"Starý Tibeťan se běžně musí rozhodovat mezi léky a potravinami," říká Jana Neboráková

Její život a vztah k Tibetu ovlivnila cesta do Indie, kterou navštívila v 15 letech se svou maminkou. „Změnilo to můj celkový přístup k tomu, co tady máme a jak si žijeme. Od té doby jsem se hodně zajímala nejen o Indii, ale také o buddhismus, tibetský národ, Tibeťany. Vždycky jsem chtěla udělat něco pro to, aby byl jejich život o trošku lepší.“ Prvním krůčkem Jany Neborákové byl Festival pro Tibet. Vznikl, a jeho první ročníky proběhly, v Ostravě. „Pak se začal rozrůstat a letos běžel už v 25 městech České republiky. Dnes se může každý dobrovolník zapojit a udělat si lokální vlastní pobočku Festivalu pro Tibet.“

Ladakh

Z cesty po Ladakhu|foto: Pavel Svoboda

„Druhý domov,“ tak nazývá Jana Neboráková himálajský Ladakh, který už devětkrát navštívila. Oblast se nachází v nejsevernější části Indie a říká se jí Malý Tibet. „Přezdívá se jí tak, protože kulturně, historicky i etnicky patří k Tibetu. Je tam hodně tibetských uprchlíků a jen díky tomu, že žijí v Indii, ve svobodné zemi, se může buddhismus dále vyvíjet. Jsou zde klášterní školy a vypadá to tam asi tak, jak by vypadal Tibet, kdyby se mohl svobodně rozhodovat a pokračovat.“

První pracovní cesta

Její druhá návštěva Ladakhu byla už pracovní a proběhla na výzvu buddhistických mnichů, které pozvala Jana Neboráková o několik měsíců dříve do České republiky. „Tehdy jsme začali spolupracovat na projektu Kmotrovství na dálku. Vybrali jsme děti z jejich a ještě jedné klášterní školy v Diskitu. Měli jsme také kontakt na mnicha v údolí Spiti, který se v té době chystal stavět ženskou klášterní školu. To nás velmi zaujalo, takže jsme se s ním chtěli potkat. Do projektu jsme zapojili i jeho mnišky, které doteď sponzorujeme. Na stavbě ženské klášterní školy, která se letos bude oficiálně otevírat, se stále podílíme.“

Mniši v Ladakhu ve svých festivalových oblecích|foto: Karel Wolf

Kmotrovství na dálku

Projekt spočívá nejen v pomoci malým dětem, ale také starým lidem. Kromě dětí z klášterních škol se sdružení M.O.S.T. zaměřuje i na ty z tibetské exilové vesničky Tibetan Homes Foundation. „Založena byla před 50 lety jeho svátostí Dalajlámou. Nyní tam studuje 2 500 tibetských dětí. Některé s nich jsou sirotci a většina vůbec nemá rodiče v Indii. Podporujeme jich zhruba 150 a spousta dalších čeká na to, že je někdo podpoří.“

Nuzné podmínky ve stáří
Opomíjeni ale nejsou ani ti dříve narození. „Když jsme přemýšleli o tom, jak ještě rozšířit projekt, všechno jsme konzultovali s velvyslancem jeho svátosti Dalajlámy, který má v oblasti Ladakhu největší přehled o problémech Tibeťanů. Řekl nám, že místní staří lidé nemají důchod a starají se o ně jejich děti. A když i ty jsou na tom tak špatně, že se nemohou postarat o rodiče, mají tito senioři nulový příjem. V 80 nebo 90 letech pochopitelně už nemohou pracovat a hodně často žijí v naprosto nuzných podmínkách.“ Takoví lidé se musí běžně rozhodovat, jestli si koupí základní potraviny nebo léky. Pořídit si obojí je totiž nemyslitelné. „Dostali jsme seznam těchto nejpotřebnějších, všechny jsme navštívili, napsali jejich příběh, vyfotili, jak žijí a vypadají. A u nás pro ně hledáme kmotry.“
Roční příspěvek v projektu Kmotrovství na dálku je 5 500 korun. „Z toho si mohou dovolit koupit základní jídlo, léky, příp. matraci, přikrývku nebo topivo, protože tam v zimě teplota klesá pod -30 až -40°C.“

Ladakh|foto: Karel Wolf

Více si poslechněte sami (viz „Přehrajte si celý příspěvek“) ve zvukovém záznamu dnešního (5. dubna) rozhovoru.