Do svých 50 nesedl na kolo. Dnes na prahu 70 objíždí Jiří Bína kontinety a píše o tom blog

27. březen 2018

Osamělý cyklista má za sebou 14 dlouhých výšlapů po několika kontinentech. Jezdí sám na tři měsíce, denně zvládne kolem 100 km. Na kole už takhle pročundroval velkou část světa.

Byl v USA, Jižní Americe, Austrálii, Novém Zélandu, Japonsku, Kanadě, Aljašce nebo Jižní Africe. O svých dobrodružstvích píše blog, fotí a pro cykloturisty na něm uveřejňuje dokonalou statistiku všech jízd.

Na svých cestách kolem světa našlapal něco přes 76 000 km. „Ale celkově přes 100 000, protože do svých 55 let jsem jezdil v Čechách a na Moravě. Ale vždycky jen přes den. Pak jsem vyrazil na Nový Zéland a netušil jsem, že mě to bude tak bavit.“

Cyklotramp

Prvních 14 dní na Novém Zélandu se ale trápil. „Měl jsem s sebou nesmyslný věci. Teprve když jsem se jich zbavil, tak se to celé rozjasnilo a bylo mi jasný, že mě to bude bavit po zbytek života.“ Od té doby jezdí pořád se stejnými věcmi.

I bicyklem. Je starý 21 let, i když spousta součástek je nových. „Co jsem inovoval zásadně, byly nosiče. Když jsem dojížděl svoji první jihoamerickou cestu, tak ty nosiče byly vyztužený bambusovými tyčkami, které jsem uřízl po cestě. Takže to kolo bylo částečně dřevěný.“

Lety prověřené má i oblečení. „Používám funkční prádlo. Hlavně trenýrky a tílko, protože to nemůžu prát každý den, tak abych okolí moc nezapáchal.“ Pončo-pláštěnku si pořídil ve Vietnamu. „Je to to nejlepší. Používají to tam motoristi.“

Když člověk potká medvěda

Sám jezdí proto, že se společností na cestách kdysi udělal špatnou zkušenost. Když jel s kamarádem stopem na Slovensko. „Jemu byla pořád zima, měl hlad a bolely ho nohy. Prostě jako ženská! A já si řekl: Ne! A od té doby jezdím sám.“ Někdy se k němu ale v cizině přidávají na kus cesty cyklisti. „A to je fajn.“

Obzvlášť, když člověk třeba spadne z kola. Nejhorší pád měl Jiří Bína v Kanadě, kde mu do cesty vběhl medvěd. „Lekl jsem se. Medvěd se taky lekl a utekl. Ale já spadl do náspu a kolo na mě. Bolela mě klíční kost. Vzal jsem za ní, neskřípalo to, tak jsem vytáhl kolo a jel dál.“ Několikrát ho na cestách i přepadli a okradli, jednou přišel dokonce o foťák.

Mexiko

Blogger

Denně našlape kolem 100 km a stíhá psát i blog. Dává na něj i fotky a precizní statistiku. „Většinou to navštěvují lidi, kteří se tím baví. Možná je z toho cítit můj optimistický pohled na svět. Píšu to po cestě a dlužno dodat, že mě to zatěžuje. Třeba bych šel večer do hospody, ale musím sedět a dloubat do počítače. Ale asi to má smysl, protože ohlas to má slušnej.“

Kam se chystá letos?

„Ještě nevím. Řeším to až v květnu, pryč jsem na podzim. Rád bych do Antarktidy, ale tam nejsou silnice,“ směje se. Plánování cesty mu trvá jen tři hodiny. „Improvizuju. Než si koupím letenky, podívám se ještě, jestli tam nebudou monzunové deště. Většinou nemám ani moc nastudovaný terén. A to mě baví, že je tam něco, s čím jsem nepočítal,“ přiznává a těší se na další štace. „Svět je velký. Těch míst, kam se dá jet, je hodně.“

Jiří Bína
autoři: vlk , eh
Spustit audio