Když orchestr hraje jak Alžběta Poláčková dýchá, je to nepopsatelný hudební zážitek

Pro opěrní pěvkyni může být zánět horních dýchacích cest naprostou katastrofou. Odzpívat představení v takovém případě je zcela nemožné. Přes všechny nástrahy, které tedy v současném podzimním sychravém období číhají na každém kroku, jsme měli možnost hovořit se sopranistkou Alžbětou Poláčkovou, sólistkou Národního divadla v Praze.

Nejdůležitější je sebedůvěra

Nepochází z hudební rodiny. Matka je advokátka, otec inženýr a k hudbě si našla svou vlastní, zcela unikátní cestu: „Muzika mě vždy docela bavila. Od útlého dětství jsem hrála na housle, na klavír, na flétnu, ovšem zpěv přišel až někdy kolem osmnácti let. Rodiče mě podporovali, i když zprvu mi dopřáli klasické vzdělání. Až po dostudování gymnázia jsem se z vlastní vůle rozhodla, udělat si ze svého koníčku zároveň povolání.“ Během studia HAMU přišla nabídka do Národního divadla, která se neodmítá. Přes obtížné začátky a pomyslný křest ohněm, který následoval v podobě praxe, se dokázala prosadit a v současnosti vystupuje jako úspěšná sólistka: „Nejhorší pro mě zprvu bylo získání sebedůvěry. Ocitla jsem se mezi lidmi, kteří pro mě byli vzorem a trvalo dlouhou dobu, než se mi podařilo získat si jejich respekt.“ Přestože A. Poláčková poslouchá celou řadu interpretů a hudebních žánrů, považuje se spíše za konzervativního umělce, který vystupuje pouze s tím, co umí nejlépe – tedy s operou.

I padesátikilová dívka může mít silný hlas

Klasičtí pěvci to možná mají lehčí ve výběru repertoáru (nemusí stále hledat nové a nové hity), na druhou stranu po technické stránce je operní zpěv zcela nedostižný. Co je tedy pro A. Poláčkovou tím hudebně nejkrásnějším klenotem, který vždy ráda reprodukuje? „Miluji český repertoár: Janáčka, Dvořáka, ale i Mozarta. Toho dokonce pro sebe považuji za jistou duševní hygienu, protože technika je v jeho případě zcela odlišná. Zvuk musí být jiný: čistý, průzračný a nedá se v jeho případě nic ošidit, každý nedostatek je slyšet .“ Doba se mění a s ní i podoba moderní opery. V minulosti bylo běžné, že „Mařenky“ hrály korpulentní matróny, což už delší dobu není skutečná podoba současného operního umělce: „Divadlo se opravdu posunulo. Samotná režie je daleko náročnější a troufnu si tvrdit, že operní herectví se začíná vyrovnávat tomu činohernímu. Mnohdy na jevišti děláme doslova psí kusy a už to v žádném případě není pouze o zpěvu.“ Nejdůležitější tedy prý je, aby se pěvec dobře cítil a s tím přílišná nadváha ne vždy koresponduje, přestože řada z nás má „ty nejsilnější hlasy“ v mysli spojené s baculatými postavami.

Alžběta Poláčková|foto: Jan Sklenář

Orfeus a Euridika

V současné době se chystá opera s názvem Orfeus a Euridika. Začíná se zkoušet od příštího týdne a nás zajímalo, jak takové přípravy probíhají: „V tuto chvíli odstartovala hudební příprava, individuální korepetice. Každý umělec si sám svou roli připraví, musí se jí dokonale naučit, což jsou hodiny a hodiny dřiny – text, výslovnost, hudba. Potom následují ansámblové zkoušky s klavírem a panem dirigentem, a když je hotová hudební příprava, jde se do finále v podobě aranžování scény.“ Úspěch představení většinou tvoří celá řada druhotných aspektů, které je důležité brát v potaz: „Nejde pouze o mě, ale např. i o partnery se kterými vystupuji. Je pro mě velmi důležité, abychom fungovali jako tým. Ve chvíli, kdy má člověk špatný den nebo hraje sám za sebe, mohu se snažit sebevíc, ale atmosféra nebude taková.“ Už v první chvíli, po vstupu na jeviště je prý cítit atmosféra, která prostupuje sálem: „ Pro mě jsou nejkrásnější okamžiky, když dojde k vazbě mezi mnou, dirigentem a orchestrem. Hrají jak já dýchám, a to je pak opravdu nepopsatelný zážitek.“

Více se dozvíte, pokud si poslechnete audiozáznam (u článku nahoře) rozhovoru s moderátorkou Stanislavou Lekešovou.