Člověk prostě jede na koni a život si užívá v naturální formě, říká cestovatel Daniel Hála

8. srpen 2012

Středeční hodinka před polednem, s tak trochu magickým datem 8. 8., patřila cestovateli jménem Daniel Hála. Ptala se Martina Kociánová.

Dobrodruh v Tibetu
O Danu Hálovi se dá říci, že je opravdovým cestovatelem, lepší slovo je ale asi dobrodruh. On totiž necestuje, tak jako většina z nás s cestovními kancelářemi, ale vydává se do divočiny sám, případně s cestovatelským kamarádem, parťákem. „Jako cestovatel jsem se poprvé cítil na své cestě po Asii, kdy jsem se po prvních čtyřech měsících ve společnosti kamarádů, rozhodl sám vydat do Tibetu. To byla první opravdu dobrodružná cesta.“

Tibetský klášter v okolí Bódhnáthu

Proč cestuje?
Má cestování v genech nebo jej k tomu přivedly události života? „U mě to byl určitě gen, který nutí člověka občas se někde ztratit. Těch momentů, kdy jsem se ztratil, bylo opravdu hodně. To je pro mě motivační. Když se člověk ztratí a musí řešit komplikované, aktuální životní situace.“
Dalším důvodem jeho cestovatelské vášně je pocit svobodného rozhodování. „Jde hodně o moment volby a pocit odpovědnosti z této volby. Stojíte třeba nad kaňonem a rozhodujete se, jestli ho s koněm přebrodíte nebo jestli se otočíte a půjdete jinudy. Pouze vy se musíte rozhodnout a pak ale také musíte nést následky. Když vám při sestupování do kaňonu uhyne kůň, pak se sám sobě zpovídáte a nesete psychické a morální následky. Když se otočíte a zvolíte jinou cestu, pak zase řešíte osobní dilema, že jste to vzdal.“

Půl roku na koni
Jeho cesta do Patagonie na hřbetě koně, která proběhla v letech 2000 – 2001, trvala skoro půl roku. Ujel při ní zhruba 2000 km. Nejprve byl opět měsíc sám, poté s přáteli. „Právě tam jsem pocítil potřebu svobody. Člověk prostě jede a život si užívá v naturální formě. Když jste na cestě s přáteli, je to jiné, ale zase se s nimi hned můžete podělit o své pocity a je s kým si povídat. Raději ale jezdím s parťákem.“ Daniel Hála k tomu dodává, že ale i tehdy, když byl měsíc v pralese, tak vlastně úplně sám nebyl. „Byl jsem tam s indiánským průvodcem.“ A jak se domlouvali? „Španělsky, resp. řečí, která se vzdáleně dá nazvat španělštinou.“

Klisny v aklimatizační ohradě

Kůň si najde cestu sám
A proč se Daniel Hála vydává na cesty právě na koních? „Vzniklo to vlastně tak, že jsem šel sám a pěšky přes tibetskou planinu a potkal jsem jezdce na koni, kterému jsem jednoduše záviděl, že nemusí táhnout těžký bágl. Tehdy jsem ještě ale neměl odvahu se do cestování na koni pustit. To přišlo až později. Hlavně jsem tehdy nevěděl, jak se o koně postarat. Úplně původně to samozřejmě bylo o romantice. Pak jsem zjistil, že to má spoustu výhod, ale také nevýhod. Nejsvobodnější je člověk, když mu ukradnou bágl a on sám chodí po horách, to se mi opravdu stalo. S koněm to je odpovědnost, na druhé straně pak zjistíte, že se nemusíte starat o vlastní cestu, tu si kůň totiž vybírá sám. Vy se pak můžete věnovat sledování krajiny a např. i tomu, kde letí jaký orel. Nejkrásnější je být se zvířetem v krásné krajině sám.“
Zvířata musí ale vždy pozorně vybírat. „Stalo se nám, že jsme si koupili krásného koně, který opravdu nerad cestoval. Každé ráno jsme jej pak museli honit po lesích. Na tak dlouhé cestě člověk ke koni hodně přilne a pak je hodně těžké, když ho má prodat. Proto mám také v Chile dodnes koně dva.“

Andy u Mendozy jsou přirozenou hranicí mezi Argentinou a Chile

A co cestovní kanceláře?
Daniel Hála nikdy necestoval s žádnou cestovní kanceláří. Na týden u moře, tak jak mnohdy řeší běžní smrtelníci dovolenou, byl prý jen jednou, a to pouze kvůli dětem. „Taky to bylo s partou, která jela jedním společným autobusem. S klasickou cestovkou opravdu žádné zkušenosti nemám.“ Není se co divit.

Gejzír El Tatio v Chile

Více si poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru.

autor: lup
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.