Baarová s Mandlovou. Odsoudit, či chápat? Nebo dokonce odpustit?

26. září 2016

Jak by to dopadlo, kdyby se ve vězeňské cele sešly obě slavné herečky. I o tom je divadelní hra Pankrác 45 spisovatelky, režisérky a dramaturgyně Švandova divadla Martiny Kinské.

Hru Pankrác 45 psala Martina Kinská tři roky. Pátrala v archivech, scházela se s historiky. Pomohlo jí to líp porozumět postavám. Myslí si, že mezi Adinou Mandlovou a Lídou Baarovou fungovalo přátelství. „Za protektorátu ale přišla kolize. Spekuluje se, že tam byl problém společných milenců nebo profesní žárlivost.“

A po osvobození nastala potřeba msty. „Bylo to nenávistné. Ale vzhledem k tomu, že fungovaly mimořádné lidové soudy a stačila tři svědectví, abyste byli odsouzeni k smrti, je pochopitelné, že se vypovídalo ledacos. Pod tímto tlakem, de facto hrozbou smrti, vypovídala Baarová proti Burianovi.“

Paličatá Adina

Obě herečky po válce emigrovaly a zemřely opuštěné. A zatímco pro Baarovou byla zkázou její krása, pro Mandlovou její přímočarost. „Co chtěla, to si vzala a nezvažovala následky. Doporučovali jí odejít do Terezína jako Nataša Gollová. Aby tak učinila určité pokání. Ale ona řekla, že neví, proč by to dělala, protože nic neprovedla.“

V Adině Mandlové prý byla vzpurnost, kterou společnost neodpouští. „Když jste na výsluní, najde se dost lidí, kteří čekají na váš pád. A pak si na vás smlsnou. To vidíte koneckonců i dnes,“ krčí rameny Martina Kinská. Podle jejího názoru je pro spoustu lidí odpuštění obtížné.

Pochopit je těžké, soudit lehké

„Nejsme schopni nahlédnout situaci z pozice člověka, který se v ní ocitl. Odsuzujeme je z pohledu dnešní doby. Nikdo nám neřekl: Teď vás odvedeme na gestapo a už se nevrátíte.“ Proto Kinská ve hře nechce soudit. „Šlo nám o to, snažit se je pochopit. Neříkat: To bych neudělala.“

autoři: eh , Martina Kociánová
Spustit audio

Související