Mým přáním je obstát v životě jako dobrý člověk, říká Olga Špátová
Pozvání k hodinovému rozhovoru před polednem přijala v úterý 21. srpna mladá dokumentaristka Olga Špátová, dcera Olgy Sommerové a Jana Špáty.
Třetí Největší přání
Olga Špátová, ač teprve 28letá, je podepsána pod dokumenty věnované lidem, jakými jsou (nebo byli) Jan Kaplický, Miloš Forman nebo Karel Gott. V současné době se již 2,5 roku věnuje projektu Největší přání. S těmito dokumenty ale začínal její táta, Jan Špáta. „Můj projekt Největší přání III. navazuje na tatínkovy stejnojmenné dokumenty, které vznikaly v roce 1964 a poté 1989. Oba ve zlomových okamžicích této země, oba se věnují aktuálním hodnotám mladých lidí z nejrůznějších sociálních skupin. Stejně tak je to i u mého pokračování. Dodnes si pamatuji, jak mi táta na jedné společné procházce říkal, že třetí Největší přání budu muset natočit už já. Ten tátův poslední končí demonstracemi 17. listopadu a já si řekla, že začnu točit přesně po 20 letech, stalo se tak 17. listopadu 2009. Hlavně se snažím nemyslet na tu touhu obstát v pokračování díla táty. Samozřejmě, že nemám a ani nemohu mít takový nadhled, jako měl táta, který to točil někdy ve svých 40 letech. U mě to je zase trochu jiné. Věk mých hrdinů je mezi 18 až 30 lety, tedy jsou to mí vrstevníci.“
21. srpen 1968, svoboda a totalita v nás
Lidé, kteří v nejnovějším filmu Olgy Špátové vystupují, jsou vzorkem současné společnosti, tedy generace, která nikdy nezažila nesvobodu či totalitní režim. „Je to po 40 letech komunismu kompletně svobodná generace. To se opravdu odráží na jejich životě a najednou je hodně důležité, abychom mohli hájit svobodu, kterou tady máme nezaslouženě. Je si potřeba uvědomit, že i v demokratické zemi je potřeba svobodu bránit a hlavně, máme velké a nezasloužené štěstí, že žijeme ve svobodě. V této souvislosti mě napadají slova Jana Kaplického, který řekl, že přeje současným mladým lidem, aby zažili něco převratného, aby se posílili a dokázali bránit to, co nezaslouženě a zadarmo získali. Dnes je 21. srpna, často jsem o roku 1968 mluvila s mámou, která má z této doby asi dodnes trauma. Musím říct, že starší generace je mnohem citlivější na nespravedlnost, mnohem více rozlišuje pravdu a lež. Máma mi říkala, že po roce 1969 zcela ztratila naději. To je něco, co má generace absolutně nezažila a vůbec si to nedovedu představit, ztratit naději na svobodu.“
Být dobrým člověkem
A jaké je největší přání samotné Olgy Špátové? „Podle mě to je otázka na smysl celého života a na celý život. Mohu říct jen to, jaké největší přání má Olga Špátová v 28letech. Je to mít domov a dát ho svým blízkým. Přání souvisí s rodinou, přátelstvím a asi opravdu největší přání je, nezradit v životě nikoho ze svých blízkých. Také zde patří touha po svobodě, vlastní a posléze i společenské a taky obstát v životě jako dobrý člověk. Musím přiznat, že k formulování tohoto přání mě tak trochu pomohl můj film a jeho hrdinové.“
Zmatená generace?
Je to už 6 let, co Jan Špáta zemřel. Olga mu také Největší přání III. věnovala. V 90minutovém dokumentu prý najdeme plno modelů, jak dnes žít. „Věřím, že si tam diváci najdou své, snad se budou moci s někým ztotožnit a mí hrdinové jim pomůžou k lepšímu životu.“
A mění se přání jednotlivých generací, které Špátovi zaznamenali? „Dá se říct, že se přání nemění. Je to hlavně touha po lásce, svobodě a najít si to své místo na světě. To, co se mění, jsou kulisy. Hrdinové mého filmu jsou všichni první generací, která se narodila zcela ve svobodě a obstát ve svobodě je ten nejtěžší úkol a je to asi těžší, než to bylo dříve. Moje generace se často bojí následků svých činů. Jsme asi velmi zmatení. Také se podle mě hodně změnila role mužů a žen ve společnosti i v rodině, zejména ve srovnání s rokem 1964. Když jsem na 1. Máje vyrazila na Petřín, tak mě docela překvapilo, že první, na otázku co chtějí v životě dokázat, odpovídal muž, který chtěl založit rodinu. Partnerka ale často chtěla nejprve být úspěšná ve své profesi a rodina u ní byla až na druhém místě. Říkala jsem si, až kam může proměna rolí časem vést. Zajímavé také je, že se dnes muži nebojí projevit své city, nebojí se ukázat slzu v oku. Podle mě to je hodně překvapivé a má generace tak v sobě určitě nese naději do budoucna.“
Více si poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
