Lidé mu před kamerou odkrývají své soukromí. „Často nevím, co si s tím mám počít,“ říká autor dokumentu o Margitovi nebo Zuskovi

Na to, že se mu lidé před kamerou svěřují a odkrývají svoje soukromí, si prý už zvykl a za psychoanalytika se nepovažuje. „Snažím se ty věci ve svých filmech nezneužívat a nemanipulovat s nimi. S těmi informacemi musím nakládat velmi citlivě. Ale kolikrát vůbec nevím, co si s nimi mám počít.“

To, že se s protagonisty svých filmů nezná, ho možná vede k větší zvídavosti. „Někdy je to k užitku věci. Na druhou stranu Darja Klimentová je moje celoživotní múza. Znám se s ní dlouho, a přesto mě pořád něčím překvapuje. Známe se 15 let a pořád si máme co říct.“

S tancem se dá manipulovat

Na festivalu Zlatá Praha budou v premiéře k vidění jeho portréty tenoristy Štefana Margity a tanečníka Petra Zusky. „Na premiéry se těším, protože mi na nich většinou lichotí a to je příjemné,“ směje se. Co se týká jeho portrétů, přiznává, že je pro něj tanec atraktivnější.

„Je zajímavější než hudba. Je diváčtější a ve střižně se s ním dá líp manipulovat.“ S hudbou si víc láme hlavu. Ale naštěstí často zasáhne šťastná náhoda. „Vždycky je to kouzlo nechtěného, kdy se objeví neopakovatelný moment, třeba i vtipný, který tomu dá jiný rozměr.“

S choreografem a režisérem Petrem Zuskou točil rok. „Má v sobě něco démonického a sám říká, že v každém tanečníkovi musí být něco démonického, aby něco dokázal“|foto: Ctibor Bachratý

Budoucnost v modrých houslích

Martina Kubalu práce těší. „Když mám před sebou projekt, který mě zajímá, a musím říct, že mám to obrovské štěstí, že mě vlastně zajímají všechny moje projekty, tak je budoucnost projasněná. Ale jak se práce chýlí ke konci, říkám si: Co dál? A začínám přemýšlet o dalším.“

A co to bude? Teď kvůli televiznímu projektu o našich světových houslistech projíždí s Pavlem Šporclem Vídní. „Byli jsme už na Ukrajině a ještě míříme do New Yorku a San Francisca. Tam vezme Pavel Šporcl své modré housle a zahraje tam totéž, co na přelomu století Rafael Kubelík,“ prozrazuje.