Jaké to je, když na vás začnou koukat příběhy? Natáčíte dál, třeba deset let. Jako Pavel Štingl

Po pádu železné opony chtěli všichni zapomenout na starou dobu a vrhli se tam, kam se dřív nesmělo. Pavel Štingl se ale rozjel na východ. Točil tam už dřív. „Nebyl v tom prognostický pohled,“ vysvětluje dokumentarista.

Posedlost jedním tématem

„Byl to v tom, že z jednoho tématu vám roste další. Ponoříte se do historie jedné země a najednou na vás začnou koukat další příběhy. A to je ta kontinuita.“ Posledlost jedním tématem u něj prý trvá třeba i deset let.

„Původně to ale nebylo o tom, že chci něco uchovat. Na to jsem nemyslel. Začaly události v Rumunsku a já si uvědomil, jaký fenomén je probouzení těch zemí.“ Jak říká, neměl nutkání jezdit do válek. „Ale ono se to vždycky nějak spojilo s tou násilností.“

Osobní zkušenost s totalitou

Natáčel pak třeba válku o Náhorní Karabach. Vznikla tak celá epopej o historii Arménie i začátku celého toho ozbrojeného konfliktu. Dostal za ni spoustu cen. Na rozdíl od západních dokumentaristů totiž měl osobní zkušenost s totalitou.

„Socialismus měl společné jmenovatele a to byl ten klíč, se kterým jsem do toho vstoupil.“ Už delší dobu se věnuje nahrávání vzpomínek židovských pamětníků. Zatím jen do šuplíku, protože konkrétní plán ještě nemá.

Vzpomínky na holokaust

„V 90. letech vznikla spousta filmů a najednou to zdevalvovalo. Bylo to pořád stejné. Já hledám novou cestu k tomu, aby to diváky zajímalo,“ říká Štingl. „Základní klíč je ty věci zpřítomnit. Někdo to má v rodině a je to stigma. A to se dá řešit jen tak, že se o tom mluví.“

Už několik let se snaží o to, aby se z bývalého nádraží Bubny stalo muzeum, které by připomínalo židovské transporty. „Přišel jsem na to, že dramaturgie tohoto příběhu, který stavím do prostoru, je stejná, jako dramaturgie dokumentu, který stavím do televize. Pracujete s archivními materiály, natáčíte příběhy lidí… Je to velké dobrodružství a je to šance pro dokument budoucnosti.“