Mám rád rozhlas. Vizualizace mě rozčiluje, přiznává dramatik Miloš Horanský

„Jazyk je hravosti otevřený. Když to jazyk nabídne, máme toho využít,“ tvrdí básník, dramatik a divadelní režisér Miloš Horanský. S povzdechem ale dodává, že současná situace není nejlepší. „Chátráme,“ říká, „chválabohu je rozhlas, který to opečovává.“

Pohled na rozhlas

Miloš Horanský má rád tři stanice: Dvojku, Plus a Vltavu. „Každá v tom mém obzoru zabírá jednu silnou plochu. Všechny ale kultivují, jemně vzdělávají. Tu hladí, tu iritují. Jsou to moje kojné.“

Má je dokonce raději než televizi. „Ta vizualizace mě rozčiluje, rozptyluje a tříští.“ Rozhlas má víc prostoru starat se o jazyk. „Je to jedna z jeho stěžejních povinností,“ soudí Miloš Horanský.

Na oblasti o radosti

Jako dramatik má rád oblastní divadla, kde často režíroval. „Poznal jsem mnohé soubory, mnoho herců, mnoho tváří, velkých srdcí. Oni nemají ten pracovní rozptyl a jsou intenzivněji vhrouženi do své práce, která je koncentrovanější. Ten zisk pro mě byl patrně větší, než kdybych dlel na jednom místě.“

Pražskou Violu ale přesto pokládá za jeden ze svých domovů. „Pracovních i duchovních. Dělal jsem tam dost věcí.“ Například Máchův Máj. „Když jsem s tím přišel, vypadalo to jako absurdní návrh. Bára (Hrzánová) to dělá hluboce, skvěle, bláznivě… Tak, jak si to Hyneček zaslouží,“ usmívá se. Máj se hraje už 15. sezónu.

Propadnout může i talent

Miloš Horanský byl děkanem na DAMU a taky učil. „I administrativa může být tvořivá práce,“ ujišťuje. „Pedagogický kontakt je ale nejhlubší.“ Protože poznal oboje, je mu jasné, že herecké školství vyprodukuje spoustu herců, všichni se ale rozhodně neuplatní.

Miloš Horanský: Neumím jinak než láskou (Divadlo Viola: Tatiana Vilhelmová, Aleš Procházka)|foto: Divadlo Viola, Viktor Kronbauer

„Ale je dobré, že se člověk dotkne atmosféry školy a zajímavých lidí. Je tam sytá atmosféra, která ho naviguje. Je na celý život obohacený.“ Co se děje dál, je dílo osudu, Boha a štěstí, je přesvědčený Miloš Horanský.

Co dokáže zima s básnickou duší

Horanský je svébytnou osobností. Mimo jiné také básníkem. Poezii začal psát už jako chlapec a dokonce si pamatuje na chvíli, kdy napsal svou první báseň: ve škole, kde mu byla zima.

„Napsal jsem ji ve 13 letech ze zimomřivosti a byla o teple. Kupodivu, bylo to stavidlo, které se pak otevřelo,“ vzpomíná. První sbírka byla folklorní poezie. „Pak přišla vlna, která mi byla bližší: odraz mé a jiné lidské existence.“

Co ho čeká. Co píše a zkouší? Dopsal už novou knihu básní? Více uslyšíte v Archivu pořadů.