Deset let jsem ryl držkou v zemi. Ale to patří k životu, konstatuje Michal Prokop

V roce 1963 založil skupinu Framus Five, ale hudba a texty tehdejšímu režimu moc nevoněly. Protože chtěl zpívat dál, pustil se na půdu, která mu moc neseděla. Přesedlal na pop a vystupoval s Hanou Zagorovou.

„Deset let jsem ryl držkou v zemi, jak říkal Karel Kryl. Ale to patří k životu. Nemůžete být pořád nahoře. Neúspěchy by ale pro člověka měly být odrazovým můstkem,“ myslí si Michal Prokop.

Politika jako profese

Tak jako spousta umělců vstoupil i Michal Prokop po sametové revoluci do politiky. „Nevadil mi oblek ani kravata. Nikdy jsem nebyl bohém a celý život jsem ranní ptáče.“ Politika pro něj byla profesí, kterou se chtěl naučit. „Tehdy jsem ovšem měl kolem sebe spoustu lidí, od kterých jsem se měl co učit. Dnes se obávám, že tam takových už moc není.“

Učil se od těch, kterých si vážil. Jako třeba Václav Benda nebo Václav Havel. „Vážil jsem si těch, co měli tu odvahu se bolševikovi postavit. Já jsem ji v sobě takovou neměl.“ Že mu v roli politika hudba chybí, zjistil časem. „V první chvíli jsem to nevěděl. Politiku jsem žral.“ Časem taky přišel na to, že úspěch v politice je na rozdíl od hudby nejasný.

Politika vs. muzika

„Lidi buď přijdou na koncert, nebo nepřijdou. Deska se buď prodá, nebo neprodá. V politice si kolektiv nevybíráte, jako svoje muzikanty do kapely. Volbama vám vznikla nějaká partička a vy se to s nimi musíte naučit,“ vysvětluje Prokop.

„Nikdy nevíte, jestli nějaké rozhodnutí bylo dobré, nebo nebylo. To se projeví za 10 let. Nebo taky nikdy.“ To na koncertech víte, že lidi vás na jevišti chtějí. Proto taky přišli. „Ale v té politice je vždycky minimálně 50 % těch, kteří vás tam vůbec nechtějí.“ Politika je pro něj „koncentrovaný konflikt“.

Významy vyplouvají

Texty k písním byly pro Michala Prokopa vždycky zásadní. Přistupoval k nim stylem: buď mi sedí, nebo ne. I proto mu moc nevadilo, když některým básnickým pasážím třeba od Josefa Kainara moc nerozuměl. Objevuje je často až časem. Slovo je pro něj úžasná věc a pro jeho muziku klíčová.

Proto těžko nese to, co se s češtinou dnes děje. „Jsem překvapený svými studenty, kteří neumí pořádně česky. Ani pravopis. Umí anglicky, ale čeština jim uniká. To nesu velmi nelibě. A co mě tahá za uši, jsou příšerný anglicismy.“

Proč dnes dává svým deskám provokativní názvy? Jak s odstupem hodnotí svoje alba? Jak si představuje úspěch? Více uslyšíte v iRadiu.