Světově uznávaný režisér, scénárista, producent a syn Jan Svěrák dokáže rozpoznat umění v kýči

Přestože je mlád výčet filmů, které natočil, je impozantní. Ve 30 letech vystoupal ve filmařském řemesle na pomyslný vrchol, jakého lze vůbec dosáhnout a je obecně známo, z vrcholu vede cesta pouze jedním směrem, a to dolů. Řeč není o nikom jiném, než o českém „Stevenu Spielbergovi“, držiteli Oskara za nejlepší cizojazyčný film, Janu Svěrákovi.

Oscarový režisér obměňuje náměty, aby nepropadl stereotypu

Jakým směrem se může vydat člověk, který nemá kam jít? Který ve svém řemesle dosáhl všech met a už nemá co překonávat? Režisér J. Svěrák řeší tuto otázku svéráznou cestou: „Právě po světovém úspěchu filmu Kolja jsem se snažil natočit film zcela jiný. Vrhl jsem se proto na Tmavomodrý svět a hlavní motivací pro mě bylo, aby šlo o snímek naprosto odlišný a nikdo ho s Koljou nemohl srovnávat.“ Pokud připomeneme děj oscarového snímku Kolja, je o starém mládenci, který se díky tragickým okolnostem potkává s chlapcem mluvícím jinou řečí, se kterým sdílí podobný osud v podobě osamění. Naopak Tmavomodrý svět předkládal divákovi hrdinství českých letců, působících ve Velké Británii během II. světové války: „Jako u předchozí tvorby jsem podobně postupoval i u posledního celovečerního filmu Kuky se vrací. Měl jsem chuť utéct od vážných témat někam zcela jinam a udělat úplně přiblblý film.“

Jsme spoutáni komercí a konzumem

Režisér, scénárista a producent J. Svěrák se prý snaží jít vždy proti hlavnímu proudu. Možná právě to je jedno z tajemství, které provázejí jeho úspěch: „Nemám rád komerční, spotřební věci. Byl bych moc rád, kdyby mi někdo vyrobil třeba fortelní automobil ze dřeva, který by vydržel do mé smrti. Vadí mi, že dnes žijeme uvězněni v konzumu. Ten nás pohlcuje a všechno se vyrábí jen proto, aby se mohlo znovu nakupovat. Rád bych vlastnil a vytvářel věci tak, abych je jednou mohl předat svým dětem.“ Režisér také prozradil, že s oblibou natáčí filmy pro diváky, kteří nemají jasně definovanou fantazií: „Víte občas se ale obávám toho, že lidé filmu neporozumí. Jsme různí a každý má uzdu fantazie různě volnou.“

Jan Svěrák a Martina Kociánová|foto: Jan Sklenář

Můžeme považovat přirozeně krásné věci za kýč?

„Jakmile je něco pojmenovatelné, nebo srozumitelné tak je to málo umělecké.“ J. Svěrák přistupuje ke krásným věcem jako k jistému kýči, se kterým se musí vhodně pracovat, aby vyvolal odpovídající emoce: „Západ slunce, déšť, ranní mlha – to jsou všechno krásné věci, pokud se správně prodají.“ Dá se tedy česká filmová tvorba považovat spíše za kýč nebo umění? „Jsme na velmi dobré cestě, protože český divák chce vidět české filmy, což je v Evropě unikát. Navíc ani v sousedních zemích není běžné, aby se k filmu dostal mladý filmař. Např. v Polsku točí stále stejní, ověření režiséři.“

Manželka Jana Svěráka by doma nechtěla nezávislého filmaře

Divácky oblíbeným a dnes již kultovním dílem je film Jízda, který vznikl jako nezávislý a nízkorozpočtový. Je úspěšný režisér v takovém rozpoložení, že by byl schopen natočit obdobné dílo i dnes? „Všechno to je pouze o stavu mysli. Stejně jako když jsem točil Vratné láhve se svým otcem - začal jsem tehdy senilnět a kulhat. Po natáčení Kukiho jsem začal být pro změnu dětinský. Asi bych se dokázal dostat do rozpoložení nezávislého filmaře, i když by z toho moje žena určitě nebyla úplně nadšená. Oblékl bych si koženou bundu, náramky přátelství a vyrazil bych s kamerou kam by mě zrovna napadlo.“

Více si poslechněte v rozhovoru s Martinou Kociánovou.