom vydělávali, musíme - v lepším případě - pracovat od rána do večera, v horším případě podvádět nebo rovnou okrádat. Ať tak či onak, vsákla nás nová bažina, o to nebezpečnější, oč svůdnější. Ne nadarmo září supermarkety do okolní tmy, i té duchovní, tisíci lákavých žároviček. Ne náhodou vévodí vstupním prostorám do těchto obřích staveb často zvláštní místa, lákavá na první pohled, která se podobají novým oltářům. Z nich na nás kouká zlaté tele akčních cen.

Často teď myslím na to, jak nás kdysi dávno navštívil jakýsi Američan, kterého k nám poslali přátelé - emigranti proto, abych se jako student pocvičil v angličtině. Nemohl jsem tehdy kvůli tomu vyjet ven, takže nastoupil v praxi systém zvaný "když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi". Pobyl u nás celé prázdniny, bystře se díval kolem sebe, pronikavě vše v sobě vyhodnocoval - a nakonec mi řekl: "Víš, já nechápu, proč to tady máte všechno tak složitě zařízeno. Proč máte kádrové posudky, domovní důvěrníky. U nás,v našem systému, je to mnohem snazší. Sotva mladí dostudují, vezmou si na dlouhá desetiletí hypotéku, aby si mohli pořídit byt nebo rovnou dům na dobré adrese. Ta jim pomůže k dobrému zaměstnání. Zaměstnání jim zaručí zdroje na splácení. Aby o ně nepřišli, musí v práci držet často hubu a krok. A jsou z nich v podstatě poslušní občané." Jak je to jednoduché...

Přirozeně, že toto shrnutí je zjednodušené. Také ho nepodepisuji zrovna krví. Ale zmiňuji se o něm proto, že jsem často rozpačitý a někdo až zoufalý z toho, jak naši lidé, především mladí lidé, nadšeně sedají na lep šidítkům nové doby, která sice zaručuje svobodu, ale umí dělat z občanů otroky. Nabízí jim život bez hranic, ale současně je láká na takové množství hmotných požitků, že jim vlastně ponechává ze svobody jen její iluzi.

Plně rozumím tomu, že mladý člověk chce a potřebuje někde bydlet, že je mu doma těsno (byť i zde přece po staletí fungovalo mezigenerační soužití...). A že si tedy vezme hypotéku, protože na byt v hotovosti nemá. Koneckonců je někdy měsíční splátka skoro nižší, než vydřidušský pronájem od restituentů, kteří často sami nic nevybudovali, ale o to čileji chtějí zbohatnout. (Výjimkám čest - ale mohu z vlastní zkušenosti doložit ostrá slova, která jsem právě použil.) Ale tam bych každému doporučil rázně a tvrdě udělat tlustou čáru. A říci si: "Tak dobrá, tolik a tolik splácím měsíčně na byt, a budu to muset dělat ještě třicet let. Doufejme, že budu zdravý a práceschopný a že o mě bude třicet let zájem na trhu. Ale copak si jen kvůli tomu, že je to nablýskané a má to i soused, musím hned pořídit na leasing i drahé auto, nejdražší kuchyňskou linku, nejmodernější mobil? Anebo kupovat dárky či dovolenou na dluh?"

Čím méně z nás by propadlo hmotařství a - jak zní známý bonmot - kupovalo věci, které nepotřebujeme, za peníze, které nemáme, tím méně by se na světě kupilo půjček včetně riskantních. Tím menší by bylo riziko, že se celý ten nadnárodní řetězec, který tvoří zdánlivě ctihodné banky, burzy, pojišťovny a hypoteční ústavy a kdovíco ještě, jednoho krásného dne sesype jako domeček z karet. A bude pak nezaslouženě brát i těm, kteří se chovají zodpovědně. Tedy těm občanům, kteří se zbytečně nezadlužují, kteří platí poctivě daně a - třeba na stáří či svým dětem - spoří. Protože, jak jasně vidíme v těchto týdnech a měsících, nakonec to všechno zřejmě zaplatí znovu oni. Na daních, na nižších úrocích z úspor. A mohou si za klobouk dát žvásty o podnikatelském riziku, když sledují, jak stát v systému, který se nazývá kapitalismem, sype miliardy těm nezodpovědným institucím, které si přivodily svůj vlastní pád, ale ve skutečnosti padnout nesmí, protože by to - zvlášť před volbami - rozkolísalo celý systém, celou strukturu.

Znám třeba v Holandsku nebo v (dříve západním) Německu plno fajn lidí, kteří si řekli, že v životě kašlou na kvantitu, že nechtějí dřít od rána do noci jen kvůli okázalým hnízdům a bourákům, ale že dají přednost výletům na kole, posezení ve venkovském hospůdce a návratu do skromného, funkčního bytu bez garáže. Myslím, že ti jediní mohou naši civilizaci spasit. Jinak se zardousí sama - a dobře jí tak.

autor: jvej
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.