Zdeněk Mahler si někdy říká, jestli je svých předků hoden

Literární začátky

Svou první práci vytvořil, když mu bylo 13 let. Bydlel tehdy v pražských Vysočanech. „Právě proto, že jsem žil v tomto „lese komínů,“ jsem toužil stát se lesníkem. Brzy ráno jsem vstával a naslouchal zpěvu ptáků. Zapisoval a dával dohromady knížku. Po týdnech práce, která mě velice vzrušovala, jsem ale přišel na to, že už takový svazek napsal jistý profesor Josef Jirsík. Jeho práce na mě působila tak silně jako málokterá klasická práce. Na řadu let mě ochromila.“ Láska k ptactvu ho drží dodnes. Z. Mahler např. smutní po vrabcích, které nazývá „voříšky v ptačím vydání“.

Svobodné povolání

Od roku 1961 je tzv. na volné noze. Ke kroku se uchýlil, i když byl prý „náramně zajištěn.“ „Dělal jsem tiskového tajemníka ministrovi. Musím říct, že na mě byl moc hodný. V podstatě to byl můj druhý táta.“ Po řadu let psal pod pseudonymem a tvořil řadu věcí, které sice souvisely s kulturou, samy o sobě ale nebyly kulturním dílem. Proto se rozhodl pro svobodné povolání, kde mohl svůj literární talent plně rozvinout. „Elementárním předpokladem toho, aby vznikla kloudná věc, je pocit tvůrčí svobody. Velmi často je to tak paradoxně vázáno, že musíte něco vyvzdorovat, protože nepřízeň je třeba taková, že vás udusává. A vy to vyvzdorujete právě s tím, že si takto realizujete svobodu.“

K filmu se dal na radu Miloše Formana

Svobodné povolání bylo údajně velice dobrodružné. „Jako jeden z prvních titulů jsem psal Mlýn, věc, která dostala divadelní podobu. Když jsem to potom zpětně spočítal, zjistil jsem, že jsem si měsíčně vydělal asi 150 až 160 korun.“ Radu ve finančních nesnázích mu tenkrát dal Miloš Forman. „Na Kampě jsme bydleli vedle sebe. Šel jsem za ním a řekl: „Miloši, děti vyjí hlady, rychle potřebuji peníze.“ Režisér Z. Mahlerovi poradil, aby napsal text pro film. Tak vznikl snímek Svatba jako řemen. „Fakt je ten, že paralelní práce v literatuře a pro film bylo to, proč jsem přežil.“

MFF Karlovy Vary|foto: Tomáš Adamec

Černé díry, múzy dramatiků

Skladatelský rodinný klan Straussů, W. A. Mozart, T. G. Masaryk či Lidice. To je jen několik osobností a témat lidských dějin, která Z. Mahler pomohl oživit na filmovém plátně. V historii je jako doma. Ani jemu se ale občas nedaří držet se dobových reálií. Nevýhoda to ale rozhodně není. „Moderní historie se vyznačuje tím, že píše z toho, co se nepodařilo zničit. Člověk je tak závislý na určitých zlomcích. Narazí tak na to, čemu se říká „černá díra.“ Vědec se v tomto momentě dostává do bezvýchodné situace, protože si nemůže dovolit fabulaci. Pro dramatika je to ale velice vzrušující. Ten si fantazii na dlouhý špagát pustí. Vyplývá z toho jedna věc: nejenže je to nutné, ale někdy je to i obrovská podmínka uměleckého díla.“

Inspirativních osobností prý máme hodně

Na kterou z historických událostí nebo osobností, které popsal, studoval nebo se jim věnoval, myslí nejčastěji? „Jakkoliv moderní historie na křižovatce dějin, to jest tady u nás, byla často víc než dramatická, otřesná a někdy opravdu zbavovala člověka jakýchkoliv iluzí, tak na konci svého života musím říct, že jsem strašně rád, že jsem se narodil tady.“ Říká Zdeněk Mahler na úvod. A pokračuje citátem skladatele Antonína Dvořáka. „Kdysi pronesl: „Pán Bůh si přál, abych se narodil tady. A z toho potom vyplívá spousta i hezkých povinností.“ Tato věta mě potom vedla k tomu, že jsem se v české historii rozhlížel po osobách, které jsem považoval za opravdové reprezentanty, velice inspirativní osobnosti. A tak potom docházelo k tomu, že jsem často nevěděl, koho dřív zvolit, protože my, navzdory nepočetnosti, máme takových osobností hodně. Já sám mám pocit, jestli jsem svých předků hoden.“

Více informací najdete v záznamu rozhovoru s Martinou Kociánovou.