Petra Hapková zpívá, ale hudbu nepíše: „Ukamenovali by mě!“

Je rodilá Italka. „Když se naši rozešli, tak si mě posílali jako balík letadlem. Takhle jsem jezdila odmalička.“ Italsky prý mluví pořád líp, než česky. „Pořád nejsem schopná přečíst knížku. Ještě tak noviny.“ S maminkou, herečkou Zorou Ullou Keslerovou, mluvila vždycky italsky.

Inspirace pražských barů

Do Prahy se vrátila před několika lety. „Zamilovala jsem se tu, táta onemocněl a nebyl důvod se vracet.“ Prahu vnímá jako malé magické město, které má ráda. A ke svému překvapení zjistila, že v Itálii je stokrát těžší se prosadit. „Tady je taky hodně klubů a možností, ale zpívám tu o 80 % častěji, než v Římě.“

„Já jsem klubová a barová,“ tvrdí o sobě s tím, že se necítí být zrozená pro šoubyznys. Má ráda kontakt s publikem a k tomu jí pomáhají herecké vlohy. Jde si zkrátka za svým. „Jsem cílevědomá. Ale zase jsem líná jako prase.“

Její Pražané jí rozumějí

Před rokem a půl, když umřel její otec Petr Hapka, ji oslovil šanson. „Přišel ten zlom. Potřebovala jsem, aby mi lidi rozuměli.“ Tak vznikl recitál, se kterým už jezdí po republice rok. Publiku se líbí, a jak sama říká i písničky si teď „sedly na zadek“. Na spadnutí je tak i CD. Má se jmenovat Život na baru. Proč?

„Protože u tý skleničky se lidi přátelí a povídají si. A svěřujou se. A ta deska je hodně autobiografická.“ Hudbu ke svým písním si netroufá psát. „S tímhle jménem? To by mě ukamenovali! A texty umím psát jen v italštině. Tu češtinu ještě nemám tak zmáknutou. Ale jsou to moje náměty a příběhy.“

Šla a zvítězila

Zpěvačkou chtěla být Petra Hapková vždycky, i když dlouho koketovala s herectvím. A stala se jí náhodou. V Itálii na gymnáziu byla kapela, která hledala zpěvačku. „Tak jsem šla. Pak jsem vyhrála konkurs a ty kapely za mnou začaly chodit samy.“ Měla ráda swing, blues a jazz. „To bylo moje.“