Igor Bareš: Činohra Národního divadla se vydala směrem, který mi není blízký

V Národním divadle strávil Igor Bareš 11 sezón. Dnes tam už jen hostuje (ve hrách Les a Audience u královny). „Pro mě to byla nejvyšší meta a zahrál jsem si tam pěkné role.“ Ale… „Činohra Národního divadla se vydala směrem, který mi není blízky. A existence pod jednou střechou s novým šéfem by nebyla dobrá ani pro jednu stranu.“

Už druhou sezónu je tak členem Divadla na Vinohradech. I s manželkou. Vyhovuje mu atmosférou. „Lidi jako by tam nějak hráli víc spolu. Anonymita činoherního souboru Národního divadla je značná. A kolegu, se kterým jste třeba 5 let v angažmá, na jevišti nepotkáte.“ Do divadla sám prý chodí sporadicky. „Jak vidím do té kuchyně, tak nepodléhám iluzi a děj mě často nezaujme. Je lepší si tu hru přečíst.“

V audioknižní novince Noční pád

Často taky natáčí pro rozhlas. Naposledy třeba napínavý špionážní román Nelsona DeMilleho Noční pád, který vás chytne a nepustí. Spolu s ním knihu pro Radioservis načetli Dana Černá a Jaroslav Plesl.

„Je to hybrid mezi audioknihou a dramatizací. Je to dramatizovaná četba,“ pokouší se herec o přesnou definici. „Tuhle formu uplatňuje zejména režisér Michal Bureš a je to dobrá cesta, jak udržet pozornost posluchače. Jeden hlas může začít časem nudit.“

Bareš jako Hordubal

K rozhlasovému mikrofonu je Igor Bareš zvaný často. „A mám radost, když mě něco zaujme a rozhlas na to pak kývne a umožní mi to natočit. Režisér Bureš teď natočil 10 povídek Ivana Bunina. Stejně tak se mi podařilo prosadit Čapkova Hordubala. Z toho jsem měl velkou radost.“