Podle Víta Vlnase baroko stále vzrušuje současníky

8. červenec 2010

Kde by si přál pracovat každý milovník umění? Odpověď je jasná: "v Národní galerii“. Vít Vlans patří mezi šťastlivce, kterým se tento sen splnil a jeho zaměstnání je mu zároveň koníčkem. A aby ne? Musí být přinejmenším příjemné pracovat ve společnosti tak významných a oslňujících jmen světového umění jako jsou (a byli) El Greco, Peter Paul Rubens, Rembrandt či Karel Škréta.

Kritik Jiří Peňás o něm prohlásil: “byl nepřehlédnutelnou postavou pro všechny, kdo v druhé polovině 80. let studovali na pražské Filozofické fakultě UK ... jeho hlavní zájem se trochu podobá i jemu samému - baroko, sloh, rozevlátý, bujarý a plný smyslového potěšení.“

Vít Vlnas vystudoval střední průmyslovou školu stavební. Byla to pro něj prý docela zajímavá zkušenost. Pak už ale směřoval k historii a dějinám umění: “Ze začátku z nutnosti. Doba, kdy jsem studoval, byla podivná epocha pozdní normalizace. V této době byly moderní dějiny velmi silně zpolitizovány. Na dějinách středověku byl zase velký přetlak. Většina kolegů se jimi chtěla zabývat protože tam podobné tlaky nehrozily.“

Jako svou specializaci si zvolil baroko, tzv. dobu temna. Toto označení ale nemá osobně příliš rád (přestože si váží knihy Aloise Jiráska). Nemyslí si, že je dobré dějiny kádrovat. Za onu barokní temnotu považuje spíše fakt, že o této době víme podstatně málo. A jak by dobu přelomu 17. a 18. století popsal? “Je přelomová a stojí na začátku toho, co chápeme jako naši současnost, moderní dobu. V tomto smyslu je naprosto klíčová. V něčem je nám velmi blízká, ale i vzdálená. Mnoho věcí v ní končí a začíná.“ Dodal, že ujít v naší zemi slohu typickému pro své zaoblené tvary je téměř nemožná. Zformovalo českou krajinu a mentalitu, určuje měřítko a ducha současné společnosti.
Přestože považuje baroko za uzavřený sloh musí na druhou stranu přiznat stálé podněty, které jsou z baroka dodnes využitelné. Toto umělecké zaměření podle Vlnase vzrušuje současníky, těší se velkému zájmu a stále je oslovuje.
Francie a Itálie. Dvě země, do kterých jsme se vypravili za barokními památkami. Pro Francouze je baroko stále ještě tzv. sprosté slovo a chápou ho jako něco nevkusného. Země na Apeninském poloostrově je mu ovšem plně zaslíbena. Místní dokonce uličnicky tvrdí, že „mají barokních památek tolik, že si mohou dovolit určité plánované ztráty.“

Čtvrteční host Tomáše Voženílka dříve pracoval v archivu, který prý rozhodně není nudný. “Je to fascinující pracoviště. Nalezneme tu i osobní pozůstalosti umělců, výtvarníků, historiků umění. Všechno nesmírně zajímavé a působivé materiály. Je radost se jimi probírat ...“. Mírně stresující pro něj byla doba po roce 1989, kdy se s kolegy zabýval hledáním podkladů pro restituce. Jak řekl: "nebyla to vždy práce veselá. Ukázalo se, že za řadou obrazů, které jsem znal z galerie, stály často spletité a někdy i tragické lidské osudy."

Řeč přišla také na 400. výročí narození českého malíře Karla Škréty. Od 26. listopadu letošního roku připravuje Národní galerie velkou retrospektivní výstavu "Karel Škréta: Doba a dílo". Významný český umělec na ní bude představen také jako kreslíř, navrhovatel grafických listů a hlavně jako člověk. V neposlední řadě se budeme moci podívat na zákulisí jeho života vč. historických dokumentů. Prý jsme zváni ..

autoři: Tomáš Voženílek , Pavla Kopřivová
Spustit audio

Související