„Někdy jsou to sportovní výsledky. A někdy strašné věci, až jsem brečel.“ Nemocniční kaplan neobrací na víru. Nabízí jen ucho

Michal Balek je rád, když mu pacienti říkají křestním jménem. „Líp se navazuje kontakt.“ Rád by taky, kdyby bylo všem jasné, že nepřichází pacienty obracet na víru. „Dokonce máme kodex, který to kaplanům zakazuje. Co nabízím, je čas a ucho. Věřících je menšina, takže je to o naslouchání.“

Personál sám „tipuje“ potřebné

Přesto se ho často leknou. Myslí si, že jsou na tom tak špatně, že jim přichází dát poslední pomazání. „Ten úlek tam je,“ přiznává. „Ale podobnou zkušenost mají i psychologové.“ Předsudky prý pořád existují, ale za jeho působení ho vysloveně odmítlo jen 8 lidí.

Pacienty, kteří potřebují nějakou formu útěchy, mu prý indikuje nemocniční personál. Za den jich navštíví kolem 20. Tráví u nich většinou půl hodiny. „Ale někomu stačí i tři minuty. Třeba jen na souhrn sportovních výsledků,“ uvádí se smíchem případ z praxe.

Jak říká Michal Balek, psychicky strádají nejen osamělí pacienti, ale i ti, kteří příbuzné mají, ale nechtějí s nimi o některých věcech mluvit|foto: Fotobanka Pixabay

Někdy jsou to strašné věci

Vztah s pacientem musí být profesionální. Občas s tím ale má problém. U dlouhodobě hospitalizovaných anebo ve vypjatých situacích, kdy se záležitost týká třeba dítěte. „Tu situaci musím ustát. Ale někdy to jsou strašné věci a bezútěšnost té situace je hrozná. Dokonce jsem jednou brečel.“

Michal Balek občas poskytne útěchu i lékařům a sestrám. „Práce s lidmi je náročná a tady jde o život. Zažívají těžké situace. Někdy mě vyhledají v kanceláři, někdy se ptám sám. Lékařský personál nemá nikoho jiného, kdo by jim pomohl,“ uzavírá.