Cesty s Václavem Havlem byly fascinujícím zážitkem, který se nedá už nikdy vrátit, vzpomíná Jiří Vejvoda

Po roce 1989 byl povolán ke spolupráci s Václavem Havlem. „Když s Michaelem Žantovským upekli myšlenku Hovorů z Lán, tak řešili poměrně delikátní záležitost, která spočívala v tom, že by s panem prezidentem měli ukázněně mluvit rozhlasoví profíci, ale neměli by to být lidé z bývalé Hvězdy, kteří ještě před 14 dny zpívali úplně jinou písničku.“ Michael Žantovský se tak ozval Otu Nutzovi a Jiřímu Vejvodovi.

„Já jsem v Československém rozhlase, v tom předlistopadovém, nikdy nepracoval jako zaměstnanec, čímž vůbec nechci říci, že tady v 80. letech bylo všechno špatně. Tak jednoduché to vůbec není. Byla tady řada slušných lidí a řada těch druhých, jak je tomu v české společnosti i dnes.“ Jiří Vejvoda tak v první polovině roku 1990 jezdil, jako zvláštní rozhlasový zpravodaj, na všechny prezidentské zahraniční cesty. „V té přelomové době to byl fascinující zážitek, který se nedá už nikdy vrátit.“

Václav Havel

Od druhé poloviny roku 1990 pak pracoval na Hovorech z Lán. Ty prý byly nejzajímavější do poloviny roku 1991. „Bylo to období, kdy byl Václav Havel ještě pořád víc člověk než politik. Pouštěl se do odvážnějších, osobněji laděných, komentářů. Jak byl ale postupně, chtě, nechtě, vtahován do politických sítí, musel, nebo prostě chtěl, víc kalkulovat. A tak to přestalo být tak barevné.“

Jiří Vejvoda vzpomíná i na některé rozpačité okamžiky, které s Václavem Havlem prožil. „Některé jeho výpady byly velmi směšné, někdy i trapné. Předtím žil v odtržení od reality. Když to řeknu velmi zjednodušeně, byl buď vězněn a nebo žil jiným stylem než běžný občan šedé zóny. Učňů v továrně se třeba ptal, jestli znají Plastic People of the Universe a oni věděli jen o Michalu Davidovi. Někdy to bylo opravdu cimrmanovské.“

Ota Nutz

Dveře dokořán, Hovory z Lán, Káva u Kische a 3 x 60, a to stereo. Pořady, na kterých Jiří Vejvoda pracoval s rozhlasovou legendou Otou Nutzem.

„Jeden druhého jsme si považovali, přestože jsme měli období, kdy jsme se jako lidé neměli moc rádi, pohádali jsme se a soukromě jsme spolu ani moc nemluvili. Jakmile jsme ale sedli za mikrofon, tak to fungovalo. I když jsme si třeba jeden z druhého dělali šprťouchlata, neurazili jsme se, protože jsme věděli, že je to míněno dobře.“

Káva u Kische

Myšlenka pořadu vznikla v létě roku 1989, kdy oba autoři samozřejmě nemohli předpokládat, že tak brzy přijde listopadový převrat. „Původně to měl být příjemný, takový kischovský, pořad o pražských kuriozitách. Do toho přišel listopad a uvolnila se možnost zvát lidi nejrůznějšího ladění.“ A podle jakého klíče byli hosté zváni? „Čím je člověk vzdělanější a větší osobnost, tak je většinou pokornější. A pokud přijme pozvání do pořadu, tak to i docela prožívá. Měli jsme pana Svěráka, který přišel zbrocený potem a říkal, že má strach, na co se ho budeme ptát. I pan Horníček byl velmi pokorný. Člověka to potom naučí mávnout rukou nad povýšenými poloidioty a jít dál.“