Alexander Tomský: „V cizině mi knihy suplovaly vlast“

Náš host dnes slaví narozeniny (na svět přišel v r. 1947). Odmalička na něj doma mluvili polsky a německy. Proto říká, že se emigrantem už narodil. Značnou část svého života v zahraničí také prožil. Velká Británie a její kultura mu přirostla k srdci. Přesto se po r. 1989 vrátil do Čech, kde dnes působí jako publicista, nakladatel a komentátor.

Cenné rodinné kořeny
Jeho otec byl profesorem archeologie a matka lékařka. „Otec se na nás pokoušel mluvit německy a matka polsky, ale my děti jsme byly v převaze a odmítaly to. Když jsem přišel do školy, chtěl jsem děti dohnat a předhonit. Tak jsem objevil krásu češtiny a zamiloval se do K.J. Erbena a do české literatury, která mi v zahraničí suplovala vlast.“ Vyrůstal v literární rodině, kde otec četl v sedmi světových jazycích a mezi příbuznými bylo mnoho významných literátů, jako např. Egon Hostovský. Tehdy se také Alexander Tomský začal pokoušet o poezii. „Dodnes si myslím, že poezie je jednodušší než próza. Také zastávám názor, že česká literatura má unikátní lyriku a slabší prózu.“

Alexander Tomský|foto: Jan Sklenář

První dojmy
Jeho maminka byla po sovětské invazi v r. 1968 a v takovém šoku, že synovi sbalila kufr. „Když viděla tanky na Vinohradské třídě, zděsila se. Já tu chtěl zůstat navzdory okupaci, ale byl jsem do ciziny doslova katapultován. Netušil jsem tenkrát, že mě čeká emigrace.“ Přes 20 let prožil ve Velké Británii a začátky nebyly nijak růžové. „Máte tam jiné míry a váhy, jezdí se tam vlevo, je tam jiná kultura a architektura. Pocit, že se nemůžu vrátit, byl děsivý. A ten jazyk! Nechápal jsem ironii a humor. To všechno bylo nesmírně negativní. Po roce jsem dostal těžkou mononukleózu, protože můj organismus se zhroutil. Ale mladý člověk je vitální. Postupně jsem začal objevovat krásu angličtiny a W. Shakespeara. Zapsal jsem se do kursů rétoriky a zjistil, že je to krásný jazyk.“

Co Angličan, to veselá kopa
Alexandra Tomského prý fascinuje krása anglické povahy, která nemá ráda negativismus. „Oni mají obrovskou vlastnost: dovedou se radovat z maličkostí. A mají rádi malé věci. Říkají, že jen to, co je malé, je krásné. Neuznávají chmuru, mají tendenci se povzbuzovat a stále vtipkují. Jako hostující profesor britských univerzit jsem musel každou přednášku začínat vtipem.“ Pro dokreslení vyprávěl Alexander Tomský historku, kdy jel v noci po úplně prázdné silnici a na semaforu zastavil na červenou. „Přišel ke mně opodál stojící policista a řekl: *Vy nevíte, že červená nemá mozek? Vidíte, že nikde nic, tak jeďte!*“.

Kolébka slovních her
Říká se, že Češi mají velký smysl pro humor. Stejně tak si, podle Alexadra Tomského, v legraci libují Angličané. „Anglický humor jde tak daleko, že se radují ze slovíček, rýmů a různých slovních střetů. Ne nadarmo vymýšlejí hry, jako např. Scrabble. Slovní ekvilibristika je jim velmi blízká. Přitom mají velký smysl pro realitu, nesnáší teoretizování a byrokracii. Ve Velké Británii jsem neslyšel o katastrálním úřadu nebo registru vozidel. Tady na to koukám vyděšeně, protože z mé vlastní anglické zkušenosti vím, že honit člověka po úřadech je zbytečnost. Když úřady chtějí mít informace, ať si to vyřídí mezi sebou!“

Eva Kvasničková a Alexander Tomský|foto: Jan Sklenář

Angličané jsou dobří pašeráci
Ve Velké Británii založil exilové nakladatelství Rozmluvy. „To byla ta moje láska k literatuře a zakázaným autorům. Založil jsem pašovací oddělení a začal vydávat. Peněz nebylo moc, ale kombinoval jsem s to s bestsellery. Vydával jsem do jisté míry i brak. Angličané jsou nebojácný národ a vozili to k nám. Vůbec se nebáli a dokonce se těšili, že je tady zavřou.“

Více se dozvíte, pokud si poslechnete audiozáznam (u článku nahoře) rozhovoru s moderátorkou Evou Kvasničkovou.