Éra gramofonového průmyslu je pomalu za námi, říká Petr Janda
Čtvrtečním (26. července) hostem Dvojky byl legendární český rocker a zpěvák skupiny Olympic Petr Janda. Hostitelkou mu byla Martina Kociánová.
Sputnik, Karkulka a Olympic
Představovat Petra Jandu by asi bylo nošením dříví do lesa. Kdo by neznal skupinu Olympic a jeho frontmana? Možná se ale o něm moc neví, že se vyučil spojovým mechanikem a hrát začínal ve studentské kapele Sputnik. „Byla to tehdy průkopnická bigbeatová kapela plná studentů, tedy dětí kdysi bohatých lidí, kteří přišli o své majetky. Byli to hodně intelektuální synkové, dobrá parta, ale už hodně dlouho, nejméně 30, 40 let, nehrají.“ Petr Janda poté, resp. v roce 1963, vstoupil do kapely Karkulka, která se záhy přejmenovala na Olympic. Hraje do dnešních dnů, měla několik krizí a dvakrát přestala vystupovat. V sestavě z roku 1986 ji na pódiích potkáváme již 50 let.
Jak vlastně vznikl název Olympic, po původní Karkulce?
„Jednoduše. Byl to klub v pražské Spálené ulici, ve kterém jsme hráli, a podle klubu také skupina získala své jméno.“
Olympic byl vždy avantgardní hudební skupinou, mladí kluci pobláznili celou generaci fanynek. Zažili koncerty, na které přišlo jen pár lidí, ale také tisícové davy. „Před pár lety jsme měli v Berouně na koncertě strašně málo lidí, ale já jim řekl, že to odehrajeme, jako pro deset tisíc lidí. Taky jsme to tak udělali a ti lidi to fakt vzali.“
Je rosomák opravdu pták?
Před nedávnem vydal Olympic kolekci pěti CD se 116 písničkami. „Naše první písničky byly opravdu hodně spontánní, když jsem je psal, tak jsem často opravdu netušil, o čem to bude. Příkladem tohoto období je Želva. Pak se mi ale stávalo, že jsem složil písničku a vrátil se mi text, který nekorespondoval s mým záměrem. Tak jsem pak ke každé písničce dával námět na text. Pak už to bylo ono, hlavně u Pavla Vrby. Stejně je zajímavé, že většina písniček je o holkách, o lásce. Ale samozřejmě, že ne jen u nás. My máme také pár o zvířatech. Možná, že si dodnes plno lidí myslí, že rosomák je pták.“
Životní sen byl být učitelem
O to, co umí, se Petr Janda umí i podělit. Učí na konzervatoři interpretaci, resp. hru na elektrickou kytaru. „Je to jednou týdně a občas si říkám, že bych se na to už měl vykašlat, neboť mě to hodně psychicky vyčerpává. Já se na ty hodiny totiž musím připravovat. Na druhou stranu, učit byl vždy můj tajný sen, který se mi splnil.“
Každý rok má čtyři až pět žáků. Jsou jiní, než byl on ve svých začátcích? „Určitě. Hrají neskonale líp, než jsme hráli my všichni dohromady. Jsou to opravdu zapálení muzikanti, ale mám pocit, že se z nich málokdo muzikou uživí. Dnes je to totiž hodně těžké.“ Na druhou stranu, když on sám začínal, musel být samoukem. „Tápali jsme v tom, dnes jsou učitelé na celém světě i u nás, kteří prošli rockovou školou života a umí to i naučit další. My se to učili sami a opravdu krkolomně.“
Co dnešní hudební průmysl?
Podle Petra Jandy je to, co dnes hrají česká rádia, mlácení prázdné slámy. „Není tady nic avantgardního, nic podobného, co jsme ve své době dělali my. Mám pocit, že muziky je strašně moc ale taky hodně balastu. Občas mám pocit, že dnes to dělají jen ajťáci ve svém obýváku, kteří jen dají dohromady nějaké zvuky. V muzice je celkově v současnosti málo peněz. Všichni dělají všechno zadarmo a jediný okamžik, kdy dostanou nějaké peníze, je koncert. Tak nějak si myslím, že je pomalu za námi éra gramofonového průmyslu, ač se tedy v posledních letech zase část lidí vrací k vinylu. Ale to jen přechodná záležitost.“
Žije život mladého tatínka
Petr Janda je šťastný, ač to prý mnozí lidé nějak nemohou skousnout. „Teď prožívám již třetí vztah, jsem strašně šťastný a žiji životem mladého tatínka, ne důchodce. To mnozí ale nějak nemohou překousnout. Spokojený jsem byl, po nějakou dobu, v každém svém vztahu. Jsou z toho také mé skvělé děti.“
Více si poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
