Architektka Alena Šrámková hledá obyčejnou neobyčejnost
První dáma české architektury Alena Šrámková usedla na křeslo pro hosta Dvojky ČRo ve středu 21. září po 11:05 hodině.
Alena Šrámková je jednou z nejznámějších českých architektek. Prý ráda buduje „velkorysé prostory, ve kterých se člověk může rozmáchnout. Jen v takovém prostředí může vyrůstat komplexní osobnost.“ Nedostatek prostoru, jako např. život v paneláku, prý velmi ubližuje dětem. „Jde o svobodu toho, kam si sednu, stoupnu nebo lehnu. Hlavně jde o svobodu. Děti by alespoň, když už žijí v malých prostorách, měly mít krásné a prostorné školy. Je mi jasné, že např. v Japonsku nemají jinou alternativu, ale „našinec“ by měl mít vůli se někam rozmáchnout.“
Alena Šrámková je prý hlavně věcná, a přesto jsou její díla, i podle názorů četných odborníků, plná ženského pohledu. A právě ten prý bývá pro dnešní investory často překážkou. „Lidé, kteří dnes mají peníze, se často bojí dát svůj projekt ženě. Možná proto, že si myslí, že jsou slepice. To jsou ale hlavně ti agresivnější muži. Žena má určitě jiný pohled na věc, používá jinou formu a linie. Také možná méně sčítá, ale rozhodně více cítí. City do každého mého projektu určitě patří.“ Její slova potvrzuje i popis toho, jak „u ní“ vypadá zadávání zakázky. „Vždy klienta poprosím, aby o svém budoucím domě napsal básničku. Myslím si, že tak jej trochu více poznám, dozvím se, jaký je člověk. Zrovna před nedávnem mi jedna klientka napsala doslova neskutečně krásnou básničku a už se velmi těším na naši společnou práci.“
Zajímavá je i myšlenka architektky, podle které mají domy vychovávat. „Kdo jiný, než dům má člověka vychovat? Dům vytvoří prostředí, a to pak na jeho obyvatele zpětně působí. Člověk o tom ale vůbec neví. Když uděláte příliš pohodlný dům, tak bude jeho majitel časem nešťastný, že nemá podobné prostředí i jinde kolem sebe. Domy by měly ale hlavně ukazovat, že lze žít skromně. Dnešní lidé by se měli učit, že nemusí mít všechno, co chtějí.“ Možná s touto myšlenkou souvisí projekt, na kterém právě s kolegy pracuje. „Právě hledám obyčejnou neobyčejnost.“ Zkouší projektovat malé, obyčejné domky pro lidi, kteří nemají hodně peněz. „Byla bych velmi ráda, kdyby se lidé k tomuto projektu přihlásili a kdyby byl realizován.“ Tyto domky by měly obsahovat vše potřebné a přitom by na jejich realizaci finančně dosáhl normální Čech, Moravan nebo Slezan (stál by prý zhruba milion korun).
K současné architektuře Alena Šrámková říká: „Je to život. Letos jsem byla v létě ve Francii a tam se staví stejně nevkusná sídlišťata, jako tady. Je vidět, že se k penězům dostala třída, která si postaví vilu a nemá v sobě onu kulturu, která by mu řekla, že by se o tom měl poradit s architektem. Největší chyba našinců je, že architektuře nerozumí a často ani nevědí, že existuje. Také je velký rozdíl mezi národem českým a finským, který ví, co vkus je a co ne.“ Za první republiky to prý bylo jiné. „Navázali jsme na ruskou a německou avantgardu, která se tady moc hezky ujala. Dnes je to ale jinak.“
A jak samotná architektka bydlí? Prý si, až ke svým 80. narozeninám, konečně postavila dům. „Byla to vlastně z nouze ctnost. Jinak bych ve městě zbytečně platila velké nájemné, což se mi nechtělo. Musím ale říct, že jsem jej docela odflinkla. S domy pro klienty si vždy více vyhraju. Postavila jsem jednu místnost se dvěma patry. Je to všechno otevřený prostor. Taky jsem se musela hodně uskromnit. Při stěhování jsem se vzdala dvou knihoven a velkého množství oblečení. Ale jinak to nešlo.“
Další podrobnosti a názory první dámy české architektury si poslechněte v záznamu rozhovoru s Martinou Kociánovou. (Najdete jej na začátku článku.)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
